Louis Charpentier
MYSTERIUM KATEDRÁLY V CHARTRES
KAPITOLA SEDMÁ
V chrámu Šalamounově
Je naprosto zřejmé, že Bernard z Clairvaux nevyslal Huga z Paynsu ani svého strýce Andrého z Montbardu do Svaté země chránit bezpečnost cest. Ani Eustach Boulogneský se neloučil se svými rytíři zrovna kvůli tomu. Tím méně to bylo důvodem, pro nějž by Hugo ze Champagne v roce 1125 opustil své hrabství významem srovnatelné s královstvím.Pokud však byla ochrana cest »zástěrkou«, jaké potom bylo skutečné poslání devatera rytířů?
Vybíráni byli mezi rytíři, to jest muži chrabrými – zajisté nejen ve smyslu tělesném – a cvičenými ve zbrani. A přitom se neměli bít; svůj život směli riskovat co nejméně...
Strážní povinnosti je nutily být ve styku se světem, a přitom se na nich vyžadovalo, aby žili jako mniši ) zachovávali cudnost a nepodléhali vášním. Nic je nesmělo odvést od jejich úkolu.
Měli být nikoli sice chudí, ale bez osobního vlastnictví. Tudíž nepodplatitelní.
A konečně museli být absolutně poslušní. Jejich poslání stálo nade vším ostatním.
Posláním bylo zřejmě opravdu cosi velkolepého a vznešeného, jestliže rytíři byli ochotni k podobným obětem!
Jak nevzpomenout na analogickou situaci – soustředění všech atomových vědců koncem minulé války v americké poušti Los Alamos, kde konstruovali atomovou bombu...
Budovy na místě někdejšího Šalamounova chrámu jim byly uvolněny tak horlivě, že už jen z toho je zřejmé, že jsme na dobré stopě. Jinak by totiž bylo nepochopitelné, proč vlastně devateru rytířů uvolnili prostor, užívaný do té doby králem, jeho služebnictvem a kanovníky od Svatého hrobu.
Pohodlí poskytnuté chudým rytířům totiž vskutku značně převyšovalo potřeby strážců silnic!
Jestliže chtěli zůstat sami, nutně to znamená, že činnost vykonávaná – nikoli snad na silnicích, nýbrž v chrámu – byla tajná.
Ovšem jaká činnost? Jednoznačně museli hledat nějakou ukrytou věc, a vskutku: pod chrámovými prostorami uvolnili přístup k obrovským Šalamounovým stájím, které byly před jejich příchodem dozajista zavaleny, protože od doby zboření chrámu o nich nikde nebylo ani zmínky.
Německý křižák Jan z Würzburgu stáje spatřil a popsal je následovně: Viděl jsem stáj tak úžasně prostornou a velikou, že by pojala přes dva tisíce koní nebo patnáct set velbloudů.
Existuje jediné možné vysvětlení: devět rytířů tam přijelo nalézt, střežit a odnést cosi mimořádně významného, k čemuž bylo zapotřebí ochrany muži ozbrojenými; mimořádně posvátného, a proto bylo zapotřebí mužů povznesených nad lidské vášně; mimořádně cenného a nebezpečného, a proto bylo nutné držet věc v nejvyšší tajnosti.
Který předmět jenom mohl být tak důležitý, posvátný, cenný a nebezpečný?
Jedině archa úmluvy a desky zákona.
Neboť jedno ani druhé dost možná nejsou tím, zač bývají považovány.
Co to vlastně je?
Archa je truhla z révového dřeva z vnitřní i vnější strany pobitá dvěma zlatými pláty. Z elektrotechnického hlediska kondenzátor.
Hospodin byl dobrým elektromontérem, a stejně tak Mojžíš, který ke kondenzátoru připojil čtyři kovové -antény v podobě »cherubínů«, jimiž se sváděla statická -elektřina...
Byl náboj natolik silný, že by zabil člověka, jak se stalo nebohému Uzzovi, který jednou zatoužil dotknout se archy? Každopádně to stačilo na prudkou ránu a zřetelné jiskření.
Archa byla trezorem se samočinnou ochranou. Zároveň však ještě něčím dalším. Důležitý byl především její obsah: desky svědectví neboli zákona.
V Druhé knize Mojžíšově stojí psáno: (31;18) Když přestal k Mojžíšovi na hoře Sinaj mluvit, dal mu dvě desky svědectví; byly to desky kamenné psané Božím prstem.
Jak známo, Mojžíš sestoupil z hory Sinaj a nalezl lid obětující zlatému teleti. Rozhněval se, zlomil desky, zlaté tele rozbil na prach, prach rozpustil ve vodě a nechal vypít svému lidu...
...Zlí jazykové tvrdí, že proto právě ten lid neutišitelně žízní po zlatě...
Konečně se Mojžíšův hněv ztišil, stejně tak i hněv Boží; ten souhlasil, že popíše dvě nové desky »po obou stranách«, což mohlo znamenat čitelné po obou stranách, ale i čitelné ve dvojím smyslu: exoterním i esoterním.
Mojžíš uložil kameny do archy a stanovil stráž z Léviovců, kteří totiž »byli Hospodinovi«. Léviovci vykonávali strážní službu ve věku od 25 do 50 let. Pak přecházeli do zálohy. Mojžíš chtěl mít solidní stráž – žádné nezletilce ani veterány. Cizinec, který by se k deskám přiblížil, byl potrestán smrtí.
Co jen je na tom zákonu tak cenného?
Dle patrologické literatury skládal se z desatera přikázání, a dále z Mojžíšových předpisů ohledně obřadů a mravů. Byl to zákon Mojžíšův, nikoli Hospodinův. Nebyl nijak tajný, naopak – byl zapsán, vyhlášen a vyučován.
Je to kázeň vně archy.
Desky zákona jsou čímsi nanejvýš posvátným, protože pocházejícím od Boha; nanejvýš cenným, protože jde o mocnou smlouvu; a nanejvýš nebezpečným, když k tomu nikdo nemá přístup, dokonce ani strážní levité. Jedině velekněz, ale dokonce i jemu pak Šalamoun omezil přístup na jeden jediný den v roce.
Je to zákon Boží.
Stojí psáno, že moc zaslíbená Izraeli pochází z těchto desek: buď tedy jsou talismanem, anebo prostředkem -moci.
Hospodin ovšem není žádný čarodějník a výrobce amuletů. Desky jsou tedy prostředkem moci.
Jsou deskami Zákona, Logu, Slova, Rozumu, Míry, Vztahu, Čísla.
»Vše jsem učinil skrze Číslo, Míru a Váhu«, pravil Hospodin v Genezi. Zákon Boží je zákonem čísla, míry a váhy.
V současné době by se to vyjádřilo asi tak, že desky zákona jsou tabulkami rovnice světa.
Vlastnit desky zákona představovalo proto znalost nejvyššího obecného zákona řídícího světy, přístup od důsledků k příčinám, a tudíž možnost působit na jevy, z nichž vznikají příčiny, rozpadající se dále v mnohost.
Nyní je zřejmé, že Mojžíš židovskému národu nelhal, když sliboval ve jménu Hospodinově moc a povýšení skrze desky zákona.
Rozumí se však samo sebou, že užití nástroje moci zamýšlel zpřístupnit jen těm, kteří toho byli hodni; proto nejenže k nim zapověděl přístup, ale věnoval také ohromnou péči věnoval tomu, aby zastřel jejich skutečný význam.
Kdyby se snad někomu podařilo proniknout trojí ochranou, tj. ozbrojenou stráží levitů, elektřinou, jíž byla archa nabita, a tajnými obrannými systémy (které způsobily Filištínům »hemeroidy«), přece by nic nepochopil, pokud by nebyl zasvěcen do způsobu, jak je číst.
Toto zasvěcení podal Mojžíš v komentáři psaném semitským jazykem, písmem, které dost možná vymyslel. Písmo zašifroval numerickým systémem, který byl později nazván kabala.
Tajemství bylo důkladně zapečetěno. Možná ještě důkladněji, než se zdá.
Jelikož Mojžíšovy komentáře, to jest jeho posvátné knihy, byly zašifrovány, nesmělo se v nich v žádném případě změnit ani písmenko. Jakákoli změna by způsobila, že šifra se stane nerozluštitelnou.
Začínáme chápat, proč se Štěpán Harding (svatý Štěpán), opat ze CNteaux, pustil po dobytí Jeruzaléma s takovou vervou do studia hebrejských textů za pomoci učených rabínů z horního Burgundska, ačkoli jeho řád byl »kontemplativní«; a také proč svatý Bernard osobně podnikl cestu na druhý břeh Rýna, aby zklidnil zuřivý antisemitismus tamních obyvatel, kteří už tehdy pořádali krvavé pogromy.
Hebrejské knihy obsahují totiž návod ke čtení Kamene a Židé jsou opatrovníky tohoto návodu.
Musíme se k Zákonu vracet?
Odkud pochází?
Od Boha, samozřejmě – napsal ho vlastním prstem na kámen; na rubu i na líci.
Je to zázrak.
Lidé používají výrazu zázrak pro věci, které přesahují jejich chápání nebo které jim jsou předkládány k uvěření. Přizvat si Boha k zázraku, to znamená podřídit ho lidské představě o zákonech, jimiž se řídí svět – vtáhnout ho do našeho času a našeho prostoru, snížit ho na úroveň demiurga, ne-li čaroděje.
Nepochybně vše jest od Boha, ale v lidském světě se jeho dílo realizuje prostřednictvím lidí.
Mojžíš přišel z Egypta. Veškeré egyptské vědění bylo soustředěno v Chrámu. Mojžíš patřil k odchovancům Chrámu a byl vychován ve vší egyptské moudrosti (Sk, VII-22).
Egyptská civilizace sice neužívala umělých hmot, výbušných motorů ani saponátů či jiných věcí zamořujících zemi, vzduch i vodu, avšak kněžská elita měla znalosti, které se dodnes zrcadlí v jejich památkách – alchymistickou vědu, jejíž jméno v sobě dokonce nese název země, ze které vzešla, a vědu o člověku, jejíž převážná část nám dosud zůstává zahalena tajemstvím.
Toto vědění je pravděpodobně Bohem inspirováno a Mojžíš je na Sinaji zhuštěně formuloval; protože papyrus je křehký, vyryl zákony do kamene.
Zákon tím není méně Boží, jako každý opravdový zákon.
Ještě pár slov o arše.
Vědění, ať už jakékoliv, má jen spekulativní význam. Aby se stalo užitečným lidstvu, musí se proměnit v čin. K realizaci díla je zapotřebí lidí dělných. Izraelští opominuli tuto evidentní a přece principiální záležitost, a proto jim nebylo dáno, aby sami uskutečnili dílo, jehož duchovní základy byly v deskách zákona. Jeruzalémský král Šalamoun musel povolat týrského krále Chírama, když chtěl stavět chrám.
Následovníci svatého Benedikta tuto věc nepodcenili.
Kromě dělných lidí je zapotřebí také míry. Kdyby Cheopsova pyramida byla o kousek menší nebo větší, byla by jen hezkou haldou kamení. Ladička o něco větší nebo menší přestane udávat čisté A. Je nutné mít správnou míru, společnou platformu pro člověka i svět.
Považuji za možné, že s deskami zákona byla do archy vložena i jednotka míry: živá hůl Áronova. V době Šalamounově z ní zmizela.
Jednotkou váhy zřejmě byla mana v hliněné nádobě, vložené rovněž do archy Mojžíšem. Áronovi Mojžíš řekl: »Vezmi jeden džbán, nasyp do něho plný ómer many a ulož to před Hospodinem, aby to bylo opatrováno po všechna vaše pokolení. (Ex 16,33). Ómer je desetina éfy (Ex 16,36).
Zbývá jedna otázka: nacházela se archa ve sklepeních Šalamounova chrámu ještě v době křižáckých výprav?
KAPITOLA OSMÁ
Skrytá archa
Přímo z dějin archy zjišťujeme, že byla ukryta v podzemních prostorách Šalamounova chrámu.Tyto dějiny jsou zapsány v historické části Starého zákona od Mojžíše k Šalamounovi, pak se z Písma svatého vytrácejí, dále jsou zmínky jen ve spisech apokryfních.
Přísně střežená archa pod Mojžíšovým vedením předcházela či následovala svůj lid ze Sinajské pouště po Hor, zemi Moáb a Galád. Po Mojžíšově smrti pod vedením Jozua překročila Jordán a vstoupila do Palestiny, kde byla svědkem vrtkavosti válečného štěstí.
Zřejmě po delší čas zůstala v Sile.
Za časů Samuelových Filištíni porazili Izrael a Boží archu převezli do chrámu Dágonova v Azotu, kde způsobila rozličné pohromy, jmenovitě epidemii hemeroidů ve městě. (Divil bych se, kdyby byl překlad přesný. Spíše se domnívám, že šlo o nějaká náhlá krvácení. Při radioaktivním působení lze takové příhody očekávat; snad byl tento účinek vyvoláván manou.)
Filištíni archu převezli z Azotu do Gát a poté do Akaron, avšak zdravotní účinky na obyvatelstvo byly stále stejné. Archa se bránila sama, což je tvrzení v dnešním slova smyslu zcela nevědecké; věřme tedy, že byla opatřena nějakými »obrannými kouzly«.
Vystrašení Filištíni nakonec archu vrátili Izraelitům, a ti ji odvezli do Karjatjearímu, odkud ji David dal převézt do Jeruzaléma, do svého příbytku na Sionu. Šalamoun ji pak nechal umístit do svatostánku v chrámu, jejž nechal zbudovat.
Za Knihou Jozue jsou zmínky o arše vzácné – píše se o ní leda jako o posvátném objektu, jakémsi talismanu, jehož hluboký význam autoři buďto neznají, nebo se tváří, že neznají. Jediný David ji uznal za hodnu většího zájmu než pouhého uctívání. Tančil před ní a vysloužil si tím pohrdání jedné tehdejší snobky.
Zdá se velmi pravděpodobné, že David – hudebník i přemožitel hmotných sil v podobě Goliáše, byl kabalistou, a zajisté jej přitahovalo vědění vepsané do kamene. Každopádně byl natolik dobrým geomantem, že dokázal určit umístění budoucího chrámu; pro neustálé válčení jej sice nemohl postavit, ale shromažďoval alespoň materiál.
Stavba se stala dílem Šalamounovým, jenž vládl v dobách míru. Šalamoun byl mudrcem, jedním z mocných, zasvěcencem. V 1. knize královské čteme:
(1 Kr 4,29): Bůh dal Šalamounovi moudrost, převelikou rozumnost a takovou hojnost myšlenek, jako je písku na břehu moře.
(1 Kr 4,30): Šalamounova moudrost převýšila moudrost všech synů dávnověku i všechnu moudrost egyptskou.
(1 Kr 4,31): Byl moudřejší než všichni lidé...
Tento muž vyhlášené moudrosti postavil chrám. Přesněji řečeno nechal postavit, protože sám neměl k dispozici stavitele, konkrétně zasvěcené stavitele sakrální architektury. Byl nucen obrátit se na týrského krále Chírama: (1 Kr 5,19): Proto jsem se rozhodl vybudovat chrám jménem Hospodina, svého Boha. (Pozdější generace k tomu dodaly: »In nomini Dei da gloriam«.)
Šalamoun sám nicméně dodal plán; to znamená, že kromě jiných dovedností měl i znalosti kosmických proporcí a měrného etalonu.
Šalamoun byl moudrým, to jest znalým skryté vědy; byl tedy kabalistou. Dokázal číst Písmo svaté; měl dešifrovací klíč k Zákonu; měl desky zákona, Áronovu hůl – jednotku míry. Proto mohl vypracovat plán chrámu.
Je pravděpodobné, že Šalamoun, nový Mojžíš, sestavil i nový »komentář« k deskám zákona, a pochopitelně jej zašifroval; současně to byl jeho adeptský testament: Píseň písní.
Použil k tomu starého egyptského námětu určeného pro spisy nejvyšší iniciační hodnoty; tato zdánlivě profánní milostná píseň rozhodně nebyla mezi posvátné knihy zařazena bez důvodu... Bezdůvodných jistě nebylo ani těch zhruba sto dvacet kázání, které jí věnoval svatý Bernard...
Opravdu zvláštní námět v posvátné literatuře pro cudné mnichy, tahle kniha nabitá erotickými obrazy, jejíž hermetický obsah prozrazuje už první verš:
Černá jsem a přece půvabná, jeruzalémské dcery...
Alchymie je zřejmě od sakrální architektury neoddělitelná.
Mojžíš kromě svého učení (Zákona) nezavedl žádný jiný obor. Snad tím chtěl vymezit Izraeli úlohu pouhého strážce archy; chrám ovšem byl postaven díky Féničanu Chíramovi, který uměl použít »starou míru«.
Iniciační stavitelskou tradici – »magii rukou«, získali Féničané dozajista od stavitelů chrámů egyptských. Sami ji pak nejspíše předali Řekům a přes ně se dostala do středověké západní Evropy... Kněžská bratrstva a stavitelé kostelů se vědomě hlásí k této tradici »synů Abiramových«.
Ještě se s nimi setkáme.
Když dokončil stavbu chrámu, nechal Šalamoun umístit archu do svatostánku. Poslední přímá zmínka o arše v posvátných textech je v 1. knize královské:
(1 Kr 8,12-13): Tehdy Šalamoun řekl: »Hospodin řekl, že bude přebývat v mrákotě. Vybudoval jsem ti sídlo, kde budeš přebývat, vznešené obydlí, po všechny věky.«
A potom už v historických knihách není ani zmínky; leda legendy.
Podle jedné přišel prý Šalamounův syn spolu s královnou ze Sáby navštívit otce, který jej poučil a pak mu svěřil archu s dvaceti levity na obsluhu. Pak měla být archa převezena do Etiopie, kde se nachází dodnes. Podle jiné verze měl syn archu ukrást.
Každopádně křesťanský klér v Abyssinii tvrdí, že údajně dodnes archu vlastní, avšak podle Šalamounova ustanovení ji může spatřit jedině patriarcha, a to jednou do roka.
Bylo by s podivem, kdyby Šalamoun směl darovat svému synu archu úmluvy, a on by ji odnesl, aniž by lid protestoval – vždyť byla příslibem jeho vyvolenosti Hospodinem i příslibem vlády nad ostatními národy.
Stejně tak je nepravděpodobné, že by Šalamounův syn mohl ukrást archu ze svatostánku, když byla tak dobře střežena. Tím spíše, že cizincům byl přístup do chrámu zapovězen pod hrozbou smrti. Na druhé straně je docela dobře možné, že Šalamoun syna zasvětil, pak nechal zhotovit kopii desek i samotné archy, a synovi je předal.
Když Nabukadnezar dobyl Jeruzalém, v soupisu kořisti nebylo o arše ani slovo. Roku 587 před Kristem nechal zapálit chrám. Podle Wegenera archa úmluvy shořela zároveň s chrámem.
Je však jisté, že archa byla zakopána. Neřekl snad Šalamoun, že bude přebývat v mrákotě (temnotě)? To zajisté nemohl být tabernákl.
Existuje ještě jeden důkaz o zakopání archy.
Rabíni mívali po zničení chrámu ve zvyku zavírat obětní potraviny do skříně, kde byly uloženy svitky Tóry. Potraviny přitahovaly myši a: »rabínské autority vydaly několik dekretů ve snaze ukončit toto zneužívání textů; co ale se všemi zásobami potravin, které přišly do kontaktu s posvátnými knihami? Vyhodit je do odpadků už nešlo, měly skončit na ghénizah (hřbitově posvátných předmětů). V souvislosti s tím byla připomenuta stará tradice: Když zakopali archu úmluvy, donesli na ghénizah nádobu s manou, protože byla v kontaktu s deskami zákona.«
Archa tedy byla zakopána. Pokud tak neučinil sám Šalamoun, je jisto, že archa byla v obléhaném Jeruzalémě prvním objektem, který musel být uchráněn před případnými dobyvateli. Pakliže Nabukadnezar nenašel archu, nejspíš nehledal dost důkladně, pokud vůbec.
Zmínku o arše nacházíme v Damašské listině, karaitském spisu z 1. století křesťanského letopočtu. Karaité byli zřejmě dosti blízcí essénským: »David však nečetl v knize zákona, zamčené v arše; ta nebyla otevřena po smrti Eleazara, Jozua, ani Spasitele. A jelikož se ctihodní synové Izraele znečistili tím, že obětovali Aštartě, archa byla ukryta až do příchodu Cadýka.«
Josephus Flavius v Židovských starožitnostech ovšem naznačil, že je v Aškalonu.
Připadá mi pravděpodobnější, že poté, co v pravou chvíli použil desky zákona Šalamoun, byly uloženy do krypty ke spánku jako princezna, než ji přijde v určený čas probudit kouzelný princ.
Jak praví Píseň písní:
Zapřísahám vás,
jeruzalémské dcery,
nebuďte a neburcujte lásku,
dokud nebude chtít sama!
Nelze odmítnout a priori možnost, že archu objevili při dobytí Jeruzaléma Arabové. Jestli je o tom někde v islámské literatuře zmínka, pak nejspíše jen formou podobenství. Snad by tím šla vysvětlit úcta, v níž muslimská tradice chová Sulejmana ben Daúda (Šalamouna, syna Davidova), a snad proto byla na místě někdejšího chrámu Šalamounova postavena mešita El Aksa.
Možná, že proto bránili židé s muslimy tak úporně mešitu Masjid-el-Aksa proti křižákům, dobývajícím město.
A vůbec by to vysvětlilo muslimskou civilizaci...
Neměla ta zoufalá obrana vyzískat čas k zamaskování úkrytu, kde byla zakopána archa?
Dávno před křížovými výpravami kolovala po západní Evropě pověst o jakémsi tajuplném knězi Janu, téměř nesmrtelném, který prý kdesi na Východě založil křesťanské království, a za svůj úspěch i dlouhý věk vděčil arše úmluvy, kterou měl v držení.
Po celý středověk se lidé vydávali hledat toto záhadné království, jehož zeměpisná poloha nebyla přesně známa, a tak je střídavě umísťovali do Persie, do Indie a dokonce až do Číny. Sám svatý Ludvík vysílal poselstva, která se však nikdy nevracela.
Je možné, že tím záhadným královstvím byla Abyssinie, kde podle pověsti bývala ukryta archa ukradená Šalamounovým synem; egyptští Koptové nejspíš rozšířili pověst, že je tu ukryta archa, originál nebo kopie.
Je naprosto zřejmé, že pozornost Západu přitahovala k Janově království právě archa úmluvy, pramen všemocnosti; učení mniši v klášterech sice měli jakési ponětí o tom, co je archa i co obsahuje, ale laikové – od králů až po prostý lid – ji považovali za úžasně mocný talisman bohatství a moci, zapomínajíce slova svatého Pavla: V zákoně je pouze náznak budoucího dobra, ne sama jeho skutečnost (Žd, 10,1).
Učenci i prostí lidé byli však natolik přesvědčeni o její ceně, že se můžeme ptát, zda vlastním účelem křížových výprav nebyla nakonec snaha získat archu.
KAPITOLA DEVÁTÁ
Návrat do Francie
Našli templáři archu? Odpovědět jasně a jednoznačně na takto položenou otázku samozřejmě nelze, protože neexistují žádné jednoznačné důkazy. Poslání bylo tajné a tajemstvím zahalen zůstal i výsledek, případný úspěch i neúspěch.Existuje však takové množství náznaků, že z nich lze nabýt alespoň tušení jistoty.
Nejprve připomeňme ústní tradici, podle které rytíři Templu vlastnili desky zákona, z čehož vyplývala jejich moc i zasvěcení.
Dále báseň Wolframa z Eschenbachu, zkomponovanou podle ztraceného eposu od Gyota, jímž pravděpodobně byl Guyot z Provins. O Wolframovi z Eschenbachu se říká, že byl templářem, důkazy ovšem chybí; grál je podle něho kámen, a kdo získá grál, stává se velmistrem templářů. Nepřipadá mi, že by to dotyčný rytíř psal neuváženě nebo z pouhé touhy po slávě.
Přesvědčivější však je návrat devíti rytířů v roce 1128. Historie jej zachytila takto:
Roku 1128 král Balduin II. v důsledku potíží plynoucích ze skutečnosti, že ve Svaté zemi nebylo dost bojovníků a svobodných obyvatel, zaslal papeži poselství s žádostí o pomoc. Předáním poselství pověřil Huga z Paynsu.
Hugo z Paynsu zajisté byl mužem znamenitým i dostatečně urozeným pro úlohu vyslance. Ta spočívala v předání zmíněného poselství a přednesení obhajoby, a Balduin usoudil, že Hugo z Paynsu se pro to skvěle hodí.
Nepatřil ovšem k lenním pánům Svaté země ani ke královým rádcům, z jejichž řad bývají zpravidla vybíráni kandidáti pro podobné role. Jak dále uvidíme, král ho ani tak nevyslal, jako spíš využil jeho cesty a pověřil poselstvím.
Hugo z Paynsu odjel téměř se všemi, ne-li úplně se všemi svými druhy. Podle věrohodných pramenů jej doprovázelo nejméně pět rytířů, a objevili se tehdy na troyeském koncilu: Payen z Montdidieru, Arcimbold ze Saint- -Amandu, Geoffroy Bisol, Rosal a Godefroy. Najednou jako by na ochraně poutních cest přestalo záležet.
Je zřejmé, že kvůli pouhému předání poselství by neodjížděli všichni, či téměř všichni rytíři. Příkaz přišel odjinud; sám sv. Bernard naprosto jasně uvedl v prelimináři k řeholi, udělené templářskému řádu, že povolal rytíře zpět a že jejich poslání bylo splněno.
Preliminář začíná takto:
Dobře činil Hospodin s námi i Spasitelem naším Ježíšem Kristem, když své věrné povolal ze Svatého města Jeruzaléma na pomezí Francie a Burgundska...
Dílo bylo vykonáno s NAŠÍ pomocí. Rytíři byli povoláni na pomezí Francie a Burgundska, to jest do Champagne, pod ochranu tamního hraběte pána, kde, jak uvidíme, bylo možno učinit veškerá opatření proti vměšování světské i církevní moci, a kde bylo v dané chvíli nejlépe možno zajistit bezpečný úkryt.
To nás vede k domněnce, že rytíři se vydali proto v tak hojném počtu na cestu, aby přepravili věc mimořádné hodnoty, která vyžadovala ochranný doprovod.
Na severním portálu chartreské katedrály, tzv. »zasvěceneckém«, jsou dva reliéfně opracované sloupky; na jednom je zobrazeno převážení archy párem volů a nápis: Archa cederis; na druhém člověk zakrývá archu plachtou nebo ji bere do plachty vedle hromady mrtvol, mezi nimiž lze rozeznat rytíře v drátěné košili, a nápis: Hic amititur Archa cederis (amititur pravděpodobně má být správně amittitur).
Skvělý latinista Eugéne Canseliet mi k tomu napsal: »Nápisy nejsou příliš výmluvné: Archa cederis: Skrze archu zdaru dosáhneš; Hic amititur, archa cederis: Tento jest opuštěn, skrze archu zdaru dosáhneš...«
Mně naopak připadají nápisy velice výmluvné, rozhodně alespoň ten první. Vždyť možná právě toto je vysvětlení určitých architektonických prvků katedrály v Chartres, jejichž řešení se natolik vymyká tehdejším (a možná i současným) znalostem, jak si je představujeme, že vysvětlením by snad bylo jedině použití takového dokumentu, jakým byly desky zákona.
K tomuto bodu se ještě vrátím.
Zobrazené scény jsou zjevně biblické. Přeprava archy a její ztráta při bitvě s Filištíny. Nemám v úmyslu ztotožňovat scénku s převozem archy templáři ) snad by to bylo příliš troufalé – nicméně rád bych poukázal na jednu zajímavost: archa tu je zobrazena jako truhla s kolečky, truhla s kováním, a voli táhnou přímo ji – to je v rozporu s Písmem, kde stojí: »Vezli Boží schránu na novém povozu« (II. Sam, 6,3).
Těžko se jedná o uměleckou stylizaci ztotožňující archu s vozem – na druhém výjevu, hekatombickém, archa, kterou bere muž do plachty, má také kola. Vyskytl se jeden poměrně logický názor, že totiž čtyři kerubim archy nejsou cherubíni, ale kola.
Za časů Mojžíšových bylo kolo poměrně nedávným vynálezem. V době, kdy se stavěla pyramida v Gíze, ještě kola nebyla...
Rozhodně je s podivem, že umělec sochař – imagier, jak se tehdy říkalo, který se jinak vždy musel držet příkazů stavitele, nezobrazil archu s »anděly cherubíny« podle křesťanských verzí Písma, nýbrž prostě s koly přidělanými přímo k truhle.
Právě tak stavitelé katedrály, dokonale znalí Písma, sotva mohli nevědět, že podle křesťanských verzí byla archa pro ruční přepravu opatřena tyčemi navlečenými do kruhů (které se nesměly vytáhnout) a nikoli nápravami – a tady muž bere závojem chráněnou archu do náručí.
Měl snad Mistr stavitel chartreské katedrály (chrámu tovaryšského a nejspíš templářského) nějaké vlastní znalosti o vzhledu archy?
Jiné důkazy o převozu archy nebo její »kopie« do Francie neexistují. Žádné další důkazy kromě těch, kterých si nikdo nevšimne, protože přímo bijí do očí: gotických katedrál...
V roce 1128 se vrátil Hugo z Paynsu do Francie.
Od té doby přibližně sto padesát let vzkvétala gotika, právem označovaná jako zázrak.
Gotický sloh a templářský řád se rozvíjely ruku v ruce. Také společně zanikly; zbyla jen gotická »technologie« – tu ovšem ještě i Viollet-le-Duc ovládal tak skvěle, že uměl vytvořit iluzi autenticity.
Plaménková gotika ve XIV. století, to už je docela něco jiného – konstrukčně využívá sice lomeného oblouku, má všechny kvality, jaké libo, kromě té hlavní.
O tom bude řeč dále.
Další souvislost: příslušník cisterciáckého řádu svatý Bernard vyslal devět rytířů, a gotika také vyšla z kláštera CNteaux. Všechny gotické návody pocházely od cisterciáckého řádu; a stavitelské bratrstvo Tovaryši úkolů, následníci stavitelů gotických katedrál, se nijak netají tím, že svoji metodu, deskriptivní geometrii nezbytnou pro vztyčení gotické stavby, získali od cisterciáckého řádu.
A ještě něco: zatímco románský sloh se do plného rozkvětu rozvinul z antické architektury římské a byzantské postupným a četným vylepšováním, gotika tu byla najednou, hotová, celá a všude po celém Západě.
Regina Pernoudová napsala: »Těžko uvěřit, že tato živelná a prudká expanze by mohla vyplývat jen z atraktivnosti nového dekorativního vzoru.«
Jenže tehdy nešlo o nový dekorativní vzor, nýbrž iniciační nástroj civilizačního vzestupu.
Kdosi probudil »Šípkovou Růženku« a všichni její služebníci procitli zároveň s ní. Dali se do práce novými postupy na nových úkolech v oblasti kultury, obchodu i umění.
Gotika znamená víc než jenom technické řešení. Stavba chrámu, který je branou do království Božího, vyžaduje vyšší vědění než pouhou znalost výpočtu sil a protitlaků.
Je třeba znát zákonitosti čísel, zákony hmoty, ducha, a pokud má chrám působit na člověka, pak také zákonitosti lidského těla i duše.
Tyto znalosti jim někdo odhalil.
Pokud to nebyla archa ani desky zákona, pak rytíři Templu museli na Západ dovézt nějaký jiný dokument obrovského iniciačního významu.
© Éditions Robert Laffont, S. A., Paris 1977, Půdorys, 1995
Katalog KYTLICE
Hlavní menu LEGE ARTIS NA WEBU