logo

Vladimír Borecký
NEPOCHOPENÝ PAXISTA

Odzbrojení – ano –
ale napřed odesenbákování!
Jan Lukeš: Můj život v hudbě


     CAR OSTEN – MUDr. Jan Lukeš (1912 – 1977) pocházel z rodiny berního úředníka. Ve škole se výborně učil a gymnázium vystudoval s vyznamenáním. Číst se naučil záhy před docházkou do školy a projevoval neobvyklý zájem o cizí jazyky. Ještě v předškolním věku si vytvořil vlastní umělou řeč. Záhy též začal literárně tvořit. K umělým řečem se pak vracel a používal jich i ve svých románech.
     Zajímal se o chemii. Po maturitě se přihlásil na chemickou technologii, ale rodiče mu záměr rozmluvili, a tak si zvolil medicínu. Vysokou školu studoval již obtížněji, ale vlastní problémy mu nastaly až v praktickém životě. Obíral se vzrušujícími sexuálními fantaziemi až obscéního rázu, ale v bezprostředním kontaktu s druhým pohlavím byl plachý a stydlivý. Už jako sekundář na dermatologii věnoval jedné sestřičce, do které se zamiloval, svazek pornograficky laděných erotických dopisů, které jí psal při nočních službách. Vyděšená sestra je odevzdala primáři oddělení, který Lukešovi doporučil psychiatrické vyšetření a díval se pak na něho s despektem a nedůvěrou.
     V období protektorátu pracoval na svých sebraných spisech, které zpracoval v různých rukopisných vydáních. Zdokonalil išhovštinu a rozpracoval několik dalších jazyků planety Thetis. Po válce byl v souvislosti s vylepováním paxistických plakátů roku 1946 hospitalizován na psychiatrii u prof. Myslivečka, částečně zbaven svéprávnosti a propuštěn s diagnózou paranoidní schizofrenie. V r. 1947 se Jana Lukeše ujal podpůrně a částečně i terapeuticky prof. Jaroslav Stuchlík. Myslivečkovu diagnózu přijal skepticky a hovořil spíše o schizoidní psychopatii (resp. o psychopatické schizoidii), která teprve později vyústila v paranoidní formu schizofrenie. Stuchlíka zaujaly Lukešovy filologické hříčky. V návaznosti na tradici slavného Flournoyova případu Heleny Smithové zařadil Stuchlík Lukeše mezi tvůrce neoglosií a věnoval mu pak řadu přednášek a statí. V roce 1951 se pokusil o readaptaci dr. Lukeše v lékařském prostředí. Dojednal mu místo sekundáře na psychiatrii v Kosmonosích. Lukeš se však cítil vlákán do pasti. Domníval se, že pod rouškou zaměstnání mělo být dosaženo jeho hospitalizace, a jednoho dne z léčebny utekl.
     V období od roku 1947 až do Stuchlíkova úmrtí v roce 1967 zpracoval pro profesora řadu svých jazykových projektů a vydával v sešitech na pokračování vybrané romány a poezii pod názvem Stuchlíkova knihovna belletrie. Sešity profesorovi za pětikorunu prodával. Vedle toho se věnoval i komponování operních skladeb a symfonií, různým vynálezům a vědeckým pojednáním. Po úmrtí matky žil osamoceně jako starý mládenec v nuzných podmínkách z minimálního invalidního důchodu. V osmapadesáti letech resignoval a sám požádal o hospitalizaci v Bohnicích. Byl pak přeložen do domova důchodců pro duševně nemocné v Terezíně. Po těžkém a vyčerpávajícím onemocnění zde zemřel ve věku 65 let.
     
     Ve svém dopise profesoru Stuchlíkovi nadepsaném výmluvně Nevšední případ aneb Neurčitá diagnóza, respektive Ztracený život se Lukeš při rekapitululaci svých životních osudů vzepřel Myslivečkově diagnóze, která ho sice ochraňovala před možnými postihy, ale vytvořila mu nepřekonatelné překážky v seberealizaci. Ať byla míněna sebefilantropičtěji, nevyvolala pacientovu vděčnost. Ale vděčnost nepociťoval Lukeš ani k prof. Stuchlíkovi, svému ochránci a částečně i mecenáši. Vyčítal mu, že si na něm jako na zvláštním případu buduje svůj vědecký věhlas a že nepochopil jeho literární ambice a umělecký přínos. Skutečně je dnes těžko říci, jakou mu vlastně prokázala službu diagnóza, která ho v několika případech, kdy mu hrozilo trestní stíhání, exkulpovala. Jeho dílo, ať již literární či lingvistické, hudební či reformátorské, má konsistenci a celkové vyladění odpovídající spíše inventorní psychopatii než psychopatii schizoidní či dokonce paranoidní schizofrenii. V Lukešově době se také ještě neuvažovalo o tzv. hraničních případech. Sám Lukeš svou diagnózu nazval básnicky kosmofrénie.
     Věnuje-li se někdo literatuře, není to jistě sám o sobě patologický jev. Ale způsob, jakým Lukeš realizoval své literární poslání, má již určité zvláštnosti. Smysl pro groteskno, sarkasmus a parodii je propojen s naprostým nedbáním oficiální cenzury a autocenzury v politické a morální sféře. Těžko by našel nakladatele i v obdobích politického uvolnění po 45. a v 68. roce. Nezdá se však, že by ho kdy hledal. Nesnažil se ani proniknout do časopisů. Žil pravděpodobně dost izolovaně. Přitom svá díla několikrát v různých verzích přepisoval. Řada šesti románů a tří básnických cyklů, které vydal pod pseudonymem Car Osten s vlastními ilustracemi, zachovaná v Stuchlíkově pozůstalosti, svědčí o neuvěřitelné pracovitosti a systematičnosti, a to jde jen o fragment celoživotního díla. Lukeš přitom o uznání stál. Srovnával se s Haškem, Čapkem a Franzem Kafkou a v skrytu duše doufal, že bude objeven. U Stuchlíka mu jistě vadilo, že se zajímá pouze o jeho neofázie a přehlíží ho jako literáta. Ludický není jen obsah románů, ale již jejich okázalé vyvedení s portrétem Cara Ostena na obálce a ve frontispisu, s řazením svazků a s četnými kuriosními edičními detaily.
     Nejrozsáhlejší je román Hrabě Jiří Válek, jehož dva nedokončené svazky čítají na 600 stran rukopisu. Je to Lukešova varianta na montechristovský motiv zrady a pomsty rozvíjený do neuvěřitelně zabíhavých detailů. V řadě "kriminální tetralogie" vydal dvě detektivky. První pod názvem Sourozenci je situována do dekadentního aristokratického prostředí na sklonku XIX.století a líčí osudy degenerovaného šlechtického rodu. Druhá, Josef Merkl, je ze současného proletářského prostředí, kde je lidovost po Lukešovsku umocňována jadrnými koprolalickými scénkami.
     Nejzajímavější jsou ovšem romány s astronskou a paxistickou tematikou, které jako autor intenzívně prožíval a které mohly být pokládány za projevy jeho bludných systémů.
     V případě astronského románu i cestopisu jde o původní fantastickou fikci, které se pak snaží v nadsázce a žertu dát zdání skutečnosti. Vytvořil si z iluze planetky Thetis jakéhosi dvojníka Země a přenášel na ni svým osobitým viděním politické, náboženské, národnostní, rasové a mravní problémy. Dcera vědy líčí příběh zvrhlého hesperského lékaře dr. Quentina, jemuž se vymkl jeho antihumánní experiment z ruky. Vzrušující děj slouží autorovi k ilustraci geopolitických poměrů na Thetidě, k seznámení s bohatou historií a diferencovanou mytologií různých plemen. Řada dialogů je vedena v išhovštině, ale i v jiných jazycích planety. V cestopise Pěšky napříč Marmokojem líčí trestnou výpravu velitele hesperských četníků majora Panila proti vzmáhajícímu se hnutí fujpalibónů (komunistů) v protektorátu Marmokoji. Přes célinovskou drsnost a lascivní vulgarismy má zde často blízko k tolkienovským polohám.
     Paxistický román Mariánské císařství je naopak velmi pravděpodobně reakcí na skutečné události, jichž se Jan Lukeš zúčastnil, když prosazoval v létech 1945-46 své reformní hnutí. Fabulace je ovšem zavádějící. Hlavní hrdina Gabriel, který má stejně jako Panil autobiografické rysy, se vrací po osmatřicátém roce ze Španělska, kde bojoval na straně interbrigády, aby oznámil smrt svého druha jeho snoubence, psychiatričce Marii Ciprové z Kateřinek, jejímž modelem byla dr. Jarmila Skaličková. Do Marie se zamiluje a když stane po zdařilém paxistickém puči v čele státu, nechá podle ní vybudovat nákladnou modlu v nadživotní velikosti, jež se stane symbolem pozdějšího velkého středoevropského soustátí s centrem v Praze. Román má řadu zabíhavých odboček a není dokončen, stejně jako všechny ostatní dochované rukopisy. Přerušen je v okamžiku, kdy dr. Ciprová, pronásledovaná svou podobou se státním symbolem, přichází za Gabrielem na hrad prosit o ochranu. O vlastním průběhu puče ani o tom, jakou roli v něm skutečně hrál Gabriel-Lukeš, se z fabule příliš nedovíme. Důvěrné líčení prostor Myslivečkovy kliniky, kde byl Lukeš půl roku v souvislosti s přípravami paxistické revoluce hospitalizován, a erotická fixace na dr. Skaličkovou dávají románu sílu autentičnosti.
     V básních Jana Lukeše není tak vyhraněná politická orientace jako v paxismu, kde je jasná distance od nacismu a bolševismu i od demokratického liberalismu. V obou rozsáhlých sbírkách, Pozdravy z Lesbu a Za zastřenými okny působí poněkud neorganicky názorová rozkolísanost, kdy od krvelačného komunismu přechází k zuřivému fašismu. Četná jsou pornografická témata, koprolalie a perverze bez větší zajímavosti. Ludicky nejsilnější jsou básně věnované bolševickému režimu v Rusku, českým literátům a pak řídké autentické ohlasy na vlastní sociální situaci.
     V básni inspirované komunisty neúnavně proklamovanou protilidovostí první republiky, kdy nechal president Masaryk střílet do dělníků, nás vtahuje do bolševického průvodu, v němž spolu s kamarádem Gottwaldem a Slánským vykřikuje nadávky a urážky na adresu prohnilé buržoasie. Po střelbě jízdní policie nastává v davu velký "masa ryk" vydávaný zkrvavenými oběťmi. Nepřekonatelná nenávist k Sokolu, kam ho rodiče posílali jako neduživé dítě cvičit a kde od bratrů sklízel posměch, ho vede k mstivým hrozbám a posílá na "bratry" jednotky SS, aby jim připravily trpký konec v rafinovaném mučení.
     Jinde si drží od komunistů ironickou distanci. Se zvláštní zálibou rozehrává krutá témata z historie tehdy mladého státu Sovětů, kde figurují – vedle Lenina a Stalina – Lev Davidovič Trocký, hrdina Čapajev, komisař pro kulturu Lunačarský a řada dalších. Nejautentičtější je tam, kde přibližuje vlastní osud. Svou sociální situaci evokuje v bondyovských polohách a rytmech:
     Mám vodovod i záchod na chodbě,
     proto se tvářím nachově
     v ulici Machově
     tam na Královských Vinohradech...
     
     Samostatnou rozsáhlou studii by zasloužily Lukešovy jazykové neoformace, o jejichž původu se autor vyjadřuje s rozporností sobě vlastní. Verze o zřícení rakety z Thetidy, kdy se Lukešovi podařilo z trosek vyprostit a zachránit Astroňanku Dahorjané Sedeno, která ho pak naučila jazykům a historii planety, je zcela popřena jinou verzí, kdy tvrdí, že jazyky vytvořil jako zázračné dítě sám v několika životních etapách. Přitom je schopen, jako např. v pojednání Oženil jsem se s nepozemšťankou a co mně provedla, paralelního zdvojování obou verzí. Vychází od druhé verze s vývojovými fázemi tvorby jazyků, ale jakmile se na scéně objevuje Dahorjané, jako by na vše zapomněl, pokračuje v první verzi, se strastiplným líčením potíží s žádostí o církevní sňatek s mimozemskou bytostí, kde ho fabule vede až k líčení, jak nakonec dostává povolení z Říma od Pia XII., k popisu slavného křtu Darhojané a velkolepé svatby v chrámu svaté Ludmily na Vinohradech.
     Vrcholem hry je, když si zahrává s vlastním paradoxem. Když dávno, údajně již v tercii, vylíčil své fiktivní osudy v cestách majora Panila po Marmokoji, vyslovuje údiv, jak je možné, že o mnoho let později nachází ve vaku, který vyprostil z rakety spolu s Dahorjané, identický Panilův rukopis přímo z Thetidy. "Podle této koncepce pak vlastně onen velitel královských četníků a králův důvěrník Panil nejsem já (= Lukeš), nýbrž zcela cizí muž!" Na jiném místě používá velmi flexibilně své fikce s umělým jazykem v episodickém příběhu z Mariánského císařství, kde se běženec z kosmonautického střediska na Sibiři uchyluje do Kateřinek, kde, aby zatajil svou identitu, předstírá, že mluví neznámou řečí z jiné planety a používá vymyšleného jazyka.
     Neofázii propojil Lukeš i s originální neografií. Išhovské hláskové písmo, které se píše zprava doleva, má svůj estetický svéráz. Lukeš v něm nepsal jenom romány ze současnosti, ale vzdělával v něm starou išhovskou mytologii, vytvořil romantické ossianovské padělky starých rukopisů, skládal v išhovštině dekadentní lyrické verše, překládal pasáže z Nového zákona. Fikce přesahovala z jazykotvorby a literatury do nejrůznějších oblastí. Promýšlel geografické poměry planetky a vedle řady mapek vyráběl i peníze, známky, dopravní jízdenky a jízdní řády.
     Lukeš též komponoval. Vydává se za autora 38 oper a 13 symfonií. Nezachovala se sice žádná z partitur, ale je pravděpodobné, že alespoň v případě probenešovsky zaměřené opery Pro vlast a progottwaldovské Úderky dotáhl dílo dokonce. Podléhání dobovým protichůdným ideologickým vlivům se zde projevuje se stejnou nutkavostí jako v poezii, ale opěvanou doktrínu vždy spíše paroduje, než by jí čímkoliv posloužil. V zachovaném rozsáhlém traktátu Můj život v hudbě, v němž snad Lukešův humor nejsilněji kumuloval, resumuje obsahy svých oper a symfonií.
     První symfonie se jmenovala Devátá. Pátá Eroica, šestá Erotica. Za nejpozoruhodnější však sám pokládá 13. a 14. symfonii: Bellica inspirovaná válečnými tématy byla komponována pro 12 tympánů, 6 bubnů, 3 kulomety a 8 pušek, Communistica byla uvedena hřměním Aurory a věnovala se pak oslavám marxismu-leninismu a budování socialistické společnosti.
     Lukeš ve své důslednosti přepracoval poslední dějství Fidelia, dokončil Smetanovu Violu a vytvořil samostatné pokračování Prodané nevěsty v katastrofickém druhém dílu. Svérázným způsobem v několika operních cyklech pojal českou historii od Přemyslovců přes husity a až po Miroslava Tyrše. Baletní opus Želví jezero klade proti zmatenému neklidu Čajkovského labutí oblomovský klid. Dvě želvy obrovské se po celou dobu líně převalují na prosceniu bez napětí a děje.
     Přitahován byl válečnými a katastrofickými motivy. Opera Pro vlast končí pádem letadla na milovickém letišti, při němž se pilot před zraky diváků usmaží na škvarek. V opeře Panzerfaust z rusko-finské války je ve finále odpálena rozvášněnou finskou vlastenkou skutečná pancéřová pěst do salaše, kde kopuluje mladá kolaborantka s nacistickým poradcem. Druhý díl Prodané nevěsty končí tím, že Vašek zapálí chalupu. Ve všech těchto případech pohlcují plameny nejen jeviště, ale i hlediště s budovou divadla.
     Nejvýmluvnější je opera Obluda, kterou Lukeš proponuje uzavření svého díla a kde je jeho dadaistické vidění světa dovedeno k pozoruhodné reflexi: "Na pusté třetihorní poušti v Rocky Mountains tisknou se k skalnímu útesu dvě bezejmenné nahé pračlověčky či praženy, matka a dcera (koloraturní soprán). Pramuž se vrací z lovu s gazelou a prasyn z rybolovu. Všichni se radují a baští syrové maso. Poté rozpřádá se milostné dueto mezi prasourozencemi, ale otec je přepadne, pohrozí jim kyjem a sám si odvádí dcerku do ústraní. Prasyn to jde pohotově žalovat matce, která ho chlácholí a posazuje si ho na klín. Tu se vynořuje kašírovaný dynosaurus (jehož kostra je nesena čtyřmi statisty) a schlamstne celou rodinu jednoho po druhém. Ještě z břicha obludy ozývá se koloraturní trylkování dceřino. Nejvíce mne láká znázornit na tympánu hned od prvního taktu přibližující se dupot stáda dynosaurů, které pračlověk shodou náhody nazývá komuňák. – Tohle nejsou gestapáci, to budou komuňáci, ti mají další ocas. Po dupotu jejich poznáte je! –"
     
     Lukešovy ludismy přesahují do nepřehledné řady lidských aktivit. Psal vědecká pojednání z oblasti matematiky, fyziky, chemie, filosofie a psychologie. Jeho inventornímu duchu nezůstala vzdálena ani oblast technických inovací a vynálezů. K hudebnímu traktátu Můj život v hudbě připojuje seznam asi čtyřiceti titulů z teoretické a aplikované matematiky a fyziky. Rozvinul celý obor bleskochemie či foudroyantní chemie s využitím blesků k výrobě zlata. Jeho syntoláda, umělá čokoláda pro potřeby rozvojových zemí, byla připravována z odpadových bobulí a oježděných pneumatik. Využíval vlastní fekálie k otopu a napsal o tom učené pojednání. Nezanedbatelný je i jeho návrh mumifikace mrtvol pomocí vodního skla. Připravil několik verzí ekonomického řešení pražského metra a elektrickým podnikům hl. m. Prahy zadal původní plán tras podpovrchové tramvaje.
     V polemice s dr. Wolffem-Vlčkem vytvořil psychologickou interakční koncepci psychopatologie. Když pracoval jako lázeňský v jednom pražském podniku, vykládal hostům na Rorschachově principu jejich osobnostní rysy podle reakcí na bahenní skvrny, které jim sám improvizovaně vytvářel z rašeliny. Z rorschachovské diagnostiky vytvořil kreativní techniku, kterou na počest svého psychiatra nazval Stuchlíkogram. Dadaistický duch ho vždy doháněl k tomu, aby, byť povrchně, zvládl některý z oborů vědy a věnoval mu pak zásadní reformní studii, v níž parodoval celý obor.
     Ludické prvky má i Lukešova reformátorská činnost a dílo. Stojí však na jiném mechanismu než fantazijní zdvojování v rámci dvojplanety Thetis – Země. Není zde napřed rozehrána fabule a pak pokus o její naplnění ve skutečnosti, ale právě naopak – reálný čin předchází jeho pozdějšímu fabulatornímu zpracování. Povaha tohoto činu je však zastřena nejasnostmi. O činu se totiž dovídáme pouze z následných konfabulovaných interpretací.
     Po bombardování Hirošimy zaslal Lukeš údajně řadě státníků protesty proti nelidské zbrani a sepsal spis Můj mír, který kladl proti duchu třídní a rasové nenávisti Marxova Komunistického manifestu a Hitlerova Mein Kamfu. Jako inspirátora paxismu se dovolával Henri Duranta, který obdobnou koncepci mírového řešení nabízel svého času Napoleonovi. Jaká však byla povaha hnutí? Šlo o skutečný pokus o vytvoření politické strany? Měl nějaké stoupence? Spolupracoval na projektu, jak později udává, s představiteli církevní hierarchie? Nejsou jeho kontakty na msgre Šrámka, opata Jarolímka, kruhy kolem Beneše a Jana Masaryka stejným výmyslem jako jeho jednání s Václavem Kopeckým a Rudolfem Slánským? Nevymyslel si nakonec i pátera Mudru a krejčího Mašatu a celý puč na Boží hod vánoční v katedrále svatého Víta?
     Skutečností je, že byl zadržen v dubnu 1946 SNB a předán na psychiatrii. Ale to mohlo být kvůli rozesílání dopisů a stížnostem adresátů, nebo pro vylepování nesrozumitelných plakátů na nárožích Vinohrad. Nelze se tedy zbavit podezření, že šlo skutečně o osamocený akt opuštěného a zklamaného jedince, který chtěl na sebe upozornit a dostalo se mu pozornosti pouze od policie a psychiatrie.
     Fabulační zpracování paxismu v románu Mariánské císařství má groteskní ráz, ale nenaplněné přání porážky komunismu a originální varianta její realizace dodává fikci zvláštní kouzlo, přes absurditu celé této politicko-sociální utopie. Puč proti neschopnému presidentu Benešovi zosnuje s paxisty ministr obrany Bachník (snad narážka na předmnichovského ministra Machníka). Využije komunistické manifestace na Václavském náměstí a po oslabení hradní stráže vpustí pučisty na hrad. Beneš je donucen k abdikaci a presidentem 4. republiky se prohlašuje Bachník. Pučisté ještě s povolením arcibiskupské konsistoře zapálí chrám sv. Víta a vytratí se pak z hradu, když se na Vikárce převlékli do přichystaných kuten. Lid na Václavském náměstí se rozvášní a oba komunističtí pohlaváři Božiháj (Gottwald) a Šlajn (Slánský) skončí na kandelábrech.
     Způsob provedení puče poněkud kontrastuje s mírumilovnými cíli paxismu, ale Lukeš spěje dál k budoucnosti. V řádných volbách po dvouletém Bachníkově prezidentování zvítězí jednoznačně paxisté a presidentem se stává přesvědčivě Gabriel-Lukeš. Vytvoří napřed konfederaci s Polskem pod názvem Česlopol. Když se v Maďarsku objeví snahy o reminiscenci na sovětskou republiku Bély Kuhna, zasáhne Česlopol a rozšiřuje Slovensko o zbytek Uher. Později se podělí s Jugoslávií o Rakousko s tím, že Česlopolu připadnou dolní Rakousy s Vídní. Konkordátem s Vatikánem vznikne pak stabilní středoevropské pragocentrické císařství, jehož nekorunovanou hlavou je jmenována panenka Maria, zatímco Gabriel si ponechává pouze výkonnou moc. Lukeš tak v Mariánském císařství svérázným způsobem kumuluje celou škálu imaginárních komplexů, v nichž jsme se po čtyřicet let zmítali v nedobrovolném komunistickém otroctví.
     V dopisu Málkovi nerozvinul Lukeš paxismus do tak velkorysé románové fabule, ale konfrontace jeho osobních zkušeností bojovníka za mír končícího v blázinci s oficiálním bolševickým mírovým bojovníkem ozřejmuje v bezpříkladné lukešovské ironii poťouchlost diktátorského systému, předstírajícího vnější mírumilovnost a zároveň organizujícího perzekuce a represe v nevyhlášené válce proti vlastním občanům.




© Vladimír Borecký, 1991

Katalog KYTLICE

Hlavní menu LEGE ARTIS NA WEBU