logo

1

     "Jestli rychle nedokážete, že to udělal on, na mou duši, že odpraví i nešťastnou tetu Catherine."
     "Ale no tak, pane Digby, proč by kdo vaší tetě ubližoval?" otázala se unaveně Stella Dreetová a natáhla kostnaté ruce, až zachrastily v kloubech. Pak je opatrně odložila na stůl, který impozantně vyplňoval téměř polovinu pracovny. Stupňovité zařízení místnosti poněkud připomínalo někdejší anatomická auditoria s tím, že mladý muž se krčil v nepohodlném křesle na místě pitvaného těla a jako k oltáři Velké matky vzhlížel k Stelle sedící ve výšinách, odkud zvídaví studenti sledovávali sekci. To bylo ostatně účelem celé věci. Nikomu lidé tak nedůvěřují, jako tomu, kde je nad nimi, prohlásila, když nechávala kancelář zařizovat, a dobrá prosperita agentury svědčila o tom, že měla pravdu.
     "Víte, mně bylo už dlouho divné, proč si ji Frank bral, ale teď, co zabil babičku, je už jasné, že to bylo jen a jen pro peníze!"
     "Moment, pane Digby, začněte pěkně po pořádku, třeba s tou babičkou," přerušila ho Stella a znechuceně si ho prohlížela. Byl to přesně ten typ, který nesnášela; přičinlivý mladík, průměrně opálený, průměrně oblečený, módně přistřižený a vyděšeně těkající očima po stěnách místnosti, vyjma té, na které visel Bayrosův lept zjevně urážející mladíkův jemnocit.
     Dovedla si ho představit, jak po mládí disciplinovaně vybouřeném v lepších tančírnách tráví večery po návratu z kanceláře s tlustou pletací ženuškou při studeném teple rodinného TV setu a jak se dvakrát do roka spolu vydají rozšoupnout do varieté, když předtím s poděkováním zapůjčili děti na noc sousedům. Velmi přiměřený, tenhle pan R. H. Digby, naprosto přiměřený, a jinak na něm nebylo co k vidění. Pohled na prvomájovým sluncem ozářenou 62. avenue, po níž se neustále líně vlekly kolony věčně stejných aut, byl mnohem zajímavější a Stella se tam také podívala.
     "Aha, víte, to bylo tak; otec, ten tam k ní každé pondělí chodí, a když viděl, že mu nikdo neotvírá, to už věděl, že není něco v pořádku. Víte, babička nikdy nevychází z domu, nikdy, víte, a tak tatínek hned zavolal pro lékaře a na policii. Já jsem ten den byl na naší lodi, jinak bych přišel s ním. Babička nás oba ráda vidí, totiž viděla, i když předstírá, že lidmi opovrhuje, já si ale myslím, že to jen tak hraje, jednou jsem o tom mluvil s doktorem Wolstonem, a ten, víte, on je ten... psychiatr - a říkal, že je to určitě jenom forma nějaké… no teď jsem to zapomněl, ale to už podle mě není jen…"
     "Tak dost!" přerušila mladého muže rázně Stella. "Než byste skončil ten svůj konfúzní referát, zemřela by vám tetička sešlostí věkem. Já se raději budu ptát sama. Obyčejně je to sice pomalejší, ale ve vašem případě určitě naopak. Jak se jmenuje vaše babička?"
     "Ester S. Highbestová, ona se…"
     "Ester Highbestová, ta multimilionářka?"
     "Ano, to je ona."
     "Ale tu přece nikdo nemohl zavraždit, toho by byly hned plné noviny!"
     "To právě ne. Policie to tutlá, jak jen to jde, protože jsou z případu úplně bezradní, a tak se souhlasem nás příbuzných drží všechno pod pokličkou."
     "Zajímavé. Ještě jsem neslyšela, že by se jim něco podobného podařilo déle jak týden. Kdy se to stalo?"
     "Před deseti dny – tedy minulé pondělí, 21. dubna. Od té doby nevypátrali ještě vůbec nic, a to na tom pracuje i F.B.I. Ale já vím, že to udělal strýc Frank, on jediný měl proč, i když všichni tvrdí, že to spáchat nemohl. Třeba si někoho najal."
     "Počkejte, napřed mi povězte o té vraždě. Všechno pěkně po pořádku. Zkuste vyprávět úplně jinak, než jak normálně myslíte."
     "Dobrá, jak už jsem říkal, otec zazvonil a nikdo neotvíral."
     "Kolik bylo hodin?"
     "Asi tři čtvrtě na tři. On normálně chodí už ve dvě, ale ten den zrovna jeho sekretářku přepadli nějací tři černoši, když šla z oběda, takže se zdržel s diktátem. Vždycky říkám, že s tou městskou kriminalitou se musí něco udělat. Onehdy jsem o tom hovořil… ale, promiňte!" zarazil se mladík, když si povšiml Stelly, která bezmocně obrátila oči ke stropu.
     "Tak tedy, zazvonil u brány a čekal, až se babička ozve z domácího telefonu. Ale ono nic. To bylo už samo o sobě úplně neobvyklé – babička pět let nevyšla z domu a vždycky se ozvala skoro okamžitě. No, zvonil tam ještě asi čtvrt hodiny a pak zavolal policii. Jasně, že se muselo něco stát. Tak přijeli policajti a dobývali se dovnitř. Ale babička to měla dobře zařízené, jako malou pevnost. Tři pyrotechniky museli zavolat, než zrušili všechny tři obvody minových polí a pak jim ještě dvě hodiny trvalo, než se prořezali titanovými vraty babiččina bunkru."
     "Prosím?" otázala se nevěřícně Stella.
     "Víte, babička byla opevněná jako v Pentagonu. Ona měla pořád z něčeho strach – ze zlodějů a z policajtů, z rudejch brigád a z mafie, a taky z bomby. No, a protože na to měla, postavila si takovou tvrz, že to jakživ nikdo neviděl. Celý pozemek byl obehnaný pět metrů vysokou zdí ze železobetonu, nahoře potaženou měděným plechem, který byl stále pod proudem. Brána šla otevřít jedině zevnitř a to tak, že babička zkontrolovala v televizi, kdo stojí venku, pak ho vpustila do tunelu, to byl vlastně takový turniket, vnější vrata zavřela, znovu se podívala, kdo to je, ten pak musel vložit ruku do identifikátoru, který mu sejmul otisky prstů, a teprve pak babička vypojila minová pole a otevřela vnitřní bránu. Pak jste prošla parkem, totiž on to žádný park nebyl, jen mrtvá hlína prosáklá kontaktními jedy a posetá náložemi a pastmi, úplně rovná a holá, bez jediného stébla trávy. No a tudy vedla cesta přímo ke vchodu do domu. Víte, ten dům je vlastně celý pod zemí, asi sedm pater, a v něm babička měla všechno, na co si vzpomenete. V dolních etážích skladiště nacpaná konzervami, mrazicími boxy s masem, chlebem a ovocem, a vůbec veškerým jídlem a vybavením; zásobami asi na sto let dopředu. Babička měla na všechno roboty – i na vaření. Nikomu nevěřila.
     A nad těmi skladišti byly krásné pokoje, plné vzácných obrazů a bibelotů, obrovská knihovna a v jednom patře bazén s ostrůvkem a papoušky, no nádhera! Několikrát jsem se tam koupal, ale to vám povím, žádný odporný hmyz jako u rybníka, dokonale čistá voda – a to slunce! Víte, babička si přes den přiváděla světlo systémem nějaké skleněné optiky, takže to tam opravdu vypadalo jako na pláži. A na všechno myslela; kdyby spadla bomba a zasypala sběrače slunečního světla, měla tam zařízení, které by to hned zase odhrabalo. Absolutně dokonalé, celá vila musela stát alespoň miliardu dolarů, jenom tak, bez zařízení.
     Úplně nahoře byla přijímací hala. Tam ji našli zastřelenou. Fido, jediný živý tvor, kterého vedle sebe snesla, tak se jmenovala její tibetská doga, ony jsou hrozně vzácné a špatně se u nás adaptují, je to pes jako tele a skutečně moc ušlechtilý, tak ten ležel kus od ní s roztříštěnou páteří.
     A teď to hlavní, co tak zamotalo hlavu policistům. Babička, vždycky když vyšla nahoru, zavřela za sebou dveře do podzemí. Potom odsunula pancíř hlavního vchodu a vpustila návštěvu. Znovu si ji důkladně prohlédla, prověřila, jestli sebou host nemá nějakou zbraň, provedla identifikaci výměšků potních žláz, a teprve pak zvedla zástěnu z neprůstřelného skla, která ji do té chvíle od návštěvníka oddělovala. Všechno ovládala zvláštním panelem reagujícím výhradně na její hlas a dotek, nikdo jiný s ním pracovat nemohl.
     A to je právě to, co policii nejde z hlavy. Nikdo se nemohl dostat dovnitř, protože babička tam pouštěla pouze mě, rodiče a Franka s tetou. A když už by se někdo dostal dovnitř, nemohl v žádném případě zase ven, aby za sebou všechno zavřel. A aby někdo zůstal uvnitř, to taky nešlo; policie všechno prohledala velmi důkladně a u vchodu neustále hlídkovali dva muži. Krom toho dveře do podzemí našli zavřené a nikdo než babička je nemohl shora zavřít. Je to prostě neuvěřitelné!"
     Stellu mladíkovo vyprávění skutečně zaujalo. Pokud si nevymýšlel, jednalo se opravdu o nejkurióznější záhadu zamčeného pokoje, s jakou se kdy setkala.
     "A to ještě není všechno," pokračoval Digby, "babička byla výtečná střelkyně a ani Wild Bill Hickok by netasil své kolty tak rychle, jak pohotově měla po ruce svůj Derringer, s nímž vítala návštěvy, Ať už to Frank provedl, jak chtěl, klobouk dolů!"
     "Proč stále obviňujete svého strýce Franka? Co ten s tím má společného?"
     "Ale, určitě to byl on, kdo ji zabil, jenomže mu to nikdo nemůže dokázat. Víte, Frank Reelway je jaderný fyzik a v době, kdy se vražda stala, byl na kongresu v Moskvě. To je prý betonové alibi. Doktoři říkají, že babička byla zavražděna mezi sedmou a jedenáctou ráno v to pondělí jedenadvacátého. A strýc byl celou tu dobu pořád s někým. V hotelu tam na každém patře hlídá celou noc pokojská, která by si všimla, kdyby odešel, ráno pro něj přijeli už v osm a odvezli ho na prohlídku města. V nejpravděpodobnějším čase zločinu – v devět hodin ráno – se nalézal právě v mauzoleu. A na projížďce ho doprovázel nějaký akademik a dva pánové, kteří o sobě říkali, že jsou také fyzici, ale strýc tvrdí, že prý o fyzice neměli ani ponětí. Každopádně je to alibi potvrzené třemi institucemi a jsou v něm tak malé mezery, že by nestihl vraždu spáchat, ani kdyby letěl v raketě. Ale já jsem si jist, že to byl on, nebo nějaký jeho komplic, protože kdo jiný k tomu měl příčinu? Takhle milému strýčkovi stačí už jen odpravit tetičku a miliardy jsou jeho!"
     "Tak konečně jsme se dostali k jádru věci. Vaše teta bude po paní Highbestové dědit?"
     "Ano, prakticky všechno zdědí ona."
     "A paní Highbestová je babičkou z otcovy nebo matčiny strany?"
     "Z matčiny. Maminka je její první dcerou."
     "A to jí nic neodkázala?"
     "Ne, ani cent!"
     "A proč, pohádaly se?" zajímala se Stella.
     "Ne, ale – víte, nerad o tom mluvím, totiž – – babička měla mámu ještě za svobodna; vlastně nevím, proč říkám ještě, když se nikdy nevdala. Prostě, neměla o tom tehdy ponětí. Ze zvědavosti si to rozdala s nějakým mladým námořníkem a než se přišlo na to, že je v tom, bylo už pozdě na interrupci. Kdo by, prosím vás, něco takového čekal u třináctiletého žabce?"
     "Paní Highbestová rodila ve třinácti letech?"
     "Ano a to byl právě důvod, proč mámu tak nenáviděla. Říkala vždycky, že si s ní pokazila celý život. Víte, babička byla selfmadewoman a dítě na krku jí překáželo. Její nenávist šla tak daleko, že – stydím se o tom skoro mluvit – že vlastně jen kvůli tomu jsem já na světě."
     "Jak, prosím?"
     "No, ona babička, aby se mámě pomstila, tak jí chtěla navařit rovným dílem a… prostě… prodala ji jako malé děvčátko jednomu chlípnému senátorovi za pět tisíc dolarů na týden, a když potom máma otěhotněla, vyrazila z něho babička takové odstupné, za to, že všechno zatají, že právě na těch penězích postavila celou svou další kariéru. Otevřela si tehdy první továrnu na výrobu falešných řas a po deseti letech jí patřila pětina celého toho průmyslu ve státech."
     "Kolik vlastně bylo vaší babičce, když zemřela?" otázala se rychle Stella a v duchu počítala. Představa parafrenní stařeny, ukájející svou senilní psychózu budováním nedobytných hradů, se jí začala rozplývat před očima. Namísto ní vyvstala statná dáma v nejlepších letech, která si dokázala mocí podmanit celé své okolí, což jí Digby vzápětí potvrdil.
     "Sedmačtyřicet, ale vypadala na pětatřicet. Mě je jedenadvacet, babička si přesně spočítala, abych se narodil přesně ve třinácti, jako máma jí."
     "A to paní Highbestovou nepřešla ta nenávist ani potom?"
     "Ne. Jestli nám vůbec něco odkázala, je to jen zásluha otce, se kterým se dobře snášela a který pro ni všechno vyřizoval, a hlavně mě. Mě měla opravdu ráda, alespoň třicetkrát mě políbila na tvář – matku nikdy!"
     "Vy už znáte závěť?"
     "Ne, teprve čtvrtého ji otevřou."
     "Ale víte alespoň přibližně, jak by mohla vypadat?"
     "Zhruba. Nám mohla odkázat sotva tisícinu majetku. Všechno ostatní připadne tetě."
     "A kdyby se jí něco stalo?"
     "Zdědí to strýc Frank. Vždyť už jsem říkal, že v tom je hlavní důvod, proč ho podezírám. Podle mě právě na to čeká!"
     "Hm, jak jste říkal, že se jmenuje vaše teta?"
     "Catherine. Catherine Highbestová, teď tedy vlastně Reelwayová."
     "A ta už paní Highbestové život nezkazila?" otázala se poněkud sarkasticky Stella,
     "To právě je to! Katuška byla dítě ze zkumavky. Zplodili ji lékaři z babiččiny zárodečné buňky oplodněné neznámým dárcem a odnosila a porodila ji nějaká cizí žena, které za to babička důkladně zaplatila. Svého času to znamenalo v medicíně úplnou senzaci. – – – Proto mám Katušku tak ráda – říkala vždycky – že mi neublížila, když se narodila, ne jako ta zatracená Irena – tím myslela moji mámu – která mě přitom málem zabila. Byl to prý totiž velmi těžký porod, na nějž babička vzpomínala jen s největší hrůzou. Tak chtěla mít ještě jedno dítě, aby prý alespoň z někoho mohla mít radost."
     "A s Reelwayem vycházela dohře?"
     "Ano, jinak by mu Katku nikdy nedala. To byl vůbec také malý zázrak. Frank je nesmírně výstřední, ovšem právě takové má babička ráda, totiž měla. Vždyť jen vyběhat zplnoletnění stálo spoustu peněz. Všichni jsme kroutili hlavou, ale když si ona vzala něco do hlavy, tak to udělala. A Franka chtěla za zetě natolik, že pro to obětovala cokoliv."
     "Jak se Catherine vlastně s Frankem seznámila, když nikdy nevycházela z bunkru?"
     "Ale co vás nemá, ta přece s babičkou nikdy nežila. Vždyť jsem vám říkal, že se babička nesnesla s nikým živým krom svého psa, alespoň ne na delší dobu, než dva dny. Katuška se z dětského domova dostala, jen když ji otec, tedy můj otec, přivezl babičce ukázat. Chudinka strávila celý život v sanatoriu, měla tam sice vlastní apartmá a tři vychovatelky, ale máma jí určitě chyběla. Tam ji také Frank poznal. Projektoval pro tamní oddělení nukleární medicíny speciální cyklotron a náhodou uviděl Kateřinu a tak mu padla do oka, až si usmyslel, že si ji vezme. Všichni mu tenkrát říkali, že je šílenec, ale on jinak nedal. Už jen to, jak se dokázal vnutit k babičce, byl heroický výkon. Dodnes si pamatuji, když před ní stál poprvé, vedle něho můj otec s odjištěným samopalem; takhle to chodilo vždycky, když někdo babičku navštívil, i ředitelé jejích koncernů, advokát nebo kadeřnice, vždycky musel tatínek hlídat.
     Napotřetí už Frank přišel sám. Napopáté i s Catherine a do dvou měsíců byla ruka v rukávě. Měla jste vidět tu svatbu. Babička sledovala jenom videozáznam a mohla se umlátit smíchy."
     "Proč?"
     "Cha, to se musí zažít. Skutečně jsem si napřed myslel, že Frank je psychopat. Hlavně jsme se všichni báli, aby to neprosáklo na veřejnost, jenom babičce a Frankovi to bylo jedno. Ale dozvědět se o tom noviny, udělaly by z toho nehorázný skandál. Teď už je mi ale všechno jasné. Vzal si ji jen a jen pro peníze. Napřed zabil babičku, teď udělá totéž s Káťou a miliardy jsou jeho. A právě tomu chci zabránit. Mám tetu rád, je moc milá. A on si určitě na ni vymyslí zase něco, aby se to nedalo dokázat. Vždyť vidíte, jaké alibi si zajistil na první zločin. Nikdo s ním nehne, ani kdyby našli vražednou zbraň s jeho otisky prstů. Catherine mu dá ještě méně práce, prosím vás, v jejím věku může vždycky snadno přijít k úrazu, někde běhá, upadne…"
     "Kolik je, proboha, let té vaší tetě?"
     "Počkejte. Brali se asi před tři čtvrtě rokem, no, takže teď jí bude asi tak pět a půl."




© Miroslav Kromiš, 1985 & 2017

Zpět do katalogu KYTLICE

Zpět na hlavní menu LEGE ARTIS NA WEBU