22

     Asi dvě hodiny před vylíčenými událostmi se Isabelle Kainová procházela před vchodem do sídla paní Highbestové. Kdo ví, co ji to napadlo, přijít se právě teď podívat na místo zločinu, ze kterého byla neprávem obviněna. Teď už si můžeme říci na rovinu, že Kainová milionářku opravdu nezabila. Frankův odhad se ukázal neomylným.
     Bedlivě se rozhlížela, a když se přesvědčila, že ji nikdo nevidí, vklouzla opatrně dovnitř. Dům nikdo nehlídal. Vojáci jej měli převzít teprve zítra a Frank nepokládal za nutné zabezpečit před vyloupením holé stěny, které zde zanechal. Pokud by si chtěl někdo nakrást hromadu předmětů denní potřeby, nebo se zadarmo najíst či ošatit, bylo to Frankovi dokonale jedno. Protože však neupozornil v tisku na tuto mimořádnou příležitost, nenašla Kainová v domě ani živáčka. Všude jen mrtvo a ticho.
     Podobně, jako kdysi Stella, procházela nyní jednotlivými patry, s tím rozdílem, že už zde nebylo v podstatě co k vidění. Tím spíše ani ona neodolala křišťálové lázni v malebném bazénku, a když se ocitla bez šatů zpátky na břehu, propadla panice.
     Rychle uprchla do ložnice a obalila se zatím alespoň prostěradlem, aby nezvaná návštěva náhodou nevykoukala její lepé vnady. Pak se teprve odvážila vydat na prohlídku dalších místností, od čehož si slibovala najít někde šatník. Její maloměstská dušička by nikdy nepřipustila, že by někdo mohl být tak zvrhlý a všechny obleky po použití hned vyhazoval, jako to činila paní Highbestová, která si to ovšem mohla dovolit.
     Pravou rukou přidržovala cípy povlaku a druhou otevírala jedny dveře za druhými. Nenašla pochopitelně nic, ale zato objevila kliku, která pod tlakem prstů nepovolila. Pokoj byl zamčený.
     „Tady to musí být!" prohodila nahlas, aby porušila deprimující ticho. Pochopitelně ji ihned napadlo, že své vzácné róby držela milionářka nejspíš pěkně pod zámkem. Zkusila klíč od vedlejších dveří, ale klika nepovolila.
     „To by v tom byl čert, abych…" zamumlala, stydlivě se rozhlédla a shodila ze sebe prostěradlo, aby měla obě ruce volné. Vší silou se do toho opřela, náhle cosi cvaklo a rázem se ocitla v místnosti. Vstala a symbolicky se oprášila. Žádné svršky se v pokoji nenacházely, zato však spatřila něco jiného, co ji dokonale zaujalo. Před ní stála podivná konstrukce, zřetelně neobratně podomácku ztlučená. Velký ciferník uprostřed ukazoval téměř tři hodiny. Stejný čas naznačovalo i tlusté červené znaménko.
     Nevěděla, co si o tom má myslet. Přístroj v ní podvědomě vzbuzoval jakýsi pocit bezpečí, snad připomínal něco známého z doby dětství. Fascinována hleděla na vteřinovou ručičku, která se rychle sunula k dvanáctce. Pak náhle v mechanismu cosi zahrčelo a hodiny se zastavily.
     „Co má tohle znamenat?" rozkročila se jako domovnice s pěstmi v bok. Olověné desky se začaly pohybovat za odporného skřípění a dva nevelké disky na centrální tyči prudce sletěly na zem, kde se setkaly s třetím. To bylo poslední, co Isabelle Kainová v životě spatřila, protože v následující biliontině sekundy se její hrdě vztyčené nahé tělo rozplynulo v žáru jaderné reakce čistého izotopu uranu, který v tom okamžiku dosáhl kritického množství a proměnil vše kolem v pekelnou výheň.




© Miroslav Kromiš, 1985 & 2017

Zpět do katalogu KYTLICE

Zpět na hlavní menu LEGE ARTIS NA WEBU