25

     Je načase, aby se čtenář konečně seznámil se Zero Goolfem, o němž už několikrát padla zmínka. Byl to nejslavnější a nejexcentričtější detektiv v historii. Nikdo před ním nedosáhl tak absolutních výsledků v oblasti analytického myšlení, už jen proto, že k tomu neměl ty podmínky, co Zero.
     Již od raného dětství se zabýval četbou detektivních románů a neexistoval snad jediný, který by nepřelouskal a neuložil do své fotografické paměti. Z plejády slavných pátračů se však v Goolfově osobnosti nejdůsledněji impregnoval Josef Rouletabille, výplod fantazie Gastona Lerouxe. O Tajemství žluté komnaty, prvním svazku Rouletabillovské série, se vyjádřil J. B. Carr jako o nejlepším románu, řešícím záhadu zamčeného pokoje, jaký byl kdy napsán. Není tedy divu, že postava mladičkého impulsivního novináře Zero Goolfovi učarovala. Nikdy mu z paměti nevymizela scéna, kdy Rouletabille, postaven před neřešitelnou záhadu, praví svému příteli: „Jsou okamžiky, kdy bych si chtěl vyrvat oči, abych mohl uvažovat. Vyrvěme si oči, Sainclaire, na pět minut… jen na pět minut… a snad uvidíme jasně!“
     A zrovna tak to udělal Goolf. Moderní doba však přinesla nové možnosti, a tak nemusel provádět žádné nechutné sebezohavení, které by snad mohlo odpuzovat méně otrlé čtenáře. Díky známosti s mladým ambiciózním chirurgem, nechal si detektiv odborně enukleovat oba oční bulby, které se lékař bez úspěchu pokusil použít pro transplantaci.
     Ale ani to Goolfovi nestačilo. Zvyk neuroticky si pohrávat s kdečím, co mu přišlo pod ruku, jej nakonec přivedl k závěru, že si musí nechat ještě amputovat končetiny, aby mohl myslet nerušeně. A málem na to i došlo, kdyby při prohlídce nezjistili u šíleného génia pokročilou rakovinu střeva. A tehdy přišel jeho přítel, doktor Oswald s návrhem, který definitivně určil výlučnost dalšího detektivova osudu a poskytl podmínky pro to, aby se z něho stal největší detektiv všech dob.
     „Zero,“ prohlásil Oswald, „máš před sebou tak rok, dva života. Nádor je inoperabilní; jediné, co budeme moci, je zmenšit na konci tvoje utrpení. Ale dám ti jiný návrh. Už několik let pracuji s inženýrem Konwiczkim, tím kybernetikem. Máme za sebou spoustu experimentů na opicích a zatím se všechny podařily. Když mi podepíšeš, že souhlasíš s operací, můžeme se pokusit vyjmout ti mozek, dát ho do zvláštního živného roztoku a všechny funkce zapojit přes počítač. Známe způsob, jak převést mikroelektrické potenciály nervových zakončení do mikroprocesorů a naopak z počítače zpět do senzorických buněk. Měl bys perspektivu stát se nejvýkonnějším mozkem světa – pracoval bys v bezprostřední součinnosti s computerem. Mohl bys zapojit myšlení na kteroukoli databanku. Pochopitelně možnosti pohybu jsou zatím omezené a vůbec nevíme, jak to udělat se zrakem. Čichové, chuťové a senzitivní vnímání je samozřejmě úplně vyloučeno. A právě proto se nám, starý brachu, výtečně hodíš. Ukaž mi jiného takového blázna, jehož životním cílem je dřepět na zadku a řešit problémy. Takhle vlastně dosáhneš svého cíle úplně – nic tě nebude rušit v přemýšlení. Žádné tělo, žádné podněty, jenom sluch, a to ještě můžeš vypnout mikrofon; spínání přeneseme pomocí nějakého motorického nervu.“
     „A jak budu mluvit?“
     „To si budeš moci vybrat; buď přes syntezátor lidské řeči, nebo se tvé myšlenky objeví na obrazovce, případně obojí. Když budeš chtít, připojíme ti i tiskárnu.“
     „A co fantómové bolesti?“
     „Od objevu profesora Trönnisena neexistují. To už je celé dva roky, myslel jsem, že o tom víš.“
     Netrvalo ani dvě hodiny a Goolf se pod tíhou argumentů doktora Oswalda rozhodl svolit k pokusu. Pokud to někomu připadá nepochopitelné, ať se zkusí vžít do situace člověka, postaveného před alternativu možná žít a naplnit všechny své sny, nebo zcela určitě zemřít a nedokázat vůbec nic. Navíc pak, vyznačoval-li se onen dotyčný už před tím názory, které ho automaticky vylučovaly z normální lidské společnosti a byl-li ochoten obětovat všechny krásy života preciznosti vlastního myšlení.
     Operace se zdařila dokonale. Snad až příliš, protože po čtrnácti dnech začal Goolfův mozek stále častěji a častěji vypínat všechno spojení se světem a uzavíral se ve svých meditacích před houfy výzkumníků, kteří ho dnem i nocí sledovali.
     „Co se děje, Zero?“ rozhodl se Oswald zasáhnout, když už mlčení detektiva přesáhlo únosnou míru.
     „Nevím, doktůrku. Snad jsem poznal příliš mnoho. Mám dojem, že všechno je marnost. Práce mě najednou nezajímá. Chtěl bych vidět podzim, chtěl bych cítit prudký vítr a vůni tlejícího listí. Rozběhnout se a létat nad zemí.“
     „Čekal jsem, že to musí přijít. Adaptační šok z přemíry informací. Teprve teď sis uvědomil, co jsi vlastně ztratil, a máš hrůzu z irreversibility svého činu. Ale neboj se, nic není prohrané!“
     „Jakto? Budu zavřený tady v té krabici, dokud neodumřou postupně všechny buňky mého mozku. To je celá budoucnost.“
     „Nikdy neodumřou. Naše předchozí pokusy s opicemi prokázaly, že namísto degenerace nervové tkáně, charakteristické pro proces stárnutí organismu, dochází naopak k reparaci neuronů.“
     „Tedy věčnost… Proboha! Vždycky jsem si přál žít věčně, ale ne takhle!“
     „Řekl jsem snad něco takového? Už teď probíhají úspěšné pokusy se syntézou živé tkáně. Nechci ze sebe dělat proroka, ale jsem si jist, že se časem podaří dospět k umělému vytváření celých tkání. Je to jediná perspektiva transplantací. Vyrobit biomateriál bez antigenů, ale přitom plnohodnotný, ne-li kvalitnější než přírodní. Víš, co se stalo s tvým tělem?“
     „Ne.“
     „Pokusil jsem se přenést do něho mozek vraha odsouzeného na smrt. Po odpojení umělého oběhu a ventilace žil ještě dvacet pět minut. Možná ti to nepřipadne mnoho, ale ve skutečnosti je to úspěch, za který mě jednou nemine Nobelova cena. Znamená to, že alespoň část neuritů se dočasně přihojila, a to se přede mnou ještě nikomu nepodařilo!“
     „A co to má společného se mnou?“
     „Jak se můžeš takhle hloupě ptát zrovna ty? Přece je jasné, že jednoho dne se podaří vyrobit celé umělé tělo, kromě mozku. Určitě i ten jednou zvládneme, ale to je zatím příliš daleká perspektiva. A pak, pak stačí přenést tvou duši do mladého a dokonalého organismu, který bude vypadat přesně podle tvých představ, a začneš žít nový život. Lidé si pořád chtějí hrát na bohy. Tímhle uskutečníš genesis!“
     „A co mám dělat do té doby?“
     „Ale to už přestává všechno! Začínáš mít opravdu infantilní reakce, musím sem poslat doktora Rosse, je nejlepším psychoanalytikem, kterého znám. Ne aby ses vypnul, až přijde, potřebuješ ho jako sůl! To je přece jasné, co budeš dělat! Pracovat! Máš všechny podmínky, po kterých jsi toužil. Můžeš se stát nejlepším detektivem světa. Tvoje služby se uplatní v každém složitějším případě. Kriminalisté kterékoli země se na tebe budou obracet, když si nebudou vědět rady. Vyděláš spoustu peněz.“
     „Co s nimi? Mám si nechat pozlatit ovládání?“
     „Velice vtipné! Tak zaprvé potřebuješ z něčeho hradit provozní náklady. Udržování a opravy aparatury, živné roztoky, používání informační sítě, víš, kolik to všechno stojí? Proč bych to měl platit já, když si na to můžeš vydělat sám? Za druhé, až dostaneš nové tělo, budeš potřebovat z něčeho žít. A chceš si pak pracně shánět prostředky na živobytí, když si můžeš mezitím našetřit tolik, že do smrti nebudeš muset sáhnout na práci? A z toho, co zbyde, prostě podporuj výzkum v oblasti výroby syntetických tkání a urychlíš tím svou budoucnost.“
     „To je pravda,“ řekl spokojeně Goolf a radostně zablikal displayem.




© Miroslav Kromiš, 1985 & 2017

Zpět do katalogu KYTLICE

Zpět na hlavní menu LEGE ARTIS NA WEBU