17

     Stella seděla sklesle v křesle, jako kupka hnoje nabodnutá na zlámaných vidlích. Bylo pondělí ráno, přesně pět dní od chvíle, kdy se v tomtéž křesle nervosně klepal R. H. Digby. Nedělo se nic. Mary přecházela po pracovně jako tygr v kleci a chvílemi z nudy poskakovala nahoru a dolů po stupíncích, jakoby hrála nebe-peklo-ráj.
     „Hele, Stelličko, a napadlo tě někdy, co jestli to ta Kainová třeba dovopravdy udělala?“
     „Napadá mne to zhruba každých deset minut, ale nakonec si vždycky uvědomím, že to není možné.“
     „Proč?“
     „Viděla jsi někdy detektivku, kde by v polovině dopadli pravého pachatele? Ne? No tak!“
     „No jo, vidíš, to mi nedošlo.“
     „A krom toho – co že jsi tak najednou přestala věřit svému milovanému Frankovi? Ten přece také pořád tvrdí, že ona to určitě nebyla.“
     „Frank není detektiv. Frank je fyzik. A že je génius, to neznamená, že se nemoh’ splýst.“
     „To nemá nic společného s genialitou. Měla jsem si uvědomit, že když s ní žil pět let, asi ví, co mluví.“
     „To je fakt, jenže je nám to teď stejně houby platný. Potřebovaly bysme, aby přišel někdo, komu se třeba ztratilo štěně, nebo mu zahla manželka, nebo tak něco, abysme měly vůbec nějakou práci.“
     Místo návštěvy zazvonil na stole telefon. Mary se k němu vrhla.
     „Ano, tady Passonová!“ zvolala dychtivě, ale náhle zřetelně ochladla. „Aha, to jste vy. No dobrý ráno, co byste potřeboval? Stella? Jo, je tady, ale… no, já se zeptám.“
     Ucpala dlaní mluvítko a obrátila se k přítelkyni: „Volá hrabě, že prej chce s tebou mluvit!“
     „Víš co, řekni mu, ať si…“
     „Jo, chápu, hnedka jsem si to myslela. Ne, nemůže k telefonu, pane inspektore. Proč? Prostě má takovej strach z vašeho sexappealu, že se před váma stydí, gentlemane. Budete muset vzít zavděk mojí maličkostí. Ano… omlouváte, co jinýho se dá vod vás čekat… cože?… ano… jo… jo… ano, ne ani teď s váma mluvit nebude, ale určitě jí to udělá radost. Kdybyste měl něco novýho, směle zavolejte. Aristokracii zdar!“ praštila Mary se sluchátkem, až se odlomil kus vidlice.
     „Tak se podrž! Víš, co mi řek’ ten blbec? Že prej v laborkách spletli vzorky a omylem srovnávali dvě zkušební sady, nastřílený z revolveru tý Kainový!“
     „To snad není pravda!“
     „Jo, je. Dyť sám říkal, jakej tam maj ve všem bordel. A to znamená co? Že Kainovou musej nejvejš zejtra pustit a pan hrabě bude mít průser až na půdu, protože to si piš, že vona ho zažaluje pro nevoprávněný zadržení. Prej se ti hrozně vomlouvá a že prej vokamžitě nechá najít Creelaye.“
     „Ale to je vlastně hrozné, Mary, oni ho najdou dřív než Paul! Ihned mu zavolej, ať udělá všechno pro to, aby ho měl nejpozději dnes do večera, jinak že nám už nebude nic platný.“
     „No, zkusit to můžu, ale moc si vod toho neslibuju,“ řekla nedůvěřivě Mary.
     Sevenhead ji ujistil, že dělá, co se dá. Našel prý už stopu a čeká na zprávu od svých lidí. Nic, co by věc ještě více urychlilo, už podniknout nemůže. Mary poděkovala a odmlčela se. Chvíli tak seděly ponořeny do vlastních myšlenek. Pěkně by se k tomu hodil tikot velkých stojacích hodin, kdyby tam ovšem nějaké byly. Svítící display digitálního časoměřiče však nevyluzoval pranic – hle, jak moderní technika ochuzuje spisovatele o klasické rekvizity. Ba ani hluk z ulice sem nedoléhal přes dokonale utěsněná okna, a tak jen slabé bzučení air conditionu tvořilo zvukovou kulisu jejich zahloubání. Když už mrtvé ticho překročilo meze únosnosti, pronesla Mary, aby vůbec něco řekla:
     „Proč, prosím tě, vlastně děláme takovýdle blbý řemeslo?“
     „No, já osobně proto, že počítat faktury mě nebavilo a na nic lepšího jsem se svým zevnějškem neměla.“
     „Mohlas přeci psát knížky, nebo dělat ňákou vědu?“
     „Věda mě nikdy nebavila, aspoň taková ne, na jakou bych stačila. Ti takzvaní vědečtí pracovníci nemají se skutečnými objevy v podstatě co do činění. To se dá nejspíše přirovnat ke stavbě domu. Stejně jako zedníci sází cihly jednu na druhou, takže nakonec vznikne celá stavba, uvádí ti takzvaní ‚vědci‘ v život myšlenky někoho jiného. Navyklými pohyby mozku zpracovávají fakta stejně jako zedník maltu, k ruce mají přidavače, kteří jim ta fakta opracují, těm se říká laboranti. Jenomže stejně tak, jako by dům nestál bez architekta, který ho vyprojektuje, neexistovala by věda bez geniálních mozků těch několika málo opravdových vědců.“
     „Ale nebejt těch zedníků, tak by projekt zůstal jenom na papíře.“
     „Ovšem, jenomže architekt sám by to třeba nakonec taky postavil, jenomže by na tom zbytečně ztratil spoustu času. Existuje nezbytná věc, zvaná dělba práce. Ta je krom jiného nutná taky proto, že jsou jedinci pro společnost nenahraditelní a bylo by nesmyslné chtít po nich, aby dělali víc, než stačí k tomu, aby to ostatní mohli dokončit.“
     „A co když barák spadne?“
     „I v tom je analogie dokonalá. Jako jsou dobří a špatní architekti, jsou i dobří a špatní vědci. Druzí nevymyslí nic, staví ohavné krabice a lidská sídliště, která vypadají jako kotce pro králíky, a řídí vědecké ústavy, na kterých se prázdné tlachy a banality obalují složitou terminologií a opisují komplikovanými vzorečky, jen aby lidé nepoznali, jaké nesmysly to vlastně jsou. Naproti tomu ti první jsou génii, skutečnými umělci svého oboru, jako byl Gaudí nebo Pauling. Jenomže já nejsem žádný Einstein a navrhovat paneláky by mě nebavilo, a vůbec už ne přidávat cihly, tak co jsem měla dělat? A totéž je s psaním. Pravda, mohla jsem trochu přibrat a byla bych jako Gertruda Steinová, možná ještě horší, ale co z toho?“
     „A co psát detektivky?“
     „Brr, to už bych spíš mohla nacachtat nějakou intimní lyriku!“
     „Vidíš a stejně jsi nakonec skončila jako postava v tebou tak vopovrhovaný detektivce.“
     „Za to já nemůžu, mě se nikdo neptal, jestli chci nebo ne. A proč ty jsi šla vlastně k oboru? Se svou postavou jsi mohla jinde udělat větší štěstí.“
     „Já holt narozdíl vod tebe mám detektivky ráda a nečtu je jen z profesionálního zájmu, jako ty. A před tím jsem si vyzkoušela kde co. Víš, že jsem hrála i v Hollywoodu? Jenomže tam se nic pořádnýho neděje. Samej idiot a všichni furt drbaj, kdo se s kým vyspal. Tahle práce mě baví aspoň občas, ale tam to bylo jak na pláži – teplo a nuda.“
     „Inu nevyzpytatelné jsou cesty k detektivní dráze.“
     „To je vono, teď jsi to konečně správně završila, takže můžem nechat toho strašnýho žvanění. Kapitolu už jsme vycpaly dost, tak by se moh’ konečně vozvat ten zatracenej Sevenhead.“
     Než to dořekla, zazvonil telefon.
     „Passonová, ano Paule? Máte ho? Výtečně! Tak ho tak na hodinku strčte k ledu, my si vyřídíme pár maličkostí a jsme tam. Zatím ho můžeš drobet zmáčknout. Tak pa, a díky za perfektní práci.“
     „Co blázníš, snad tam pojedem rovnou, ne?“
     „Pch, chtěla jsi to mít se vší parádou, tak snad napřed seženem někoho vod novin. Hrabě pukne vzteky, to uvidíš!“




© Miroslav Kromiš, 1985 & 2017

Zpět do katalogu KYTLICE

Zpět na hlavní menu LEGE ARTIS NA WEBU