JÁ VÁM DÁM KOUDELKU!
Váchal pro třetí tisíciletí sbírá banánové nálepky
(Rozhovor s Pavlem Pechem alias Františkem Josefem Koudelkou)


     Širšímu povědomí o knižním a výtvarném díle Pavla Pecha od začátku brání handicap lokálnosti a naprosté mimoběžnosti s výtvarnými i literátskými kruhy. Navzdory tomu, že by jeho produkce snad i byla obecněji akceptovatelná, si tak zachovává exkluzivitu až portmanovskou.
     První srovnání, které se nabízí, vede samozřejmě k Váchalovi. Oba spojuje nejen hrubá vnější podoba jejich děl. Pech je samouk, stejně jako byl Váchal, ovšem „vyučil“ se v době, kdy se jeho sebeučební obor stal už pomalu historickým řemeslem. V Praze dnes zbyly pouhé dvě či tři knihtiskárny a v rámci celých Čech jich nebude o mnoho více. Masové rušení technologie tisku z výšky počátkem devadesátých let samozřejmě posléze vedlo k rapidnímu poklesu dostupnosti strojů i materiálu, tehdy dostupného skoro za odvoz - na počátku nového tisíciletí, kdy se Pech v Oseku začal tiskařinou zabývat, se už nedalo sehnat skoro nic, natožpak levně. Tento fakt se přirozeným způsobem odrazil i na použité formě. Shodně s Váchalem (Vidění sedmera dnů a planet, 1910, Z rituálu Toledských heretiků, 1911 a Vigilie o hodině hrůzy, 1914) sahá Koudelka k mimořádně pracné deskově řezané sazbě, ovšem zatímco Váchal si už v roce 1912 snadno opatřil kovové litery pro ruční sazbu a první vlastní písmo vyřezal až v roce 1926, Pech neměl, kde by hotové písmo sehnal, takže ho nouze naučila řezat si písmo mnohem dříve - vlastně už u jeho první knihy O Honzovi (2003). Tiskařský stroj a litou sazbu si sehnal až v roce 2011. I výběr grafické techniky byl podřízen vynucené provizornosti; u linorytů a korku Váchal skončil až ve studeňanské bídě, zatímco Pech si nemohl moc vybírat už od začátku.
     Nečekané spojnice lze ale kupodivu nalézt i na hlubších, nezjevných úrovních. Váchalovo zalíbení v okultismu a krvavých románech - nepřijatelných či přinejlepším nicotných pro spořádaně měšťácké „bohémství“ uměleckých kruhů - lze bez nadsázky přirovnat k Pechovu zájmu o Linux (soustředěným průplachem mozků society v režii Gatesových PR nádeníků proměněný v jakýsi ekonomický satanismus) a o lidové bolševické komedie typu Jáchyme hoď ho do stroje, u nichž pravověrný intelektuál jen s rozpaky připustí, že je vůbec kdy viděl. Pro Pecha jsou základním „krvákovým“ pramenem nejen jeho inspirace, ale i jména jeho alter ega Koudelky; ostatně celý text miniaturního bibelotku Uko Ješita je tvořen jedinou větou z téhož filmu. Nemluvě už vůbec o skurilnosti sběratelství banánových nálepek, v jehož systemizaci byl Pech ještě důkladnější než Váchal v Nejobsáhlejším seznamu krváků a lidové četby vydaném v Hruškově Kuriosní revue (1925), zatímco Pech kromě návodné brožury vyrobil o banánových nálepkách celý web (http://pechp.euweb.cz).
     Ať už další osudy Koudelku povedou ke slávě či zapomnění, po osmi letech práce může být směle řazen mezi sice laterální, ale pro zasvěcence zdaleka nikoli nevýznamné zjevy české knižní kultury - obskurní linorytce, jako byli E. A. Hruška, Viktor Roubal či Leo Brož, nebo mezi nečetné výrobce deskově rytých textů Karla Němce, Jaromíra Šedivého či nověji Jiřího Hůly, které však překonává převážně autorským přístupem k tištěným textům, nacházejícím srovnání skutečně asi jen u Váchala.


Jak vlastně vznikl ten „Koudelka“?
     Někdy v devadesátých letech, když jsem začínal s internetem, jsem objevil dnes už neexistující diskusní server Průvodce. Byla tam spousta zajímavých lidí s podivnými jmény jako „Zaklinac“, „CountZero“, „S_M_Lomoz“ nebo třeba „Skull“. Chtěl jsem se také zapojit a potřeboval jsem nějakou přezdívku. Chtěl jsem něco ryze českého, a tak vznikl Koudelka. Je to inspirováno ústřední postavou z filmu „Jáchyme, hoď ho do stroje“.

Měl jste nějakou „rodinnou anamnézu“, nebo jste opravdu plynule přešel od chemické střední k deskově řezanému tisku...?
     Od dětství jsem hodně četl, hlavně sci-fi. Nikdo z mého okolí se výtvarnem nikdy nezabýval, ze školy si vzpomínám na nezáživné malování jablek a kytek ve váze vodovkama. Odmalička mě tak nějak podvědomě přitahovaly staré tlusté folianty s tajemným obsahem, jaké jsem vídával v regálech při prohlídkách hradů a zámků. Jednu takovou knihu jsem chtěl mít, ale bral jsem to jako něco pro mne zcela nedostupného. Až po mnoha letech jsem se dostal do malé skupiny jeskyňářů, mezi nimiž kolovala Agricolova kniha o hornictví a hutnictví. Každý ji chtěl mít doma, ale měli jsme jen jednu a sehnat se nikde nedala. Proto jsem se rozhodl, že ji nějak přetisknu, abysme se o ni neustále nepřetahovali. Tak jsem ji celou oskenoval, text prohnal přes OCR, opravil chyby, vysadil v TeXu, vytisknul na lejzrovce a svázal. Jeskyňáři byli spokojeni a já uvažoval o knížce, která by byla vytisknutá nějakým netradičním způsobem. Krásné písmo na bílý papír si může z počítače vytisknout každý. Já chtěl tlustou zatuchlou bichli s pokřiveným písmem na potrhaném zažloutlém papíru. A tak po dlouhé době vznikla pohádka O Honzovi, která se ale od původních představ značně lišila, nebylo to ono. Ta útlá knížečka vysázená z do lina vyřezaných písmenek a vytisknutá na obyčejný kancelářský papír byl jen produkt dlouhé řady pokusů a hledání způsobu jak na to, abych se někdy později více přiblížil mému vysněnému ideálu krásné knihy. Asi tak nějak to celé vzniklo, s chemickou průmyslovkou to nemá pranic společného.

Ani nějakou tu „lidušku“ jste neabsolvoval?
     Ne. Hrál jsem si s tím doma po večerech sám. Bavilo mě to, ale styděl jsem se za to. Jen pár nejbližších známých mě v té podivné zálibě podporovalo. Někdo mi donesl kus lina z popelnice, jiný mě seznámil se svým příbuzným, který vlastní tiskárnu (od něj jsem pak získal barvu), další mi pak věnoval gumový fotováleček, když jsem si stěžoval, že mi ta hadice při navalování barvy zadrhává, atd.

Měl jste aspoň nějakou literaturu, nebo jste postupoval čistě metodou pokus-omyl?
     V místní Osecké knihovně jsem nenašel v podstatě nic, úspěšnější jsem byl v antikvariátech. Z literatury jsem se ale dozvěděl jen to, že linoryt je tisk z výšky, že se do lina dloube rydly, pak se naválí jakási barva a nějak se to obtiskne na papír. Když jsem to zkoušel prakticky, narazil jsem na spoustu problémů. Čím na lino kreslit aby se to nemazalo, čím dloubat do lina, jakou použít barvu, jak ji naválet, jak se trefit doprostřed papíru, jak to kvalitně obtisknout... Jel jsem opravdu metodou pokus-omyl, a dlouho hledal použitelný postup. V podstatě stále hledám způsob, jak celý proces urychlit.

S ohledem na váš časopis Šlem - máte také nějaké novinářské ambice?
     Ne, to vůbec ne. Abych objasnil, proč Šlem vůbec vznikl - dříve v novinách a časopisech běžně vycházely romány na pokračování, které jsem si vystřihoval a sbíral a skoro všechny mám nekompletní... Dnes už to zcela vymizelo a místo románů jsou reklamy. Proto jsem začal psát román na pokračování a ten „časopis“ byla vlastně jen taková obálka.

Váchalovo dílo jste znal už před Pohádkou o Honzovi?
     
     O Váchalovi jsem věděl jen to, že to byl jakýsi malíř a dřevorytec, produkující ošklivé barevné obrázky. Náhodou jsem pak na internetu našel článeček, kde jsem se dozvěděl, že tiskl a vázal i knihy. To bylo někdy ke konci roku 2003, v době kdy jsem měl hotovou asi půlku Pohádky o Honzovi. Na internetu jsem si postahoval vše, co jsem o Váchalovi našel. Ukázek z jeho knih a hlavně řezaného písma tam ale moc nebylo. Dost mě překvapilo, jakým způsobem knihy tvořil, a asi mě to později ovlivnilo, ale prvotní inspirací pro mě rozhodně nebyl.

Zkoušel jste napřed nějaké nestandardní materiály, nebo jste začal rovnou tradičním linem?
     Začal jsem starým linem z kuchyně, které se válelo na půdě. Byl to pro mne ten nejjednodušší a nejdostupnější způsob, jak něco vlastního vytisknout. Původně jsem to považoval za nestandardní materiál, protože jsem se někde dočetl, že lino pro výtvarné účely se vyrábí z korku. Nechápal jsem jak může někdo rýt do korku - musí se to drolit. Teprve později jsem v obchodě pro výtvarníky zjistil, že „umělecké lino“ je vlastně to samé lino, které mi leží na půdě, jen s tím rozdílem, že je ukrutně drahé. Taky jsem zkoušel lepit písmenka vystříhaná z novin, písmenkové nudle z polívky, různá razítka, dětské písmenkové skládačky, atd. Ale s výjimkou novinové koláže (Tajemství smradu) zůstalo jen u pokusů. Co se týče zmiňovaných písmenkových nudlí, mám už dlouho rozepsaný text o jisté firmě na výrobu čínských polívek. Jednou z toho snad vznikne nějaká kniha. Postup mám připravený a odzkoušený (viz Ocean Motion), jen se do toho pustit.
     Na rytí nejraději používám nástroje, které jsem si vyrobil z deštníku. Po klasických rydlech jsem se pídil po obchodech, ale vše, co mi bylo předloženo, bylo moc velké, humpolácké nebo neskutečně drahé. Z velké sady rydel mi to jedno, co se mi líbilo, odmítli prodat. Kromě deštníkových tedy mám už jen jedno mědirytecké rýtko, které používám na občasné dloubání, kupovanou čepelku ve tvaru „v“ zapíchnutou do násadky na psací pero a dláto Narex předělané z obouruč na jednoruč.

Co tu grafiku zkombinovat s něčím počítačovým, abyste tvůrče zužitkoval svou původní profesi?
     Co se týče počítačů, uvažoval jsem o připojení elektrického psacího stroje k PC, případně o zřetězení několika psacích strojů, aby všechny psaly současně a bylo hodně kopií. To ale vyžaduje bastlířské schopnosti, takže z toho asi nic nebude.
     Na půdě mám uskladněno několik starých jehličkových tiskáren. Možná něco na nich jednou vytisknu - časopisy a různé tiskoviny z dob osmibitových počítačů mají své kouzlo. Ještě tam mám taky jednu asi padesátikilovou tiskárnu Consul - umí jen velká písmena plus číslice a místo LPT portu má masivní svorkovnici. Elektroniku tiskárny můžu obejít; přes paralelní port počítače bych mohl prográmkem v Pascalu ovládat přímo motory na posun papíru, hlavy a jednotlivé jehly. Mimochodem - zajímavým vynálezcem v tomto oboru je třeba Matthias Wandel...
     Samozřejmě počítači to vlastně všechno začalo - kdysi dávno jsem si vyrobil vlastní diakritiku pro fonty, které jsem pak používal ve svých programech napsaných v Pascalu. Tehdy jsem ještě udělal písmo pro devíti jehličkové tiskárny abych mohl tisknout česky. Písmenka jsem hvězdičkoval do tabulky v Supercalcu (takový prehistorický Excel), makrem to vyexportoval do souboru a ten pak posílal do tiskárny.
     Na tiskovinách z počítače a dnešních tiskáren se mi nelíbí, že jsou moc kvalitní (pokud to netisknu na rozhrkané jehličkové tiskárně). Tím mám na mysli to, že všechna písmena „a“ vypadají naprosto stejně. Proto jsem si po vzoru TeXu napsal vlastní sázecí prográmek s vlastními rastrovými fonty, kde je od každého znaku více různých bitmap. Program je pak náhodně vybírá. Písmo jsem oskenoval ze starého nekvalitně tištěného časopisu, takže výsledek je krásně ošklivý. Lítá tam účaří, kerningové páry to vůbec neřeší... Typograf by si asi vyrval poslední vlasy, kdyby to viděl. Původně jsem to chtěl zapracovat do TeXu, ale musel bych nastudovat formát DVI a vyvinout program na generování metriky. Pro přílišnou složitost a nedostatek času jsem to zavrhnul.

Nedávno jste se pustil ručního kolorování. Uvažujete o barevném tisku?
     Doufám, že někdy udělám zase něco dvojbarevně, podobně jako Sen nebo Uko (nadpisy, iniciálky). O vyloženě barevném tisku neuvažuji ale možná to dopadne jako s kolorováním, dlouho jsem se tomu bránil až jsem to zkusil a zalíbilo se mi to.

Hodláte se časem pustit i do dřevorytu?
     Zatím ne, ale možná někdy v budoucnu...

S novým tiskovým strojem se začínáte nástrojově profesionalizovat. Nebylo by na místě přeci jen zkusit i ta rydla?
     Je to jen stroj k tisku. Zatím si hraju s liteřinou, pak na něm hodlám tisknout z lina. Už nějakou dobu se zabývám myšlenkou lít si z liteřiny vlastní písmo z vlastních matric. Důvod je ten, že se s liteřinou mnohem rychleji a lépe pracuje než s písmeny řezanými z lina. Mám v plánu si vyrobit ruční písmolijku a matrice podobným způsobem jako Gutenberg ale s využitím moderních materiálů, abych obešel pracnou výrobu raznic. Tak jako tak, bez rydel se neobejdu.

Digitálně „rozmlouval“ Miroslav Kromiš
© Lege artis 2011

poznámka z října 2017

Rozhovor nakonec vyšel pod redakčně upraveným názvem Já chtěl tlustou zatuchlou bichli v Revolver Revue 85/2011 (zde v PDF) a podruhé bez perexu a obrázků ve sborníku RR Rozhovory (2016).





Úvodní menu KAL

Hlavní menu LAW