Nadílka od Rykodiscu


      Rykodisc patří k firmám důvěrně známým především příznivcům Franka Zappy. Nedávná kompletní reedice celého Zappova životního díla však kromě vylepšených obalů nepřinesla mnoho nového; jejím hlavním pozitivem bylo neremixované, od původního stavu uvedené We're Only In It For The Money, avšak v Ruben & The Jets zůstala úděsná dohrávka z roku 84 a ve Sleep Dirt neméně strašné vokály Thany Harris. A hlavně – pořád chybělo 200 Motelů, které nevyšly – a to ani na vinylu – někdy od 70. let.
      Alespoň tento dluh vůči skalním zappofilům Rykodisk koncem roku 1997 konečně splatil. Nelze vyloučit, že letité dohadování o autorská práva pomohl ukončit velmi zdařilý bootleg, který se objevil asi o rok dříve a byl údajně české (respektive česko-německé) provenience. Pro jeho majitele bude legální vydání skoro až zklamáním – jeho zvuk totiž není o mnoho lepší než u pirátské edice. Remaster pořízený Toby Mountainem je plochý, zvuk orchestru slitý a plechový; lze se obávat, že ani největší doboví puristé nebudou výsledkem nadšeni – alespoň nějaké to digitální vylepšení se už přece jen jaksi stalo dobrým zvykem.
      Obsáhlý booklet zachovává většinu originální fotodokumentace a sem tam přidá i novou; nechybí ani zmenšená faksimile průvodního plakátu. K pěti audio bonusům (čtyři reklamní rozhlasové spoty a singlová verze Magic Fingers) je na druhém disku přidán i multimediální track s nepříliš zajímavým videoklipem ve formátu mpg a mov (cca 40 MB). Na rozdíl od bootlegu naopak chybí různé audio sekvence z původního filmu nevydané na LP, avšak pokud se nedochovaly v lepší kvalitě, než jakou nabízí kazeta od Warner Home Video, z níž pirátské vydání čerpalo, pak vskutku není oč stát.

     Ještě významnějším přínosem Rykodiscu za rok 1997 je však kompletní reedice díla Yoko Ono včetně prvních tří společných desek s Lennonem; po léta naprosto nedostupných kuriozit, o nichž většina skalních lennovských fanoušků pouze čítávala, že není oč stát.
     Tedy – ono vážně moc není, a zejména pak pro fanoušky beatlesovského popíku – ale člověk se o tom přece jen rád přesvědčí na vlastní uši.
     Two Virgins (Unfinished music No. 1) z roku 1968 sestává ze dvou bezejmenných stran plných náhodně nalezených hluků a improvizací na jejichž avantgardnosti (a neposlouchatelnosti) čas nic podstatného nezměnil. Je daleko nekompromisnější, než trapný pokus o beatlesovské Help I'm A Rock v Revolution No. 9, ale to je tak jediné pozitivní, co se dá o celé desce říci. Valná není ani bonusová B-strana SP Give Peace A Chance/Remember Love.
     Druhá Nedokončená hudba Life With The Lions (1969) je už podstatně zajímavější. Šestadvacetiminutová Cambridge 1969 přináší asi nejbrutálnější společnou improvizaci, nicméně pro znalé posluchače nic překvapivého. Pozoruhodné jsou naopak hlukové kompozice Baby's Heartbeat a Radio Play, za které by se rozhodně nemuseli stydět ani Throbbing Gristle; Lennonovi zde skutečně předběhli dobu o celé desetiletí, aniž by to dodnes kdo docenil.
     Rozporně působí Wedding Album (1969), jehož první stranu tvoří stále až překvapivě sugestivní třiadvacetiminutová kompozice John & Yoko, v níž z pravého kanálu řve John: „Yoko!“ a z levého Yoko: „John!“ za doprovodu monotonního hlubokého hluku vzniklého patrně mechanickým třením snímače či mikrofonu. Druhá strana – Amsterdam – obsahuje pár improvizací a spoustu žvástů z hotelového bed-inu a nemá jiný než dokumentární smysl. Fetišisty však velmi potěší bonusy – v dostupné formě dříve nikdy nevydané B-strany slavných singlů Instant Karma/Who Has Seen The Wind? a Happy Xmas (War Is Over)/Listen, The Snow Is Falling, obě přinejmenším příjemné.

      Ještě méně známé jsou sólové desky Yoko Ono, sběratelsky samozřejmě poněkud méně ceněné.
      Nejstarší z nich je Y. O. /Plastic Ono Band – pendant k současně (1970) vydané stejnojmenné Lennově desce. I obal je stejný, jen na zadní straně místo Johnovy dětské fotografie najdeme malou Yoko. Album obsahuje posluchačsky přijatelnější, tj. písničkověji se tvářící podobu Onina jekotu a 25 minut bonusů v podobném duchu. Následující double Fly (1971) je z ortodoxně uměleckého hlediska patrně tím nejlepším, co Yoko kdy spáchala; zejména druhý disk je srovnatelný snad jedině se starými nahrávkami Diamandy Galas. Málokdo si ho asi bude ochoten pustit vícekrát, ale ti, kteří se k tomu přece jen odhodlají, nebudou litovat. Pro konvenčněji zaměřené posluchače je na prvním disku drobný klenot – balada Mrs. Lennon (vyskytuje se i ve filmu Imagine, samozřejmě v tom původním) – asi nejpůsobivější píseň, jakou kdy Yoko nahrála.
     Následující dvojalbum Aproximatelly Infinite Universe (1972) znamená radikální zlom a posun od intelektuálské avantgardy ke konvenčním postupům. Výhradně písňový materiál pokračuje v duchu i instrumentaci (hrají tu kompletní Elephants Memory) Sometime In New York City – pokud máte tuhle desku rádi, rozhodně si A. I. Universe pořiďte. Posluchačsky vděčná kolekce znamenitě šlapajicích fláků dokazuje Oniny překvapivé písničkářské schopnosti a rozhodně nikoho neotráví .
     To už nelze s klidným svědomím říci o posledním sólovém albu ze sedmdesátých let Feeling The Space (1973). Opět výhradně písňový repertoir s feministickým akcentem textů je tentokrát velmi rozplizlý a nezajímavý; festivalová aranžmá a ucajdaný vokál to vše jen podtrhují. Deska zjevně trpí absencí Lennonových ochranných křídel (v té době se zrovnala hádali, takže v konečné podobě alba John hraje jen v jediné skladbě). Je však už zároveň určitým předznamenáním tendencí, které smutně vyvrcholily na Double Fantasy a které pokračují v sólových albech, jež Yoko začala chrlit po Lennonově smrti. I ta sice Rykodisc kompletně reeeditoval, ale není na nich už nic, co by stálo za řeč.




Úvodní strana ZAPOMENUTÉ HUDBY

Hlavní menu LEGE ARTIS NA WEBU