Zprasátkovaná Zeměplocha
Jubilejní dvacátý svazek Discworldovského cyklu vyšel u nás jako devatenáctý - čert ví proč - snad kvůli předvánočnímu načasování, neboť pojednává o tom, jak Smrť šikovně zastupuje Santa Clause - pardon - Otce prasátek o svátku Prasečnic, což jsou Zeměplošské Vánoce. Talpressu se tak zdařilo Pratchettovu produktivitu skoro dohonit; včetně nevydaného devatenáctého dílu "Feet of Clay", fungl nového "Carpe Jugulum" a na konec roku 1999 plánovaného 24. pokračování "The Fifth Elephant" už Kantůrkovi zbývá přeložit pouhých pět špalíčků.
Bohužel zhruba tak od 16. dílu - budeme-li tolerantní - lze sledovat sice šikovně zastíraný, avšak nicméně zjevný úpadek invence a tvůrčího elánu - dějové konstrukce jsou stále mechaničtější a nastavovanější, vtípky nucenější a pointy rozplizlejší. Už dávno se v nových svazcích přestala objevovat biografická poznámka obsahující autorovo tvrzení, že "psaní knih je největší legrace, jakou si může člověk užít sám" - a lze pokládat za více než pravděpodobné, že ani Pratchett si to dnes už nemyslí. Psaní knih možná, ale velkovýroba nekonečného rutinního cyklu žádná sranda být zaručeně nemůže - je to tvrdá, upocená práce, při níž každého jen trochu myslícího autora, natožpak skeptického intelektuála, jako je Pratchett, musí neustále napadat, zda je opravdu nutné, aby pohřbíval své někdejší ambice tím, že bude každý rok až do smrti chrlit jeden či dva svazky stále týchž historek a bonmotů jen proto, aby ukojil lačnost fanoušků, čekajících na svou dávku Zeměplochy.
Obávám se, že v Otci prasátek tyto tendence vyvrcholily z u nás vydaných dílů zatím nejzřetelněji - zejména druhá polovina knihy je až panoptikálně odbytá a nudná, závěr se vleče v nekonečných pseudohlubokomyslných náznacích až k rozpačité existenciální nicotě obrazu somráků zapadajích ve sněhu - a uf! - už je to konečně hotovo! - a padla! Co bude dál, záleží už jen na Pratchettovi samém - i v případě, že nenajde dost odvahy, aby konečně šoupnul svého Holmese do propasti, zbývá mu stále ještě jeden osvobozující, byť možná jen podvědomě provedený manévr - psát další díly tak špatně, až to lidi přestanou kupovat. Nebo se definitivně smíří se svou současnou rolí křížence E. R. Burroughse s Wodehousem a bude dál produkovat standardní zboží ku potěše věrných čtenářů a majitelů banky spravující jeho konto.
Abych se na tomto místě alespoň nějak zavděčil oněm fanům, kteří soudí, že Pratchett je největším autorem ve vesmíru, a touto recenzí budou tedy právem znechuceni, dovolím si je navnadit na 22. díl "The Last Continent", ve kterém se po dlouhé době konečně opět setkají s oběma nejzeměplošštějšími figurkami - Mrakoplašem a Zavazadlem - tentokrát v discworldovské Austrálii, HO, HO, HO.
(Terry Pratchett: Otec prasátek. Přeložil Jan Kantůrek. Obálka Josh Kirby. Talpress, 1998. 448 s. 189 Kč)
hodnocení: **
Úvodní strana SCI-FI KNIHOVNIČKY
Hlavní menu LEGE ARTIS NA WEBU