Scifistická strana Pratchetta
Úvodem dovolte, abych se na skok vrátil k trilogii o Nomech (v originálu „Gnomes“ – proč tato překladatelská schválnost u termínu u nás vcelku zažitého, suď překladatelka a jinak leda snad už jen sám pámbů), kterou loni šťastně dovydával Magnet-Press. Zbylé dva díly, k nimž se Ikarie v samostatných recenzích už nevracela, vyšly pod vcelku přijatelnými názvy Velký boj (Diggers) a Velký let (Wings). Stručně: nic překvapivého, relativně nejnudnější je druhá část; konec třetího dílu umožňuje dopsání libovolného počtu dalších pokračování, nicméně Pratchett se k Nomům už nějakých sedm let nevrátil, takže dílko se zdá být dovršeno jako trilogie.
Proč o tom ale vlastně mluvím – jestliže už v souvislosti s Nomy mohli být scifisté poněkud vyvedeni z míry tím, že šlo vlastně o sci-fi (byť dětské), bude pro ně nová publikace zpressovaného Magnetu Temná strana slunce ještě větším překvapením: v tomto případě totiž jde o zcela nefalšovanou space-operu, arci přistupující k „science“ z pohledu podobného spíše Aldissovu Skleníku než asimovské či clarkovské akademičnosti. Skutečně; kromě dvacítky fantasy legrácek ze Zeměplochy, desítky povídek, dvou dětských trilogií o Gnomech a Johnny Maxwellovi a nějakých těch bokovek o kočkách apod. Pratchett napsal celé dva sci-fi romány; tohle je ten starší z nich. Ba co víc, pomineme-li později přepracované The Carpet People (1971, 1992), je The Dark Side of the Sun (1976) vlastně mistrovou prvotinou; po ní s dost velkým časovým odstupem následovala druhá sci-fi Strata (1981), jíž se nepochybně též brzy dočkáme (má jít tak trochu o parodii Nivenova Ringworldu). O dva roky později už autor zahájil svou slavnou discworldowskou sérii a k čisté sci-fi „pro dospělé“ se víckrát nevrátil.
Při četbě Temné strany slunce vás nejspíš napadne, že je to škoda, ačkoli skalní Zeměplošáci budou dojista jiného názoru. Chytlavé vyprávění o dramatickém hledání „Žoliků“ – tvůrců vesmíru – snad v lecčems záměrně připomene Nadaci či Gateway (včetně toho, že nakonec šťastně odhalené tajemství je určitým zklamáním – i když pochopitelně ne tak otřesně blbým, jako u „Rámy tajemství zbaveného“). Překladu se tentokrát naštěstí ujal osvědčený Jan Kantůrek, který dokonce překonal sám sebe a k celé knize nepřičinil jedinou „legrační“ poznámku – nejspíš proto, že ani Pratchett to tehdy ještě nedělal. Přestože kniha nepostrádá vtip ani charakteristickou bizarní imaginaci, nejde o humoristický román. A tak jediní čtenáři, které by Temná strana slunce mohla zklamat, jsou ti, kteří od autora očekávali vražednou ofenzívu na bránice – ti si budou muset počkat až na 13. Discworld o Malých bozích.
(Terry Pratchett: Temná strana slunce. Přeložil Jan Kantůrek. Obálka Josh Kirby. Praha, Magnet-Press 1997. 192 s. 98 Kč)
hodnocení: ****
Úvodní strana SCI-FI KNIHOVNIČKY
Hlavní menu LEGE ARTIS NA WEBU