Logo

ODTAMTUD (ZPÁTKY NI KROK!)


(Interkom 8-9/1996)





Poznámka z listopadu 1997:
Tento článek byl reakcí na příspěvek Jaroslava Olši, jr., TYPICKY „NAŠE“, V ŽÁDNÉM PŘÍPADĚ „ODJINUD“ publikovaný v Interkomu 3-4/1996 spolu s nezkrácenou (a bohužel neredigovanou) verzí mé recenze Encyklopedie literatury science fiction z rubriky Odjinud a s recenzí Jana Vaňka, jr., POSLEDNÍ POHROBEK, kterou nám autor laskavě poskytl k publikaci na těchto stránkách.




Neobyčejně mne potěšilo, když jsem se dočetl, že má recenze Encyklopedie literatury science-fiction zvýšila mladšímu Olšovi adrenalinémii. Obávám se však, že ani kdyby mu dodnes tekl adrenalin ušima, nebyla by to pořád ještě dostatečná satisfakce pro nebohé čtenáře, kteří vyhodili tři stovky za tak odfláknutou příručku.
Neobyčejně mne pobavilo, když jsem se dočetl, že jsem „stále remcající, kritizující a nesnášenlivý Čech, který si ničeho neváží“ – rozumějte: že si dovolím nevážit si každé pitomosti, kterou Olša vydá, a dokonce „pro ukojení své naduté sebepýchy“ si dovolím o tom i někam napsat. Jaké to překvápko, juniore, že se v našem scifistickém granfalónu, kde jsou všichni zvyklí poplácávat se po ramenou, jací že jsou prima chlapíci, najednou objeví někdo, kdo drze prohlásí o dílku, na němž participoval i sám Velký Neff, že stojí právě za to, za co stojí.
Pak zajisté nezbývá, než takovou kritiku spláchnout ze stolu s odkazem na soudruha Rzounka, což je asi jediný „kritik“, kterého Olša předtím četl, v čemž se ostatně nelišil od řady ostatních vyjevených Alenek, které náhle zděšeně zjišťují, že ve svobodné recenzentské říši divů existují i jiné věci, než stranické sekyrářství či neplacená, obvykle kamarádská annonce. Jak se tak nyní zoufale snaží srovnat si všechno do starých škatulek, není divu, že je nenapadne nic, než neomylný Rzounek (jemuž lze ostatně přičíst nepopiratelnou zásluhu, že se člověk alespoň nemusel zdržovat s četbou čehokoli, co on pochválil).
Nikoli, juniore, tyhle krabičky už neplatí. Možná právě nepochopení tohoto a dalších podobných faktů bylo důvodem, proč Encyklopedie vyšla tak jak vyšla. Ono toho totiž od doby jejího vzniku neplatí už víc a prostým doflikováním pár hesel typu Orwell či Zamjatin se to prostě už zakrýt nedalo. Jo, kdyby Encyklopedie vyšla tehdy, kdy byla napsána, to by, panečku, byla jiná káva. Ale prodávat prošlé zboží, a ještě k tomu s datem výroby přelepeným cenovkou, to prostě není poctivé. Takový obchodník se nemůže divit, že jednoho dne začnou zákazníci remcat a klít nahlas.
Olša se přesto diví. „Když se vše změnilo,“ píše, „došlo mi, že není zásadních důvodů proč věc měnit. Česká scéna science fiction byla vždy více ovlivněna sovětskou a východoevropskou SF (zvýrazněno mnou), zatímco americká takový vliv neměla.“
Tedy nevím, čím byl ovlivněn junior, ale čtenář zdravě reflektující politickou realitu musel přinejmenším od srpnové okupace dál vše sovětské, sci-fi nevyjímaje, srdečně nenávidět. Až by se chtělo říci, že mnohdy neprávem; skutečnost je však bohužel taková, že jen zcela ojediněle neprávem. Faktický přínos sovětské SF produkce pro vývoj žánru byl totiž z hlediska světového téměř nulový, a to dokonce i ve srovnání třeba s rovněž socialistickým Polskem. Dokonce ani znamenité Zamjatinovo My se nedočkalo většího ohlasu, dokud je Orwell nepřežvýkal do 1984. Takový Bulgakov zase naopak rozhodně nenabyl světové proslulosti díky svým Osudným vejcím, ale především kvůli Mistrovi a Markétce, sice geniálnímu, ale ani s přivřením obou očí nikoli sci-fi románu. Mimochodem není zcela bez zajímavosti (a bez příznačnosti), že v úvodní studii o národní sovětské SF nenajdete o obou výše jmenovaných pánech jedinou zmínku; stejně signifikantní je naprostá absence Gorělova (Gorjelova?), autora znamenité, ovšem tvrdě antikomunistické sci-fi Ďábelský rok, jedné z velmi mála čistých SF jakéhokoli rusky píšícího autora, která u nás před válkou vyšla.
I pokud uvažujeme o vlivu sovětské sci-fi na naši domácí scénu, lze o něm seriózněji hovořit pouze v padesátých a na začátku šedesátých let. V Běhounkových či Babulových agitkách snad ještě někdo může hledat inspiraci Jefremovem (daleko spíš však Rudým právem). Zato už takový Nesvadba ve svých lepších letech navazoval nejvýše ještě tak na „buržoasní humanismus“ čapkovského povídkářství a rovněž občasné ohlasy písní ruských v díle Ludvíka Součka lze těžko považovat za cokoli jiného, než za prostou reflexi, či v horších případech za povinnou úlitbu režimu. Zájem čtenářů pak nejlépe dokládaly výsledky rozličných knižních aukcí, na nichž se platily horentní částky za Labyrint, za Vo vesmíre niekto vraždí a za Cartera na Marsu, a nikoli za Mlhovinu v Andromedě či Hotel U mrtvého alpinisty.
Nebýt poválečné sovětské kolonizace našich zemí, čtyřicet let by tady na sovětskou sci-fi nikdo ani neplivl, protože by o ní prostě nevěděl. Sem tam by nějaké nekomerčně orientované nakladatelství vydalo jako malotirážní kuriositu některý z těch nemnoha zajímavějších titulů, pár povídek by se objevilo v časopisech, a to by bylo vše, co bychom se sovětskou SF měli společného.
Mimochodem, v žádném případě se nedomnívám, že by anglosaská SF produkce byla samá perla – naopak naprostá většina z ní jsou rutinní řemeslné škváry. Nicméně nemalá část těchto řemeslníků alespoň svoje řemeslo slušně ovládá, což nelze zrovna tvrdit o sovětských pisálcích, odkojených a hýčkaných doktrínami o vysokém poslání inženýrů lidských duší. Kromě pouhých řemeslníků ovšem v angloamerické SF najdeme pár desítek autorů, kterým se tu a tam podařilo napsat díla, o jakých se sovětské SF nikdy ani nesnilo. Problém je podobný, jako u hollywoodské produkce – můžeme se rozhořčovat nad „poameričťováním“ Evropy a stádností diváků, nicméně nelze oddiskutovat, že americké filmy jsou úhrnem vzato nejlépe řemeslně zvládnuté a lidi na ně nejraději chodí.
Právě tak nyní kupují převážně anglo-americkou sci-fi a kupovali by ji i v uplynulém půlstoletí, kdyby mohli. Je tedy skutečně k zblití, když se v Olšově elaborátku dočtete, že Encyklopedie vznikala v dobách, kdy (zvýrazněno mnou) „sovětská mnohonárodnostní literatura u nás vítězila i v našem oblíbeném žánru“. Ano, vítězila! Přivezly ji sem vítězné tanky a stupínek vítězů obalila KGB ostnatým drátem, aby k němu nikdo jiný nemohl!
Olšovi běhá mráz po zádech, dočte-li se, že Encyklopedie, kterou spáchali s Neffem a spol. za totáče, byla tendenční, autocenzurovaná a pokřivená; mně běhá mráz po zádech, když se snaží obhajovat, že mohla být jiná. NIC, co tehdy oficiálně vyšlo (nebo mělo vyjít), nemohlo být jiné!
Abychom si rozuměli – nepatřím k těm huráantibolševikům, kteří se snaží schovat své špatné svědomí za povyk, že každý, kdo v té době publikoval, byl kolaborant. Naopak – je třeba velmi ocenit kohokoli, kdo tehdy dělal něco užitečného a podařilo se mu to procpat ven, třeba za cenu četných ústupků. Obě Neffovy studie byly ve své době znamenité a nesmírně cenné. Kdyby ovšem dnes vyšlo Všechno je jinak v původní podobě a navíc jako první vydání, pak by bylo mou smutnou povinností rovněž znechuceně konstatovat, že jde o dílo tendenčně pokřivené, vykastrované a autocenzurované, protože takové prostě je. Kdyby takové nebylo, tak by tehdy vyjít nesmělo. Naopak kdyby dnes Encyklopedie vyšla pod názvem Velmi stručný nástin světové fantastiky se zvláštním přihlédnutím k tvorbě zemí bývalého východního bloku a etnických literatur, neprotestoval bych ani v nejmenším už proto, že by mne prostě ani nenapadlo vzít takovou věc do ruky.
Proč nebylo dílko opatřeno nějakým podobným varujícím názvem? Inu prostě proto, že pak už by se vůbec neprodalo.
Vydavateli ovšem nestačilo jen přelepit datum exspirace – musel navíc pětidekovou porci ještě vecpat do krabice od tříkilového rodinného balení. Kdyby totiž Encyklopedii vysadil z takového písma, z jakého se podobné tiskoviny obyčejně sázejí, vylezl by z toho slovníček kapesního formátu o nějakých dvou stech stránkách, a mohl stát klidně méně než stovku místo nekřesťanských tří.
Nebo to nebylo jen zbytečné tahání prachů z kapes fanů? Že by v tom byla i trocha, respektive hodně velká trocha megalomanie, „ukojení naduté sebepýchy a nadřazenosti“, abych Olšu tvůrče citoval?
To se z jeho adrenalinové reakce samozřejmě nedozvíme; jako všechny podobné „polemiky“ neobsahuje jediný věcný argument, pouze připomínky ad hominem, či méně vzletně řečeno důkazy toho, jak jsem úplně blbý. S jiným způsobem polemiky se u nás setkáte jen zřídka a tak jsem nic jiného popravdě ani nečekal. Dokonce jsem s určitou dávkou škodolibosti vyškrtl už v raném stadiu korektur původní recenze z věty o eskymácké SF, že „asi žádná neexistuje“, ono relativizující slůvko asi, a těšil jsem se, jak bude Olša trávit zbytky mládí hledáním nějaké podobné slátaniny. Nezklamal mne.
Narozdíl od něj jsem neobyčejně líný a tak se nebudu ani v nejmenším obtěžovat zjišťováním, zda zmiňovaný grónský epos má ke sci-fi alespoň o něco blíž, než pohádky bratří Grimmů; osobně o tom sice pochybuji, ale především je mi to úplně jedno. Právě tak jedno, jak je Inuitům, že se jim u nás říká Eskymáci, a stejně fuk, jako je nám, jestli o nás někde ve světě hovoří jako o Bohémech. Hlavně když tam alespoň ostatní vědí, o kom je řeč, což u Olši, bude-li hovořit o Eskymácích výhradně jako o Inuitech, není zrovna pravděpodobné. Aby už čert jednou vzal tyhle intelektuálské „antirasisty“, pro které je jediným důkazem stavovské cti, hovoříte-li o Rómech či Afroameričanech místo o cikánech a černoších, a to i kdybyste je jedním dechem posílali do plynu. Hlavně aby se, proboha, neurazili, že je špatně oslovíte. Začíná se to rozmáhat jak mor, tahle estétská víra, že jenom hraním se slovíčky si člověk dokáže vyřešit svoje atavistické xenofobie, a může se to jednou ukázat jako zatraceně nebezpečné.
Hleďme do jakých bažin mne juniorovy irelevantní bláboly dostaly – zkusím se už nenechat nachytat. A tak nebudu ztrácet čas korekturami Encyklopedie, abych mu vrátil své dva překlepy. Nehraji ani to, abych se dohadoval, zda stálo či nestálo za to zabývat se bibliografickými daty (rozumí se samo sebou českých překladů), která stačilo prostě vytípat ze Superseznamu a umístit za heslo, nebo zda je či není ideologizací konstatování (mimochodem z vlastní zkušenosti), že bolševičtí nakladatelští redaktoři podrobné bibliografické údaje pokládali za zbytečné plýtvání papírem. Odhlédneme dokonce i od lingvistických rozborů nepřístojnosti rusismu fantastika, jakož i od historických souvislostí jeho brutálního protlačení do jazyka; součástí mé lenosti je i to, že si nevedu výstřižkový archív, takže nemám ponětí, ve kterém bolševickém plátku (jen tuším, že to mohl Zápisník) tehdy vyšla plamenná výzva, abychom nadále upustili od používání hnusného kosmopolitního amerikanismu science fiction a nadále hovořili vždy jen o libozvučně slovansky znějící fantásťyce; pokud tím junior myslel tohle, pak se ke svému hrubému anti(sovětismu/socialismu/rusismu/slovanství) hrdě hlásím.
Přejděme tedy rovnou k hlavnímu Olšovu trumfu, a sice že jsem předal Zdeňkovi Rampasovi původní verzi textového souboru recenze s poměrně dlouhým odstupem od jejího napsání, takže jsem mezitím stačil zapomenout, že důvody vyhození odstavce se zmínkou o Renardovi nebyly jen prostorové, ale spočívaly i v tom, že jsem v Encyklopedii ony Olšou citované zmínečky nakonec přece jen našel. Nicméně když už to tak vyšlo, rád bych připodotkl na okraj vzniku původního opomenutí, že zpočátku vás prostě jaksi nenapadne vzít do ruky slovník spisovatelů a hledat autora v rejstříku; podobné práce totiž obvykle ani žádný rejstřík nemají. Už vůbec vám pak na mysl nepřijde, že autor, který editorům nestál za samostatné heslo, může být zmíněn v obecně přehledovém článku o národní SF literatuře (navíc na úplně jiném místě než ostatní jeho současníci) či o světové SF vůbec, kde je nota bene asi vcelku právem označen za „nejvýznamnějšího francouzského autora SF do konce 30. let“ (sic!).
Věru podivně probíhal výběr hesel; o lecčems napovídá i zmínka, že Korabelnikova „prosadil shodou náhod“ Ivan Adamovič. To si, krucifix, junior s Neffem házeli kostkou, kdo v tom slovníku smí být, a kdo ne?! Měl v něm být prostě každý, na koho přišli, a pak by zde nebylo o čem diskutovat!
Ostatně celá koncepce díla je od počátku zcela idiotská; do jaké míry si ji vynutila doba, a do jaké jde o chybu autorů, vědí dnes asi už jen oni sami. Hybridní forma – napůl slovník, napůl encyklopedie – byla tím nejhorším, co se vůbec dalo vymyslet, a doplnění četných, s literaturou z valné části zcela nesouvisejících dodatků to pohřbilo definitivně (tím směšněji mimochodem působí Olšův alibismus, že Pratchett a Morressy, kteří psali „výhradně fantasy“, do Encyklopedie literatury science-fiction nepatří; pokud tam patří Tutuola a SF počítačové hry, pak lze s alespoň relativní jistotou tvrdit, že sem nepatří jedině snad takové věci, jako třeba technologie obrábění měkkých kovů nebo základní pokyny pro poddůstojníky v záloze). Vzhledem k dokonalému koncepčnímu bordelu se tedy nelze divit, že i finální podoba je absolutně nepřehledná, mnohá data se duplikují, jiná možná chybějí jen proto, že si každý z autorů myslel, že už je napsali ostatní.
Proto také kritizuji pouze podepsanou dvojici hlavních původců, a ne třeba mnou „jinak vychvalovaného Ivana Adamoviče“ (jak s jistým žárliveckým podtónem žaluje Olša) nebo další spoluautory jednotlivých hesel, protože předpokládám, že ti do celkové koncepce neměli moc co mluvit a prostě udělali, co se po nich chtělo.
Konečně v závěru si Olša stěžuje, že mu, chudáčkovi, nikdo nenapsal, ačkoli v Encyklopedii uvedl svou adresu, a že nakonec místo vděku a diskuse přišel jen můj „nejapný útok“. O čem chce, k čertu, diskutovat – teď, když už ta slátanina vyšla! Nestálo by mi to celé přitom ani za ten „nejapný útok“ – nebýt jediné věci, a sice neoddiskutovatelného faktu, že se tímto lexikologickým nepodarkem obstipoval trh a že si teď hodně dlouho žádný nakladatel netroufne vydat další Encyklopedii sci-fi, i kdyby si náhodou někdo dal tu práci a zpracoval ji pořádně.
Právě zde spatřuji největší chybu této nešťastné edice, a v podstatě také jediný důvod, proč se nad ní rozhořčovat, respektive proč o ní vůbec hovořit. Špatně udělaných nebo zbytečných publikací je na našem trhu nejméně 90 procent a ani v nejmenším mne to nepohoršuje, ba ani nepřekvapuje. Pokud mi tedy stálo za to Olšovu Encyklopedii vůbec kriticky reflektovat, pak pouze proto, že kvalitní příručku toho druhu bylo a stále je nesmírně žádoucí vydat, což vyšedší paskvil přinejmenším značně oddálil, ne-li dočasně zcela znemožnil.
Ještě víc k vzteku ovšem je právě skutečnost, že Encyklopedie v podstatě dobrá být mohla – určitý základ koneckonců nashromážděná hesla i v daném stavu představovala. Chtělo to ovšem dostatek odvahy vyškrtat nepotřebné – především dodatky a úvodní pindy – a hlavně dostatek energie a času doplnit chybějící hesla, a to nejen jmenná, ale i věcná, čímž by se konečně zlikvidovala ona zmatená „encyklopedická“ složka. Jistěže nebylo možné očekávat další příspěvky třeba ze strany Ondřeje Neffa, pro kterého jistě psaní Nováků bylo záležitostí nesrovnatelně výnosnější (což míním zcela bez postranních úmyslů – já prachy taky rád). Zajisté i Olša mladší se musel něčím živit. Nejsem ovšem ochoten uvěřit tomu, že by se mezi stovkami nadšených fanů nenašlo pár desítek lidí schopných a ochotných přeložit, trochu převyprávět a zkompilovat hesla z Nichollse a dalších dostupných kompendií či i z časopiseckých pramenů.
Že se to nedělá? Ale jděte! Jak si myslíte, že vznikla většina hesel těch několika málo anglosaských autorů, kteří se v Encyklopedii objevili? A ostatně – kde si myslíte, že to vzal sám Nicholls? Prakticky všechny slovníky zcela bezostyšně opisují jeden z druhého – primární pramen je sakramentsky vzácný pták; tím spíše bylo nutno ocenit Adamovičův Slovník, protože ten takovou primární příručkou skutečně je. Ne proto, že by jeho autor byl tak poctivý, ale prostě proto, že tahle hesla nebylo odkud opsat (a kde náhodou zrovna bylo, tam to Adamovič zajisté nepochybně s klidným svědomím udělal). O nějaké poctivosti ostatně v lexikologické branži není řeč; shánět všechna data znovu, když už to udělala spousta lidí před vámi, by nebyla poctivost, ale debilita. Důležité je spíše, co do slovníku vnesete nového. Je-li toho dost, pak nemusíte trpět výčitkami svědomí – druzí to opíší zase od vás; a možná dokonce právě ti, od nichž jste vy sami předtím opisovali.
Kdyby se tedy Olša místo nabízení rukopisu Encyklopedie všem známým na potkání k jakési pochybné lektoraci (se kterou ho pochopitelně každý průměrně zaměstnaný člověk musel poslal tam, kam ho zajisté poslal) obtěžoval ve spolupráci s Ikarií, MSF&F, Interkomem a četnými fandomy vyhlásit, že je zapotřebí dopracovat anglosaská hesla do Encyklopedie, našlo by se dozajista pár lidí, kteří by se podobné práce chopili za minimální honorář, a možná i bez něj. Mohu se zajisté mýlit, ale prostě se mi nechce věřit, že by fan(d)ovství a nadšenectví za těch pár let od převratu natolik upadlo. Pokud se mýlím, pak asi opravdu českému čtenáři nezbývá, než naučit se anglicky a koupit si Nichollsovu encyklopedii v originálu (dráž, než kdyby ji někdo přeložil a vydal v uměřeném nákladu, to asi stejně nevyjde).

Pokud se Olšovi nerozstříkl adrenalinem trýzněný mozek už při čtení Vaňkovy znamenité korecenze Poslední pohrobek (jejíž autor je ku prospěchu věci nepochybně daleko méně líný než já a navíc se nemusel omezovat plochou pravidelné rubriky v Softwarových novinách), a pokud se mu podaří ve zdraví přežít i tyto řádky, bylo by záslužné, kdyby nikoli mně, ale oněm nešťastníkům, kteří si Encyklopedii koupili, odpověděl na několik základních otázek, které z části naznačovala už původní recenze, ale k nimž se pro samé osobní invektivy ve své odpovědi jaksi nedostal.
1. Komu měla být Encyklopedie ve skutečnosti vlastně určena? Jaké procento či promile dnešních „zájemců o vědeckofantastickou literaturu“ se podle Olšova mínění bude kdy zabývat převážně četbou totalitních paskvilů či laterálních rarit národních literatur?
2. Jaká byla další kriteria výběru autorů, kromě jejich přátelského postoje k socialismu a „shody náhod"?
3. Proč není alespoň na zadní straně desek výrazně uvedeno celkové zaměření slovníku na socialistickou a etnickou SF?
4. Proč nebyla z Encyklopedie vyřazena hesla z oblasti české sci-fi, přestože už bylo zřejmé, že budou jen zcela zbytečně duplikovat nesrovnatelně důkladnější Slovník Adamovičův?
5. Proč je Encyklopedie vysázena a graficky upravena tak, aby co nejmenší rozsah textu zabral co nejvíce místa? Bylo jedním z důvodů i to, že knihkupci raději prodávají drahé tituly, nebo šlo jen o snahu, aby toto stručné a povrchní dílko vypadalo alespoň vzdáleně jako opravdová encyklopedie?
6. Má finální nesmyslné uspořádání díla i jiný důvod než ten, že Neffovi a spol. prostě stačilo vytáhnout, oprášit a seškrtat své starší články, a úvodní i doprovodné „studie“ byly na světě?

Mne osobně by pak zajímalo, zda je junior skutečně tak nadšeným příznivcem reálného socialismu, jak by se z jeho reakce dalo soudit, zda k nám opravdu promlouvá Odtamtud: z onoho vzdáleného břehu, k němuž nás doufejme proud blbosti a fanatismu hned tak zase nepřižene. Nemyslím to jako denunciaci; jenom kdybych to byl býval věděl najisto, mohl jsem si ušetřit tyto řádky, protože polemizovat s věřícími – ať už jsou to jehovisté, bolševici, katolíci či fašisté, je prostě ztráta času.
A poslední marginálie: název rubriky Odjinud v Softwarových novinách znamená pouze tolik, že se v ní nepíše o softwaru, ba ani o počítačích vůbec, ale o různých věcech z jiných oblastí života, především těch, kterým se říká kultura. To ovšem Olša mohl jen těžko vědět, takže jeho plácnutí do vody s názvem a pointou článku lze jistě snadno omluvit.

P.S. (k tomu, jak Maniš neumí ani opisovat): Když jsem tak při psaní tohoto článku listoval v encyklopedickém soupisu použité literatury, padl mi náhodou zrak na chybějící dvojité L ve jménu Nicholls. Neříkám to proto, abych mohl začít křepčit, jak ani Olša neumí opisovat, uvádím to pouze jako ukázku trapnosti a nicotnosti jeho pseudoargumentace, protože podobných překlepů obsahuje Encyklopedie zajisté desítky. Neznám v současné době publikaci, která by byla zredigována tak, aby si její vydavatel mohl být jist, že neobsahuje jediný překlep či pravopisný lapsus; tím ubožejší je ohánět se něčím podobným u článku časopiseckého.
Podotýkám, že tento text jsem po sobě sotva dvakrát přečetl, takže nepochybně obsahuje rovněž nějaké ty překlepy. Pokud se v nich bude Olša chtít zase rochnit, ať mu slouží ku zdraví. Rovněž si může ulevit libovolným množstvím invektiv bez obav, že bych se obtěžoval na ně odpovídat, protože za další polemické šarvátky taková nicotnost, jakou je jedna nepodařená encyklopedie, prostě nestojí.


© Martin Maniš, 1996, Lege artis



Úvodní strana SCI-FI KNIHOVNIČKY

Hlavní menu LEGE ARTIS NA WEBU