Odysea – poslední výstřel
Údajně definitivně Poslední Vesmírná odysea se na pultech našich knihkupectví ocitla v redakčně uspojivé podobě nedlouho po americké premiéře (taky si na to pořád nemůžete zvyknout?). Kdyby ovšem toto dílko spáchal kdokoli méně slovutný, než A. C. Clarke, nevyšlo by česky nejspíš nikdy (a dost možná, že ani anglicky ne).
Čtvrtá odysea totiž opravdu není dobré čtení; není dokonce ani jen stínem své vlastní minulosti, sentimentální vzpomínkou na zašlou éru technologické sci-fi. K tomu jí chybí jedna podstatná drobnost, a sice děj. Dramatické zápletky, pravda, nikdy nebyly Clarkovou silnou stránkou, ale Odysea 3001 rezignovala na fabuli prakticky beze zbytku; příběh je zde redukován na pouhou kulisu pro Clarkovy sucharské futurologické vize. Ty jsou čtenáři předkládány očima Franka Poola, astronauta, kterého v prvním dílu zabil počítač Hal. Po tisíci letech bylo jeho tělo nalezeno a oživeno; technickým podrobnostem tohoto nesmyslu se Clarke cudně vyhnul, zatímco technické podrobnosti všeho ostatního jsou naopak prakticky výhradní náplní románu.
Když se dostatečně zorientuje, vyrazí Poole na Saturn, kde přistane na Europě a pokecá si s Bowmanem a Halem, jejichž vědomí se stalo součástí monolitu (který je zde konečně „demaskován“ jako velký bezduchý počítač). Na obálce slibovaný „dramatický střet s mimozemskými kolonizátory“ začíná na str. 186 a končí o necelých 30 stránek dál. Spočívá v tom že Bowman-Hal lidstvu sdělí, že monolit se pravděpodobně chystá je zničit. Lidstvo však zlý monolit přečurá tím, že mu podstrčí kolekci prastarých počítačových virů, uchovávaných spolu s jinými archivními ošlivostmi v bunkru na Měsíci. The end.
Celkový dojem z díla je zcela nijaký; neodpuzuje sice agresivní stupiditou Leeovských pokračování Rámy, ale také vážněji nezaujme ani hloubkou myšlenek, ani intenzitou vizí. Zvláště to druhé je velmi tristní u autora děl tak silné kosmické imaginace, jakou má třeba Město a hvězdy, ale koneckonců i původní Odysea 2001 či Setkání s Rámou.
Jak již bylo řečeno, Clarke nikdy neuměl psát dobré space opery; pokud se už někdy pokusil o napínavý příběh, vyšly mu z toho takové paskvily, jako Měsíční prach – scifistický ekvivalent Dobrodružství Poseidonu, v němž všechny mosty vždycky spadnou přesně v okamžiku, kdy je šťastně překročí poslední z hrdinů. Clarke bohužel naprosto postrádá smysl pro humor, takže to, co lze dobře tolerovat v Indiana Jonesovi, působí ve smrtelně vážně se tvářících spiscích beletrizujícího vědce už pouze trapně; týž pocit jsem také měl už někdy ve 13. letech, kdy jsem Měsíční prach četl poprvé.
Clarkovou nejsilnější stránkou je exaktně strohá, gotická obraznost. Vezměme si třeba jen Setkání s Rámou – vlastní zápletka je rovněž zcela minimalistická – přiletí vesmírná loď, lidé ji prozkoumají, nepochopí VŮBEC NIC a loď pak zase odletí. Kdyby něco takového napsal kdokoli jiný, nebude to ke čtení. Clark však dokázal Rámu zaplnit tak působivým panoptikem technologických záhad, že čtenář nakonec akceptuje i chybějící pointu; cítí jaksi, že každý pokus o vysvětlení by znamenal degradaci onoho cizího nepochopitelna.
Tehdy byl ovšem Clarke – snad naposledy – ještě ve formě. Později Leeovské paskvily, které souhrnně nejlépe charakterizuje název třetího z nich – Ráma tajemství zbavený – systematicky zlikvidovaly vše, co bylo na původním románu dobrého – tj. právě ono tajemství a surreálnou poetiku. Výsledkem je podobný sajrat, jako Verneova Ledová sfinga, v níž si tento další velký suchar fantastické literatury neméně brutálně vyřídil účty s kouzlem Poeova Pyma.
V podobných intencích je bohužel pojednána i poslední Odysea; tajemství i kosmogonická poesie jsou nenávratně ty tam a zůstala jen nuda. Popisu reálií budoucího světa zoufale chybí špetka skutečně vizionářské fantasie a jiného než čistě vědeckého zaujetí. Znamenitě to vynikne třeba v kapitole Hold Ikarovi (str. 68 a dále), zejména porovnáme-li ji s Heinleinovou Hrozbou ze Země, jíž je tato pasáž nejspíš nevědomou reminiscencí.
Další podstatnou závadou je autorovo nesmyslné lpění na třeskuté aktualizaci DNEŠNÍCH reálií; o to podivnější, že se krajně neosvědčilo už v předchozích dvou pokračováních Odysey. Udal tu zkrátka všechno od Jurského parku po nemoc šílených krav, jen aby – spíše sám sobě než čtenáři – dokázal, že je stále v obraze (jeho rigidní tvůrčí postupy dobře charakterizuje třeba fakt, že i zcela nesmyslné jméno jedné z postav si musel najít v telefonním seznamu; podobně signifikantní je ostatně většina obsahu závěrečného oddílu Prameny a poznámky). Následkem toho kniha nepochybně zasmrádne daleko rychleji, než bylo nutné, podobně jako Odysey 2010 a 2061, které se už dnes čtou znatelně hůř, než v době vydání.
Jestliže jako román si nová Odysea nezaslouží víc, než hvězdičku za snahu, není o mnoho zajímavější ani jako futurologická studie. Narcistně se rýpe v Clarkově oblíbeném projektu kosmického výtahu, ale jinak není jeho podoba světa za 1000 let o mnoho imaginativnější ani věrohodnější, než Lemovy či Běhounkovy socialistické vize. Některé technologické detaily působí úsměvně už dnes (např. „faxtotum“); za tři desetiletí pak kniha bude už jen hloupě směšná. Nakonec s odstupem ještě delší doby v nejlepším případě nabyde téhož naivního půvabu, jakým dnes působí třeba Flammarionův Konec světa. Pokud si tedy z nějakých důvodů tohoto Clarka MUSÍTE přečíst (kupříkladu z čiré opičí zvědavosti jako já), udělejte to raději hned, dokud není pozdě.
(Arthur C. Clarke – 3001: Poslední vesmírná odysea. Přeložil Vladimír Svoboda. Obálka Valentino Sani. Praha, Baronet a Knižní klub, 1997. 248 s. 149 Kč)
hodnocení: *
Úvodní strana SCI-FI KNIHOVNIČKY
Hlavní menu LEGE ARTIS NA WEBU