1999
3. září 1999
Slovo "profesionál" se stává stále častějším bojovným sloganem amatérských pionýrů českého kapitalismu s husákovskou tváří, zejména ovšem soudruh Medeny-Cinofy-Olofjény se jím zaklíná skoro v každé druhé větě. Lze přitom důvodně pochybovat, že by skutečnou profesionalitu vůbec dokázal rozpoznat, kdyby ji viděl; pokud ano, nejspíš by ji znechuceně odkopl a kdákal dál své kolovrátkové promluvy k věrným Nováčkům. Není kupříkladu tak dávno, co jeho všemi milovaná televize s oblibou stahovala titulky u hlavních filmových trháků do rohu obrazovky a nahrazovala je vlastními "upoutávkami" na další pořady. Odhlédneme-li od toho, že bestiální stupida těchto výkřiků ještě razantně překonávala zdravě mongoloidní standard Novy, bylo to především projevem naprosté neúcty ke skutečným profesionálům - šlo totiž vesměs o "áčkové" holywoodské filmy, u nichž lze zajisté často pochybovat o inteligenci, ale jen zřídka o řemeslné zručnosti těch, kteří je dělají (není přitom bez zajímavosti, že u ochotnických šlichet typu Esmeraldy Nova titulky nestahovala nikdy). Palácový převrat, do kterého nakonec vyústil Železného pitorekní boj o slávu a ranec prachů, měl pro alespoň trochu kritického diváka jedinou výhodu - zcela nemilosrdně demaskoval všechny legendy o profesionalitě nováckého týmu. Bez drahé americké techniky náhle tolik vychvalovaní "profíci" předváděli už jen tristní kabaret, jehož mnohé části by bylo možno poslat rovnou do Neváhej a toč, aniž by si kdokoli všiml výraznějšího technického rozdílu. Potvrdilo se tak, že jedinými skutečnými profesionály na Nově jsou Bodie a Doyle...
O jediného svého profesionála totiž Nova přišla navždy - legendární terminátor Vávra opět splnil svůj úkol, Nechme se překvapit, na jaké šéfovské židli se tento neúprosný ukončovatel objeví příště - osobně bych ho navrhoval za ministra kultury - tato instituce zasloužila zlikvidovat už dávno.
Marně jsem čekal, kdy se čeští profesionální žurnalisté po skandálu s předvolebními bilboardy laskavě optají Fishera, jestli teda opravdu je tendlencten homosexuál. Ne že by po tom někomu něco bylo, dokud byl jen majitelem cestovky, ale u senátora by volič měl takovéto drobnosti znát - už jen proto, že mnozí z těch, kteří ho volili, by ho jinak možná nevolili. Pokud už jednou hrajeme tu hru na demokracii, nelze mávnou rukou nad idiosynkraziemi hlupáků jen proto, že jsou to hlupáci - jejich hlasy se také počítají.
Nejtristnějším zážitkem z tohoto léta ovšem byly exhibice Srpa a Kladiva (na kriminalitu v Praze). Nakonec už vlastně ani nemám chuť to komentovat - snad už to bylo jeho definitivně poslední plazivé extempore v toužebné snaze konečně urvat post za zásluhy, i když...
Smutno je mi v téhle zemi...
Mrtvola Martina Maniše
20. června 1999
Tak jsem sice za svý Vytí pořád ještě neakvíroval vytouženou mluvící Mrtvou kočku, ale aspoň jeden anonym se mi ozval, co prej se pořád navážím do toho neštastnýho R. G. V. I. S., když on už na mě ouplně sere a vůbec o mně nemluví, natož aby mi ještě nějak lál! Mimoto e-mail obsahoval ještě několik dalších sprostých slov, patřících ke zcela konveční verbální výbavě, takže ani pro obohacení plánovaných dodatků k Velkému slovníku sprostých slov nebyl k ničemu; za to však skvěle dokázal, že e-maily lze zasílat z neexistujících adres i bez použití níže uvedené Píči. Odesilatel byl totiž uveden jako "manis@chcipni", kteroužto adresu jsem, pravda, ani nepokládal za nutné ověřovat.
Takže v této souvislosti jen dvě poznámky: v první řadě už jsem chcípnul, a za druhé jako mrtvola zůstávám značně vymezen svou předchozí manišovskou existencí, která se dále nevyvíjí a z níž už za života vzniklo určité, mne samotného často nudící klišé. Proto mi nezbývá, než pokračovat v dynamickém stereotypu, který, bůhví proč, pár čtenářů ještě vyhledává a který mi poskytuje jistou formu mentální (re)laxace. Součástí tohoto rituálu jsou arci ona "stará témata", do nichž samozřejmě patří i má pradávná klání se Strakou, která mi s odstupem let připadají ještě srandovnější a malichernější, než tehdy. Těžko se tak mohu úplně vyhnout občasným putridním úšklebkům, ovšem od letoška jde již výhradně o čisté reminiscence, jako byla i ta níže uvedená (v maskáčích, co já vím, nechodí I. S. už léta, takže onen zmiňovaný pohled je skutečně oním někdejším prvotním dojmem). Jeho současné aktivity sleduji jen sporadicky a rozhodně je už nehodlám komentovat, byť by mi připadly sebepitomější. A už - jak se říká mezi námi rudými gentlemany: Howg!
O něčem úplně jiném - po delší (a dlužno přiznat, že hodně dlouhé) době jsem se opět potkal s programem, který mne nadchnul. Jmenuje se to IrfanView 3.0 a autorem je Skiljan Irfan, bosenský student vídeňské techniky. Jde o freeware určený k prohlížení zejména bitmapových obrázků, ale umí i některé video a audio soubory (dohromady skoro 40 formátů). Je nejen neobyčejně hbitý, ale hlavně znamenitě promyšlený; neobsahuje žádný Help, protože ho prostě nepotřebuje. Skvěle zvládá projíždění rozsáhlých obrázkových databází - posun na další obrázek se provádí prostým klepnutím na mezerník nebo kliknutím myši (ve full-screen režimu). Kromě toho obsahuje desítky dalších, nebyčejně praktických funkcí (včetně editačních!), to vše s jediným souborem o 900 kB, který stačí prostě spustit. Nic si neinstaluje, nic nepotřebuje, prostě si zapíše pár řádků iniciačních dat do adresáře Windows a funguje!
Co se budu dál vysilovat - stáhněte si to z http://stud1.tuwien.ac.at/~e9227474/ a uvidíte sami. Kdyby nic jiného, je to znamenitá facka všem Gatesovým (a jim podobným) softwarovým patlalům - "skvělý" MS Photo Editor 3.0 z Office97 neumí ani desetinu toho, co IrfanView a potřebuje k tomu 14 souborů o bezmála dvojnásobném rozsahu a to už vůbec nehovořím o jatkách, která při instalaci natropí v registrech....
Mrtvola Martina Maniše
14. června 1999
Dlouhé pauzy v tomhle vytí mají značné výhody. Tak například nám zaplať pámbů mezitím válka skončila, takže o ní nemusím nic psát, protože co taky psát chytrýho o něčem tak blbém, jako je válka. Navíc jsem shledal, že se mi stejnou měrou hnusí ti, kteří pěli ódy na tu prima spravedlivou vojnu, jako ti, kteří povykovali svá oblíbená hesla o zločinecké agresi. Teď je to naštěstí pryč, takže se mohu spokojeně věnovat svým starým dobrým tématům, aniž byste mi mohli nadávat, že se šťourám v takových blbostech, když má lidstvo aktuálnější věci na starosti. Ono tedy samozřejmě má, ale to jsou vesměs taky stará dobrá témata, která po desetiletí všichni spokojeně ignorujeme a která nezajímají už zjevně vůbec nikoho. Takže snad radši něco k těm počítačům.
JAK SE VÁM JAZÍ?
Zas mi odešel další JAZ do věčných lovišť (viz loňské Vytí). Přišel jsem na to čirou náhodou, když jsem disk zaplnil na doraz archivními scany – tentokrát kapacita končila cca u 950 MB. Naštěstí byl ještě v záruce a nadto koupený v nuselském ConQuestu – jedné z mála mnou navštívených počítačových prodejen, s níž jsem byl zatím vždy celkem spokojen (a taky jedné z mála, v nichž prodavači netráví čas ostentativním plením gejmesek – nebo alespoň na dohled zákazníků ne).
Po delším bádání dospěli u Iomegy k závěru, že nekecám, a poslali do ConQuestu zpátky repasovanou mechaniku – světe, drž se – s šedým předním krytem! Podotýkám, že používám interní verzi, takže kdybych neměl na škatuli počítače zašupovací dvířka, byl bych nepochybně ještě daleko více disgustován tím, jak mezi šedými mechanikami v šedé krabici hnusně trčí jedna tmavozelená, v kteréžto barvě Iomega svůj produkt bůhví proč standardně vyvedla. A pak, že to nejde! Dlouho jsem se ale z nově získané elegantní rarity neradoval – můj již třetí JAZ v pořadí tentokrát překonal všechny rekordy a zhynul po pouhých dvou hodinách provozu smrtí dříve nebývalou – přestal se mu točit motorek.
Nad touto závadou již nebylo výrobci třeba hloubat, i dostalo se mi takřka obratem čtvrté mechaniky, tentokrát fungl nové (a pochopitelně tmavozelené), takže předpokládám, že by mohla zase rok vydržet a pak holt vyzkouším dvougigabajtovou verzi, protože výroba těchhle polovičních už skončila. Dalším přínosem bylo, že mi Iomega také laskavě vyměnila disk, který zničila první mechanika, což jsem bezostyšně svedl na tu druhou – koneckonců byl to pořád jejich JAZ, takže proč ne... Pokud snad některého z pravidelných čtenářů zajímá, jak to dopadlo s Axiomem (viz loňské Vytí - kapitola A JINÁ DRŮBEŽ) – inu, podle očekávání. Nakonec jsem se pracně dopátral telefonního čísla na zlínské ostatky firmy, kde mi různí lidé hned na poprvé i při všech dalších urgencích a faxech ochotně slibovali, že se po ukradeném JAZu i Bernoullce podívají... Po nějaké době jsem došel k závěru, že bych protelefonoval víc peněz, než co by stály nové mechaniky, a vykašlal jsem se na to. Holt se ten mystickej zlínskej genius loci opět jednou ukázal jako přesně takovej blábol, za jakej jsem ho vždycky pokládal – kdyby Baťa byl založil fabriku v Prčicích, určitě by dodnes kolovaly legendy, jací jsou prčičáci poctiví, schopní a pracovití...
Když jsem se o celém tom martyriu bavil s kamarádem, rovněž šťastným jazmanem, používajícím své JAZ disky výlučně k transportu postscriptových souborů na osvit, najednou se zhrozil: "Ty vole! Dyk já na to nikdy nenahrál víc, než takovejch 400 MB! Třeba mi to už taky dávno nefunguje!"
Dodneška to raději nevyzkoušel. A tak se naskýtá otázka, kolik uživatelů teď možná spokojeně jazí a vůbec netuší, že jejich mechaniky už dávno nefungují a že by na své disky nedostali víc, než nějakých těch 700 nebo 900 MB. A možná i proto Iomega zvětšila kapacitu na ony pro většinu uživatelů takřka nikdy nevyužitelné 2 GB – neb totiž nevědomost reklamace nečiní – - -
VIVAT KOČKA!
Nové touchpady firmy Cirque, které se kasají, že nahradí myš, se jmenují Kočka (Easy Cat, Smart Cat apod), což je nám kočkomilům zajisté sympatické. Mohlo by to taky konečně vytlačit z počítačové terminologie věčné spory o klikání či klinkání, ba i tu buzerantskou "myšku". Říkalo by se místo toho třeba "nakočkovat kurzorem", což mi zní od přírody daleko sympatičtěji, a když už by nějací puristé zase chtěli uspokojit své špatné svědomí vůči prznění češtiny alespoň užíváním deminutiv, tak koneckonců i "podrbat kočičkou položku v menu" zní daleko líp, než ta příšerná "myška".
Jenom lze doufat, že psomilská konkurence časem nepřijde s nějakou další podobnou periferií a nenazve ji třeba "Mad Dog"- to už by z toho byla pěkně nechutná menažerie!
MASTERS OF THE INTERNET
Další ze samozvaných Pánů Českého Webu Marek Antoš (ovšemže za halasné podpory oblíbeného Modrého fízla) se zasloužil lví měrou o zcenzurování jedné z mála vtipných stránek, na které bylo možno v pustinách našeho internetu narazit: Namaluj si vlastní píču. Samozřejmě zástupným důvodem mu byla údajná možnost anonymního odesílání píči na libovolnou adresu, byť i naprostý ignorant dokáže po nepříliš dlouhém hledání v síťových pramenech zjistit, kterak komukoli odeslat libovolně dlouhý mail s jakoukoli zpáteční adresou (ty píči byly aspoň krátké). O tom, že šlo o zcela fiktivní argument, svědčí i to, že po předělání stránky na Namaluj si vlastní srdíčko už proti ní nikdo ani necekl. Vůči takovýmto ochráncům mravů vskutku škoda každého dobrého sprostého slova, takže jsem místo dalších komentářů aktuálně zařadil do Kytlice stále (a nepochybně ještě dlouho) veleaktuální stať Ladislav Klímy o policajtských náturách.
Mimochodem aféra měla ještě pokračování – server Underground, který Píču provozoval, zveřejnil po jejím zákazu vtipnou aktuální glosu, která upozorňovala na to, že prakticky stejně "neetický" servis (jenže samozřejmě náležitě slušňácký a pro můj vkus naprosto pitomý) nabízí i server pohlednice.cz. Problém byl v tom, že autor článek pojal s brutální ironií, což je záležitost, kterou tyhle namodralé technické mozky prostě absolutně nejsou schopny pochopit. A tak přirozeně následoval výhrůžný mail od pohlednicových panáčků (rád bych viděl ty slibované "pravni kroky k naprave"), po jehož obdržení Underground k mému překvapení natolik vyměknul, že se sklopenýma ušima uveřejnil omluvný článek.
Inu – s Pány Internetu nelze žertovat, leda podle jejich pravidel a na oné mentální úrovni, kterou dokážou akceptovat, a ta věru neposkytuje mnoho prostoru pro legraci, která by komukoli kromě nich stála třeba jen za pousmání.
A koneckonců:
NECHME JIM HO!
Ať si ho vycenzurujou, zglajšaltujou, zavalí reklamama a do zblbnutí ať si na něm pěkně kšeftaří se svým laciným šmejdem a předbíhají se, kdo má větší návštěvnost. Internet byl bez nás i bez Modráků, tak ho nechme zmodrat úplně a prostě si udělejme jinou síť bez nich. To by byla jediná racionální odpověď všem těmhle fízlům.
A dost už toho hnusu! Vezměme to z jiného soudku:
ČESKÉ DĚLENÍ K VENTUŘE 8
konečně existuje. Nepostarala se o to Kanada, natož její pražské údajné zastoupení, ale jako obvykle slovenská Forma, která má s napravováním corelovských nedodělků už začnou zkušenost. Vyzkoušel jsem ho cvičně při sazbě doslovu k Velkému slovníku sprostých slov a fungovalo skvěle; problém byl v tom, že samotná Ventura ne. S identickým postscriptovým driverem totiž umístila jiný počet řádek na stránku při tisku na papír a jiný při tisku do souboru, což je nedostatek do té míry závažný, že mne definitivně přesvědčil o tom, že bude lépe vyčkat až na verzi devět. Něco podobného dělávala naposledy Ventura 4.11 s konci řádek, což byl, pravda, ještě větší průser, ale tam to alespoň bylo možné přičíst na vrub opakovanému načítání nesmyslné "tabulky šířek". Čím vysvětlit podivnosti chování Ventury 8, nevím, ale velmi nerad bych se ještě ve třetím tisíciletí zabýval zkoumáním podobných tajuplností softwaru.
Budu muset, samozřejmě, tak blbý optimista nejsem. Ale pořád se jim ještě daří mě aspoň trochu nachytat na tu naivní naději, že třeba už ta příští verze...
PARALELNÍ VESMÍR
Dostala se mi onehdy do ruky svéživotopisná brožurka, kterou spáchala jedna kolegyně z redakce, v níž jsem kdysi působil. Věru, že jsem si už v životě zvykl na leccos, ale surreálný pocit, který jsem zažil při četbě jejího dílka, vysoce překonal i zážitky při občasného naslouchání nočním televizním záznamům z jednání poslanecké sněmovny. Tak kupříkladu tato vždy tichá a nenápadná kancelářská myš s nepohlednou tváří staženou zatrpklostí ve skutečnosti procházela životem obdivována a balena ministry a řediteli (o případné sexuální apetenci nižších funkcionářů ve svých memoárech nehovoří, ale nejspíš jen proto, že ji bere jako naprostou samozřejmost). Zajisté – věděl jsem, že po 17. listopadu statečně podepsala Chartu i Několik vět (jde o tutéž dámu, kterou jsem v této souvislosti čirou náhodou zmínil už v loňském Vytí), ale neměl jsem tušení, kterak se jako skutečná hrdinka vždy neohroženě zastávala pravdy a spravedlnosti, jak bojovala se zlými komunisty, kteří ji dokonce málem i tloukli! Její články šéfredaktoři neodmítali tisknout proto, že to byly subjektivně idiosynkratické slátaniny, které neměly hlavu ani patu, ale proto, že hlásaly obávanou pravdu, na kterou ani po převratu nebyl nikdo připraven, a tak jí je, chudince, cenzurují dodnes.
Zdůrazňuji slůvka ve skutečnosti, protože ona tomu všemu nepochybně skálopevně věří. Paradoxně mi tak tato svěží četba konečně otevřela oči! Houby vetřelci (viz druhou polovinu poznámek v Úvodu k Archivu M.M.) – jde o úplně jiné sci-fi. Ona prostě žije v paralelním vesmíru! Neboť jak jinak vysvětlit, že lidé, které jsem znal, říkali a konali v situacích, které jsem zažil, něco úplně jiného, než co viděla ona?
Podle autorů science fiction existuje spousta paralelních dimenzí, v nichž se nacházejí podobné světy, jako je ten náš, ale ani toho největšího fantastu, pokud vím, ještě nenapadlo, že by mohly existovat tady a teď všechny najednou, že každý z nás žije ve svém vlastním paralelním vesmíru, z něhož vnímá vesmír těch druhých úplně jinak, než jak ho vnímají oni a než jaký ve skutečnosti je – pokud lze za takových okolností vůbec ještě o nějaké skutečnosti hovořit. To by konečně zcela jasně vysvětlovalo mnohé mé jalové polemiky, v nichž jsem od lidí pravidelně dostával odpovědi výhradně na věci, o nichž jsem vůbec nehovořil – v jejich vesmíru jsem prostě skutečně říkal to, co slyšeli, a oni naopak museli být stejně zmateni a rozčarováni, že se náhle tvářím, jako bych nevěděl, co jsem řekl. Takový I. S. Vinnetou je ve své dimenzi určitě skutečně šaramantním, laskavým a moudrým gentlemanem a musí ho právem popuzovat, když ho někteří z té své vidí jako zamindrákovaného skřeta v maskáčích, který se k smrti vážně rozčiluje a prská nad každou prk(énk)otinou.
Tato koncepce je nejen útěšná, ale i psychologicky a psychiatricky zcela fundamentální. Všichni šílenci, psychopati a devianti jsou ve svých vesmírech vlastně zcela normální – to jen z našich vesmírů nahlíženo působí jinak. Přijmout beze zbytku fakt existence paralelních dimenzí v každodenním životě znamená rozhodný krok k naprostosti. Náhle neexistuje nic, co by se nedalo nějak vysvětlit – – – jinde. Se spokojeně sebejistým úsměvem tak budeme moci vkročit do nové éry lidstva – bez nedorozumění, hádek a nenávisti.
A v jakémže vesmíru to vlastně žiju já?
Vy trdla, vždyť já už jsem přeci dávno mrtvej!
Mrtvola Martina Maniše
2. února 1999
No - dobré úmysly mi vydržely pouhý měsíc, ale pořád lepší, než se s tím mailovat - naopak se omlouvám, že jsem to tak dlouho odkládal, ale měl jsem důležitější věci na práci. Takže ve stručnosti všem, kdo mi psali, co já na to, ba i těm, kteří cítili potřebu škodolibě konstatovat, jak jsem blbý, když jsem tvrdil, že Webu není žádná dětská pornografie, ba především těm:
Jaký ještě chcete lepší doklad faktu, že na Internetu se dětská pornografie prakticky nevyskytuje, než ten, že když se konečně objevila JEDNA JEDINÁ česká stránka, vystačilo to odvážným investigativcům ze zpravodajství všech tří televizí skoro na týden!!!?
Zdůrazňuji, že sám jsem tu stránku neviděl - první zmínku o ní na Primě jsem prošvihl a další den už zbylo z tzv. Japonské Lolity jen oznámení o jejím zrušení. Takže ani nevím, co tam vlastně vystavovali - obrázky předváděné televizemi byly až na jedinou výjimku neškodné akty, získané nejspíš z pošty pedofilní skupiny Usenetu. Naši skvělí proplachovači mozků ovšem opět nezklamali a ve vzácné jednotě na všech kanálech předváděli tyto obrázky s pečlivě rozmazanými genitálky a oblastmi, kde by se podle všech pravidel u fotografovaných objektů měla někdy časem vyvinout ňadra. Co na tom, že podobných "dětských pornografií" si na každém koupališti nafotíte za den stovky?! Co na tom, že prakticky identické snímky nejspíš dodnes běžně ilustrují letní pohodu v časopisech rodinného typu (i když v té progredující hysterii možná už taky ne - dlouho jsem nic podobného Květům v ruce neměl...)?! Tohle je ale přece něco úplně jiného - to je na Internetu, a tak je to určitě zločin! A kdyby ne, tak ho z toho prostě uděláme! Když totiž něco cenzurně rozmažeme, bude každému jasné, že pod tím muselo být něco hodně ošklivého.
A mimochodem - jaký chcete lepší doklad zástupnosti a umělé mediální nafouklosti celé problematiky, než to, že stačí, aby jediný bezvýznamný hlupák (a pokud ho skutečně dokázali chytit, musel být věru neobyčejně omezený, nebo alespoň Internetu zcela neznalý) nasypal pár obrázků, byť by byly sebehnusnější, na veřejný server, a hned je z toho novinářská senzace, kterou mnohé stanice neváhaly dokonce zařadit jako hlavní zprávu dne!!!!!
Takže abychom uvedli věc na pravou míru - pedofilie i dětská pornografie (a to nejen na Internetu) představují v gigantických problémech dnešního světa naprosto okrajovou, ba takřka bezvýznamnou prkotinu! Jenže je to "senzačka", a navíc takového typu, že o ní - na rozdíl od těch skutečných problémů - dokáže snadno psát každý formálně erudovaný debil, jimiž převážná většina našich a podstatná část světových žurnalistů vpravdě je.
Mrtvola Martina Maniše
1. ledna 1999
Novoroční předsevzetí po havlíčkovsku:
Nebudu letos už psát o Vinnetuovi, ani o Buéé, nebo Velkým Modrákovi;
pokud možno nebudu psát vůbec!
Ďyť jsem, sakra, mrtvej
a je mi všechno rovno,
ne a ne a nebudu výt,
co z toho mám?
Že mi pak různí hodní hoši předhazujou, jakej jsem starej sprosťák!
Tůdle!
RADOSTNÝM HNITÍM K DALŠÍMU ZVÝŠENÍ MÉ SPOKOJENÉ NEKROTIČNOSTI!
Mrtvola Martina Maniše
Úvodní strana ARCHIVU MARTINA MANIŠE
Hlavní menu LEGE ARTIS NA WEBU