2000
Březen 2001
Jen kratičký komentář k nečekanému tištěnému vydání níže odkazovaného textu Poslední rest MMM v SWN 3/2001.
H.
Leden 2001
Kluci a holky! Moc dík za všechny ty maily - fakt jste mě překvapili - já myslel, že tyhle stránky už nečte skoro vůbec nikdo! Ale na věci to nic nemění - Vytí opravdu definitivně končí.
Pokud mi totiž to letité komické kočkování se Strakou mělo být vůbec kdy k něčemu užitečné, pak jedině k tomu, abych si prakticky ověřil, že neexistuje způsob, jak provozovat tento druh "publicistiky" dobře. Jediná cesta, jak to dělat zcela zásadně lépe než on, je - nedělat to vůbec.
Takže se mějte hezky - časy se začnou obracet k lepšímu, i kdyby to mělo být jen na chvíli a naposledy - tak to neprošvihněte! Dokonce i ten software, co za Armagedonu Y2K kolaboval, už zase funguje! Mariáš dohrává partie, MS Word 5.0 správně ukládá soubory - haleluja! Možná ten Dionysius Exiguus věděl, proč rok nula vynechat - jasně, vím, že nulu znát nemohl, ale čerta na tom teď záleží - každopádně kdyby se to dalo zařídit, naložil bych s rokem 2000 zrovna tak!
H.
29. prosince 2000
Zdánlivě kratinké, ale ve skutečnosti díky obsáhlým přílohám dost dlouhé, nicméně každopádně už konečně definitivně poslední Vytí!
Původně mělo sestávat toliko z článku Poslední rest MMM určeného pro SWNet, kam jsem kdysi sliboval, že příležitostně něco napíšu - a tohle byla opravdu poslední příležitost... Zároveň jsem tak splnil i další rest - tentokrát vůči čtenářům, kteří se zabývají počítačovou sazbou. Text si můžete pochopitelně přečíst nejen zde, ale také na SWNetu, avšak rozdělený jejich databázovým systémem na devět částí.
Ještě než jsem článek stačil dopsat, doslechl jsem se, že Manišova poslední dekadentní můza - Ivan Straka - ve svém Deníčku nečekaně zaregovala na mé čtvrt roku staré jedovatosti poznámkou Vytí ze žumpy. Poslal jsem tedy Vinnetouovi na oplátku Srdečný pozdrav z žumpy, načež se mezi námi rozvinula krátká, leč půvabná korespondence, jejjímž důsledkem bylo, že si můj ohlas u sebe zveřejnit netroufl, čemuž se, po pravdě řečeno, ani nedivím.
Pokud se ptáte, jestli se mi po "Gentlemanovi" přeci jen nebude stýskat - nebude. Ale jen proto, že jsem mrtvý.
5M
7. října 2000
Tak je prý po válce... Sakra - co by ta naše média asi dělala, kdyby začala nějaké opravdová!
Už v červnu 1998 jsem na tomto místě konstatoval, že příští utkání bude určitě zdařilejší - a bylo. Asi nejlakoničtěji to ve zprávách shrnula jedna z cizích účastnic toho kočkování - a sice že to bylo přesně takové vzrůšo, na jaké se těšila.
Méně lakoničtěji lze konstatovat, že demonstrační rowdies se sice odreagovali určitě příjemněji, než těch deset tisíc policajtů, kteří by si určitě bývali rádi zamlátili víc, než směli, ale na své si nakonec přišli i ti - a hlavně společenský řád a pořádek byl opět řádně petrifikován.
Ještě nerezignovaní radikálové byli upevněni ve své víře, že globalizace je opravdu tím, co nejvíc ohrožuje tento svět, což je jistě správné, protože jinak by třeba začali přemýšlet o tom, jestli náhodou sami nejsou jen globalizovaně stádní obětí onoho systému, který jim laskavě předhodil toto jednoduché řešení a pro který by zajisté pouhý tisíc samostatně uvažujících jednotlivců byl potenciálně nebezpečnější, než sto tisíc fanatických antiglobalistů a jejich pár dlažebních kostek.
Policajti jsou spokojeni, protože jednou na ně lid zas pohlíží s uznáním, že té asociální lůze dali co proto - a jenom fakt škoda, že museli brát ohledy na to, co si o nás pomyslí v cizině a nemohli střílet ostrými, jak si přál soudruh Mensa Personificata Macek.
Konečně též finančníci jsou spokojeni, protože jejich dýchánek, kterého by si jinak právem nikdo ani nevšiml, se ocitl ve zprávách celého světa na prvním místě - sice pořád celkem nikdo neví, o čem tam vlastně žvanili (oni sami nejspíš taky ne) - jenže u některých druhů reklamy je důležité, aby si divák zapamatoval značku, ne výrobek.
I náklady na tu šaškárnu byly rozděleny s příznačnou spravedlivostí - řádění těch zlých živlů, které Martin Komárek nazval mimo jiné "dobrodruhy a zkrachovanci" (jestlipak se někdejší disidenti aspoň otřásli?), se počítá na desítky milionů, nasazení policajtů, kteří jim v tom řádění měli zabránit (včetně tajných fizlů, kteří jim v něm údajně pomáhali), na stovky milionů, a výlet těch pár set papalášů do Prahy pak na miliardy.
Osobně soudím, že každý, kdo vyslechl třeba jen onoho anal-lytika, který v kterési nedávné jedenadvacítce označil zasedání MMF za největší událost v celé české historii, si mohl udělat dostatečný obrázek už předem. Asi jediný způsob, jak celý ten nesmysl racionálně využít, by bývalo místo absurdního vyhazování peněz za rekonstrukci Pakulu a vyzbrojování policajtů naopak vyzbrojit anarchisty buldozery a nechat je konečně srovnat ten bolševický hnus se zemí. Při tom by se bývali skvěle vyřádili a natolik unavili, že už by se spokojili nanejvýš jen s nejbližším MacDonaldem, a ti finanční páprdové se mohli mezitím spokojeně vykecávat na liduprázdném Strahově a večer si při táboráku opékat kaviár.
Jinak se toho ale za těch osm měsíců od posledního vytí zas tak moc nestalo - alespoň z funerálního hlediska Mrtvoly Martina Maniše ne.
V Londýně se pustili do lynčování pedofilů - a vzali s tím rovnou i jednu pediatričku, které to měla, husa, napsané na dveřích - příště možná budou na řadě pedikéři...
Na českém Internetu se poprvé objevily odkazy na opravdu tvrdou dětskou pornografii - a příznačně nikdo ani nepípl. Tuto příležitost poskytl koncem dubna a v průběhu května čtenářům NetMagu jistý pARANOIk hned v několika dávkách - zejména linky z 30. 4. odkazující na server "anal-erotism.com" vedly mimo jiné i k obrázkům ze série HEA, která patří k tomu nejbrutálnějšímu vůbec, co se v dětské pornografii vyskytuje - předvádí plnou anální i vaginální penetraci u zhruba pětileté holčičky, zjevně nesmírně trpící, přičemž jednoznačnou pedosadistickou orientaci snímků ještě podtrhuje černý obojek s ocelovými ostny, který má dítě navlečený kolem krku. Je přitom paradoxní, že právě tato adresa vydržela nejdéle ze všech pARANOIkem publikovaných odkazů - tedy skoro týden; ostatní zmizely nejpozději do druhého dne, čímž bezděky potvrdily jím popíranou skutečnost, že žádná běžně (rozuměj permanentně) dostupná dětská pornografie se na Internetu nevyskytuje, jelikož bývá pravidelně skoro obratem smazána, a dostat se k ní mohou jen ti, kteří sledují pedofilní chaty a rychle využijí těch pár hodin, co obrázky na adrese vydrží (ostatně právě z nějakého takového zdroje autor své odkazy nepochybně čerpal).
Po zhruba deseti dávkách linků ukončil pARANOIk 22. května celou záležitost článkem Kde a jak najit na Internetu pedofilni pornografii, patřícím bezpochyby k tomu nejinformativnějšímu, co si lze nejen na českém webu k danému tématu přečíst - obávám se, že pohříchu skoro až příliš. Nejsem si totiž zrovna jist, zda obsažené adresy, především ty Usenetové, by nějaký soud nebyl ochoten vyhodnotit jako naplnění skutkové podstaty pARANOIkem tamtéž citovaného paragrafu 205 ("kdo /.../ činí veřejně přístupnými"). Problém ovšem je, kde vlastně toto "činění" končí - nečiním náhodou i já tímto odkazem na NetMag veřejně přístupnými atd. ...? Ovšem pARANOIkovým (a potažmo i mým) štěstím je, že tento způsob činění je natolik mediálně nezajímavý (ta písmenka se prostě nedají na obrazovce dostatečně efektně cenzurně začtverečkovat), že si ho nikdo ani nevšimne.
Pro úplnost si ještě dovolím doplnit jednu kuriositu v pARANOIkově článku ani v mých starších textech neobsaženou - svého času dost frčelo nasypat na veřejně přístupné servery dětskou pornografii v zaheslovaných ZIP či ARJ archivech a heslo pak publikovat spolu s adresou v pedofilním chatu. Občas se to nepochybně praktikuje dodnes, ale jednak bojovníci proti dětské pornografii nejsou tak pitomí, aby tyto chaty nedokázali monitorovat taky, a jednak poměrně rychle přišli na jednoduchý způsob, jak konzumentům dětské pornografie alespoň trochu otrávit život - z různých adres posílali do chatů věrohodně se tvářící odkazy a hesla na dlouhé archívy, obsahující kolekce různých vánočních či křesťanských obrázků...
Což už je ale opravdu úplně všechno, co mě k této problematice ještě napadlo, a snad od ní budu mít konečně jednou provždy pokoj, jelikož mě už SKUTEČNĚ ALE VŮBEC NEBAVÍ!
Tedy ono celé to Vytí už mě nebaví - však tři roky po smrti bych měl dávno jen tiše zahnívat... A když už se mě náhodou přeci jen zmocní chandra po té stupidní žurnalistické obsesi někomu něco děsně chytrého sdělovat, stačí většinou podívat se na Vinnetouův deníček - a hnedle to přejde! Ježíšmarjá - říkám si pokaždé - neprodukuju já nakonec taky nějaké podobné kraviny??!! A i kdybych přeci aspoň občas psal opravdu dobře a trefoval se, jak mám - není to v konečném důsledku stejně nicotné, jako to Strakovo blábolení o tom, kde co slyšel, sežral či vychlastal?
Abych tedy snad byl panu inženýrovi na mrtvá kolena ještě vděčný...? Ne, nejsem a nikdy nebudu, samozřejmě. Ale špatné příklady jsou prostě nejúčinnější a ten jeho nabývá občas až krystalicky čistých forem - proto ty jeho mentální exsudáty ještě pořád občas čtu a komentuji - s plným vědomím faktu, že plácáním do kobylinců člověk sám sebe pokaždé více či méně zahnojí. Opravdu těžko totiž najít názornější ukázku těch nejhorších novinářských manýr předvedenou s takovou bezelstností a přitom relativně na dnešní poměry ještě vcelku gramotnou formou. Není nad gentlemanské deníčky, pokud se vážně chcete odnaučit nutkání "moudře" a "rozšafně" okomentovat kdejakou pitominu. Jenom potřeby uplatnit každý blbý bonmot, který mě při psaní napadne, jsem se studiem Straky nezbavil - nepoužívá je. Na to jednak své mudrlanství bere smrtelně vážně, a jednak vůbec patří k lidem, kteří celý život distinktně oddělují vážné od nevážného - hlasitě se smějí, když druzí (nebo oni sami) vyprávějí vtipy, ale sebemenší špetka ironie je pro ně tou nejtěžší urážkou - tedy hned po tom, co byste si jen troufli naznačit, že postrádají smysl pro humor.
Velmi instruktivním čtivem by GD mohl být i pro ty, kteří potřebují odnavyknout "žánrům", kteroužto úchylkou jsem naštěstí sám nikdy netrpěl. Strakova detailní líčení, kterak spravoval vypinač či na chalupě sekal trávu, jsou tak dokonale nudná, že dalece překonávají nejen běžné sloupky na téma "Přilétlo jaro zdaleka", ale dokonce snad i příhody Neffova přerostlého psíka. Někdy ovšem, pravda, přecházejí gentlemanské marginálie do podivuhudně ipsačních poloh, vyznačujících se takovým narcismem, mentálním exhibicionismem a absolutní ztrátou míry únosnosti, že by působily až komicky, kdyby z nich člověku nebylo tak na zvracení (tři drobné ukázky z letošního léta připojuji zde).
Straka je ovšem schopen i věcí, které by jinak dokázal jen málokdo. Tak kupříkladu 29. 2. publikoval pod názvem Kazišuk kulturně-jazykový text, který začínal: "Kazišučkou je tentokrát žena, Iva Pekárková, Češka, která léta jezdila jako taxikářka v New Yorku, napsala několik knih, vrátila se zpět, konečně se vdala a teď trousí moudra. Ne, vážně, byla mi dosud sympatická..." a končil "Paní Pekárková, právem získáváte putovní titul Kazišuk nad kazišuky." Důvodem tohoto obzvlášť gentlemansky galantního ataku byl její rutinně zručný článek o Stingovi, který Straka jako obvykle naprosto nepochopil (především díky výše zmíněné absenci smyslu pro humor) a jehož předmětem byla žertovná slovní hříčka vzniklá českou výslovností "k" místo "g" (Stink = Smrad) - nic, nad čím by se člověk zrovna smíchy utloukl, ale ve srovnání s labiálním "humorem" strýčka Stračičky učiněný Wodehouse!
Nedovedu si nějak dost dobře představit, že bych v tomtéž duchu (ostatně zcela symptomatickém pro "věcnost" veškeré jeho "kritiky") o panu inženýrovi kdy dokázal napsat kupříkladu: "Zmrdem," (nebo jakékoli jiné sprosté slovo, které bych pro jistotu napřed ještě prohlásil za "svůj termín", jako on kazišuka) "je tentokrát jistý Ivan Straka, Moravák, který se nějaký čas flákal po světě jako všechno možné - od údajného programátora až po experta na autorské právo. Jeho žena se na něj - jak jinak - časem vykašlala a nechala mu na krku dva fakany. Nakonec ho z kamarádšoftu zaměstnali aspoň v novinách, kde si teď ventiluje svoje mindráky.Vážně, mám ho docela rád..., ale je to zmrd nad zmrdy." - - - A to se prosím jedná o mužíka, kterého osobně znám a vůči němuž bych si plným právem mohl dovolit opravdu leccos, jelikož mne kdysi jako první agresivně a dost nevybíravě napadl kvůli něčemu, co jsem nota bene vůbec neřekl! Napsat něco takového o ženě, kterou v životě neviděl, která mu ničím neublížila a jen si dovolila zažertovat o tématu, o kterém ještě k tomu on sám lautr nic neví (jak přiznává jinde, neumí Straka anglicky pořádně ani žbleptnout), by si nedovolil snad ani jím tak nenáviděný a opovrhovaný "zlý muž" Jan Rejžek - ovšem ten o sobě taky netvrdí, že je "gentleman"!
(Ostatně jinou vzornou ukázkou Strakova rudého gentlemanství je kupříkladu způsob, jakým na svých stránkách používá hesel opsaných z mnou vydaného Obrátilova Slovníku sprostých slov - aniž by se obtěžoval alespoň uvést vydatele, natožpak cokoli jiného. Když podobnou akci jen zvažovali v Českých novinách, pokládali za nutné poslat mi předem e-mail, v němž se s drzostí negentlemanům vlastní tázali, zda tak smějí učinit - ač bylo zjevné, že se jedná o dílo, na které už se nevztahují autorská práva - a ještě mi devótně nabídli, že u každého publikovaného hesla samozřejmě zveřejní link na stránky Lege artis, takže jsem už také jaksi nemohl nic jiného, než jim napsat patolízalský dopis, ve kterém jsem jim se směšně plebejskou zdvořilostí poděkoval a popřál, ať jim Slovník slouží dle libosti, místo abych se strakovsky gentlemanskou graciesností náležitě odpověděl vybranou kolekcí nejšťavnatějších hesel.)
Celá záležitost má ovšem ještě obecnější dimenzi - GD se prostě oplatí sledovat i čistě ze studijních důvodů - asi jako má smysl koukat se na South Park. Je tak puristicky subhumanoidní, že mimoděk přesně vypovídá o globálním duchovním stavu podčlověčenstva - oné skutečné lůzy kolem nás. Těch homolkovských mas, které ztratily všechny sny a nahradily je nicotnými tužbami, totálně podřízenými módnímu diktátu society. Instantním bytím posunutým pod hranici alespoň pouhého přežívání a zbaveným i prostých instinktů animala. Davu triumfujících rodičů, kterým se konečně poprvé podařilo vychovat generaci dětí, které proti nim nerevoltují, protože právě tak jako oni už nic nechtějí a v nic nedoufají, takže jim "logicky nezbejvá nic jinýho, než na ně taky regulérně srát" - tak pravil South Park.
Solipsismus pro masy; egodeismus, v němž ego je duté a Bůh prasetem...
Ne - to je jen další blbý bonmot - pořád nejsem s to uchopit důvody, proč dnešní Homolkové působí ještě o několik řádů ubožeji, než ti před třiceti lety; proč i intelektuálové a kumštýři šmahem už jen papouškovsky přitakávají jejich - i své - nízkosti a prázdnotě. Proč se nemůžu zbavit dojmu, že bych mezi oněmi antiglobalizačními demonstranty nenašel ani jednoho, který by tancoval nebo metal dlažky s vidinou morovské či alespoň marxovské utopie. Proč uvnitř sebe rezignovali i ti, kteří si ještě rezignovaní nepřipadají, když halasně hlásají kolektivní hesla bez obsahu, ač ve skutečnosti trpně akceptovali, že budoucnost bude už vždycky jen antiutopií - jenom věří, že když vyhrají ta jejich hesla, bude to míň bolet. Asi nevyhrají, ale bolet to stejně nebude. Masy už nechtějí čtvrtou totalitu, a tak se nakonec podle všeho přece jen prosadí Huxley, ne Orwell. Už nebude žádný Velký bratr, nad kterým by se třeba ještě dalo jednou zvítězit - jenom jeden globální South Concentration Camp plný spokojeně vegetujících davů, pár spokojeně nespokojených skupinek revoltujících podle pravidel své predestinace a několik málo individualistů spokojených - v ghettu na Islandu.
Když jsem toho Huxleyho poprvé ještě v dobách nejdřevnějšího bolševismu četl, měl jsem pocit, že by to koneckonců ještě nemusel být zase až tak špatný model společnosti, ale když tak teď vidím, jak výstavba toho spokojeného koncentráku probíhá, už mi tak nepřipadá. Realita je totiž oproti literární předloze o to děsivější, že to funguje samo - bez somy, bez dekantace - jakousi záhadnou deevolucí, která se, čertví proč, najednou rozeběhla.
Právě její mechanismy, které přesáhly i rámec nejtemnější Huxleyho fantasie, bych rád znal - jen tak - z čiré zvědavosti, ne že bych si snad myslel, že jejich popsání a pochopení na věci něco změní. A když občas čtu ty samolibě neinhibované projevy nenažratelně konzumentského pseudohedonismu, jaké je schopen tak štědře generovat právě tento samozvaný Vinnetou, mívám občas pocit, že se toho poznání už už zmocním, že se někde přehodí výhybka, která mi umožní dojet k té pravé myšlence.To by přeci stálo za trochu toho zahnojení se, ne...? Jenže to vždycky nakonec jen plopsne jako bublina metanu a já shledávám, že stojím v rybníčku močůvky - stejně nevědomý, jako předtím, jen mám galoše zas o něco zadělanější.
Houby - všechno je to jen zlozvyk! Nejen ona občasná škodolibá četba toho, jak ten rudý gentlas zas nevědomky poodhalil kus své olysalé nicoty, ale hlavně a především celé to mé přiblblé Vytí. Je čas se rázně zbavit - obojího. Takže v této zetlelé inkarnaci tentokrát třeba už konečně opravdu píšu úplně poslední řádek!!!
I když - znáte tahleta dobrá předsevzetí....
5M
10. února 2000
Tak se mi to šlápnutí do tabu podivně vrací v kruzích - naposledy mé bádání v zakázaném hájemství pedofilie stálo Lege artis na Webu adresu. No, čert ji vzal - stejně byla pěkně pitomá! Podrobnosti tu nebudu opakovat - najdete je tady. Chování Spinetu rovněž netřeba dál komentovat - nad tím už nemá smysl ani výt.
Abych nicméně podotkl aspoň něco optimističtějšího - zjistil jsem, že to millenium má přeci jen jednu výhodu - můžu mít chlapáčtější a stručnější podpis i s datací:
5M (MMM MM = Mrtvola Martina Maniše 2000)
20. ledna 2000
Ještě hniju!
Měl bych se radovat, jak pěkně se mi daří plnit svá předsevzetí, že budu výt co možná nejméně, jenže nemůžu, protože to zatím byla a nějaký ten pátek ještě bude jen z nouze ctnost. Není čas, nejsou myšlenky - i tohle vytíčko vzniklo hlavně proto, abych posunul datum do nového millenia. A propos - tohleto millenium...
ARMAGEDON YÁ-DVĚ-KÁ
Průser! Tak jsem se v duchu poškleboval všem těm šiřitelům poplašných zpráv, až mě samotného nekompromisní osud virem 2000 vytrestal! V novém tisíciletí mi přestal fungovat licitovaný mariáš - jakmile dohraje partii (do padesáti korun), odmítá ji korektně ukončit a neustále ji označuje jako rozehranou. Už jsem si kvůli tomu musel vrazit ikonku Datum a čas rovnou na desktop, ale stejně je to otrava. Přitom není šance dobrat se upgradu - dostal jsem tu hru od kamaráda, jehož kamarád ji před lety rozdělal a nikdy nedodělal, a tak nepochybně nebude mít ani chuť patlat se s náležitou milleniovou opravou. Je fakt, že program podnáší desítky jako debil, že flekuje kila bez jediného trumfu v ruce (samozřejmě nikdy ne moje, mrcha, vždycky jen ty, co hlásí on) atd., atd. - nicméně pořád je to nejlepší mariáš, jaký jsem dosud viděl - kdyby nic jiného, tak aspoň dobře namalovaný. Jedním slovem - slibovaná katastrofa se vážně dostavila.
Jinak nic veselého či překvapivého - ani lidoví ohňostrůjci se na Silvestra moc nevytáhli.
Vlastně přece něco mě v souvislosti s novým tisíciletím rozesmálo - Buéééův komentář k tomu, že ještě nové tisíciletí nemáme. Lze ho nalézt zde, ale pro úsporu času si dovolím ocitovat příslušnou pasáž: "Použil jsem jasného a nezvratitelného argumentu (jak jsem se domníval). Na prstech jsem počítal od jedné do deseti: první desítka prstů se označuje číslem 10, první stovka číslem 100, první tisícovka..."
Už jsem si zvykl na to, že vzdělanci typu ředitele Medenyho-Cinofyho-Olofjényho cítí obsedantní potřebu dávat najevo svou vzdělanost zdůrazňováním toho, že nepodléhají omylům lůzy, a místo nich hlásají nesmysly rozličnými veleduchy posvěcené a intelektuály všehomíra za svatou pravdu uznané. Mysterium údajně nepravého millenia bylo v poslední době jedním z nejčastěji skloňovaných, ač - jak vidno - mnozí z těchto vzdělanců vůbec nepochopili, o čem se vlastně hovoří.
Výše uvedený citát je toho nejlepším dokladem - "jasný a nezvratitelný" argument ve skutečnosti jen dokazuje, že pravdu mají právě oni zabedněnci, kteří nechápou, že nové tisíciletí ještě nezačalo. I onen sedlák, jehož logiky se Buééé dovolává, totiž dobře ví, že má-li v kapse desetikorunu, má skutečně "desítku", zatímco má-li k tomu ještě desetník navíc, načal už další. Jinak řečeno - ta druhá tisícovka let skončila v 00.00.00 hodin 1. ledna 2000; jednu vteřinu poté začalo tisíciletí třetí.
Celý ten vzdělanecký guláš kolem přelomu tisíciletí má jedinou prapříčinu - gigantickou tupost tvůrce křesťanského letopočtu, jímž byl jistý Dionysius Exiguus. Nejenže samozřejmě nesprávně stanovil datum Kristova narození, ale hlavně proti vší logice nezačal počítat roky od nuly, ale od jedničky. Kvůli blbosti jednoho opata se však matematika na hlavu nepostaví a není nejmenší důvod se ještě půldruhého tisíce let po jeho smrti každé století dohadovat, jestli už laskavě začalo, nebo ne. Daleko logičtější a účelnější je stanovit jednou pro vždy, že první století (a to před i po Kristu) mělo jen 99 let! V kalendáři plném přestupných roků a jiných nepravidelností se to koneckonců už ztratí docela snadno...
Prakticky vzato ovšem problém nového tisíciletí opravdu nemá jiný smysl - pomineme-li zmíněné vzdělanecké deklarace - než že se dva roky po sobě lidstvo může ožrat ještě radikálněji než jindy. Vzhledem k perspektivě, že nové tisíciletí (respektive ta jeho část, po kterou bude ještě nějaké lidstvo existovat) bude stát přinejlepším za stejné hovno, za jaké stálo to minulé, si koneckonců tuplované povyražení plně zasloužíme.
NIKDY NEŘÍKEJ NAPOSLEDY
Ačkoli jsem to už neměl v úmyslu (nebo jsem to aspoň sliboval), přece ještě pár slov k dětské pornografii. Koneckonců největší počet ohlasů na starší manišoviny (tedy abych byl přesný, dnes už prakticky jediné ohlasy) se vztahuje právě k tomuto tématu. Kupodivu mezi nimi naprosto chybí očekávané požadavky na zavěšení mé mrtvoly za varlata do průvanu a podobné sadisticko-nekrofilní radovánky.Těžko doufat, že by to mohlo být odrazem mé stylistické dovednosti, s níž se mi tehdy podařilo napsat text tak srozumitelný, aby ho pochopili i vinšovníci tohoto typu; spíše dlužno konstatovat, že se v našich krajích weboví inkvizitoři dosud nenakupili na lince v tak mocném počtu jako jinde.
Konečně jsem také onehdy pochopil, odkud berou experti typu Velkého Modráka své přesvědčení, že Internet je plný dětské pornografie. V hluboce "zasvěceném" článku (opravdu stojí za vidění!) zařazeném do amatérsko-sexuologické rubriky Sex namodro to Dočekal konečně vyložil jasně (cituji včetně pravopisných chyb a překlepů): "Pedofilních stránek je na Internetu neuvěřitelné množství a najít je, skutečně není nejmenší problém. Řada z nich je pochopitelně hostována na zahraničních webech, ale pokud navštívíte www.seznam.cz a necháte si vyhledat "teen", zjistíte, že z 47 odkazů jich je kupa skutečně sexuáních..." Tomuto přesvědčivému argumentu ovšem jaksi schází zmínka, že na stránkách, označených "teen" se zpravidla nevyskytují ani ty "teens", natožpak nějaká dětská pornografie! Nejde-li jen o reklamní kamufláž, skrývající běžný porno-site, bývají "teens" nejčastěji dvaceti- až třicetileté dámičky poněkud infantilnějšího zjevu a postavy, často zpočátku oblečené do nějaké školní uniformy.
Pokud bychom však z toho chtěli dovodit, že Dočekal se prostě vůbec neobtěžoval tyto stránky otevřít a rovnou je chlapácky označil za dětskou pornografii, mýlili bychom se. On totiž patrně dětskou pornografii nikdy v životě neviděl, takže prostě jen neví, oč vlastně jde. Jak jinak vysvětlit jím zařazený ilustrační obrázek (bohužel jsem ho nearchivoval, takže po zrušení původního odkazu na Svět namodro se jím už pokochat nemůžete) archivu, na němž přes cudné rozmazání prosvítá jakási dávno plnoletá slečna, jejíž bujné vnady budí důvodné podezření, že jde o další triumf americké plastické chirurgie? Obzvlášť komicky to působí vzhledem k zařazení obrázku hned vedle definice pedofila jako člověka, který je "eroticky atrahován objektem dětským, bez patrných druhotných pohlavních znaků". Tu ovšem Dočekal nemá ze své hlavy (a tudíž ji možná také jaksi úplně nepochopil), ale z překvapivě věcného článku doc. Zvěřiny, obsahujícího snad jediné diskutabilní tvrzení, a sice že "u žen pedofilie pozorována nebývá". To je sice pravdivá, leč rafinovaná formulace, podsunující velmi sporný závěr, že pedofilní ženy neexistují. Skutečnost je taková, že pokud existují (a není žádný logický důvod, proč by zrovna této úchylky jako jediné měly být ušetřeny), mají snadnou možnost skrýt všechny projevy své deviace za mateřský pud - tedy do temnot největšího tabu zachování lidského rodu, v němž si prakticky nikdo netroufne se vrtat. Navíc jestliže již dříve bylo konstatováno, že pedofilové od pohlavního styku s dětmi většinou neočekávají klasickou soulož z celkem prostého důvodu, že při nevyspělosti a malém rozměru dětských genitálií je bez velmi hrubého násilí obvykle skoro neproveditelná, přece jen je čistě teoreticky zejména při análním styku a dostatečné trpělivosti obou stran v principu možná, zatímco žena u normálního sedmiletého chlapce erekci potřebnou k souloži nevyvolá naprosto v žádném případě - ani kdyby ho zcela ovládla a byl jí bezvýhradně oddán, ba ani s použitím sebebrutálnějšího násilí. Veškeré sexuální aktivity případných pedofilek se tak omezují na pouhé mazlení, což jsou prostě hodné tety, které mají rády děti. Svou úchylku snadno ukryjí jako vychovatelky či chůvy, zatímco kdyby se muž dopustil k cizím dětem jen zlomku podobných něžností, skončil by okamžitě rovnou ve vězení. Hebefilky naopak nepředstavují nic výjimečného - čas od času bývají i novinami vláčeny různé učitelky, které se zapletly se svými 12-14letými žáky, přičemž z podstaty věci lze předpokládat, že naprostá většina podobných případů zůstává zcela neodhalena, či alespoň neohlášena, protože na tuto variantu hebefilie societa nahlíží daleko smířlivěji, než na interakci dospělého muže s pubescentní dívkou.
Na základě modrosexuálních kritérií je tedy web opravdu dětské pornografie plný, plničký; ve skutečnosti je ovšem pravděpodobnost, že se vám někde podaří nějakou objevit, ještě menší, než byla v době, kdy jsem konstatoval, že je skoro nulová. Vzhledem k nové legislativě, přijaté nedávno v Japonsku, zmizely prakticky všechny tamní stránky, včetně těch, které obsahovaly jen neškodné dětské akty a portréty. K nalezení nejsou ani ruské hackerské stanice, na nichž se ještě předloni vyskytovaly prakticky jediné volně dostupné ukázky tvrdé dětské pornografie. Zmizely všechny pedofilní diskusní kluby s adresami na amatérské stránky vytvářené na veřejných serverech a dostupné sotva jednu či dvě hodiny. Aktivní je sice stále pedofilní skupina na Usenetu, ovšem zkuste najít veřejně přístupný news server, který by ji odebíral. Strávil jsem pátráním po jakémkoli zdroji pedofilní pornografie na webových stránkách asi šest hodin a narazil všeho všudy na pár uměleckých aktů (včetně jednoho Drtikola). A to vím, kam se zhruba obrátit - i když s odstupem déle než roku, kdy jsem se podobným bádáním naposledy zabýval, nefungovala už ani jediná stará adresa (totéž samozřejmě platí i pro všechny neantipedofilní odkazy uvedené u původního článku psaného ještě pro Softwarové noviny). Znovu tedy musím konstatovat, že ať si sdělovací prostředky a Velcí Modráci tvrdí cokoli, dětská pornografie na Internetu prakticky neexistuje. Totéž se mimochodem týká i jiných mediálně oblíbených hrozeb webu - zkuste si někdy cvičně najít nějaké fašistické stránky, kterých je údajně také všude plno. Já si s tím onehdy hrál celý den a našel jsem přesně jednu! Byla česky - bez obrázků a výkřiků typu "Heil Hitler", takže ji na Geocities hned nediagnostikovali jako závadnou. O den později tam už nebyla.
Aktuálním důvodem, proč jsem se k problematice pedofilie na chvíli vrátil, nicméně nebyly ty modré nesmysly, ale fakt, že jakmile bez jediného pšouku překodrcala mediální senzace Y2K, vrátila se naše vymývací média opět k tomuto neselhávajícímu evergreenu. Nejprve vyfoukla bublinu tajemné pseudopolicejní stránky, kterou vzápětí sama propíchla zjištěním, že ji skutečně vyhotovil nějaký agilní příslušník. Na to, co z ní zbylo, se můžete podívat sem; původní znění se v době, kdy tyto řádky píšu, ještě nacházelo tady, ovšem už bez obrázků. Důvodem ke změně bylo nepochybně neoprávněné použití loga České policie, ačkoli ve skutečnosti jediná potenciální legrace celé záležitosti tkvěla v ilustračním vzorku skutečně tvrdého a skutečně dětského porna, který obsahoval v choulostivých partiích známé cenzurní čtverečky. Jestliže ho totiž webmaster David K. v této podobě už získal, šlo dost pravděpodobně o trik, používaný svého času zejména japonskými distributory dětské pornografie - čtverečky je možné snadno odstranit speciálním prográmkem. Neověřoval jsem to, jelikož příslušný software nevlastním a nemám čas ani náladu po něm pátrat - každopádně už možnost, že se nebohý policista ve svém svatém nadšení sám dopustil šíření dětské pornografie, je docela úsměvná.
Téměř vzápětí přešuměla podstatně závažnější zpráva - někdejší glam-rockový showman Gary Glitter si odseděl v bristolském vězení dva měsíce ze čtyř, k nimž byl odsouzen za to, že si stáhl z Internetu 54 obrázků s dětskou pornografií, což objevil a vše za tepla nabonzoval počítačový opravář už v roce 1997 (a pak že u jen nás máme pomalé soudnictví!). Glittera celá záležitost podle všech dostupných údajů zcela odrovnala - a to jak profesionálně, tak lidsky. Další soudní procesy tohoto druhu jsou v dohledu ve Spojených státech; mnoho jich už samozřejmě proběhlo v relativní tichosti, jelikož se nejednalo o známé osobnosti.
Nezbývá než opakovat, že trestat někoho za to, že vlastní nějaký písemný či grafický materiál jen kvůli jeho obsahu (byť by byl pro společnost sebenepřijatelnější), je čirý fašismus!
Navíc fašismus potenciálně nebezpečnější, než všechna hnutí neofašistů, protože u těch i dost hloupý člověk ví (nebo by měl vědět), co od zmetků jejich druhu může očekávat. Příští totalita ale se vší pravděpodobností nebude ani fašistická, ani komunistická - až tak tupé lidstvo snad přece jen není. Bude mít zcela novou tvářičku - takovou, v níž zase spousta nadšenců shledá zalíbení. A nebo - - - nemusí mít tvář vůbec žádnou...
V prevenci takové eventuality by se snad jedině ještě mohla nějak racionálně zúročit zkušenost obyvatel posttotalitních států. Zatímco našinec má přece jen v dobré paměti časy, kdy byli lidé zavíráni za vlastnictví samizdatů a exilových publikací, zlenivělá západní civilizace si tuto analogii se současnou situací zjevně vůbec neuvědomuje. Znepokojivou představu, že celá antipedofilní hysterie je pouhý test, silně podporuje neobyčejná agilita FBI v honu na internetové zvrhlíky. Pokud by totiž příští totalita poučena z minulosti odhodila dosavadní ideologický háv a postupovala po dostatečně malých krůčcích, je možné, že se v ní ocitneme, aniž by si toho většina lidí vůbec všimla - a co lepšího by si její vůdcové mohli přát?
Veselé nové tisíciletí!
Mrtvola Martina Maniše
Úvodní strana ARCHIVU MARTINA MANIŠE
Hlavní menu LEGE ARTIS NA WEBU