Logo

Odjinud 11


(Softwarové noviny 11/1996)



Jste-li alespoň občasnými čtenáři Fantasy & Science Fiction Magazinu, možná vám loni neunikla roztomile nechutná povídečka Roberta Blocha „Těžký případ tvrdohlavosti“ (2/1995). O tom, co dělat, když děda odmítne vzít na vědomí, že včera umřel. Jako většina nesmyslů má i tento hlubší význam; explicite totiž umožňuje vysvětlit podivný stav světa po zborcení železné opony: všichni jsme už mrtví, ale odmítáme tomu uvěřit!

Pravděpodobnost, že lidstvo přežije studenou válku, byla skutečně mizivá, takže statisticky vzato mělo být už dávno po něm. Místo toho teď skrze řídnoucí oblaka prachu ze zbořených ideologických zdí po sobě navzájem pokukují zástupy naprosto zmatených zombiů, mezi nimiž (jako vždycky) spokojeně pobíhá tlupa ghúlů, soustředěná na své obvyklé problémy – kde co ukrást a kde co sežrat – což se nyní opisuje výrazy jako pragmatismus či manažerství (tam zůstal zachován alespoň patřičný slovní základ).

Zcela zombizovaná je pochopitelně i kultura. Zvlášť působivě to vyniká, když třeba v Kinoboxu pustí za sebou několik upoutávek – bez ohledu na provenienci a žánr do jedné vypadají jako remake slavné Romerovy Night of the Living Dead: ve všech se potácejí podivné postavy odnikud nikam, toliko v akčních snímcích trochu rychleji. Ne snad, že by scházelo jen Umění (to samozřejmě také, ale nic, co by se vyrovnalo Felliniho či Bunuelovým majstrštykům nenatočil nikdo už hezkých pár let), ony už chybí dokonce i pořádné kovbojky. Kdy někdo naposledy přišel s něčím, co by se vyrovnalo třeba Hvězdným válkám?! Pokud tak vzpomínám, poslední hollywoodský škvár, který mne opravdu nadchnul, byl Batman Returns, a to už jsou čtyři roky. Není zároveň tak úplně nepříznačné, že v dalším dílu producenti vykopli z režisérské židle neodolatelně pochmurného Burtona, a jakoby už toho nebylo dost, přisypali navíc ještě Jima Carreyho – nejotlemenějšího zombie, jakého devadesátá léta vypotila.

Za takovýchto okolností nejsou návraty do minulosti nostalgickým vzpomínáním, ale zdravou nezbytností. Není náhodné, že se tato rubrika často zabývá rozličnými vykopávkami, jelikož i její autor se s oblibou věnuje objevování fosilních obskurností. Ježto však my zombiové si navzájem nerozumíme, lze se setkat i s ohlasy, jaký publikoval ve svém deníčku kolega Straka (SWN 9/96). Nekomentoval bych to, ale tolika nesmysly na tak malé ploše můj někdejší věčný oponent dosud na žádný z mých článků nereagoval, takže mi to prostě nedá. Již první věta vlastního textu (předchozí tři pokládejme za nezbytný úvod), že „reedice není nic jiného než dobová vzpomínka“ je naprosto absurdní – tuto větu bych použil jako výraz nejhlubšího despektu, kdybych si probíranou Meditaci Blue Effectu chtěl opravdu „vzít na paškál“. Hudba je hudba, a je buďto dobrá, nebo špatná, bez ohledu na to, zda byla nahrána včera, nebo před dvaceti nebo padesáti lety. Vlastní LP a EP jsou pro mne jistě sentimentální záležitost, ale ne už třeba singl Slunečný hrob, protože ten jsem prostě nikdy nesehnal, takže jsem si ho z cédéčka poslechl poprvé v životě. Naopak – právě pro toho, kdo předtím neslyšel od Blue Effectu ani notu, může být reedice největším objevem. Nikde v původním pokračování „Odjinuda“ ostatně není řečeno, že by šlo o špatnou desku (a sama skutečnost, že mi stojí za to vlastnit ji dokonce ve dvou verzích, snad dost výmluvně vypovídá o tom, že si to nemyslím), pouze jsem konstatoval, že když jsem si ji po letech mohl poprvé poslechnout bez deště prskanců, který na mém pietně opatrovaném vinylu místy přehlušoval hudbu, nebyl to tak silný zážitek, jak bych očekával.

Dále mne kolega Straka cituje: „...kvalita je poplatná době vzniku“ – jediný problém je, že v mém původním článku se tato věta nikde nevyskytuje. Nicméně když už mi ji vsunul do úst, mohu se pod ni vcelku podepsat s tím, že mé hodnocení technické kvality nahrávky se pochopitelně vztahovalo k době vzniku a domácím možnostem. Ty vskutku nebyly velké – rozhodně menší, než byly ambice kapely. Odtud hodnocení „překombinovaných aranží a špatného mixu“ – aranžérské záměry by bývaly vyžadovaly Abbey Road a nikoli chudičká supraphonská studia. Výsledek pak vypadá podle toho. Naproti tomu jadrné rhytm'and'blues Matadors vcelku vystačilo s danými podmínkami, takže finální sound je plně srovnatelný se zvukem dobových anglosaských nahrávek.

Zcela jinou záležitostí je pak nový digitální remix. V computeru se – jako se vším – dá i s hudbou udělat prakticky cokoliv, máte-li dostatek času a trpělivosti. Existuje údajně kompletně přesamplované vydání válečkových nahrávek Emy Destinové s orchestrem v krystalicky čistém stereofonním provedení; jediným problémem je, že s původním zvukem – včetně zpěvu – už nemá pranic společného. Pietní reedice by naproti tomu měla pouze odstranit šumy a případné prskance a maximálně trochu vyseparovat jednotlivé nástroje při současném co nejvěrnějším zachování dobového zvuku. Výsledek pak záleží na vkusu a uvážlivosti zvukaře.

Znamenitou ukázkou nepovedeného remixu jsou Zappova alba We're Only In It For The Money a Cruising With Ruben And The Jets. Původní mastery se údajně při skladování poškodily natolik, že bylo třeba nově dohrát basu a bicí. Výsledek je tak děsivý, že mnozí audiofilové dávají přednost prskajícím bootlegům pořízeným ze starých vinylů. V nové souborné edici Rykodiscu je sice alespoň první album vráceno do původního stavu, druhé však zůstalo stále stejně zprzněné (a podobně třeba i Sleep Dirt s brutálně doplněnými vokály). Naopak vzorným příkladem dobrého remixu může být Paranoid, letos nově vydaný v rámci souborné edice Black Sabbath (Castle Communications) – původně až neuvěřitelně zahuhňaná deska, která mne kdysi šokovala tím, že z CD nezněla o mnoho lépe, než když jsem ji poprvé slyšel někdy ve třinácti z teslácké „bé-pětky“. V novém mixu budí dojem, že přesně takhle by to vypadalo, kdyby ji tehdy byli nahráli pořádně.

Pokud jde o Meditaci, zdá se mi, že mix Luboše Nováčka ze stoupového vydání zachoval sound původní nahrávky o něco málo citlivěji, než novější adaptace. Toto mínění je zajisté subjektivní, avšak nevymyká se kategoriím „lepší – horší“, aniž by bylo „směšně poplatné době hodnocení“.

Největší lapsus v reakci kolegy Straky se ovšem netýká cédéček, ale knih. Prý by bylo možné – podobně jako starší nahrávky – odsoudit „z technického hlediska stará vydání knih“. Pane na nebi! Kniha je předmět, který má svůj zenit dávno za sebou, a podle toho také vypadá její současná kvalita. Z technického hlediska (pokud se nebudeme zabývat zrovna barvotiskem) neexistuje absolutně nic, v čem by se současné špičkově vypravené publikace dokázaly jen přiblížit mistrovským dílům konce minulého a první poloviny tohoto století. Počínaje knihtiskem, který ofset nikdy nedokáže nahradit, přes dnes už nedostižnou kvalitu ručních papírů, až po vazbu. Rozhodně tedy není pravdou, že ze starých knih pouze „dýchá minulost zašlých časů“. Nikoli – především jsou na rozdíl od těch dnešních obvykle lépe vytištěné, lépe svázané a lépe zredigované, takže pokud si mohu vybrat mezi starým a novým vydáním, dám téměř vždy přednost zachovalému výtisku starého. Podobně i ze starých desek a hlavně jejich reedic (nikoli „kopií“ – prosté kopie jsou vesměs pirátská cédéčka, která šumí a prskají) můžete především vyslechnout hudbu, jakou dnes v Esu neuslyšíte (tedy pokud zrovna nejde o reedici Boney M, Modern Talking či jiných blivajzů, které právě naopak v nekonečných variacích na téma uslyšíte v Esu téměř výhradně).

Předešlé poznámky jsou snad trochu delší, než by se zdálo uměřené. Slouží však zároveň jako odpověď jistému D. J., který v reakci na můj článek vypotil do svého časopisu celý úvodník. Poté, co se ten človíček hned v první větě pochlubil jak nemá rád „negavisty, všeználky a domýšlivé arogantní povýšence“, nandal mi to dvěma stránkami domýšlivých, arogantních a povýšených slov, jejichž nenávistnost by si možná zasloužila hlubší psychiatrickou intervenci. Nejen že mne ten všeználek konečně poučil, že se tehdy bicí snímaly mikrofonem, ale dozvěděl jsem se dokonce, že za třicet let se budou lidé smát Jurskému parku stejně, jako já It's Alive. Pro mě za mě se té dinosauří slátanině, jejíž přechvalované triky byly rozhodně horší investicí, než peníze nacpané do průvodní reklamní kampaně, může kdokoli smát už dnes. Nicméně bylo by vhodné, kdyby D. J. býval alespoň vzdáleně věděl, o čem je řeč – „masosaurus“ v It's Alive totiž spočíval v pánovi s kašírovaným krokodýlím ocasem a s maskou nejspíše připomínající vodníka, jímž chtěl dědeček postrašit Tomáška Holého v Jak dostat tatínka do polepšovny. O žádných tricích není v tomto filmu ani řeči – masosaurus by musel srdečně pobavit i diváky Méliésových produkcí z počátku století, jejichž trikové kvality ostatně dodnes dosahuje jen málokterý levný snímek.

Tentokrát to bylo z trochu jiného Odjinud, než bych chtěl, ale soudil jsem, že nebude od věci pokusit se alespoň trochu odšumět poruchy komunikace mezi námi zombii. Příště se určitě polepším.








Úvodní strana ARCHIVU MARTINA MANIŠE

Hlavní menu LEGE ARTIS NA WEBU