Odjinud 10
(Softwarové noviny 10/1996)
Předváděl mi onehdy kamarád, jak bezvadná věc je takový Internet: že se v něm bez problémů najdou jakékoli encyklopedické údaje, na které si člověk jen vzpomene. Tak jsem si vzpomněl na Exumu (viz SWN 5/96), zapomenutou kultovní kapelu, o které jsem nikdy v žádném slovníku nenašel ani řádku. Browser úslužně vyhledal asi 50 referencí týkajících se jakéhosi letoviska téhož názvu, které se nachází – pokud si dobře pamatuji – kdesi v Karibiku. Nepochybuji přitom, že někde na Internetu se opravdu patřičná data nacházejí – jen mi celý ten systém trochu připomíná Borgesovu Babylonskou knihovnu.
Bez ohledu na tento neúspěch se mi nicméně podařilo narazit na třetí Exumu (což nutně nevyjadřuje skutečné pořadí v diskografii). Deska se jmenuje SNAKE, pochází z roku 1972 (Buddah Records) a na kompaktu ji vydala už v roce 1993 německá filiálka koncernu Castle Communication (CLC 5130 CM). Se změnou labelu se z kapely vytratil i percussionista a producent Daddy Ya Ya; z původních členů zbyl téměř jen sám tajuplný Exuma. Vlastní nahrávku charakterizuje posun ke konvenčnějším postupům a tradiční instrumentaci (včetně dechové sekce a dívčího vokálního křoví), nicméně pořád ještě zůstává příjemně nepodobná čemukoli jinému. A když už jsem v květnu čtenáře oblažil obaly prvních dvou alb, pokládám jaksi za vhodné doplnit i tenhle. Jinak jsem ovšem panu šéfredaktorovi slíbil, že se budu snažit psát alespoň občas o něčem jiném, než furt jenom o těch o cédéčkách, takže – kuš!
Už jsem si myslil, že mě Novajebaví konečně něčím potěší – a zase nic! Tentokrát za to ovšem nemohla naše první celostátní soukromá, ale Richard Lester, jehož „Jak jsem vyhrál válku“ (How I Won The War, 1967) jsem toužil spatřit už někdy od patnácti let, kdy jsem se poprvé dozvěděl, že podobný film existuje a hraje v něm John Lennon. Mezitím jsem měl samozřejmě možnost leccos přehodnotit: herecké schopnosti rozhodně nepatřily mezi Lennonovými talenty k těm podstatným, ve filmu navíc nehrál hlavní roli (jak jsem tehdy automaticky předpokládal), ale vcelku nepodstatný štěk, a sporná konečně zůstává i osoba samotného Richarda Lestera. Jeho pitoreskní filmografii televizním divákům po převratu doplnila „Myš na měsíci“ (1963) – opravdu tristní pokračování slavné „Myši, která řvala“; oba filmy s Beatles (Hard Day's Night, 1964; Help, 1965), sice pamětihodné, ale po řemeslné stránce více než diskutabilní; sentimentální doják „Robin a Mariana“ (1976) s Connerym a Audrey Hepburnovou a dva Supermani – 2 (1980) a 3 (1983). Patrně nejúspěšnější Lesterovou kreací zůstávají Tři mušketýři (1974), promptně rozmnožení na Čtyři mušketýry (1975) a snad už definitivně vydojení Návratem mušketýrů (1989). Dumas se sice musel v hrobě obracet, nicméně hvězdné obsazení (mj. York, Welchová, Dunawayová, Chaplinová, Heston atd.), které si producenti zaplatili, učinilo z této slátaniny asi nejpopulárnější zpracování slavné předlohy.
I přesto všechno jsem si pořád od „Jak jsem vyhrál válku“ z jakýchsi iracionálních důvodů cosi sliboval. Skutečnost každopádně předčila i tu nejpochmurnější představivost. Možná se nejedná o nejhorší Lesterův film, ale určitě o největší fiasko, neboť režisér se zde nekompromisně pokusil o Umění s velkým U. Výsledkem se stala neobyčejně nudná břečka, z níž vyčuhují nalámané kousky absurdního dramatu, plovoucí vedle přežvýkaných a zase vyplivnutých soust šlachovitého ostentativního pacifismu made in California. To vše umícháno v hrnci nekompromisního intelektualismu, který vzal na milost pouze dvě z dvaceti kapitol literární předlohy, a i ty převařil a rozměnil natolik, že v celkovém eintopfu představují jen nepodstatnou přísadu.
Musel jsem dokonce po letech vyhledat ohmataný výtisk původní Ryanovy předlohy, abych se ujistil, zda jsem se mezitím náhodou nezměnil sám. Nikoli – kniha mi dodnes připadá stejně legrační jako za mlada. Nadto nekompromisně obnažuje vojenskou blbost i bez drastických gest a naduté okázalosti Lesterovy adaptace. A konečně je i jedním z nemnoha literárních příspěvků k snad šťastnějším časům, kdy odporné slovo „vlastenectví“ vymizí ze slovníku kosmopolitního lidstva – tedy pokud se takových časů mezi pastmi, které na sebe nastrojilo, lidstvo vůbec kdy dožije.
Manifestovaný intelektualismus asi patří k největším nepřátelům kinematografie (a podobně i hudby a výtvarna). Zatímco papír opravdu ještě leccos snese, hýbací obrázky lze zabít až neuvěřitelně snadno. Ne každý má prostě takové štěstí, jaké měl Pavel Juráček s „Postavou k podpírání“ (1963) a především s „Případem pro začínajícího kata“ (1969), jedním z až překvapivě mála filmů Nové vlny, na které se i po čtvrtstoletí dá s potěšením dívat. I uznávaní mistři intelektualismu se totiž mohou bolestně utnout, jak v srpnu předvedl Karel Vachek svým dlouho očekávaným novým dokumentem „Co dělat?“. Spasitelská touha po sebevyjádření učinila z filmu nezvykle smutnou podívanou: autorovy exhibice v kombinaci s nevalnou kamerou a od základu špatně vymyšlenou koncepcí „řízeného“ polodokumentu vytvořily místo někdejších „setkání šicího stroje s deštníkem na operačním stole“ (Moravská Hellas, 1963, Spřízněni volbou, 1969; Nový Hyperion, 1992) už jen obyčejný dokument o prázdnotě kavárenských (zde autobusových) vzdělaneckých tlachů vyšperkovaný trochou politického kabaretu, jehož nekonečná délka tentokrát už pouze nudí. I záměrně asynchronní mixáž zvuku s obrazem, která v předchozích snímcích doplňovala atmosféru jejich celkové nepřístojnosti, náhle působí jen jako macha. Nezbývá než doufat, že tento (ostatně první) Vachkův umělecký neúspěch nebude temnou tečkou za jeho nekonformním dílem, ale pouze užitečným kopancem osudu na cestě k něčemu úplně novému.
Dynamický stereotyp představuje určitý problém i pro Jana Švankmajera, takže se už téměř obávám premiéry jeho nejnovějšího celovečerního filmu „Spiklenci slasti“. Už předchozí „Lekce Faust“ byla tak trochu kompendiem jeho starších krátkometrážních snímků, ačkoli jde jinak o vůbec jediný český popřevratový hraný film, o němž má smysl hovořit jedním dechem s uměním. Kdyby se totiž nedejbůh už i Švankmajer zamotal do osidel rutiny, nezbyde české kinematografii už vůbec nic, než nevábný močál, v němž hnijí Slunce-sena, Fialky, Veksláci a jiná lido-bia společně s bezostyšně vykalkulovaným předojemným Koljou, sterilními generačními výpověďmi o autorské prázdnotě typu Jízdy či Indiánského léta a pohřbenými ambicemi Amerik či Sternenhochů. V souboji s tvůrčí a hereckou impotencí prohrávají dokonce i dříve téměř nezdolné pohádky. Co jiného se ale dá čekat od kinematografie, která předloni nadělila údajně nejprestižnější ocenění snad nejhoršímu potratu, jaký vyprodukovala za celé století své existence. Ve srovnání s „Díky za každé nové ráno“ je takové trhání fialek dynamitem ne-li zrovna vkusnou a inteligentní, tak alespoň nic nepředstírající subhumanoidní zábavou. Při sledování tvůrčích snah Haliny Pawlowské žaludek odpírá poslušnost ještě daleko urputněji; pokud bychom uměním rozuměli výtvor, vyvolávající přímé fyziologické účinky, pak neznám větší veledílo. Ačkoli se zdá, že nic nechutnějšího se už natočit nedá, nelze vyloučit, že nás Pawlowská ze svého žita ještě překvapí; Český lev ji za to určitě opět nemine.
Poznámka ze srpna 1997:
S tím Švankmajerem jsem se, bohužel, nemýlil – Spiklenci slasti jsou spolehlivě jeho nejhorším filmem (a věřte, že je nejen znám, ale díky souborné edici Krátkého filmu i mám všechny). Není bez zajímavosti, že Spiklenci jsou postiženi v zásadě podobnými neduhy jako Co dělat? – prvoplánovitostí, absencí tajemství a převším urputnou nudností. Finálně jde už pouze o dokument, že Švankmajerův taktilismus je zcela slepou uličkou, vedoucí od surrealismu k samolibému štourání se ošmirglovaným, krvavým prstem v řitní ampuli.
Úvodní strana ARCHIVU MARTINA MANIŠE
Hlavní menu LEGE ARTIS NA WEBU