Odjinud 9
(Softwarové noviny 9/1996)
Padesátá léta bývají dodnes často vnímána jako období jakéhosi duchovního a uměleckého vakua. Je to samozřejmě nesmysl – takové období prožíváme teprve dnes.
Přesto nelze nepřiznat, že díky éře studené války a vroucího stalinismu jsou informace průměrného Čecha o umělecké tvorbě padesátých let poměrně chabé, a to dokonce i pokud jde například o domácí literární underground (surrealistický, explosionalistický aj.). Budovatelům socialismu zůstaly odepřeny dokonce i totálně levicové filmy italských neorealistů a z Ameriky sem režimní ideologové dopravili snad toliko onu nebohou mandelinku. Zejména v oblasti hudby byla blokáda prakticky absolutní; neprošel dokonce ani Harry Belafonte, v té době ještě politicky neangažovaný. Pozdější reflexe akcentovaly především Elvise a rock'n'roll vůbec, takže tamější „fifties“ dnes pro našince zůstávají jakýmsi přiblblým obdobím plným otevřených cadillaců, kožených bund a rolujících bíthouvnů v duchu Lucasových American Graffiti, jímž pro mnohé koneckonců asi nejspíš opravdu byly. Jaksi se však z toho vytratily rozličné okrajové znamenitosti, což se v pozdějších letech přece jen tolik nestávalo. Kdo z dnešních intelektuálů, rochnících se v módní „etnické hudbě“ dovedené do současné snobské polohy teprve Gabrielem, zná třeba již zmiňovaného Belafonta, který dělal v podstatě totéž už v roce 1951. A nejen on.
Padesátá léta ve skutečnosti nezadělala jen na éru bigbítu, ale i na spoustu dalších hudebních směrů, včetně nejextrémnější avantgardy let sedmdesátých a osmdesátých. Tak třeba zdánlivě zcela originální hudba The Residents, která znamenala pro mnohé (autora těchto řádek nevyjímaje) zcela fenomenální objev, ve skutečnosti bezprostředně navazuje na tvorbu HARRYHO PARTCHE (1901-1976) z padesátých let. Tento excentrický skladatel vážné hudby ovšem nikdy nepatřil zrovna k učebnicovým zjevům a nebývá jmenován ve společnosti „hodných chlapců“ typu Cage či Glasse; bylo by to jako hovořit o Beefheartovi jedním dechem s Davidem Bowiem. Rovněž nahrávky jeho hudby jsou neobyčejně raritní (u nás je nabízí jen Recommended Records). Pomineme-li nepříliš zajímavé nové provedení 17 Li Pových básní pro hlas a adaptovanou violu, jsou k mání už pouze dvě alba: MUSIC OF HARRY PARTCH (1989) a THE BEWITCHED (1990) newyorského CRI.
První z nich obsahuje – kromě ukázky z druhého alba v původní monofonní verzi – především pětatřicetiminutovou kompozici And On The Seventh Day Petals Feel In Petaluma, nahranou v roce 1967, a o čtrnáct let starší čtvrthodinový vzorek z Plectra and Percussion Dances s názvem Castor and Pollux (1953). Spolu s kratšími kompozicemi The Letter (1950) a Windsong (1958) je to nějakých 77 minut dodnes nevídaně působivé hudby. Partchovým mistrovským dílem je však bezpochyby THE BEWITCHED s podtitulem A Dance-Satire, jehož kompletní záznam v provedení souboru University v Illinois z roku 1957 přináší druhé album. Nahrávka je remixována a dodatečně decentně stereofonizována. Pětasedmdesátiminutová performance obsahuje převážně perkusivní doprovod k „rituálnímu divadlu“ s využitím nástrojů navržených a vyrobených skladatelem. Každému, kdo zná „balet“ Six Things In A Cycle z LP Fingerprince (1977), bude po vyslechnutí Bewitched konečně jasné, odkud to ti Residents brali.
K jejich cti budiž řečeno, že se s tím nikdy v nejmenším netajili. Mezi svými dalšími inspiračními vzory uvádějí kromě Zappy, Beefhearta a Faustů i legendárního Sun Ra, Stana Kentona, Henryho Mancinniho (autora hudby k Růžovému panterovi) a také jistého Pereze Prada. Poslední jmenovaný „Král mamba“ patří rovněž ke zjevům u nás prakticky neznámým – v době jeho kralování se tu místo mamba tancovaly jen častušky. Kreace tohoto kubánského kapelníka – celým jménem DAMASO PEREZ PRADO (1916-1989) – zajisté stále potěší každého příznivce „písní se španělskejma rytmama“, nicméně album Voodoo Suite z roku 1954 může dodnes leckoho zaskočit už jen tím, že v té době vůbec něco podobného vzniklo. První stranu původního LP totiž tvoří titulní třiadvacetiminutová kompozice, nemající s mambem skoro nic společného, orámovaná sice tradičním bigbandem, ale jinak postavená na nezvykle syrových afrických rytmech a frázování. Ponurá rituální melodika místy připomíná první alba Dr. Johna, jurodivější partie mohou budit dojem, že našly své následovníky v Osibise či u Santany, nicméně všechno dohromady představuje dodnes naprosto originální směsku, nemající pravděpodobně obdoby ani v díle samotného Prada.
VOODOO SUITE spolu s EXOTIC SUITE OF THE AMERICAS (1962) vydala na jednom kompaktu německá firma Bear Family v roce 1990. První strana druhého LP, která se marně pokouší zopakovat kvality své o osm let starší předchůdkyně, je nejlepším dokladem ojedinělosti Voodoo Suite – přes nesporné svěží momenty totiž zůstává Exotická suita jen vybledlým otiskem originálu. Spolu s tímto CD vydalo Bear Family ještě druhý disk obsahující alba MAMBO MANIA (1955) a HAVANA, 3 a.m. (1956), přinášející taneční kompozice bez jakýchokoli dalších ambicí (snad kromě závěrečné Kubánské mozaiky).
Bear Family u nás distribuuje Popron, takže se občas na pultech můžete setkat nejen s Pradem, ale i s dvojalbem posledního pozapomentého zjevu padesátých let, o němž se dnes zmíníme – SCREAMIN' JAY HAWKINSE (*1929). Celé se to jmenuje SPELLBOUND! 1955-1974 (1990); první disk sestává ze singlů natočených v uvedených letech pro Deccu, Mercury, Wing, RCA a Philips včetně nevydaných outtaků, druhý obsahuje alba ...What That Is! a Armitrubber/Because Is In Your Mind vydaná Philipsem v letech 1969 a 1970. Je to sice milá, ale trochu fetišistická a navíc dosti drahá kolekce, neobsahující jediný skutečný hit z padesátých let – ty vycházely na singlech značky OKeh. Z jejich rozličných kompilací je u nás patrně nejdostupnější COW FINGERS AND MOSQUITO PIE (Epic – SONY, 1991), splácaná sice dosti nekoncepčně z prvního alba At Home With Screamin' Jay Hawkins, singlů, alternativních a nevydaných verzí, nicméně obsahující plus minus všechny hlavní vypalovačky tohoto šíleného mužíka, pokládaného za předchůdce Arthura Browna, Alice Coopera a dalších jevištních šoumenů. Oblíbenými Hawkinsovými proprietami při živých vystoupeních totiž bývali hadi, lebky a vůbec všeliké rituální předměty; na pódium se s oblibou nechával přivézt v rakvi a vůbec se oddával rozličným výstřednostem, jimiž předběhl dobu nejméně o jedno desetiletí. Vokální projev dává více než za pravdu přezdívce „Screamin'„ – dlouho jsem byl přesvědčen, že šlo o bezprostřední inspirační zdroj Jima Čerta; teprve po jeho nedávném návratu z Kalifornie jsem se dozvěděl, že Hawkinse do té doby vůbec neznal a že se jednalo o čirou kongenialitu.
Nejslavnější Hawkinsův hit I Put A Spell On You určitě většina čtenářů slyšela alespoň v provedení Creedence Clearwater Revival – ve srovnání s originálem jde ovšem o slaboučký odvar. Ze zbylých klasických kousků obsažených na uvedné kompilaci Epicu jsou „nejskrímovitější“ Hong Kong, Aligator Wine, There's Something Wrong With You a Frenzy. Výběru lze sice vytknout zbytečnou úspornost (49 minut) a absenci diskografických informací, ale žádný lepší doposud, pokud vím, neexistuje. Z podobných důvodů se ostatně v tomto článku nevyskytuje žádné doporučení ke zmiňovanému Harry Belafontovi – i u nás lze sehnat nesčetné kompilace, ale ani jednu opravdu důkladnou (je ovšem každopádně lepší dát přednost albům uspořádaným přímo RCA – bývají alespoň lépe nahraná).
Není asi úplně náhodné, že z celých padesátých let vyzdvihuji pouze interprety, jejichž tvorba byla založena na rituální a etnické hudbě. Otázku, zde jde o úchylnost autora či o nějaký fenomén, však už raději ponechám na zvážení laskavému čtenáři.
Úvodní strana ARCHIVU MARTINA MANIŠE
Hlavní menu LEGE ARTIS NA WEBU