Odjinud 7
(Softwarové noviny 7/1996)
V době, ve které čtete tyto řádky, je už dávno jasné, jak dopadly letošní volby a zdali toto není jeden z posledních článků vzešlých z mého počítače (protože na Softwarové a podobné noviny by v případných ideologických čistkách došla řada asi až úplně na konec). Věru že bych se už rád někdy dožil klidnějších časů, ve kterých bude občan konečně moci s klidným svědomím realizovat své nejčestnější právo: z vysoka se na volby vykašlat. Když ale tak člověk vidí všechny ty fanatické a psychotické tajtrdlíky, zase holt nezbyde, než aby šel, a hlasoval pro jiné tajtrdlíky, kteří jsou alespoň jen neschopní a hloupí, a nikoli úplně šílení a posedlí touhou po moci.
V témže čase – pokud to dobře dopadne – bude možná běžet Okres na severu či major Zeman jen na Premiéře, čímž se konečně završí profilace tohoto obskurního kanálu od oslovení prostých oligofreniků k adresné deklaraci jejich stranické příslušnosti. Doufejme, že se současně s tím nevytratí z obrazovky tak neobyčejné perly, jako byl snímek Larry Buchanana uváděný na Premiéře pod názvem „Je to živé“ (It's Alive!, 1968) jako „sci-fi horror“. Pokud se běžně hovoří o „béčkové“ produkci, pak pro kategorizaci tohoto snímku nestačí abeceda. Zní skoro neuvěřitelně, že by další kreace tohoto scénáristy a režiséra (např. „Attack Of The Eye Creatures“, 1965, nebo „Zontar, The Thing From Venus“, 1966) mohly být ještě horší, ale prý jsou. Každopádně od okamžiku, kdy na diváka konečně vybafla hrůznostrašná pravěká příšera zvaná masosaurus, jsem až do konce filmu téměř nepřetržitě řval smíchy, což po vybafnutí Švorcové zpod pultu určitě nebudu.
Kdyby Premiéra zvažovala svou alternativu psa Nováka, moc bych se za masosaura přimlouval – nic by nemohlo lépe symbolizovat její technickou a dramaturgickou úroveň, pro niž vždy použití výrazu amatérský znamenalo hluboké znevážení schopností našich audio-vizuálních nadšenců.
Doba však vyplavuje i příjemnější, neplátenické fosilie. Tak třeba onedy vydal Bonton první album Blue Effectu. Nic neobyčejného – kdyby to nebylo už podruhé, co se Meditace objevila na stříbrné placce. Poprvé ji vydal před dvěma lety Supraphon s nadtitulem „The Story Of Blue Effect I“. Prodávalo se to asi týden, pak se zbytek nákladu stáhl a rozšmelcoval. Vznikla tak první popřevratová stoupová edice, která možná časem nabyde nemalé sběratelské hodnoty.
Důvodem byla nespokojenost autorů (respektive Hladíka) s uspořádáním výběru. Kromě původního alba a dvou anglických verzí z jeho exportní mutace totiž „Story I“ obsahovala všech pět ještě alespoň relativně přijatelných kompozic ze všech ostatních, mimochodem velice mizerných LP Blue či Modrého Efektu, takže opravdu nebylo jasné, co vlastně bude předmětem jejího druhého pokračování. Nová edice je nesporně koncepčnější; jako bonus uvádí oba dobové singly (Slunečný hrob a EP Sen není věčný) a jedinou „exportní“ verzi přezpívanou Mišíkem (White Hair), což je zároveň jediný bonus, v němž se obě vydání shodují. Zbylé tři skladby tehdy pro Artii anglicky přezpíval už Semelka a podle sleevnotu mají být připojeny k reedici některého z dalších alb (nejspíš Nové syntézy 2). Toto rozvržení je diskutabilní – na jedné straně by tyto ostatky k Meditaci logicky patřily, na straně druhé jsou tak méně fetišističtí posluchači zcela ušetřeni Semelkova mečení, neboť kompilace tak pietně zahrnuje pouze skutečně původní obsazení Blue Effectu.
Zpětně nahlíženo ovšem toto legendární album nejenže není zdaleka tak dobré, jak být mohlo, kdyby nebylo cenzurních zásahů supraphonské produkce, ale není dokonce ani tak dobré, jak se po léta tradovalo. Co na starých ohraných vinylech zanikalo v praskotu a nostalgii, to digitální reedice nemilosrdně odhalila. Prominout by se snad ještě dal občasný falešný patos a nabubřelost textů, ale ne už nevyrovnaná instrumentace, překombinovaná aranžmá a špatný mix nadužívající stereofonie (mimochodem ještě zvýrazněný u nové edice, která v remasteru Hladíka juniora zní přebasovaně a plechově), a vůbec už ne místy až překvapivá nuda a neinvenčnost. To se týká především druhé strany původního LP, ale i většiny singlových kompozic (snad s výjimkou Sen není věčný). Zejména ve srovnání třeba s dodnes znamenitě šlapajícími nahrávkami Matadors jakoby tak Meditace už trochu předznamenávala totální sterilitu pozdějších Nových syntéz a Coniunctií.
Pokud Bonton uvažuje i o vydání těchto reliktů, pak se zdá, že to s reedicemi zděděných archívů myslí opravdu vážně. Snad se tak konečně dočkáme i obou beatových festivalů či souborného vydání singlů ze supraphonské edice Big-beat. Arci pokud letošní volby nedopadly tak, že budou místo toho nadále vycházet už jen tituly typu The Best of Pavel Liška.
Úvodní strana ARCHIVU MARTINA MANIŠE
Hlavní menu LEGE ARTIS NA WEBU