Odjinud 5
(Softwarové noviny 5/1996)
Recenze na nešťastný MUSIC CENTRAL, která by měla rovněž vyjít v tomto čísle, mi vnukla nápad, do kterého „odjinudu“ se ponořit tentokrát. Dalo by se to charakterizovat jako „Co v MUSIC CENTRALu určitě nenajdete (a ani byste to od něho nečekali)“. Éra CD totiž přinesla kromě beatlesovské nekrofilie a bonusománie také některé pozitivní momenty, mezi něž patří především možnost poslechnout si konečně i některé dávno zapomenuté a po léta nevydávané nahrávky, u nichž už člověk přestal doufat, že je kdy potká. Klasickou ukázkou je například bájné album COMUS – First Utterance (Dawn, 1971), jehož vinylová podoba se prý v britských sběratelských kruzích jeden čas prodávala bezmála za 100 liber; u nás těžko říci – na burze jsem se s ním v životě nepotkal. Po téměř čtvrtstoletí je vloni konečně reeditovala firma Beat Goes On – jeden z velmi zasloužilých vydavatelů podobných vykopávek – a je třeba konstatovat, že je to hudba opravdu přesně tak dobrá a originální, jak o ní slovníky (u nás jedině Zubův Rock 2000) tvrdily.
Že doma není nikdo prorokem, nejlépe dokumentují aktivity některých německých editorů, kteří vychrlili i takové fosilie, o jejichž znovuvydání si v Británii či v USA nejspíš netroufli ani jen uvažovat. Primát v tomto ohledu drží hamburská firma Repertoire Records, alespoň co do počtu a kvality vydaných titulů. K nejpůvabnějším oprášenostem z jejich produkce patří sheffieldský RAMASES a jeho Space Hymns (Vertigo, 1971) a znamenití JERICHO (Red Bus, 1972).
Hlavním repertoirem Repertoire Records je začátek sedmdesátých let. V pestré směsici se tu snoubí SHOCKING BLUE s AMON DÜÜL II, BLACK WIDOW (jejichž první album rovněž rozhodně stojí za poslechnutí) s NICE, SWEET a UFO. Bezpochyby nejzáslužnějším činem však byla jediná existující reedice kompletních TURTLES se všemi singly na šesti CD, zatímco v rodných Spojených státech jim podle všeho nevyšla znovu ani všechna řadová alba. Pro mne osobně bylo značným zadostiučiněním, když jsem si po 20 letech mohl konečně zase poslechnout Umbassa And The Dragon, neuvěřitelnou kompozici srovnatelnou snad jedině se Zappovým Help I'm A Rock, která předtím vyšla pouze jako B strana singlu Sound Asleep (London, 1967). Ten někdy kolem roku 1976 k mému nesmírnému vzteku propil jeden z mých kamarádů, nota bene za pouhých šest piv (což, jak pamětníci dosvědčí, představovalo v restaurantu IV. cenové kategorie u desetistupňového ležáku pouhých 10,20 Kčs), zatímco od mne by za něj býval dostal nejméně na třicet. Nyní je tedy singl spolu s dalšími 18 nahrávkami konečně zase k mání za částku blížící se 500 Kč na CD Elenore, evropské to verzi amerického titulu The Battle Of The Bands (White Whale, 1968).
Vlastní edice by mohla být vhodnou inspirací pro EMI, jak pojednat vydání Beatles, kdyby této firmě kdy záleželo na něčem jiném, než jak vyždímat z fanynek co nejvíc peněz. První dvě repertoirské CD TURTLES (It Ain't Me Baby a You Baby/Let Me Be) totiž obsahují na vybranou jak původní monofonní, tak i stereofonní mix, zatímco u EMI po letech, kdy neprodávali na vinylu nic jiného, než stereo verzi, dospěli v éře kompaktů ke zvukovému purismu a vydávají starší nahrávky Beatles pro změnu jen mono.
Ještě obskurnější tituly než Repertoire Records produkuje jiná německá firma – TRC Records. Díky ní je možné seznámit se nejen s třetím albem PAVLOV'S DOG – Third (?, 1977), jehož existenci ještě některé prameny mlhavě připouštějí, ale dokonce i s albem čtvrtým – Lost In America (?, 1990?), které by podle všeho nemělo existovat vůbec. Zajímavé přitom je, že tyto nahrávky nejsou o mnoho horší, než předešlá dvě alba, která se díky péči CBS povalují v každém druhém megastoru (jak se teď obchůdkům s cédéčky obvykle říká).
Z mého hlediska nejpodstatnějším počinem TRC Records (neměl jsem, pravda, v ruce kompletní katalog) je reedice obou alb EXUMY (Exuma, Mercury 1969; Exuma II, Mercury 1970), vynikající voodooistické partičky sdružené kolem pána, který si říkal Daddy Ya Ya. (Poznámka z listopadu 1998: Tento údaj je chybný! Daddy Ya Ya byl pouze percussionista a doprovodný zpěvák na prvních dvou albech Exumy, což nebyl, jak jsem se tehdy mylně domníval, název kapely, ale pána, který ji vedl. Čtenářům se omlouvám, ale získat validní data byla v tomto případě nadlidská práce. Další doplňky jakož i upřesněnou diskografii, která ve skutečnosti čítá nejméně osm položek, nalezne čtenář v hudební rubrice Vyžilého dekadenta. Přímý link k heslu Exuma neuvádím vzhledem k předpokládaným změnám struktury této rubriky, v níž navíc zvídavější čtenář najde i další upřesnění týkající se ostatních kapel zde probíraných - Jericha, Ramases, Black Widow a Pavlov's Dog) Produkovali naprosto nezaměnitelný hluk – něco mezi Davidem Peelem, Osibisou a haitskými rituálními zpěvy. S touto šíleností přišel kdysi Jim Čert, který ji slyšel ještě v Pardubicích na učňáku, a tak o ní neustále básnil, že nakonec přiměl jednoho ze svých přátel, aby ji koupil za hubené kapesné na vzácném výletu za drát. Tehdy se ukázalo, že jde o zcela jinou EXUMU – ordinérní, hnusné disko někdy z konce sedmdesátých let (podle Music Centralu existuje dokonce ještě třetí, blíže neurčená EXUMA z let devadesátých). Aby dokázal, že není úplně blbý, vynaložil tehdy Jim neuvěřitelnou námahu a skutečně se mu nakonec podařilo někde sehnat „tu pravou“ EXUMU, takže jsme mu pak všichni rádi dali za pravdu. Desky byly sice hrůzně ohoblované, nicméně kazetu, na kterou jsem je tehdy stačil nahrát, jsem pietně uchovával v nezvratném přesvědčení, že už nikdy kvalitnější záznam nepotkám. Jsem ostatně přesvědčen, že ani na kompaktu ji po TRCu už víckrát nikdo nevydá, takže jsem zatraceně rád, že ji mám – ze všeho, o čem jsem tu dnes hovořil, jde zaručeně o nejméně známou a přitom současně možná nejzajímavější vykopávku.
Zde by měl být nějaký dingbat, oddělující od sebe navzájem nesouvisející části článku; v čísle 3 vypadl, takže případný čtenář musel nabýt dojmu, že se má schizoidie již významnou měrou vystupňovala – nikoli – détépácký šotek se nevyhýbá ani stránkám počítačových periodik (naopak právě na nich si možná s obzvláštním potěšením zgustne). Protože už nezbývá místo, tak jen na okraj.
Příznivcům Simakova románu Když ještě žili lidé (1970), později i u nás vydaného pod náležitým názvem Město (1992), by rozhodně neměl uniknout titul PRSTENEC KOLEM SLUNCE (Laser 1996), který se rovněž zabývá autorovou oblíbenou tematikou mutantů. Nenechte se odpudit hnusnou obálkou, která ostatně – jak se v poslední době stává u překladové sci-fi dobrým zvykem – nemá s obsahem absolutně nic společného. Po všech těch cyberpunkových blivajzech je to totiž doslova pohlazení. Román sice není tak epický jako Město, ale zato podstatně konzistentnější. Nepředstírá žádné vysoké literární ambice, takže jej lze spokojeně shlnout na posezení, a přitom je produktem natolik brilantního intelektu, že v žádném případě nebudete mít pocit zbytečně promrhaného času. Především však Simakova vize ještě nepostrádá to, co se v osmdesátých a devadesátých letech z literatury (a lidského myšlení vůbec) skoro vytratilo: naději.
Úvodní strana ARCHIVU MARTINA MANIŠE
Hlavní menu LEGE ARTIS NA WEBU