Odjinud 4
(Softwarové noviny 4/1996)
Už jste slyšeli, že ředitel Železný vyhlásí k prvnímu máji státní převrat? Ministrem zdravotnictví bude Hawkeye Pierce, předsedou vlády „Džejár“ a prezidentem jednou provždy Havlův Gumák – jenom ho jednou za čtyři roky vždycky natřou glycerínem.
Apríl! Ne moc vtipnej, pravda, ale co dneska ještě je? Snad leda představa, že kdyby nejvyššímu Novákovi ruplo v kouli a opravdu se rozhodl udělat v Česku revoluci, s minimimálně padesátiprocentní pravděpodobností by se mu to povedlo.
Věru, že ta demokracie není zrovna nejlepší nápad – žít v systému, ve kterém občané tu a tam demokraticky zvolí nějakého toho Hitlera či Gottwalda, mne zrovna nenaplňuje tím pravým jarním optimismem. Takový osvícený monarcha, jako třeba Josef II., by všechny televize i s Novou pěkně zakázal, a bylo by. Nesvobodně, pravda, ale zdravě. A člověk by aspoň věděl, na koho nadávat. Takhle si jakýsi anonymní parlament zakazuje, co ho napadne, takže nesvobodně je taky, jenže neadresně a nezdravě, protože péče poslanců o zdraví občana končí s horizontem příštích voleb.
Tak třeba taková prohibice drog, ta voliče určitě nepohněvá. Nota bene poté, co se dlouholetým působením institucí typu nedávno konečně zrušeného pohrobka bývalého Ústavu zdravotní výchovy zdařilo široké veřejnosti vštípit představu, že z člověka, který si jednou píchne heroin, se automaticky stává naprostá troska, která už to má předem spočítané, a vůbec nejlépe by bylo ji rovnou ze soucitu odstřelit. Nikdo nikdy těm soudruhům nevysvětlil, že potká-li pubescent odkojený touto idiotskou propagandou toxikomana, který si píchá už pět let a stále ještě docela normálně chodí, usoudí v jinak oprávněné skepsi k licoměrnosti society, že i všechno ostatní, co o drogách kdy slyšel, byly úplné žvásty, a začne si směle píchat taky. Nicméně prostředky k manipulaci s rozhodující masou voličů „homolkovského“ ražení jsou tu a nepochybně budou hýčkány a rozvíjeny představami zástupů „dealerů“ (jak zní aktuální módní termín), kteří před školami vnucují kokain i infantilněji vyhlížejícím učitelkám.
Na druhou stranu se špetkou selské logiky by i toho nejprostoduššího vidláka mohlo napadnout, že podobné zástupy už kdysi někde viděl. A že od té doby, kdy si může zajít vyměnit koruny za dolary do nejbližší banky, už ono vlezlé „Bony, bony?“ jaksi neslýchá. A že by tedy vlastně opravdu mohlo být lepší ty drogy také zlegalizovat.
Mohlo? Obecně vzato jistě. Z hlediska postižených toximanů těžko říci. Dokáže být nějaká mafie ještě horší než stát, když se tak podíváme na systém tzv. spotřebních daní, jimiž dnes erár kořistí z legálních závislostí? – Zde lze ostatně vidět příčinu odporu většiny vlád proti povolení marihuany, která má celkem vzato identické účinky s běžně dostupným alkoholem. Povšimněme si totiž, že zdaleka největší daní jsou i v zemích Evropského společenství zatíženy cigarety, jelikož domácí výroba poživatelného tabáku je zde prakticky nemožná. U alkoholu daň vždy osciluje na hranici, za níž by s pálením samohonky mohli začít experimentovat i ti, kteří to ještě nedělají. Co ale takové konopí, které roste div ne jako plevel a stačí ho posekat a usušit? Na tom by státní kasa věru nezbohatla, tak proč ho nezakázat!? Už jen čekám, kdy některý agilnější lidovecký poslanec navrhne třeba trestnost brouzdání po lukách – to kvůli lysohlávce, abyste věděli.
Kupodivu ani jediného z daňodárců tolik pečujících o naše zdraví nikdy nenapadlo zakázat kupříkladu automobilismus, proti jehož obětem jsou všechny toxikomanie dětinskou zábavou, nebo třeba takový fotbal, přivádějící sportovní fanoušky do stavu podstatně nepříčetnějšího, než v jakém se ocitnete po perníku či LSD. Strýcům horlivě dbalým, aby se někdo svobodně neušňupal k smrti, nevadí sacharidy či živočišné tuky – hamburger obohacený kusem mimochodem dosti smrdutého špeku byl naopak důvodem k udělení údajně prestižního „ček šmejdu“. Hlavně, když si za dvě miliardy pěkně zahrajeme na vojáčky; nechat se jako dobře placená ovce zastřelit v Bosně je přece dočista jinčí hrdinství než předávkovat se heroinem!
Proč se tedy divit, že mužům zákona nevadí ani tak tvrdé drogy jako televize. I oni sami přece rádi usednou a puzeni cromagnonskými archetypy se fascinovaně nechají pohltit barevnými plameny obrazovky. Jistě – občas lze zaslechnout výstražné nářky moralistů nad zhoubnými vlivy brutality akčních krváků. Je to však jen odvádění pozornosti od podstaty věci, kterou není násilí, ale účinky televize samotné. Třináctiletý chlapec, který z legrace zapíchnul své rodiče, může být zajisté docela dobře produktem šesti– i vícehodinové denní směny strávené před televizí; lhostejno však, zda jej přitom krmila Ninja želvami, nebo Krtečky, co přišli ke kalhotkám.
Nelze rovněž opomenout, že televize je určena především voličům výše zmíněného, řekněme simplexnějšího typu. Je jich nejvíc a jsou vděčnými konzumenty čehokoliv, jakož i (což je nejpodstatnější) snadnými oběťmi reklamních kampaní. Už proto je naprosto zbytečné rozhořčovat se třeba právě nad úrovní Novy, což je oblíbená zábava kulturních publicistů od prvního dne vysílání. Proč by její pořady neměly být pitomé, když právě taková je úroveň adresátů a nejspíš i podstatné části tvůrců.
Leckomu snad může připadnout disgustující pohled na někdejšího intelektuála, exhibujícího každý týden nad dopisy diváků v bezostyšné adoraci masmediální debility. Řadu jiných zase pohorší na hraně Hippokratovy přísahy samolibě se kymácející dr. Šmucler – „Mrchožrout“, kterak mu občas přezdívají jeho méně odolnější kolegové; některým puristům zase pije krev „sedmidenní“ Vávra, pro svéráznou šéfredaktorskou minulost nazývaný v žurnalistických kruzích též „Terminátor“. Mne osobně nejvíc dráždí pořad, který onehdy nějací pubescenti v tramvaji neobyčejně trefně překřtili na „Box do kulí“; vskutku – když vidím ten příval nejtrapnější lidské ubohosti zvracený za pětku dychtivě do kamery magické budky budičky, je to, jak kdyby mě mlátili zrovna tam.
Proč se ale pohoršovat? Kdybychom neměli Novu, museli by nám ji vymyslet. Třeba o něco méně agresivní a alespoň předstírající nějaké kulturní ambice, avšak praktický efekt by nakonec byl úplně stejný. Koneckonců upřímnost, s jakou Nova ústy svého ředitele od počátku deklaruje, že ji nezajímá nic kromě prachů a že je ochotná udělat pro ně naprosto cokoli, pokud si bude myslet, že jí to projde, je svým způsobem vcelku sympatická. No – a kdyby nic jiného, tak jeden pozitivní aspekt zde přece jen nalezneme: člověk alespoň ví, že nemá nakupovat v prodejnách označených nálepkou Planeta Nova, protože tam je všechno dražší minimálně o klubovou slevu.
Dost už ale aprílu a příště rychle pryč odsud zase někam JINAM. Třeba alespoň na druhý program, který mne onehdy nadmíru potěšil Godardovým Bláznivým Petříčkem – jedním z nejbáječnějších biografů, jaké kdy byly natočeny.
Úvodní strana ARCHIVU MARTINA MANIŠE
Hlavní menu LEGE ARTIS NA WEBU