InWord 1.55 pro InWiew 2.12
(Softwarové noviny 8/1995 – separát – příloha k polemice)
Pasáže, vynechané v tištěné verzi jsou označeny zeleně, komentáře žlutě.
Nejde v pravém slova smyslu o editor pro DOS, ale o editor pracující výhradně v prostředí InView. Přes usilovnou snahu se mi nepodařilo najít jediný důvod, proč by si měl tento program kdokoli kupovat. /Místo této věty jsem doplnil obecný úvod, shrnující další text, navazující na předchozí větu: jehož jediná přednost oproti Windows je o trochu menší náročnost na hardware; postrádá však řadu výhod microsoftského systému. Vlastní editor má velmi nestandardní a komplikované ovládání při značně diskutabilním výsledném efektu. Pro laiky je trochu složitý a neohrabaný, náročnějším uživatelům poskytne málo vyšších funkcí a minimální kompatibilitu. Programový balík InView může mít smysl jedině pro ty, kteří už nehodlají používat žádný další software, arci kromě DOSu./
Výhody: plynulá rozteč řádkování
Nevýhody: skoro všechno ostatní, zejména však: nutnost použití uzavřeného operačního systému InView, špatná dokumentace, chybějící help, absence zoomu a Print Preview, chybějící export do jakéhokoli tvaru uchovávajícího formátování, nemožnost definovat indexy atd.
Aniž bych výrobci přál cokoli zlého, jsem si naprosto jist, že InWord i s celým InView budou vbrzku následovat osud Pragotextu a Esa. Podobně jako Eso Plus je i tento program naprosto mrtvě narozeným dítkem. Protože jeho vývoj musel být mimořádně pracný, přijde člověku tak nějak líto toho zbytečně vynaloženého času a invence. Soucit uživatelů však není zrovna tím, nač by se dalo v softwarovém kšeftu spoléhat. Ostatně už skutečnost, že InView se nevyskytoval ani v jediném z asi dvaceti aktuálních katalogů softwaru, které jsem měl po ruce, o lecčems svědčí.
InView jsou taková malá česká, přesněji moravská Windows. Podobný projekt se asi těžko mohl zrodit jinde, než ve Zlíně, prosyceném stále Baťovým duchem, který kromě píle, průmyslové kreativity a obchodní zdatnosti zahrnuje také trochu megalomanie. V tomto konkrétním případě trochu dost megalomanie. Pokud na Gatese nestačily GEM, OS2 či GeoWorks, těžko čekat, že to bude ausgerechnet moravský synek, který se proslaví. Záměrem InView sice jistě nebylo obout celý svět, ale obávám se, že ani doma se nenajde mnoho lidí, kterým by se tyhle kecky zamlouvaly.
Už samotný proces instalace byl provázen takovými komplikacemi, že jen stručné vylíčení by si vyžádalo asi půl tiskové strany. Když to hodně zkrátím, tak druhá sada instalačních disket (kterou Alcor promptně zaslal redakci s omluvou, že to, o čem raději ani nechci mluvit, se jim prostě občas stává) se po delším boji konečně ujala. Vlastní proces se jinak snaží otrocky kopírovat instalaci Windows. Je ovšem nesnesitelně pomalý. Vyžaduje otevřených 50 filů a EMM386; s QEMM se nesnáší. Na disk nachrlí neuvěřitelných 21 MB, z čehož ovšem víc než 10 MB zabírají bitmapové fonty. Minimální instalace by zabrala asi 18 MB, ovšem ošidili byste se o některé doprovodné programy, v nichž spočívá jediný potenciální půvab InWordu.
První pohled na prostředí InView není nijak varující. S tím pro dnešek raději vystačíme – zájemce o podrobnosti odkazuji na recenze v SWN 7/94 a 8/94. Ani samotný InWord se netváří nijak výhružně – normální editorek tradičního vzhledu. Až do okamžiku, kdy s ním začneme pracovat.
Ve skutečnosti je InWord koncepčně zcela původní záležitostí; pokud se něčemu vzdáleně podobá, pak nejspíše starším verzím PageMakeru. Celá práce se stránkou je kompletně založená na oknech (rámcích či rámech) – text se otevírá do „normálního rámu“ z něhož automaticky přetéká do dalšího; otevřít lze rovněž „statický rámec“ z něhož text nikam nepřetéká, či konečně rámeček s obrázkem.
Uživatel zvyklý na normální textové editory začne zoufale hledat Help – jenže – ouha! – InView žádný Help nemá; jedinou „pomůckou“ jsou macovské bubliny, které se sem tam objeví nad některými částmi obrazovky po přidržení pravého tlačítka myši. Dokumentace je prachmizerná /nahrazeno: nevalná/ už od pohledu – manuálky příliš tlusté na to, aby mohly být sešity sponkou (ale přesto jsou), a příliš tenké, abyste se z nich cokoli podstatného dozvěděli. Navíc v nich chybí sebemenší stopa po rejstříku.
Nezbývá tedy, než pustit se do experimentování. Načtete ukázkový soubor s Murphyho zákony a zkusíte změnit původní dvousloupcové uspořádání na třísloupcové. V Menu se k tomu nabízí položka Styl dokumentu. Zvolíte tedy z nabídky 3 sloupce. InWord na to: „Neuložen datový soubor Murphy.inw. Uložit jej? ANO – NE – ZRUŠIT.“ Z toho odvodíte správný závěr, že tudy cesta nevede, a zvolíte ZRUŠIT. Načež program otevře ve zvoleném formátu nový soubor (InWord neumí otevřít více souborů najednou) a všechny provedené změny jsou nenávratně v pekle.
To vás ovšem nemůže odradit. I pokusíte se znovu přeformátovat Murphyho, tentokrát s použitím volby Aktuální stránka. Zde je na vybranou pouze Plná nebo Sloupce, tak zkusíte Plnou. Objeví se okénko „Aktuální stránka bude zrušena“ s volbou OK nebo ZRUŠIT, která tentokrát už funguje dle očekávání. Vy však odvážně stisknete OK, načež se smažou všechny statické (mimochodem jednosloupcové) rámce a normální text zůstane i nadále dvousloupcový.
V tomto okamžiku by už každý soudný uživatel opustil prostředí InView jednou provždy a použil volby smaž adresář i se všemi podadresáři. Recenzent to štěstí nemá – zatím ne.
Musí totiž přinejmenším ještě složitě nacapturovat obrázky k článku (funkci klávesy PrintScreen InView z Windows neokopíroval).
Mezi několika prapodivnými výtvory, dodávanými Alcorem k vektorovému kreslítku InDraw, se nachází natolik příšerný obrázek jelena, že bych pokládal za neslušné o něj čtenáře ošidit. I otevřel jsem jej a zkopíroval do Schránky s tím, že ho zalomím do textu v InWordu, který vektorové obrázky formátu IDR (ani jakéhokoli jiného) načíst neumí. Zde vyvstal drobný problém – InWord nedokáže otevřít prázdné okno pro obrázek. Do plného se arci Schránka zkopírovat nedala, tak jsem ho zkusil smazat, což se sice podařilo, ale ve vztahu k obsahu Schránky zůstal editor stále zcela nekompromisní. Prohlédl jsem ji tedy a s překvapením jsem shledal, že InView nejspíše umožňuje provádět ve Schránce jakési editace, protože její spodní okraj zdobí paleta barev. Bublinky to nekomentovaly, příručky také ne (v těch je o Schránce všeho všudy 14 řádek) a paleta barev s obrázkem nic nedělala, ať jsem se snažil, jak jsem chtěl, takže jsem nakonec usoudil, že ty barvičky jsou tam nejspíš jen tak pro parádu.
Fakt – paráda! Zejména když jsem zkusil uložil obsah schránky do souboru a v použitelných formátech pro export mi InView nabídl přesně jeden: IDR. To už mne trochu dožralo, takže jsem se vrátil zpátky do InDraw, abych shledal, že také tento program umí uložit celý jeden typ souboru. Hádejte který?
Mimochodem – pro import je k dispozici ještě druhý. Nikoli CDR, jak by člověk čekal, když už si zlínští vypůjčili od Corelu název kreslítka i příponu souboru. Není to ani AI nebo EPS. Je to SLD – Autocad slides. Pokud jste o něm stejně jako já nikdy neslyšeli, snad vás uklidní, že tento importní filtr nenabízí ani Corel, ani Adobe Ilustrator, takže to snad není taková ostuda.
Stejnou filosofii zastává Alcor i u InWordu, takže z tohoto editoru nelze exportovat formátovaný text v žádném tvaru, kromě nepoužitelného INW! Zkrátka – co InWord jednou pohltí, to více nevydá. Podobnou egocentrickou drzost si ze všech editorů, které jsem kdy viděl, dovolil jedině Cyril.
Někdo by snad mohl namítnout, že prostředky, které InWord pro zpracování textu nabízí, jsou natolik unikátní, že si může dovolit i takovouto zhůvěřivost. Tedy – v první řadě – nejsou! Je sice pravda, že pokud jde o volnost umístění textu na stránce překonává InWord všechny zbylé domácí i většinu zahraničních editorů nejen pro DOS a dosahuje možností vyhrazených obvykle jen DTP, ovšem na druhé straně – k čemu jsou vám takové vymoženosti, máte-li k dispozici pouhé tři druhy bitmapového písma, nemůžete-li vložit do textu jediný symbol či dingbat a dokonce ani definovat horní a dolní index /doplněno: toho lze dosáhnout pouze manuálním zmenšením písma a posunem jeho výšky v řádce./ nebo prohlédnout si hotovou stránku jako celek. Za druhé je třeba zvážit smysl celého InView, který jsem od počátku postrádal ze všeho nejvíc.
InView je naprosto uzavřený operační systém; jediná cizí aplikace, kterou pro něj kdy kdo vytvořil, zůstane patrně bez sourozenců – jde o bitmapový editor Zebra. I když poměr cena/výkon je zdánlivě velmi příznivý, ve skutečnosti by program byl drahý i za korunu, protože upřímně řečeno – co s ním? /Doplněno: V tom tkví základní příčina recenzentových rozpaků; zkušený počítačovaec s tím totiž rozhodně nevystačí zatímco...a dále pokračuje následující větou./ Uživatel natolik nenáročný, že by se jednou provždy spokojil s tím málem, co InView nabízí, nepotřebuje nic tak složitého, jako je jakékoli grafické prostředí; v Gatesův reklamní bluf o user friendly rozhraní, které hravě zvládne každá tetka, už snad dnes mohou věřit jen ti, kteří se domnívají, že jahoda skutečně sama skočí ke kelímku s Danone.
Jak jsme viděli, není ovládání InWordu vůbec jednoduché, a v žádném případě už ne intuitivní, jak výrobce v reklamních materiálech slibuje. Z několika náznaků obsažených v naprosto nedostatečné dokumentaci se mi sice nakonec podařilo vydedukovat správné řešení sdílení aplikací, ale pro začínajícího uživatele to musí být naprosto nerozluštitelnou hádankou. Vtip spočívá v tzv. DataView, jehož ovládání se vyvolá dvojím stisknutím pravého tlačítka myši v místě editace. Po výběru položky Přetažení se objeví ikona, kterou je třeba kliknout do cílové aplikace (přičemž v tomto okamžiku nelze listovat mezi okny, takže obě aplikace musí být pro přenos zmenšené a viditelné). Obrázek InDraw implantovaný tímto způsobem do InWordu je pak možné editovat způsobem připomínajícím OLE2 – tzv. dvOLE (to dv znamená DataView).
Pokud jde o přeformátování dokumentu, nepodařilo se mi nalézt žádné rozumné řešení. Jediným způsobem je podle všeho manuální editace jednotlivých rámců. Koneckonců – proč ne. V InView lze najít mnohem nepochopitelnější nedostatky. Program kupříkladu nenabízí uživateli tabulku znaků, ačkoli ji má hotovou – slouží ovšem pouze k definici uživatelské klávesnice. Celá věc je o to pikantnější, že InWord nereaguje na obvyklé kombinace Alt+číslo znaku, takže naopak jediný způsob, jak dostat neklávesnicové znaky do textu, je osadit jimi novou klávesnici (eventuálně použít dodávané rozložení Symbol).
Right or wrong – Windows jsou Windows. Pokud Microsoftu svět za něco vděčí, pak je to skutečnost, že dokázal alespoň na nějakou dobu sjednotit operační systémy převládající skupiny počítačů na sice diskutabilní, ale přece jen normu. Pokud dokáže to samé s Windows – jakože zatím vše nasvědčuje tomu, že ano – budiž mu za to v prvé řadě chvála a teprve pak mu nadávejme, jak nic nefunguje. Navíc ať jsou Wokna jakákoli, v žádném případě nejde toliko o líbivě vymalovanou nadstavbu operačního systému – jakýsi ilustrovaný Norton Commander. Nemohu se přitom stále zbavit pocitu, že autoři InView (a zdaleka ne jen oni) je právě tímto způsobem vnímají.
Nabízí se tedy poslední otázka: proč InView, když máme Windows a k nim stovky public domain aplikací, mezi nimiž spolehlivě najdete všechno, čím Alcor své prostředí vyšperkoval (kupříkladu nesčetné editory ikon apod.). Že by InView byl stabilnější? Ani náhodou. Za velmi krátkou dobu, kterou jsem nad ním strávil, spadl alespoň pětkrát; zcela spolehlivý způsob, jak ho položit, je například načíst do obrázkového rámce jakoukoli ikonu z adresáře ICO. Že by měl jednodušší obsluhování? Výše uvedené příklady více než výmluvně dokazují, že tomu tak není. Že má menší nároky na hardware? To jediné je možná pravda, i když na mém počítači nebyl o nic rychlejší, než Windows – spíš naopak – ovšem to je mašinka vypiplaná tak, aby na ní právě Windows běhaly co nejrychleji, takže budiž. Nevěřím sice, že by InView bylo rozumně použitelné na átéčku, ale s procesorem 386 by mohlo tančit rychleji, než Wokna. Pokud někomu bude stačit jenom tohle, má co chtěl.
SOUHRN
Současné editory pro DOS jsou určeny v podstatě dvojí kategorii uživatelů: jednak těm nejchudším átéčkářům, kteří nemají ani na tu nejlacinější inkoustovou, natožpak laserovou tiskárnu (respektive těm nejméně náročným, kteří ji ani nechtějí a nepotřebují); jednak těm, kteří nenávidí Windows.Z domácích editorů té první kategorii bezpochyby nejlépe vyhoví MAT, který je také nejlevnější ze všech. Uživatelé patřící k druhé kategorii budou – nesáhnou-li rovnou po Wordu či WordPerfektu – asi nejlépe uspokojeni Klasikem. Pro konzervativní absolventy počítačových školení bude vhodné, přidrží-li se svých starých verzí Textu602; verze 3.1 by je mohla jen zbytečně poděsit. Komu však má být určen InWord, to se ani sebepodrobnějším studiem této recenze nedozvíte, a zůstalo to utajeno i jejímu autorovi.
Úvodní strana ARCHIVU MARTINA MANIŠE
Hlavní menu LEGE ARTIS NA WEBU