Full backup

Full backup

(Softwarové noviny 7/1995)

Zálohování dat v kostce

Ach, kdeže jsou ty krásné časy, kdy našinec bohatě vystačil se čtyřicetimegovým harddiskem a stovkou HD disket, povzdychne si se mnou možná nejeden pamětník. Je hloupé, být po pěti letech pamětníkem; ještě hloupější by ale bylo jen nostalgicky vzpomínat. Tento článek se pokusí čtenáři nastínit odpověď na neustále se vracející nerudovskou otázku – kam s nimi? S čím že? S daty, samozřejmě. S těmi desítkami a stovkami megabajtů, které zahlcují pevné disky vašich počítačů a které je třeba hýčkat, chránit a uschovávat; prostě zálohovat.

A:\HARDWARE
Bylo by asi naprosto zbytečné kohokoli přesvědčovat, že bezpečné uchovávání dat je užitečná věc. Všechen váš software je v neustálém ohrožení; číhají na něj viry, výpadky proudu, kolapsy systému, ale především vy sami. Zde je třeba předem zdůraznit, že ani to nejdokonalejší několikanásobné zálohování vás neušetří následků vaší vlastní blbosti. Na základě trpce získaných zkušeností zde uvádím několik pouček, vhodných nikoli jen pro začátečníky:

– Vždycky si dvakrát rozmyslete, než něco smažete.

– Bez pořízené zálohy mazejte jenom to, co jste sami nevytvořili; programy nebo jejich součásti vždycky nakonec někde seženete, své vlastní soubory však musíte pokaždé vytvořit znovu. Zálohujte je, i kdyby šlo jen vzkaz tetě, že má zalít kytky.

– Neexistuje žádný zbytečný soubor, o čemž vás nejlépe přesvědčí, když jej budete nutně potřebovat druhý den po smazání (teta vám bude tvrdit, že jste jí žádný takový vzkaz nikdy nenapsal).

– Popisujte si důkladně záložní média a udržujte je v co nejlepším pořádku.

– Nešetřete energií a časem – pokud vyvstane potřeba archiv zreorganizovat, udělejte to, i kdybyste měli úplně všechna média znovu přehrát. Totéž se týká i uspořádání adresářů a logické struktury pevného disku.

– Dříve, než si uděláte pořádek na disku, zazálohujte kompletní obsah adresářů na nějaké médium, a to pak nejméně šest týdnů uschovejte.

– Pokud na to jen trochu máte, kupujte si vždy nejméně dvakrát tak velký disk, než jaký zrovna potřebujete; nejdéle do půl roku totiž zjistíte, že i tak je úplně plný souborů.

Dej bůh, abych se sám těmito poučkami vždycky řídil; ono to prostě pokaždé nejde. Nicméně první otázkou, která vás po jejich přečtení asi napadne, bude: jaká média má autor vlastně na mysli?

Na první pohled by se mohlo zdát, že nejideálnějším uspořádáním, pokud jde o čas a námahu, je mirroring pevného disku, tedy dva zcela identické pevné disky, na které se zapisuje totéž. To je samozřejmě naprostý nesmysl – žádnému z výše uvedených rizik mirroring nezabrání; jediné, proti čemu vás ochrání, je fyzická chyba disku, tedy záležitost při kvalitě současných výrobků relativně velmi vzácná. K tomu, abyste podstoupili takovouto investici, by vaše data musela mít opravdu zatraceně velkou cenu, a v takovém případě by bylo stejně nutné pojistit je ještě nejméně dvěma dalšími nezávislými zálohovacími zařízeními.

DISKETY.BAK
Nejjednodušší a také nepochybně nejužívanější je zálohování dat na disketách. Je ovšem také nejméně pohodlné a přes někdy až dumpingové ceny poměrně drahé. Spolehlivost těchto médií není valná a klesá úměrně s růstem kapacity. Na zálohování disku jsou dnes diskety prakticky nepoužitelné.

Diskety mají proti všem ostatním alternativám jednu nespornou výhodu: téměř neexistuje počítač, který by neměl alespoň jednu šachtu (výjimku tvoří pouze některé notebooky). Nemusíte tudíž nic dalšího investovat, což je bezpochyby hlavním důvodem dominance disket v oblasti zálohování.

Pokud zálohujete pouze jednotlivé vámi vytvořené soubory, je tento způsob plně uspokojivý, nejde-li zrovna o grafiku ve vysokém rozlišení či nějakou gigantickou databázi. K zálohování ostatního softwaru – ať už pomocí zálohovacích programů či komprimátorů typu ARJ – jsou diskety ještě hraničně použitelné; spíš však pro přenos než pro dlouhodobé uchovávání dat. Zálohovat harddisk o kapacitě 300 MB (což je dnes zdravé minimum) na nějakých 100 disket je představa skoro perverzní.

Každý jen trochu zkušenější uživatel měl zajisté nejméně jednu příležitost pokochat se oznámením o tom, že soubor nejde načíst (obvykle vadný cluster), případně že disketa není formátována (nejčastěji chyba při zápisu FAT). Vydobýt z takové disketky alespoň část dat je sice s náležitým vybavením obvykle ještě možné, avšak většinou to bývá ta část, která je nejméně důležitá. Neexistuje přitom způsob, jak se tomuto problému vyhnout; sebeznačkovější diskety na milion procent certified error free nezaručují naprosto nic. Padly mi Polaroidy, padly mi 3M; kupodivu snad jediné diskety, na nichž jsem dosud nezaznamenal chybu, byly výrobky jakési firmy CLAIME, které se u nás objevily těsně po převratu, nicméně jiní uživatelé mohou mít zkušenosti zcela opačné – je to prostě loterie.

Největší kuriozitou, kterou jsem kdy viděl (snad kromě 100% certified značkové diskety Escom, která „záhadně“ nešla naformátovat, protože v její magnetické fólii byl vykousnutý kus ve tvaru půlměsíce), byla jedna no-name disketa 1,2 MB, která báječně fungovala až na jedinou drobnost – nahraná data se z ní přes noc beze zbytku ztratila. A pokud říkám beze zbytku, myslím tím beze zbytku; ani Unerase, ba ani Disk Editor na ní prostě po nějakých datech nenašly sebemenší stopu, i když jinak zůstala pěkně zformátovaná. Dodnes je mi líto, že jsem ji tehdy od kamaráda nevyžebral, protože mne už několik hardwarářů přesvědčovalo, že to prostě není možné. Naprosto s nimi souhlasím, a o to víc mne mrzí, že tento bezpochyby magický předmět neskončil v mé sbírce, ale v popelnici.

Výše uvedené se týká především disket s vysokou hustotou; u značkových DD disket jsou podobné závady mnohem vzácnějším jevem; ovšem nehledě k vyšší ceně za bajt zůstává jejich hlavním nedostatkem, že jich na stejné množství dat musíte do mechaniky nacpat dvakrát tolik.

Co se týče ceny: 1 MB na disketě vyjde na 8 – 25 Kč (všechny částky v tomto článku jsou uváděny bez DPH), vzácně i více, ale díky rozličným výprodejům častěji spíše k té dolní hranici.

STREAMER.BAK
Magnetické pásky se od časů ZX Spectra a sálových počítačů poněkud vytratily z obzoru, a to vcelku právem. Patrně posledním dnes ještě používaným magnetopáskovým zařízením k práci s daty jsou streamery, a i ty nejspíš postupně tiše zmizí z trhu. Jejich přednostmi jsou velká kapacita a nízká cena; jejich nedostatkem pak všechno ostatní, především ale nesnesitelná pomalost.

Streamery jsou mezi počítačovými periferiemi asi největším otloukánkem – skoro nikde se o nich nepíše, prodavači je pomalu ani nenabízejí, nikoho prostě dohromady nezajímají. Přitom se doposud stále ještě jedná o absolutně nejlevnější přepisovatelné datové médium, jaké existuje.

Než se jakékoli konkurenční zařízení dostane na 5000 Kč za drive a 500 Kč za záznamový materiál o 120 MB, nějaká ta voda přece jen uplyne. Řeč je o oněch streamerech, jejichž kapacita se inzeruje jako „250 MB“, nikoli „120 MB“. Tento zhovadilý reklamní trik nemá v branži téměř obdoby (pomineme-li stále vzácnější označování 3,5palcových HD disket neformátovanou kapacitou 2 MB). Dal by se přirovnat k situaci, kdy by vám někdo nabízel pětisetmegabajtový disk spolu se Stackerem jako gigabajtový. Skutečnost je taková, že tzv. „250MB“ streamery používají kazety o kapacitě 120 MB, zatímco tzv. „120MB“ o kapacitě 60 MB. Výrobcem udávaná hodnota je pouze teoretické numero, jehož může dosáhnout komprese zálohovacího programu, setká-li se s vhodným materiálem. Budete-li ovšem zálohovat třeba soubory ARJ, nevejde se vám na kazetu prakticky ani o Ň víc, než je její skutečná fyzická kapacita.

Aby tedy nevznikly nejasnosti – pokud hovořím o 120MB (levných) streamerech, mám na mysli ty údajně „250MB“. Streamery s poloviční kapacitou jsou ekonomicky nevýhodné; rozdíl v ceně mechaniky je minimální a rovněž kazety vyjdou skoro na stejno. Kromě toho se 60MB (tj. dle výrobců „120MB“) streamery na našem trhu už téměř nevyskytují – s výjimkou výrobků firmy Irwin a příležitostných výprodejů.

Většina dostupných streamerů (opět kromě Irwinu) používá formátu QIC 80, což je, aby bylo pestro, těch 120 MB (pro 60 MB jde o formát QIC 40 – toto dokonalé zmatení čísel vzniklo z původní kapacity HD a LD kazet). O QIC se občas hovoří jako o standardu a je to taky jediný standard, kterého se u streamerů dočkáte. Je však vhodné se jej při výběru mechaniky přidržet (z běžně nabízených například výrobky Colorado či Escom); mé osobní zkušenosti s nestandardním Irwinem 250 nebyly dobré. Kromě toho, že byl zatraceně drahý, byl také kompatibilní jen sám se sebou, takže jsem zůstal odkázán výhradně na jeho vlastní, nikterak valný zálohovací program. Žádný jiný (včetně těch, které to o sobě tvrdily) s ním nebyl schopen spolupracovat. S ohledem na tento článek je možná škoda, že jsem si Irwina ještě chvíli nenechal – bylo by zajímavé zjistit, jak by se s ním dokázaly vypořádat nejnovější verze backupovacích programů popsané níže.

Při testování v tomto článku byl použit QIC streamer Iomega Tape 250 Insider, připojený na Adaptec AHA 2842 VL, který podporuje floppy mechaniky o kapacitě 2,88 MB, což umožňuje zdvojnásobit rychlost přenosu dat i bez přídatné karty.

V této souvislosti by snad ještě bylo záhodno zmínit se, jak takový streamer z hlediska uživatele vlastně funguje. Technicky vzato je to dost kuriosní – připíchne se prostě k floppy mechanice, aniž by si toho počítač všiml. Nic víc se s tím nedělá – žádné rezidentní ovladače, žádná bezpodmínečně nutná karta, prostě nic. Tomu nic ovšem odpovídá, že z hlediska hardwaru i diagnostického softwaru streamer vůbec neexistuje. To neznalé uživatele může poněkud zaskočit – většina by asi čekala, že se streamer objeví třeba jako další disková jednotka.

Ve skutečnosti by to tak při nejlepší vůli nemohlo fungovat – láce megabajtů je totiž u magnetické pásky vykoupena neobyčejnou leností. Načtení hlavičky s informacemi o obsahu kazety trvá řádově desítky vteřin, stejně jako následný přístup k datům. V žádném případě si nelze představovat, že by se ze streameru dal třeba spustit program nebo načíst text. Z kazety není dokonce možné ani selektivně smazat zálohový soubor, pokud není zrovna umístěn na konci pásky, a ani tuto operaci neumějí zdaleka všechny backupovací programy. Změnit data v rámci již vytvořeného zálohového souboru pochopitelně nelze vůbec; pokud backup hlásí, že právě tohle provádí, zapisuje ve skutečnosti za konec záznamů na pásce další soubor s informacemi o změnách.

Z toho vyplývají i možnosti aplikace streameru – kromě klasického zálohování obsahu pevného disku lze kazety použít jen k archivaci méně důležitých rozsáhlých souborů (například barevné grafiky) a k přenosu velkých množství dat. Jestliže se například pro transport dlouhých postscriptových souborů na osvit používá vesměs Bernoulliho disků, neznamená to, že by použití streameru nebylo daleko levnější a úplně stejně funkční (pokud by zrovna nezáleželo na každé minutě). Protože však v oblasti barevného DTP už stejně létají miliony, vyváží pár tisícovek navrch zajisté úsporu času víc než bohatě.

Jako médium k archivaci dat nebývají kazety pokládány za příliš spolehlivé (samotní výrobci je doporučují každý půlrok přeformátovat); zkušenosti některých uživatelů však nasvědčují tomu, že trvanlivost záznamu není o mnoho horší, než u běžných disket.

Kromě popsaných streamerů existují ještě zařízení s vyšší kapacitou pásky a s nesrovnatelně vyššími pořizovacími náklady na mechaniku. Některé novější typy používají digitální kazety DAT. Nejdražší mechaniky stojí přes 100 000 Kč (vesměs však do 50 000 Kč), zato cena pásky obvykle nepřekročí 1000 Kč, a to ani při udávaných kapacitách do 16 MB (ovšem opět s kompresí, stejně jako u „250MB“ streamerů). Ačkoli vlastní provoz je až neuvěřitelně levný, dá dnes asi většina pracovišť přednost magnetoptickým médiím, které sice stojí více, ale jsou zato nesrovnatelně rychlejší a spolehlivější.

Jeden megabajt na pásce QIC 80 vyjde asi na 4 Kč, u velkokapacitních zařízení se jedná někdy až o haléřové částky (pochopitelně bez vstupních nákladů).

SYQUEST.BAK
Po nedávném razantním slevnění jedno z nejpřitažlivějších zálohovacích médií pro běžného uživatele. Malé, pohodlné, velmi rychlé a poměrně levné, přitom údajně spolehlivé.

SyQuest je zařízení, na něž by ještě před pár lety bylo možno právem zírat s otevřenou pusou. Jedná se vlastně o jakýsi druh výměnného pevného disku, ovšem ve formátu 3'5 palcové diskety – jen o maličko větší a zhruba dvakrát tlustší. Uvnitř plastikového pouzdra se skrývá kovový kotouček, na který se výrobci nějakým způsobem daří směstnat až 270 MB. Existují rovněž starší typy formátu 5'25 palce s nižší kapacitou (44, 88 nebo 200 MB), které jsou o něco pomalejší a provozně dražší, zkrátka doprodejový sortiment. Ani varianta 3,5 palce s kapacitou 105 MB nejspíš nebude tím, o čem byste byli ochotni delší dobu uvažovat; podobně jako u levných streamerů není ani tady volba složitá – naopak – u SyQuestů se navíc nemusíte trápit, jakou značku si vybrat.

Výrobce v dokumentaci šalamounsky neudává žádné technické parametry; propagační materiály uvádějí průměrnou přístupovou dobu 13,5 ms a přenosovou rychlost až 2,4 MB/sec. Nenašel jsem benchmark, který by to dokázal přesně změřit, protože žádný nebyl ochoten pokládat SyQuest za pevný disk. Subjektivně nahlíženo je zřetelně pomalejší než srovnávaný HD SCSI Maxtor (8,5 ms), a to zejména při načítání dlouhých a složitých souborů do Windows; při kopírování dat a práci v DOSu však není patrný větší rozdíl oproti běžným harddiskům.

SyQuest je rovněž možné používat místo pevného disku, a dokonce z něj i bootovat. Po zavedení jediného systémového driveru se také jako víceméně standardní disk prezentuje. Z hlediska antivirové ochrany má ovšem jednu zásadní výhodu – lze jej, podobně jako disketu, přesunutím páčky na zadní straně jednoduše chránit proti zápisu.

Co je ovšem zdaleka nejpodstatnější: po nedávném poklesu cen můžete – sice ojediněle, ale přece – tu a tam zakoupit mechaniku za částku těsně pod magickou hranicí 10 000 Kč, což vás bude zajímat zejména v případě, že jste podnikatelé a plátci DPH. Cartridge lze pořídit zhruba za 2000 Kč.

Nepoužívám SyQuest tak dlouho, abych stačil získat bůhvíjaké praktické zkušenosti, o něž bych se mohl se čtenářem podělit. Jednu však přece: disky se občas chovají s podivnou náladovostí. Zhruba polovina cartridgí (made in Singapore) se ve verifikačním testu (utilita SQPREP – Diagnostické funkce) při jinak víceméně plynulém průběhu pokaždé v určité oblasti zadrhla, někdy až na pět i více vteřin. Vadné disky jsem vyměnil, nicméně i ty dobré se někdy z nepochopitelných důvodů jaksi zakoktávají, ba dokonce ve zmíněném testu začnou hlásit chyby, které při druhém průchodu už nenajdou. Toto znepokojivé chování, vzbuzující důvodné pochyby o pětileté záruce, kterou výrobce (nikoli ovšem většina českých prodejců) údajně na cartridge poskytuje, je zatím jedinou věcí, která hovoří proti případné koupi SyQuestu.

Jeden megabajt vyjde na 7,40 Kč; je to ovšem nejrychlejší megabajt ze všech, o nichž jsme doposud hovořili.

BERNOULL.BAK
Jako všem ostatním médiím, která nejsou použita v níže uvedeném testu, budeme i Bernoulliho diskům věnovat trochu menší pozornost; určitě menší, než si zaslouží.

Jedná se zařízení trochu podobné SyQuestu, pracující ovšem na zcela jiném technickém principu. Kromě větší rozšířenosti (zejména v oblasti DTP) a plné slučitelnosti směrem dolů, je nepopiratelnou výhodou Bernoulliho disků také vysoká mechanická odolnost a spolehlivost; nevýhodou pak o něco vyšší cena mechaniky i disků.

Maximální kapacita Bernoulliho disků je 230 MB, jinak 150, 105, 90, 65, 44 a 35 MB; všechny o rozměru 5,25 palce. Udávaná doba přístupu (18 ms) je nepatrně delší, než u SyQuestů. Cena mechaniky se pohybuje kolem 18 000 Kč, disků okolo 3500 Kč. 1 MB tak vyjde na cca 15 Kč.

Pokud vám nezáleží na tom, abyste se vešli pod 10 000 Kč, bude volba mezi SyQuesty a Bernoulliho disky asi dost obtížná. Vzhledem k uvedeným výhodám bych ale v takovém případě možná volil druhou variantu.

FLOPTICL.BAK
Na rozdíl od Bernoulliho disků jsou Flopticaly patrně nejnevydařenější akvizicí Iomegy. Zařízení je drahé, pomalé a má nízkou kapacitu. Jedinou výhodou je údajně až trojnásobné zrychlení přenosu dat i z tradičních 3,5 palcových disket, ale těch, jimž by něco takového stálo za skoro 13 000 Kč, nejspíš nebude mnoho. Kromě toho je urychlení chodu údajně vykoupeno nutností přidat další rezidentní driver, a nevím jak u vás, ale mé QEMM už mele z posledního, aby udrželo kýžených 636 MB operační paměti volných.

Na zálohování pevného disku je Floptical k ničemu, protože kapacita disket je příliš malá – pouhých 21 MB. Přístupová doba 65 ms také zrovna neoslní. A konečně vzhledem k ceně okolo 600 Kč za disketu je Floptical s 28 Kč za megabajt také jedním z nejdražších datových médií vůbec, takže: plamenům!

MAGNETOP.BAK
Magnetoptické disky si vzhledem k názvu řada lidí plete se zapisovatelnými CD-ROM, což podpořily zejména příležitostné publikace ne zcela přesných údajů o starších, byť dodnes občas nabízených typech WORM (Write Once, Read Many). V současné době jsou však tato média plně přepisovatelná, daleko rychlejší než jakýkoli CD-ROM (přístupová doba u některých typů i pouhých 19 ms) a v 5,25palcovém provedení mají úctyhodnou kapacitu do 1,3 GB (ba dokonce až do 2 GB, ale k tomu jsem u nás zatím neviděl nabízet hardware). Cena samotných médií je rovněž velmi příznivá: například nejdražší skleněné 1,3GB cartridge Maxoptix sice stojí přes 4000 Kč, avšak mají zato údajně vydržet 25 let; úspora tisícikoruny za méně trvanlivou plastikovou verzi nepůsobí z hlediska ochrany dat jako nejšťastnější řešení. I tak se totiž magnetoptické disky dostávají v ceně za megabajt se svými 3 Kč jednoznačně do čela (pomineme-li velkokapacitní streamery).

Proč tedy při všech těch výhodách nemáme už každý zamontován v počítači jeden magnetoptický disk? Důvod je prostý – cena mechaniky. Ta se teprve nedávno zhoupla pod 100 000 a klesá sice rapidně, ale pořád ještě ne dost, aby si to našinec mohl dovolit (momentálně kolem 70 000 Kč). I tak se ovšem zdá, že právě zde se skrývá blízká budoucnost zálohování dat – alespoň dokud někdo nevymyslí něco ještě trvanlivějšího, rychlejšího, datově objemnějšího a zároveň stejně drahého či lacinějšího.

Pro úplnost ještě dodejme, že existují i malokapacitní magnetoptické disky s cartridgemi formátu 3,5 palce, které pojmou 128 nebo 230 MB. Nabízejí je rozliční výrobci – např. Teac či Olympus – jinak však jde o periferii u nás značně raritní. Mechanika je totiž drahá (kolem 30 000 Kč) a poměrně pomalá (okolo 40 ms). Vlastní provoz zato vyjde velmi lacino – 230MB disketa se dnes nabízí i za cenu okolo 600 – 700 Kč, což znamená zhruba 3 Kč za megabajt. Tato výhoda může stát za úvahu, avšak vzhledem k nižší základní investici, lepší přístupové době a větší rozšířenosti dá asi většina uživatelů přednost SyQuestu či Bernulliho disku.

ZIP.BAK
Novinkou, která by se měla objevit na trhu zhruba v době vydání tohoto článku, je Zip Drive firmy Iomega. Jedná se o jakýsi „datový walkmen“ – elegantní přenosnou záložní jednotku malých rozměrů a nízké váhy. Dva základní modely se liší pouze ve způsobu připojení: buď přes paralelní port, nebo jako SCSI zařízení s dvaapůlkrát vyšší rychlostí přenosu. V interním provedení se Zip Drive údajně vyrábět vůbec nebude. Diskety mají kapacitu 25 a 100 MB s přístupovou dobou 30 ms a udávanou životností 10 let. Vzhledem k velmi příznivé ceně jednotky (údajně okolo 7000 Kč) i obstojné ceně médií (cca 500 Kč) by tato periferie mohla rychle najít četné příznivce.

CD-ROM-W.BAK
Zapisovatelný CD-ROM uvádíme pouze pro pořádek. Ve skutečnosti nejde o zálohovací médium v pravém slova smyslu, protože není možné zaznamenat na něj data více než jedenkrát. Asi jediné myslitelné nasazení v oblasti backupu (pominu-li zatím trochu exotické multimediální dílny apod.) by mohlo představovat velké DTP pracoviště, které může využít CD-W k trvalé archivaci barevné grafiky.

Cena mechaniky stále výrazně přesahuje sto tisíc, naproti tomu média spadly až na 400 Kč (méně než 1 Kč za megabajt). To je ovšem dobrá zpráva spíše pro malovýrobce ilegálního softwaru, než pro běžného uživatele.

CHANGDSK.BAK
Výměnných disků dnes existuje spousta typů a nejsou ani tak drahé; zásadní nevýhodou u interního provedení je však nemožnost přenášet archivovaná data jinam (tedy pokud tam nejsou zázračnou shodou okolností vybaveni naprosto stejným typem zařízení). Jiným nedostatkem je relativně vysoká citlivost vůči mechanickému poškození i poměrná objemnost média. Nicméně pokud se vám toto řešení zalíbí, je vhodné dát alespoň přednost diskům vyjímatelným za provozu. Uchycovací rám je obvykle vcelku levný (od 2000 Kč), cena ze megabajt se pohybuje se značnou oscilací podle výrobce a kapacity disku okolo 10 Kč.

B:\SOFTWARE
Jestliže jste si konečně vybrali, na jaké médium zálohovat, zbývá před vámi ještě jeden problém: jak zálohovat.

Relativně nejjednodušší to budou mít majitelé streamerů. S kazetou se totiž jinak než prostřednictvím backupovacího programu nedomluvíte, takže jediné, co zbývá vyřešit, je, zda si ponecháte původní program dodaný se streamerem, nebo zda se poohlédnete po nějakém lepším. Druhá možnost v sobě vždy skrývá riziko, že nový software si s vaším hardwarem nebude rozumět, jakkoli se dodavatel i výrobce budou dušovat, že určitě ano.

U pohotovějších médií, s nimiž můžete komunikovat prostřednictvím DOSu, bude rozhodování trochu těžší. Záleží především na tom, co chcete vlastně zálohovat. Při vytváření prostých archivů je nejvhodnější – pokud kapsa alespoň trochu stačí – soubory jednoduše zkopírovat, což umožňuje pozdější okamžitý přístup k nim a omezuje potenciální riziko větší ztráty dat při poškození sektoru. Pokud kapsa nestačí, mohou velmi dobře posloužit komprimační sharewarové programy typu ARJ. Jejich výhody oceníte zejména při zálohování celých adresářů či dlouhých souborů na diskety. ARJ spuštěné s parametrem –vXXX například umožňuje rozsekat komprimovaná data přesně na míru použitých disket (XXX = 360, 720, 1200 nebo 1440) právě tak dobře, jako drahé backupovací programy, jenže s daleko lepším kompresním poměrem. Přitom k rozbalení souborů není třeba nic složitě instalovat – většina komprimátorů vystačí s jedním či se dvěma (pack – unpack) kratičkými EXE souborky. Mnohé pakovače rovněž umožňují vytváření samorozbalovacích archivů. A konečně pro řadu lidí nebude bez významu, že pro privátní, nekomerční účely je ARJ možné používat zdarma.

Chcete-li však pravidelně zálohovat obsah pevného disku, pak se bez backupovacích programů asi neobejdete. Není pochopitelně problém záložní média prostě smazat a znovu na ně překopírovat celou strukturu adresářového stromu, jenže – marná sláva – backup funguje rychleji a úsporněji. Určitou variantou jsou ještě různé sofistikované nadstavby ARJ a jiných pakovačů, či naopak programy, které dovedou porovnat stáří souborů a zkopírovat na záložní média bez komprimace selektivně jen novější verze (podobná utilita je například součástí programového vybavení k SyQuestu). To ovšem předpokládá, že vám na záložním disku zbývá dost místa k ukládání změn. Tyto problémy backupy nemají – údaje o struktuře dat si zapisují do zvláštního souboru, a pokud nemají místo k zaznamenání odlišností, požádají prostě o další disk či cartridge.

Backupovací programy tedy budou bezpochyby správnou volbou, pokud hodláte podstoupit martyrium pravidelného zálohování celého disku, či alespoň vybraných podstatných součástí. K této bohulibé činnosti existují rozličná časová schémata, obvykle vyčerpávajícím způsobem rozvedená v dokumentaci. Je na vás, abyste si rozmysleli, zda je nutné pravidelně zálohovat opravdu úplně celý disk, nebo jen ty sekce, které skutečně podléhají změnám. Osobně doporučuji druhý postup. Stabilní adresáře stačí zálohovat třeba jednou za půl roku; mnohdy vůbec stojí za zvážení, zda vynaložení energie na pravidelný backup není větší, než by si vyžádala eventuální reinstalace programu v případě havárie. Ne každý software totiž potřebuje tak úzkostné vypiplání konfigurace, jako Windows, a zdaleka ne všechna nastavení jsou tak životně důležitá, jako AUTOEXEC a CONFIG.

V následujícím přehledu přinášíme recenzi tří nejnovějších verzí backupovacích programů – Fastbacku 6.0 pro DOS, CP Backupu 9.0 pro DOS a Norton Backupu 3.0 pro Windows. Pro srovnání jsme přidali i několik starších zálohovačů – CP Backup 1.2 pro Windows, CP Backup 7.1 pro DOS a Norton Backup 2.0 pro DOS.

Se všemi jsme se pokusili zazálohovat vybraných 10 MB dat (2,5 MB textu, 2,5 MB černobílé grafiky, 1,5 MB tabulek, 1 MB databází a 2,5 MB EXE souborů z adresáře DOS 6.2) na streamer a na SCSI SyQuest o kapacitě 270 MB. Výsledky uvádí přiložená tabulka spolu s údaji, jak si s týmiž soubory poradil pakovač ARJ 2.41, který samozřejmě nebylo možné použít na streameru (stejně jako Norton Backup 2.0 pro DOS; ten použitou Iomegu prostě nepoznal). Ve všech případech byla vypnutá funkce verifikace. Komprese byla vždy optimalizována na minimalizaci času – s výjimkou posledního sloupce, který uvádí naopak výsledky při maximální možné kompresi – při ní jsou všechny časové údaje obvykle poněkud delší (nemusí to být vždy pravidlem; někdy se důkladnou komprimací dat sníží jejich rozměr tak radikálně, že zapsání zabere nakonec méně času, než při nastavení Optimize Time). Naměřené hodnoty jsou hodnoty skutečné, nikoli udávané programem, a byly zaokrouhleny na nejbližších 5 vteřin.

Velikost souborů v posledních dvou sloupcích byla měřena na SyQuestu (na streameru nebylo možné ji objektivně komparovat kvůli Fastbacku, jehož data žádný jiný program nerozpozná a naopak) a zahrnuje nejen velikost samotného zálohového souboru, ale i pomocných informačních souborů, pokud je program vytváří.

Z výsledků testů i ze subjektivních dojmů jednoznačně vyplývá, že obecně vzato bude vhodné dát přednost zálohovacím programům pro Windows, které jsou přehlednější, uživatelsky příjemnější, umožňují backupovat na pozadí a především – což asi zvlášť překvapí obsedantní kritiky líných Windows – jsou také rychlejší.

V poznámkách k jednotlivým programům není věnována pozornost Schedulingu (kalendářnímu rozvržení pravidelných záloh, které počítač provádí automaticky, pokud máte instalovaný příslušný rezidentní program) a antivirové kontrole. Všechny testované výrobky jsou těmito vymoženostmi v plné míře vybaveny. Ani jednu z obou funkcí přitom nepokládám za příliš přínosnou – v prvním případě pro zbytečné plýtvání operační pamětí, ve druhém pro vcelku pochopitelnou neaktuálnost virové databáze po jen trochu delším používání programu.

NBACKWIN.BAK
Pokud máte Windows, peníze a potřebu zálohovat, není o čem dál hovořit. Přes výtečné výsledky testů, přívětivé uživatelské rozhraní i vysoký komfort při práci se streamerem však potenciálního zájemce může odradit poměrně vysoká cena.

Tento program byl pro mne nejpříjemnějším překvapením a konečně trochu napravil reputaci výrobků nesoucích jméno Petera Nortona, kterou značně pošramotily dvě poslední lehce znavené verze Utilit i nešťastný Commander 4.0. Bylo to překvapení o to milejší, že ani předchozí verze Norton Backupu, které se mi dostaly do rukou, nevzbuzovaly valné nadšení; nevíte-li, o čem mluvím, zkuste si spustit z adresáře DOS program MS Backup, který Microsoft koupil právě od Symantecu (jenž si už předtím koupil Petera Nortona i s příslušenstvím).

Inovované uživatelské rozhraní Norton Backupu 3.0 for Windows je přímo geniálně jednoduché (viz obrázek) a sestává ze čtyř tlačítek: CO, KAM, JAK a START. Pokud by vám snad toto takořka detektivní „Step-by-Step“ uspořádání nevyhovovalo, můžete si posloužit ještě dvěma variantami rozhraní: Preset a Advaced. Způsob nastavování parametrů trochu připomíná WinWord 2.0 – vše se ovládá v jediném dialogovém okně, jež se mění podle výběru kategorie v posuvné liště; navíc je zde přidána „svodka“, která souhrnně informuje o všech aktuálních nastaveních a barevně vyznačuje provedené změny.

Vynikající – jak ostatně bývá u Nortonových zálohovačů zvykem, jsou možnosti práce se streamerem. Jak Windowsovská, tak starší DOSovská verze zmiňovaná níže jsou jediné ze všech testovaných backupovacích programů, které umožňují selektivně odmazat jeden či více záložních souborů z konce pásky. To bude obzvláště zajímavé pro ty, kteří se rozhodnou risknout použití streameru jako archivačního média. K dispozici je rovněž příkaz pro inicializaci SCSI streamerů; nadále ovšem chybí Irwinovský servo-writing (z testovaných programů má pouze Fastback). Velmi sympatické je i snadné obnovování dat do jiného než původního adresáře, což ostatní Backupy řeší daleko složitěji.

Pokud jde o kompatibilitu pořízených dat na pásce, dokáže Nortonovskou zálohu správně načíst a obnovit CP Backup 9.0 a kupodivu i 7.1; kupodivu proto, že stejně starý CP Backup 1.2 pro Windows nikoli. O Fastbacku se v těchto souvislostech není třeba bavit, protože ten je kompatibilní prostě jen sám se sebou. Naopak Norton Backup dokáže úspěšně zpracovat data pořízená jakýmkoli z ostatních testovaných zálohovačů (arci kromě Fastbacku). Jedinou nevýhodou při restorování je důsledná práce programu s katalogy, které si při každém zálohování ukládá na pevný disk; pro správné načtení dat z cizí kazety je třeba nejprve vytvořit katalog nový.

Uvedené údaje se týkají pouze a výhradně streameru; záložní soubory pořízené na jakémkoli jiném médiu lze načíst a zpracovat výhradně v tom programu, ve kterém byly vytvořeny. Jelikož však, jak již bylo řečeno, je bez Backupu komunikace systému se streamerem nemožná, lze kompatibilitu pokládat za nanejvýš žádoucí, byť jinak nejde o základní měřítko kvality zálohovacího programu.

Jedinou zásadní nevýhodu Norton Backupu 3.0 pro Windows představuje poměrně vysoká cena – 3500 Kč – blížící se téměř k ceně kompletního streameru.

FASTBACK.BAK
Nejhorší z testovaných novějších verzí backupů. Nepohodlné ovládání, nestandardní formát dat na streameru, nevalné výsledky komprese, mimořádně špatný výkon v obnovování dat a vysoká cena; to vše činí z tohoto produktu dokonalého outsidera.

Fastback plus 6.0 pro DOS byl původně výrobkem Fifth Generation System. Nyní je výrobkem Symantecu. Proč právě Symantecu, který měl už jedno želízko v ohni v podobě Norton Backupu, to je nejspíš záležitostí oné vysoké ekonomiky, jíž bych velmi nerad někdy porozuměl. Každopádně v současných cenících se nová verze Nortonova zálohovače vyskytuje už jen v podobě pro Windows; DOSovskou nahradil Fastback.

Na obalu se tvrdí, že je to nejprodávanější backupovací program na světě. To může znamenat dvojí – buď že je skutečně nejprodávanější, nebo že konkurenci nestálo za to výrobce za klamavou reklamu zažalovat. Pokud je první možnost pravdou, pak se rozhodně netýká Česka. Nebýt toho, že jej nyní koupil Symantec, znali by u nás Fastback nejspíš jen uživatelé Novell DOSu, který vykastrovanou mutaci programu obsahuje.

Plná verze Fastbacku pro DOS stojí skoro čtyři tisíce, tedy bezmála tolik, co mne stál celý streamer, vybavený v případě Iomegy CP Backupem 7.1 (dnes už asi něčím novějším) pro DOS i Windows.

Po drobných problémech s instalací (Fastback například není ochoten akceptovat pokyn A:INSTALL, pokud byl do příkazové řádky umístěn v Norton Commanderu pokynem Ctrl+E, tedy opakováním a případnou další editací posledního povelu – s ničím podobným jsem se doposud nesetkal) nastal problém hlavní – mé nepochopení faktu, že inzerovaná podpora streamerů se standardem QIC neznamená, že Fastback je QIC kompatibilní.

Přitom ještě i po vložení kazety se soubory CP Backupu se tvářil, že ano. Jediným problémem bylo, že na ní žádné soubory nenašel. Po rozličných experimentech se mi dokonce podařilo docílit toho, že je nenašel ani CP Backup, zatímco ovládací program pro Colorado Jumbo (jinak s Iomegou i CP Backupem vcelku kompatibilní) nenašel dokonce ani streamer, který po korektním ukončení Fastbacku místo normálního přátelského poblikávání zuřivě jednolitě svítil, čemuž neodpomohl ani reset, ale teprve vypnutí a nové zapnutí počítače.

No – nakonec došlo na nejhorší – nechal jsem Fastback, ať si kazetu zformátuje po svém. Tahle švanda mimochodem zabere zhruba hodinu; při klasickém pomalejším přenosu 5 MB/min dokonce dvě hodiny (u Irwinu, který kromě formátování a verifikace používá navíc proces zvaný „servo-writing“, ještě o další hodinu déle). A ejhle – náhle všechno fungovalo. Nakonec se ukázalo, že to byl krok až zbytečně razantní, i když alespoň ukončil podivné hry se světýlky; jinak celý vtip spočívá toliko v tom, že data pořízená Fastbackem přečtete zase jenom Fastbackem a vice versa.

Dokumentace se tváří, jako by program dokázal zálohovat i na krabičku od sirek, jestliže bude v některém z formátů, jejichž výčet zabral v manuálu celou jednu tiskovou stranu A5 vysázenou hodně drobným písmem. Jedná se ovšem převážně o rozličné obskurní formáty běžných disket (například oblíbených 800 kB na 360 kB disketě apod.), generované všelijakými share– či freewarovými utilitami.

Co mne však opravdu zaujalo, bylo tvrzení výrobce, že „absolutely no one saves you both time and space as well as we do.“ Absolutně nikdo – to už je opravdu slovo do pranice.

Podíváte-li se do tabulky, je jasno. „Absolutely no one...“ – tůdle. Jediné, v čem vám Fastback trochu času ušetří, je zálohování a komparace na médiích typu SyQuestu; štědře vám to však vynahradí při obnovování souborů – výsledný čas sedmkrát delší, než je zdravý průměr ostatních programů, není překlepem! V šetření místem je dokonce nejhorší ze všech srovnávaných novějších backupů.

Rozpor reality s reklamními sliby značně zpochybňuje hodnověrnost všech ostatních superlativů na obalu. Ty ve mně ostatně vzbudily nedůvěru ještě než jsem krabici vybalil z celofánu; tvrdit o sobě, že jsem dobrý, patří ke zdravé sebedůvěře; prohlašuje-li však někdo, že je nejlepší, je to téměř s určitostí idiot.

K tomu všemu ani pracovní prostředí, ani ovládání programu vcelku nemají, čím by uživateli mohly imponovat. Snaží se sice zaujmout efektním pseudografickým rozhraním, ale jinak nejsou ani přehledné, ani praktické. Vysloveně vražedná je funkce Erase Files v menu Utilities, která proti všemu očekávání nemá smazat data ze zálohovacího média, ale je implicitně nastavená, aby zlikvidovala celý disk C. S trochou roztržitosti se může stát, že vás zachrání opravdu už jen včas pořízená záloha. Obdobně drastické je i nastavení typu zálohy Full/Erase, které nefunguje tak, že by se novým zálohováním přepsala stará data na záložním médiu (jako totéž nastavení u CP či Norton Backupu), ale tak, že se po backupu smažou zazálohovaná data z harddisku. Podobné operace nemají v programu tohoto druhu co dělat – rozhodně nejde o nějaké zvýšení uživatelského komfortu, ale spíš o veřejné ohrožení.

CPBDOS9.BAK
Favorit pro zarputilé příznivce DOSu; za stejnou cenu jako u konkurence dostanou navíc celý balík PC Tools Pro se spoustou užitečných utilit. Výkon vlastního Backupu je přitom vcelku uspokojivý, uživatelské prostředí sice ne tak elegantní, ale zato přehlednější, než u Fastbacku.

Central Point Backup 9.0 lze obdržet buď samostatně za nějaké 3000 Kč, nebo o tisíc korun dráž v rámci balíku PC Tools Pro 9.0 for DOS. Číslice 9.0 je v případě Tools poněkud matoucí, protože pod názvem Tools PRO se de facto jedná o verzi první. Ve skutečnosti to PRO je jen stejně prostomyslná reklama, s jakou dodnes někteří výrobci laciné elektroniky píší na své přístroje HI-FI. Jinak se skutečně jedná o normální deváté pokračování PC Tools, pouze očesané o Windowsovské varianty hlavních utilit, které byly k předchozím verzím přiloženy (nevím, zde právě tato změna zaslouží označení PRO). Každopádně volba mezi samotným CP Backupem a PC Tools vzhledem k nepatrnému cenovému rozdílu opravdu není složitá, a tak se dál separátním provedením nebudeme zabývat.

Pokud jde o zbylé PC Tools: názor většiny uživatelů, které znám, je dost nekompromisní. Neřekl bych, že zcela právem. Jistě – PC Shell není zdaleka tak zdařilou nadstavbou operačního systému, jako Norton Commander, a některé dodávané utility nejsou tak dobré, jako Nortonovy. Jenže to všechno zase máte pod střechou za třetinu peněz; ba dokonce za pouhou čtvrtinu, přičteme-li ještě Antivirus, který Norton prodává rovněž extra. Přitom zdaleka ne všechno je u Central Pointu tak zlé, jak mnozí soudí. Aniž bych chtěl rozebírat a srovnávat ostatní utility, nedá mi, abych se nezmínil alespoň o prográmku FASTCOPY z verze 9.0, což je nejúslužnější kopírovač disket, jaký jsem kdy viděl. Veškerá komunikace s ním se omezuje pouze na odsouhlasení první diskety (to pro případ, že byste měli v každé šachtě jednu na vybranou), jinak už jen ládujete. Fastcopy si samo očenichává drivy – doslova: po vyhotovení kopie a vyjmutí diskety začne přepínat mezi disketovými jednotkami, dokud do libovolné z nich nestrčíte další disketu, kterou okamžitě a bez dotazu začne kopírovat, a tak pořád, dokud nestisknete Cancel. Velmi pohodlné, není-liž pravda? Dokonce ještě příjemnější, než Diskdupe.

Každopádně ať už byly výhrady uživatelů (zejména mnohých programátorů a hardwarářů, pro které jedinou přijatelnou nadstavbou DOSu bylo a je XTree) vůči PC Tools jakékoli, obvykle dodávali: „teda kromě toho Backupu.“ A měli pravdu. CP Backup byl skutečně velmi kvalitní už u starších vydání; od verze 7.0 pak zásadně změnil design na Nortonovský Express Interface, který si udržel dodnes (stejně tak ovšem volitelně i původní fasádu, připomínající uspořádání Fastbacku, ovšem podstatně přehlednější).

Verzi 8.0 jsem neviděl, takže mohu srovnávat pouze se sedmičkou. Kromě výrazného zlepšení kompresního poměru je asi největší novinkou zařazení menu s utilitami pro práci se streamerem, jejichž absence byla předchozím verzím dost vyčítána (funkce byly přístupné pouze zprostředkovaně, při vlastním backupu). Ostatní inovace jsou víceméně kosmetické, což je ostatně v posledních letech chronický problém upgradů DOSovských utilit všeho druhu u všech výrobců bez výjimky (těžko najít lepší doklad vyčerpaných možností tohoto operačního systému).

Vytvořené záložní soubory na streameru jsou plně kompatibilní se starším verzemi CP Backupu i Norton Backupem 3.0, i když formát dat byl patrně pro zlepšení komprese poněkud upraven, jelikož soubory vytvořené verzí 9.0 na ostatních médiích už směrem dolů kompatibilní nejsou.

CPBDOS7.BAK
CP Backup 7.1 pro DOS představuje jediného zástupce staršího typu zálohovacích programů, které ještě neuměly využít možnosti dvojnásobné rychlosti přístupu k datům na řadiči s kapacitou 2.88 MB. Přiložený READ.ME soubor se za to omlouvá a slibuje, že v příští verzi už bude vše v pořádku. Nejspíš bylo, protože verze 9.0 už funguje plnou parou. Drastické časové údaje nicméně dobře demonstrují, jak vypadá práce se streamerem připojeným ke staršímu typu řadiče a nevybaveným akcelerační kartou.

CPBWIN.BAK
Spolu s předchozí verzí pro DOS byl CP Backup 1.2 pro Windows součástí programového vybavení dodávaného ke streameru Iomega, a také jednou s Windowsovských utilit obsažených v PC Tools 7.1. Oba programy také tehdy měly společný manuál. V současné době je na trhu verze 2.0, prodávaná buď samostatně, nebo jako součást PC Tools for Windows 2.0. Nicméně právě na starší verzi lze dobře demonstrovat větší rychlost zálohovačů pro Windows; i dva roky starý backup je v tomto prostředí rychlejší, než jeho nejnovější DOSovský nástupce.

NBACKDOS.BAK
Pro úplnost srovnáváme také starší verzi Norton Backupu 2.0 pro DOS, rovněž z konce roku 1992 . Od té doby se program stačil doškobrtat jen o dvě desetinky dál a tam už nejspíš zůstane – vystřídán v nabídce Symantecu diskutabilním Fastbackem. V testech použitá verze pocházela z patrně nejnepovedenější kreace, jaká kdy nesla jméno Petera Nortona – Desktopu pro DOS, ve kterém se Symantec planě pokusil konkurovat komplexnosti PC Tools. Přišlo mu přitom ale nejspíš líto jen tak naházet všechny své perly uživatelům do jednoho balíčku, takže vznikl podivně okleštěný hybrid, v konečném důsledku daleko horší, než opovrhované PC Tools.

Ve výčtu programem podporovaných streamerů chybí Iomega a program ji také jako jediný ze všech nepodporuje. Jinak stojí za zdůraznění hlavně skvělý výsledek maximální komprese, jímž se i v konkurenci mnohem novějších programů Norton Backup 2.0 pro DOS vyšvihl na druhé místo.

MSBACKUP.BAK
V tabulce není sice MS Backup uveden, ale stojí alespoň za zmínku, neboť jeho vlastníkem je každý uživatel MS DOSu od verze 6.0 včetně. Microsoft jím oblažil své zákazníky hned v dvojím provedení – pro DOS i Windows. V obou případech se přitom, jak již bylo řečeno, jedná o notně vykastrované produkty z dílny Petera Nortona.

Ani jedna z podob MS Backupu nepodporuje streamery a nemá volbu typu komprese. Hodnoty zálohování na SyQuest vypadají takto: Backup: 0,45/0,40; Compare shodně 0,25; Restore 1,05/0,45; velikost výsledného souboru 5,254/5,752 MB (první údaj se vždy týká verze pro DOS/druhý pro Windows). S MWBACKUP.EXE to tedy nedopadlo tak jednoznačně, jako s jinými zálohovači pod Windows. Zejména o 500 kB horší komprese je značně překvapivá, byť ostatní parametry jsou dle očekávání lepší.

C:\PATH
Abychom to shrnuli:

Pokud nejste moc pečliví a počítač vás neživí, vystačíte jako doposud s disketami a s ARJ. Pro pedantštější amatéry bude asi stále nejvhodnějším zařízením levný streamer buď s dodávaným softwarem, nebo s Norton Backupem 3.0 for Windows, který se v testu při práci s páskami osvědčil jako jednoznačně nejrychlejší a nabízí řadu dalších předností. Jen se obávám, že i když si ho tato sorta uživatelů pořídí, Symantec z toho v nejmenším nezbohatne. Hudry, hudry, panáčkové, přijde na vás BSA!

Do hry ovšem vstupuje také externí Zip Drive, šplapající na paty levným streamerům do té míry, že by je mohl bleskurychle pohřbít jednou provždy, pokud cenová politika Iomegy bude opravdu tak vstřícná, jak při prezentaci tohoto produktu výrobce sliboval.

Movitější uživatelé mohou meditovat, zda koupit SyQuest, Bernoulli, 230MB magnetoptický disk, výměnný pevný disk nebo externí pevný disk. Zde je dobrá rada drahá a Softwarové noviny mne nehonorují zdaleka tak dobře, abych vám ji za ty peníze poskytl – tedy v případě, že bych ji znal.

Velkokapacitní média zůstanou zatím vyhrazena úměrně velkokapacitním pracovištím. Bylo by ode mne troufalé, abych v tomto článku radil správcům sítí, jak mají zálohovat svá disková pole, protože o tom – alespoň doufám – vědí daleko víc než já. Dovoluji si pouze usuzovat, že se s praktickým provozem velkokapacitních magnetoptických disků seznámí daleko dřív než našinec.

Konečně zdůrazňuji – a obávám se, že nikoli zbytečně – že ačkoli všechny údaje ve výše uvedených testech byly získány zcela exaktními postupy, neznamená to, že s jiným hardwarem či konfigurací systému není možné naměřit výsledky naprosto odlišné (zejména neúměrně vysoké hodnoty Restore u Fastbacku vzbuzují určité pochyby, byť byly měřeny opakovaně).

Totéž ovšem ve větší či menší míře platí naprosto o všech výsledcích, které se v odborných časopisech dočtete. I když v PCLabs protáhnou nějaký program všemi počítači, které tam mají, neznamená to, že zrovna na tom vašem se nebude chovat úplně jinak. To jen tak na okraj, neboť jsem se v poslední době setkal s několika případy naprosto nekritické víry ve výsledky takovýchto testů. I ty nejpreciznější je vždy třeba nahlížet s určitou rezervou, neboť v životě vše obvykle funguje úplně jinak, než v laboratoři.

BACKUP COMPLETE

Jednou větou: Přehled zálohovacích zařízení se zvláštním zaměřením na výrobky pod 10 000 Kč a srovnávací test tří nejnovějších a několika starších zálohovacích programů.

Úvodní strana ARCHIVU MARTINA MANIŠE

Hlavní menu LEGE ARTIS NA WEBU