Computer ludus XI
(Softwarové noviny 11/1994)
Po nudném a zlobivém 7th Guestu, který jsem po zásluze pohaněl v minulém čísle Softwarových novin, byla další CD-ROMová vypalovačka LABYRINTH OF TIME pravým balzámem. Žádné složité konfigurování, žádná instalace, prostě spustíte batch, který je jediným souborem v hlavním adresáři cédéčka, a je to. Program si sám očenichá hardware, sám se nastaví – zkrátka přesně to, jak by pořádně napsaná hra měla fungovat. Nemáte-li v počítači patřičné součástky, jako třeba zvukovou kartu, neskončí vše 7th guesťáckým oznámením, že bez ní si tak akorát můžete – klidně se to spustí i bez muziky. Vše, co se od vás žádá, je 972 bajtů (opravdu čtete dobře!) volného místa, které zabere devět souborů pro uložení pozic v adresáři LABSAVES, jenž si program sám vytvoří přímo ze hry na vámi vybraném disku.
Při vší té pohodě je Labyrint času navíc nejlépe namalovaná hra, jakou jsem kdy v životě viděl. Pracuje v rozlišení 640x480 s 256 barvami, a to nikoli jako širokoúhlá nudle vprostřed monitoru, jako tomu doposud v nejlepších případech u konkurenčních produktů bylo, ale pěkně přes celou obrazovku. Nadto je výtvarně pojednána takovým způsobem, že snad dokonce ani nedělá ostudu Escherovské variaci na obalu.
Ovšem – každá sranda něco stojí. V případě Labyrinthu je to absence sebemenšího náznaku jakékoli akce a minimální množství animací. Nic, co by se jen vzdáleně podobalo třírozměrnému pohybu v 7th Guestu, natožpak v Doomu či ShadowCasteru, zde nenajdeme. Pohyb po bludišti se realizuje prostým přemalováním obrazovky, které ani na 486/66 s třírychlostním CD-ROMem neprobíhá zrovna bleskově. Do důsledků zváženo se Labyrinth principiálně příliš neliší od primitivních sinclairovských her typu Hobit (kombinace klasické textové hry s obrázkem aktuálního výhledu do kraje), pouze verbální komunikace typu „vezmi“, „otevři“, „jdi na sever“ je nahrazena elegantnějšími ikonami a v obrázcích můžete občas něčím pohnout (třeba spláchnout toaletu či přivolat výtah) nebo si některou jejich část prohlédnout v detailu.
Příběh je prostý. Všední, hnusné, šedivé ráno (doloženo černobílými fotografiemi z městské dopravy). Nastupujete do metra, když tu náhle... První animace – barevný pán, který o sobě prohlásí, že se jmenuje Daidalos a je duchem téhož Daidala, kterého král Minos kdysi pověřil výstavbou labyrintu na Krétě, odkud pak s Ikarem ještě rádi zdrhli na voskových křidélkách (těmi na vás přátelsky zamává, když hru šťastně dohrajete). Zlý Minos, t.č. rovněž duch, ho však i postmortálně opruzuje s budovatelskými úkoly. Tentokrát je to labyrint přes všechen čas, který má Minoovi umožnit ovládnout na věky celé lidstvo. A vy jediný, náhodně vybraný smrtelníče, můžete tu hrůzu zastavit.
Postava (mimochodem jediná v celé hře) zmizí a dosud šedivé okolí se vybarví. Z vagónu metra se dostanete do hotelu z přelomu století a dále pak (na přeskáčku a bez nároku na úplnost): do vagónu lanovky; do kovbojského městečka s cintorínem, výčepem, úřadovnou šerifa, tiskárnou místních novin a starým dolem, v němž je ukryt kámen s Artušovým mečem; na orbitální stanici s kosmickým muzeem; na mayskou pyramidu, nazývanou z nejasných důvodů „zikkurat“ (což je jinak záležitost staré Babylónie); do starého biografu; kavárny z padesátých let – no, k předvedení toho, o jaký guláš se jedná, už snad stačilo.
Jednotlivé interiéry i exteriéry do sebe zcela volně přecházejí bez jakéhokoli systému či logiky. Zabírají celkem tři patra plus nějaké to detašované pracoviště přístupné přes teleport. A abych nezapomněl – skrývají se v nich rovněž čtyři bludiště: zrcadlové, zahradní, středověké a surreálné. Posledně jmenované stojí za zvláštní zmínku, neboť jednak jako jediné nemá automapu (s odůvodněním, že je příliš abstraktní na to, aby mohlo být zmapováno) a jednak proto, že se nepochybně jedná o nejlépe namalovanou pasáž celé hry. Animacemi se to tu jen hemží – prakticky v každém pohledu je nějaký pohyb. Dá také nejvíce práce tudy projít; povedlo se mi to vždycky jen zcela náhodně.
Při brouzdání se labyrintem máte pochopitelně za úkol sebrat, co se dá, a něco s tím provést (ovšem zdaleka ne všechno, co seberete, má nějaký praktický smysl), sem tam vyřešit nějakou hádanku a v konečné fázi zlikvidovat Minotaura (ne snad, že byste se s ním prali – je to jenom duch, který vám neublíží – stačí nalakovat zrcadla, která vytvářejí jeho iluzi, a je po něm) a rozbít základní kámen labyrintu. S kompletním návodem by se hra dala dohrát za pár hodin a nebyla by to vůbec žádná zábava. Ve Score 6/94 však místo návodu vyšlo jen pár zmatených pokynů Andreje Anastasova, které hru činí ještě přijatelně zajímavou a přitom k jejímu dohrání vcelku postačí (stálo mne to dvě noci života). Dovolil bych si snad jen doplnit ve stejném tvůrčím duchu několik drobností, nad kterými jsem se zasekl: splasklý vagón je třeba nahustit / krást v muzeu se nemá, ale musí / dveře s datem narození je nutné ručně otevřít.
Za největší nedostatek ovládání programu pokládám nemožnost pohybu zpět – je vždy nutné dvakrát se otočit a přetrpět jedno vymalování obrazovky navíc. Výsledky autokonfigurace jsou sice, jak již bylo řečeno, velmi uspokojivé, nicméně digitalizované zvuky přece jen sem tam narazily na nekompatibilitu SoundBlasteru 16 se „standardem“ Soundblasteru Pro a zmrazily systém. Naopak starší VESA driver MGA, který byl nepřekonatelnou překážkou pro 7th Guest, fungoval s Labyrinthem bez problémů; po jeho odstranění se program automaticky spustil v nižším rozlišení, což ovšem velmi výrazně zredukovalo půvaby grafického provedení.
Pokud jde o hudbu, je vcelku příjemná, ale po nějaké době těch pár neustále se opakujících melodií začne přece jen člověku lézt trochu na nervy. Trpíte-li klaustrofobií, není tato hra nic pro vás – neustále se měnící lidu– i nestvůrprázdné interiéry jsou časem depresivnější, než wolfensteinovská sklepení.
Nebudete-li od Labyrinthu očekávat zázraky, poskytne vám příjemné rozptýlení, i když za ty peníze by člověk čekal přece jen něco lepšího. Pro příležitostné hraní je vcelku vhodný – alespoň si ho déle užijete – není však dobré vracet se k rozehrané hře s delším časovým odstupem, protože za tu dobu spolehlivě zapomenete, kde co bylo. Že by si někdo byl ochoten procházku labyrintem zopakovat, pokládám za velmi nepravděpodobné, což ještě více zpochybňuje vynaloženou investici. Pokud ale Labyrinth Of Time dostanete třeba v bundlu s nějakým multimediálním hardwarem, měl by být určitě prvním cédéčkem, které do počítače strčíte.
LABYRINTH OF TIME
Jednou větou: Hra na CD-ROM s výtečnou grafikou
Prostředí a požadavky: minimální: DOS 3.3, 386DX, 2 MB extended či XMS a 525 kB konveční RAM, VGA, CD ROM, myš; doporučené: DOS 5.0 či vyšší, zvuková karta kompatibilní se SoundBlasterem, SVGA karta minimálně s 512 kB RAM a podporou standardu VESA, double speed CD-ROM.
Výrobce: Electronic Arts/Terra Nova Development, USA
Zapůjčil distributor: Neokortex, tel. (02) 25 53 73
Cena: 1916 Kč (včetně DPH a ceny nosiče)
Úvodní strana ARCHIVU MARTINA MANIŠE
Hlavní menu LEGE ARTIS NA WEBU