Názor
(Softwarové noviny 11/1994)
V jistém renomovaném počítačovém periodiku jsem nedávno narazil na celkem roztomilý fejetonek, žánrový to útvar v počítačové publicistice vzácný jako letos v létě houby. Pojednával rozverným způsobem o autorových trablech s notebookem. Nic nekritizoval, na nikoho nenadával, prostě pohoda. Nicméně tento zcela nekonfliktní článek zakončoval subpodčárník, který stroze konstatoval, že „názory autora nemusí být totožné s názory redakce“.
Odhlédněme od této extrémně absurdní situace. Ve skutečnosti není až tak důležité, že se podobná poznámka vyskytla pod článkem, který žádný názor neobsahoval – to je jen směšné a možná i trošku signifikantní. Podstatné je, že se vůbec vyskytnout mohla.
Představa, že by redakce tvořená více jedinci, než pouhým šéfredaktorem (i takové existují), mohla mít nějaký názor, je od podstaty úplně hloupá. Nelze se tedy divit, že se s podobnými poznámkami setkáváme v každých druhých novinách, neboť noviny jsou rovněž od podstaty hloupé. Jejich úlohou není a nikdy nebylo sdělovat lidem myšlenky a zásadní informace, ale rozšiřovat informační šum; nic jiného dav také obvykle nezajímá. Noviny nejsou papíroví filosofové, ale papírové domovnice.
Přesto se většina z nich odjakživa urputně snaží vyvolat v čtenářstvu dojem serióznosti, naprosto neadekvátní obsahu. Čím jiným, než formou. Zejména za dob bolševika, kdy obsah novin při nejlepší vůli nemohl nikdo brát vážně, dosáhl formalismus nebývalých výšin. Pracovní postupy v redakci, v níž jsem začínal, připomínaly rozhodně spíše úřad, než tvůrčí prostředí, jaké se prezentuje ve filmech; ostatně novinář je vůbec jakýmsi podivným hybridem kumštýře s ouřadou. Tak například jedním z nesčetných železných zákonů redakce bylo, že se v žádném článku nesmělo objevit sloveso v první osobě. Orgie ich formy, jichž si dopřávám na stránkách tohoto listu, jsou do jisté míry i zastydlou reakcí na tehdejší rutinu; krom toho mi samozřejmě umožňují relativizovat příkré soudy a tím snížit význam eventuálních chyb, kterých se lze i při sebepečlivějším recenzování velmi snadno dopustit. Jinak se ovšem schopnost psát odosobněně vždy pokládala za základ zvládnutí řemesla, zejména pokud se přitom dokážete vyhnout záplavě pasivních tvarů, které si tento způsob psaní přímo vynucuje.
Nehovořím pochopitelně o bulvárním tisku, jehož nezastřeně domovnická dikce dobře odhaluje skutečnou podstatu masmédií (a nejspíš právě proto bývá jako dítě upozorňující na královu nahotu tak často okřikován a peskován), i když i v jeho lidové „neformálnosti“ se leckdy skrývá velmi programový formalismus; mnoho čtenářů by asi překvapilo, jak tvrdá pravidla vládnou v periodikách typu Blesku (amatérské Spieglischer Beobachtery, tyto papírové fízly živené zavistí a tlačícími botami lůzy, odmítám pokládat i jen za bulvár).
Jako skvělý doklad nepřímé úměrnosti obsahu a formy může posloužit kdysi výtečný týdeník Respekt; čím řemeslně „profesionálnější“ se během času stával a čím vážněji začal sám sebe brát, tím méně byl ke čtení. Obávám se, že dnes už by i zde dokázali napsat pod diskutabilnější příspěvky, že v nich obsažené názory nemusí být totožné s názorem redakce. Neboť mít názor není profesionální. Profesionální je čmuchat a informovat, čemuž se vznešeně říká investigatorní žurnalistika: „helejte pani, slyšela ste vo tom, jak v tý Bosně teďka mobilizujou; taky toho Wallise už prej pustili; jo a věřila byste – se Slovákama už nejčko kšeftujem za dolary!“ Umíte si snad představit domovnici, jak vykládá sousedce: „a taky mi vám napadlo, že ten vesmír nemusí bejt tak úplně nekonečnej...“? – Asi těžko. I kdyby se už podobnými nesmysly zabývala, stejně by o tom nikomu nevyprávěla. Ne že by se styděla, ale prostě ví, že paní Procházkovou by to nezajímalo.
A tak lze jistě pochopit, že seriózní listy, jsou-li už nedostatkem jiných materiálů či nešťastně etablovanou rubrikou přinuceny tu a tam otisknout nějaký názor, se před nepřízní publika jistí alespoň voláním „my nic, my muzikanti“.
Možná namítnete: je zde přece nějaké zaměření listu – to je ten „názor redakce“. Zaměření však není názor, ale vágní pojem, o jehož obsahu se ve všech fungujících redakcích neustále do krve hádají. Kupříkladu noviny s katolickým zaměřením mohou teoreticky obsahovat velice široké spektrum názorů od zbabělých výlevů, jaké produkovali soudruzi z Pacem in Terris, přes běžné klerikální plky, až k demlovskému antisemitismu či Greenově jezuitské expresi: „svět katolický zvrací svůj katolicismus, z čehož patrno, že jsou katolíci moroví“. Je přitom vcelku pravděpodobné, že je-li redakce dostatečně početná, najdou se v ní lidé, kteří celé to spektrum svými názory pokryjí. Co tedy zbývá? Samozřejmě – nemít žádný názor. A pokud se snad nějaký vyskytne, hned zavolat piky piky na hlavu.
Přeháním, zajisté. Mnohé názory i v novinách možno mít; zejména pak takové, které má každý. To však pochopitelně nejsou ony názory, od kterých redakce cítí potřebu se distancovat – těm se říká vlastní názor. (Téměř každý z nás o sobě tu a tam tvrdívá, že na to či ono má vlastní názor. Říkáme to v dobré víře a obyčejně se mýlíme – je to jenom méně obvyklý názor, který jsme kdesi zaslechli či přečetli a přijali ho za vlastní. I ti nejoriginálnější myslitelé dokážou za život vypotit sotva pár desítek skutečně původních názorů, a to si ještě nikdy nemohou jisti, které to jsou. Z hlediska nepřístojnosti pro publikování v seriózním listu je však otázka původnosti „vlastního názoru“ zcela vedlejší.)
Alibismus redakcí ve skutečnosti není vyjádřením opravdového distancování se od otištěných článků – kdyby si redaktoři mysleli, že jsou špatné či hloupé, asi by je do novin nedávali. Manifestační odstup pramení spíše z jakéhosi iracionálního strachu z vlastního názoru; z tabu hereze, vštípeného staletími víry. To je samozřejmě naprosto nesmyslné – žádný názor, byť sebedeviantnější, není sám o sobě nebezpečný ničemu, kromě víry (a má-li tato víra alespoň jedny ruce, ochotné hájit ji před kacíři, pak ještě tomu, kdo názor hlásá). Skutečným ohrožením jsou praktické konkluse z názorů dovozené, jejichž souhrnem a petrifikací se nakonec stává právě dogma; každá víra představuje potenciální vražedné nebezpečí, jakkoli nám snad může zpočátku připadat neškodná a humánní.
Řekněme to jinak: názor, že Bůh není, neškodí ničemu, kromě samotného náboženství a těch, kdo takový názor hlásali a shořeli za to na hranici. Víra v to, že Bůh není, dovedená k praktickému závěru, že ty, kteří zastávají opačný názor, je třeba přinejmenším zavřít do vězení, aby své bludy nemohli šířit dál, není o nic méně děsivá, než kobky svaté inkvizice. Víru lze samozřejmě pojmout k jakémukoli názoru; transcendentální podstata s tímto pojmem obvykle spojovaná v žádném případě není podmínkou. Kdybych kupříkladu uvěřil ve svůj již dávno proklamovaný názor, že Text602 je špatný editor, který díky reklamnímu humbuku zhoubně zamořil české počítače, poznalo by se to podle toho, že bych se stal samozvaným předsedou Ligy pro boj s Textem602, jejímž konečným cílem by byl přísný celosvětový zákaz používání tohoto programu. Dovedeme-li vše do důsledku, bylo by možno uvěřit i ve výše uvedenou tezi, že každá víra představuje potenciální nebezpečí, a v rámci této víry pak všechny, kdo věří v něco jiného, pohotově zplynovat.
Komu to připadne absurdní, nechť se laskavě důkladně probere dějinami, zvláště pak s přihlédnutím k našemu pohnutému století, a určitě shledá, že davy už uvěřily v daleko šílenější pitomosti. Naopak – právě taková retrospekce by jej mohla příznivě naklonit mírnější variantě víry v to, že každá víra představuje potenciální nebezpečí, a sice že každého, kdo slibuje věčné spasení, jakoukoli vyvolenost, spravedlnost a prosperitu, by bylo vhodné včas internovat v ústavu pro spasitele, než se mu opět povede předvést nám nějakou svatou, tisíciletou či spojeně proletárizovanou říši v praxi. Zní to velmi lákavě, až na to, že bychom se tím sami pasovali na podobné „zachránce lidstva“. Touha spasit svět je právě tak věčná, jako hrůzná; boj s touto ideou může být pro leckoho horší sisyfovštinou, než pro heroinistu přestat si píchat.
Ale ano, pro mne taky. Pro každého, kdo píše. Přičtěte si k tomu kumštýři a ouřadovi ještě kazatele – obrázek bude úplnější. Každopádně jsem však rád, že pro mne zbyly alespoň jedny noviny, do kterých mohu psát své názory, aniž bych se musel obávat, že se od nich redakce nakonec odtáhne jako od kusu obzvláště páchnoucího lejna. Jednu podobnou zkušenost jsem už v počítačové branži udělal, a stačila mi; hru na komentovanou svobodu slova už víckrát nehraji.
PS: Právě jsem svedl duševní bitku, zda neukecat Petra Koubského, aby proti redakčním zvykům označil tento článek poznámkou, že názory autora nemusí být totožné s názory redakce. Protože i jemu je vlastní podobně zvrhlý smysl pro humor, nejspíš by souhlasil, ale bohužel existují i exaktněji založení čtenáři, kteří by to nedocenili. Takže pro ty, kteří by to bývali docenili – jo, napadlo nás to.
Úvodní strana ARCHIVU MARTINA MANIŠE
Hlavní menu LEGE ARTIS NA WEBU