Computer ludus X

(Softwarové noviny 10/1994)



Když jsem si nesl z Neokortexu dlouho slibovaný 7th GUEST, těšil jsem se, že se konečně budu moci s laskavým čtenářem podělit o nebývalý zážitek. Hru totiž provází od jejího uvedení na trh dosti bombastická reklama; všechny recenze, které jsem doposud četl, sborově hýkaly nadšením, rozplývajíce se v superlativech o originální koncepci, skvostném grafickém provedení, výtečném zvuku a vůbec o zcela nové generaci zábavního softwaru. V zásadě lze říci, že ačkoli hra všechny tyto přísliby skutečně naplňuje, jedná se úhrnem o velmi nepodařený program, který vás připraví o nervy a za poměrně dost peněz vám přinese poměrně málo zábavy.

Sebelépe koncipovaný software nestojí za nic, pokud pořádně nefunguje. 7th Guest je bohužel jednou z těch nešťastných her, k níž by se měl rovnou dodávat i náležitý počítač. Nakonfigurovat hardware tak, aby si s ním program rozuměl, zabere víc času, než dohrání hry. To myslím smrtelně vážně, protože než se mi 7th Guest podařilo poprvé vůbec spustit, trvalo to čtrnáct dní, zatím co s hraním jsem byl (za pomoci návodu v Excaliburu 21) hotov za jediný večer.

K tomu, aby program chodil jak má, je zapotřebí myš, počítač 486 se 4 MB RAM, levná local-busová 1MB videokarta plně kompatibilní s poslední verzí standardu VESA, CD-ROM s přenosovou rychlostí 300 kb/sec a přístupovou dobou 300 ms, zvuková karta nejlépe s nasamplovaným General MIDI (například Wave Blaster). Pokud něco z toho nemáte, program buď vůbec nespustíte, nebo funguje jen v nižším rozlišení (ve kterém čas od času padá, neboť, jak příručka zdůrazňuje, hra byla primárně psána pro vyšší rozlišení), či alespoň není takový, jak si jej tvůrci představovali (např. při použití FM syntézy; dokumentace místy budí dojem, že byla v druhém plánu psána jako reklama na Roland Sound Canvas).

Shodou okolností jsem měl všechno, kromě levné videokarty. Instalační program Guesta si mou MGA Ultimu nedůvěřivě přeměřil a ohlásil, že splňuje požadovanou rychlost toliko z jediného procenta a že bude instalovat nižší rozlišení. Pravda – karty Matroxu jsou v DOSu líné jako hrošík liberijský, ale výrobce přece nemohl předpokládat, že bude mít každý v počítači nacpanou kartu s Weitekem. A rychleji, či při nejhorším stejně rychle jako Trident či běžné akcelerátory, zas ještě pracuje.

Zalistoval jsem příručkou a zjistil jsem, že téže zprávy se údajně dočkají i majitelé karet s procesorem S3 (a koneckonců – kdo ví – možná všichni, kdo mají něco lepšího než Cirrus Logic). To už mi přišlo opravdu trochu postavené na hlavu, protože pokud si někdo koupí požadovanou 486, nečiní to obvykle proto, aby mohl hrát 7th Guest, ale aby mohl pracovat s Windows. V takovém případě si ovšem asi pořídí také nějaký ten akcelerátor, a to nejspíše právě es-trojkový, jelikož ty nejlevnější dnes stojí jen o pár tisícovek víc, než nejsprostší VGA karta, přičemž poskytují vcelku uspokojivý výkon.

Ale dobrá – oželel jsem vyšší rozlišení a pokračoval v instalaci. Nebudu čtenáře unavovat; po několika hodinách se mi nakonec podařilo spustit alespoň Demo a dospět k závěru, že poslední problém, který jsem dosud neodstranil, spočívá v zasmrádlém VESA driveru. I zavolal jsem firmě Hayward, kdeže nové drivery jsou. Byly zrovna na cestě. Kupodivu fungovaly (totiž alespoň ten VESA; nové drivery pro Windows se projevily jako zajímavý doklad zhoubného působení počítačových periodik na výrobce, neboť Matrox, patrně popuzen výtkami PC Magazinu vůči rychlosti CADovských funkcí, sice zdvojnásobil výkon karty v CADu, ale zpomalil ji v oblasti zpracování textů, takže jsem se nakonec kajícně vrátil k původní verzi ovladače). Nicméně kýženého cíle bylo dosaženo – 7th Guest fungoval. Stačilo už jen pár dalších hodin experimentů, abych zjistil, že důvodem, proč hra padá po každém uložení pozice, je nastavení STACKS=9,256 (nepáral jsem se s tím a nastavil jsem rovnou 64,512, což Guestovi už konečně vyhovovalo; podotýkám ovšem, že v dokumentaci o požadavku na hodnotu stacků není jediné slovo). Pak už zbývalo jen překopat iniciaci SoundBlasteru, protože mluvené slovo není ve hře při normálním nastavení prakticky slyšet (v Demu vše samozřejmě funguje bez problémů), a mohl jsem se vrhnout do útrob strašidelného loutkářova domu.

Pokud jsem to neudělal hned, pak pouze proto, že jsem byl předchozí anabází už natolik zhnusen, že by výsledné dojmy musely být nutně neobjektivní. Ani s odstupem dalšího týdne jsem však nezískal pocit, že by se jednalo o špatně napsaný program s převratnou, ba geniální koncepcí; nikoliv – jde o špatně napsaný program se zcela pitomou koncepcí. Zdařilá grafika a hudební doprovod obalují naprosté vakuum; vlastní obsah hry by se dal vměstnat do programu a pár stech kilobajtech, aniž by se na principu cokoli změnilo. Tvoří jej totiž de facto pouze 24 (slovy dvacet čtyři) hlavolamy, z nichž zhruba polovina zabere i zcela nezkušenému hlavolámači nejvýše pár desítek minut.

Okolní, skoro sedmisetmegabajtovou vatu nazývají autoři „interaktivním dramatem“. S tím dramatem – no budiž, ale interaktivní?! Veškerá interakce spočívá v tom, že si můžete vybrat, do které z obvykle tak dvou až pěti místností, jež se zpřístupní po vyluštění předchozích hlavolamů, vlezete nejdřív. Poté následuje nějaký více či méně strašidelný výjev, který můžete toliko sledovat – nelze jej však vypnout (samozřejmě pokud nepoužijete reset). Některé výjevy se zopakují po stisknutí ikony s divadelní maskou. Upřímně řečeno – když si na videu pustíte Nightmare of Elm Street 3, bude to skoro interaktivnější (nudné pasáže lze přetočit), nejméně stejně dramatické a určitě strašidelnější.

Tedy, ona také v originálním balení 7th Guesta údajně videokazeta byla, jenže celá škatule stála přes dva a půl tisíce, což byl zřejmě ochoten investovat málokdo, takže nyní se prodává o deset až patnáct stovek lacinější OEM verze, sestávající toliko ze dvou kompaktů a sešitku. Nevím, zda v krabici byla i nějaká knížka s libretem – nejspíš ano – každopádně v sešitku o něm není ani slovo. Samotný program s vámi písemně komunikuje jen zcela minimálně, takže pokud chcete vychutnat všechny půvaby zápletky, musíte ovládat mluvenou angličtinu lépe než já (což ale není zase tak složité). Základní story je ovšem vcelku prostinká: jako imaginární sedmý host se ocitáte v domě šíleného loutkáře, který zde s oblibou mordoval dítka a naposledy vyvraždil šest návštěvníků, kteří v domě straší dodnes. Strašidelné výjevy se skládají postupně do jakési mozaiky, která – alespoň doufám – dává nějaký smysl. Loutkář po domě rozesel své „puzzles“, které musíte všechny vyluštit, abyste zlikvidovali prokletí domu tohoto. Když tak učiníte, zlý přízrak se rozpustí, duch zamordovaného pacholete se vám pěkně poděkuje a představí se vám všichni tvůrci programu.

V této souvislosti je pozoruhodné, že jeden z autorů konceptu hry je podle fotografie dáma. Vraždění neviňátek totiž obvykle osoby ženského pohlaví odmítají jako posvátné sociální tabu akceptovat i v rámci braku; a že 7th Guest je v tomto ohledu notně morbidní, nejlépe dokládá přiložený obrázek robátka udušeného zvrhlou panenkou. Atmosféra značně připomíná hru Alone In The Dark (viz SWN 1/94); v té ale začínáte na půdě a chcete se dostat z domu, zatímco v Sedmém hostovi jsou dveře na půdu naopak poslední, které se vám otevřou. Zásadní rozdíl ovšem spočívá v tom, že atmosféra Alone In The Dark je plně funkční a odpovídající podstatě hry. Naproti tomu strašidelná zápletka 7th Guesta budí dojem naprosté irelevantnosti a samoúčelnosti; hádanky nemají prakticky žádnou, nebo jen velmi křečovitě vypocenou souvislost s fabulí.

Pro představu – tři z nich jsou klasické novinové „luštěnky“, nota bene v angličtině (křížovkáři by pro to určitě znali správný pojem, ale v podstatě jde o to složit z daných písmenek patřičný nápis), tři jsou šachové úlohy s přemístěním koní, dam a střelců, dvě jsou běžná bludiště (jedno z nich prostorové, k jehož vyluštění stačí obkreslit si návod na koberci), čtyři další jsou jenom variacemi na stejné téma (otáčení mincí a karet). V podstatě identický princip mají hlavolam s rakvemi a hlavolam s portrétem (viz obrázek, znázorňující tři různé podoby loutkáře, z nichž některou je třeba složit). Dále zde najdeme tři prostinké logické problémy (pentagram, oktagram a úvodní porcování dortu), tři variace na známou „patnáctku“ (to byly takové ty kostičky očíslované od jedné do patnácti, které se musely v krabičce posunovat tak dlouho, dokud nešly správně za sebou), případně lehce zkombinované s Rubikovou kostkou. Jednu z nich ukazuje obrázek: kliknutím se posune vždy celý řádek či sloupek a vaším úkolem je dostat v řádcích tři anglická slova. U některých hádanek dá víc práce přijít na to, co máte vlastně udělat, než jak to udělat (závěrečné rozsvěcení domu, propadající se dlaždice). Hra s mikroby, množícími se pod mikroskopem v loutkářově tajné laboratoři (sic! – opravdu je tomu tak), je trochu podobná té, kterou uživatelé Windows 3.0 znají pod názvem Reversi. Nejpříšernější, ježto toliko nudnou a zdlouhavou úlohou je opakovat do zblbnutí sled tónů, které počítač vyťukává na piáno; těžko tomu říkat hlavolam, je to prostě jen otrava.

A to je opravdu naprosto všechno, co si za své peníze užijete. Nechci předstírat, že jsem za ten jediný večer vše poctivě vyřešil – v první místnosti zprava je kniha, do níž stačí třikrát nahlédnout a hádanka se „vyřeší“ sama, což znamená, že dál už není přístupná a že se případně otevřou některé z dříve zamčených dveří. Nicméně s více než třemi čtvrtinami „puzzles“ jsem se za pár hodin vypořádal. Bez pomoci návodu z Excaliburu by mi to jistě trvalo déle, ale troufám si tvrdit, že člověk sběhlý v angličtině, průměrně inteligentní a dostatečně trpělivý by se 7th Guestem měl být hotov nejvýše do týdne. Pro příznivce hádankářských časopisů by jistě šlo o snadný oříšek po obědě, kdyby jim loutkářův duch do luštění stále nekecal, což značně zdržuje.

Pokud jde o ovládání, je zcela prostinké. Kurzor myši se mění nad jednotlivými předměty do podoby kostlivé pracky ukazující směr, již zmíněné divadelní masky, cvakajících zubů (následuje scéna, která má být dle mínění autorů obzvláště strašidelná) či lebky s bublajícím mozkem, což označuje další hádanku. Na horní straně obrazovky se kurzor přemění v trojúhelník, umožňující návrat do úvodního menu, a při vlastním luštění se permutuje v oko, podle příručky údajně zlé, ale mně přišlo celkem legrační. Pohyb v prostoru není volný, ale realizuje se pouze po předem vytyčených trasách bez možnosti ovlivnit cokoliv jiného, než požadovaný směr.

Přes všechny uvedené výhrady ovšem musím přiznat, že nahlíženo kritérii příležitostného hráčství je 7th Guest velmi dobře použitelný – otázkou však zůstává, na jak dlouho. Určitou výhodou je, že po dohrání se na poslední pozici pro uložení objeví volba Open House, která umožňuje vrátit se ke kterékoli z úloh již vyřešených (nebo odfláknutých s pomocí magické knihy) a věnovat se samotným hlavolamům bez zdlouhavých animovaných scének, avšak bohužel nikoli bez otravných loutkářových komentářů. Pokud vás přestane bavit i to (a ono určitě brzy přestane), zbyde vám alespoň druhé cédéčko, které kromě spousty VESA driverů a 80 MB úplného závěru hry obsahuje ještě 27 minut hudby performované jakýmsi Fat Manem a jeho zvukovou kartou. Hlavním účelem této vymoženosti je sice již zmíněná reklama na Roland Sound Canvas (heleďte jak by vám to mohlo hrát, kdybyste si připlatili těch dvacet tisíc), ale v nouzi nejvyšší se to dá poslouchat i jako hudba na mytí nádobí (dle klasifikace Jiřího Černého).



Samozřejmě – pokud vás nezajímá ani tak hra, jako spíše počítačová animace a vývoj multimédií, pak musíte Sedmého hosta mít (a nejspíš ho už taky máte). Opravdu se jedná o multimediálně asi nejlépe vyvedený program, který je u nás momentálně na trhu. Doufejme, že mu tahle priorita nevydrží dlouho.



THE 7th GUEST
Jednou větou: ambiciózní hra na dvou CD
Prostředí a požadavky: (minimální dle dokumentace) myš, 386DX, 2MB RAM, 16 bit 512kB SVGA karta, CD ROM 150kB/sec, zvuková karta s FM a PCM, 10 MB místa na disku, MSCDEX 2.2, DOS 5.0.
Výrobce: Virgin & Trilobyte, Londýn
Zapůjčil distributor: Neokortex, tel. (02) 25 53 73
Cena: Plná verze 2545 Kč, OEM verze 907 Kč (bez DPH)

---

Úvodní strana ARCHIVU MARTINA MANIŠE

Hlavní menu LEGE ARTIS NA WEBU