Logo

Trumfová karta


(Softwarové noviny 5/1994)



Je až obdivuhodné, jak málokdo v této zemi (a asi nejen v ní) umí prodávat. Když jsem koncem loňského roku konečně přistoupil k dlouho plánované obměně hardwaru, připomněli mi naši obchodníci tuto skutečnost velmi drasticky – ostatně o tom jsem se už na stránkách Softwarových novin letmo zmiňoval. A to jsem přitom nechtěl zase až tak moc – pořádný velký monitor, na kterém by se Windows netřepaly jako ratlík a běhaly aspoň trochu rychle.

Bývalo by pochopitelně možné koupit hotovou sestavu pro DTP. Jenže na rozdíl od běžných počítačů, které se dnes nevyplatí kompletovat individuálně, pokud nemáte nějaký pokoutní zdroj extrémně laciných součástek, je tomu u drahých počítačů obvykle naopak. Firmy, které dodávají kvalitní sestavy, vycházejí z pracovního předpokladu, že když někdo potřebuje počítadlo na profesionální práci (tedy na bezprostřední vydělávání peněz), měl by taky pořádně solit, takže výsledné částky kolem půl milionu nejsou zcela výjimečné. Pokud už nějaký „profesionální systém“ dostanete lacino, může si být téměř jisti, že bude dost mizerný (což se vám ostatně může dost dobře stát i u těch drahých).

Klíčem k Windows je monitor a videokarta. Vlastní bedna je celkem podružná – rychlý localbusový board dnes už koupíte pomalu v každé trafice. V loňském roce navíc spektrum úvah ještě nebylo zatíženo dumkami o sběrnicích PCI, které prostě na trhu nebyly; asi by stálo za to ještě jednou zdůraznit, že tento článek se zabývá situací v listopadu a prosinci 1993 (k té době se vztahují i ceny, které podle dobré tradice většiny našich počítačových firem uvádím bez daně z přidané hodnoty).

Pokud se snad domníváte, že se z počítačových časopisů dozvíte, jaký hardware koupit, hluboce se mýlíte. Mezitím, než vyjde nějaký test, je už obvykle dávno všechno jinak, takže veškeré články o hardwaru (tento nevyjímaje) je třeba chápat pouze orientačně.

Vlastní proces koupě počítače probíhá buďto tak, že zajdete do nejbližší prodejny a koupíte, co zrovna je, nebo se pokusíte zužitkovat znalosti získané četbou počítačových periodik, přičemž protelefonujete majlant, prošoupete podrážky a nakonec se stejně kajícně vrátíte k první variantě. Pouze ve zcela výjimečných případech se vám podaří koupit to, co jste skutečně chtěli; mně se to náhodou povedlo. Trvalo to dva měsíce a nebýt firmy BCD v Žitné ulici, kde celou sestavu kompletovali, asi bych to nakonec vzdal. Pokud snad konkurence nabyde dojmu, že se jedná o skrytou reklamu, ať se dá laskavě vycpat; svatá trpělivost, se kterou majitel firmy pan Bečev plnil mé nadstandardní požadavky, zaslouží veškerou chválu, jíž jsem schopen.



Rozhodnete-li se pro velký monitor, je výběr relativně snadný. Kontumačně vyřadíte výrobky příliš levné (například Panasonic 2013), na kterých si zkazíte oči mnohem rychleji, než na těch dražších, což za úsporu nějakých deseti až dvaceti tisíc opravdu nestojí. Podobně naložíte i s těmi hodně drahými, jako je třeba pětadvacetipalcový Mitsubishi HJ-6505 za nějakých těch 270 000 Kč. Konečně postačí, aby vám někde postavili vedle sebe dva monitory téhož výrobce, jeden s trinitronovou, druhý s invarovou obrazovkou, a není o čem hovořit. Či přesněji řečeno: můj zrakový vjem byl jednoznačný, což ovšem rozhodně nevylučuje, že vaše oči budou zcela opačného názoru.

Z toho, co běžně potkáte na našem trhu ve 20-21 palcovém provedení trinitronového (pozor na no-name monitory, občas nabízené jako Sony za 50 až 60 tisíc – bývají to obvykle úžasné šmejdy), pak už zbývá na vybranou relativně málo. Pro bohaté bude patrně nejvhodnější MiroC2078 (120 000); subjektivně jsem z něho měl nejlepší dojem ze všech. Na našich DTP pracovištích je dnes asi nejoblíbenější EIZO T660i (100 000); osobně mám k němu nepochopitelný odpor, i když je to samozřejmě velmi dobrý monitor, představující i cenově zlatou střední cestu mezi luxusem a tím, nač kapsa stačí. Na spodní cenové laťce kolem 80 000 stojí například Taxan 1095 BT a Philips 2082 DAS (zcela identický monitor s jinou nálepkou nabízí o něco dráž také Compaq a Olivetti). Zajisté se na našem trhu najde i pár dalších výrobků této kategorie, ale buď jsem na ně u pražských firem nenarazil, nebo měly ten zádrhel, že jediným způsobem, jak je spatřit, bylo si je závazně objednat.

Taxan (prodává firma ConQuest) je poměrně zajímavý pták: jako jediný ze všech zmiňovaných zvládá i rozlišení 1600x1200 a je vybaven některými funkcemi, které jsou opravdu pozoruhodné, když už ne praktické – jako kupříkladu možností rotovat obraz, což se vyjímá zvláště dobře na výstavách. Pokud jsem nakonec zvolil Philipse, vedlo mne k tomu především to, že vyšel přece jen o pár tisícovek levněji, a krom toho se mi prostě tak nějak líbil. Ostatně soudím, že subjektivním dojmům je vhodné dát u monitorů (podobně jako třeba při nákupu reproduktorových souprav) přednost i před všemi výsledky testů a parametry v dokumentaci – jsou to koneckonců vaše oči. Ty moje nemají po třech měsících provozu stále proč litovat.



Daleko větší problém než monitor představuje videokarta. Pokud potřebujete TrueColor v rozlišení 1600x1200, bude volba asi poměrně jednoduchá: stačí například Siemens-Nixdorf Tri Power s třemi procesory Weitek za 85 000 Kč, a máte to pod střechou. Je třeba přitom zdůraznit, že ta cena není ještě tak špatná, neboť existují i karty daleko dražší a přitom pravděpodobně horší (kupříkladu Spea Hi-Lite Pro nebo Miro Tiger). Stejně jednoznačný bude výběr i v případě, že chcete něco rychlého za co nejméně peněz: Diamond Viper s jedním Weitekem za 13 000 Kč může být to pravé. Nesmíte ovšem uvěřit zlým jazykům, které tvrdí, že karty od Diamondu nepatří k nejstabilnějším – nevím – nezkoušel jsem. Kromě toho musíte mít rovněž dostatečně silný žaludek; není mi známo, jak to funguje v ostatních z řady filiálek AutoContu, ale z té pražské vždy odcházím z pocitem, že mohu být vlastně rád, že mi ještě nedali přes hubu. A to pomíjím onu drobnost, že přes několik návštěv v této poměrně velké prodejně jsem zmíněnou kartu (jejímž je AutoCont údajně výhradním dovozcem) nikdy ani fyzicky, natožpak v provozu neviděl. Jedenkrát mi alespoň jakýsi mladý prodavač se zřejmým despektem k mé duševní minoritě vysvětlil, že karta se stále inovuje, takže ji přece nemohou mít skladem na předvádění, protože by mezitím zamřela. U firmy, jejíž roční obrat by se mohl pohybovat řádově ve stovkách milionů logika sice podivná, ale naše.

Ostatně – to je vám vůbec zvláštní věc: nikdy jsem nepochopil, jak je možné, že v devadesáti procentech obchodů i velkoobchodů, které se zabývají prodejem monitorů, mají vystavené zboží standardně připojené k nejsprostšímu Tridentu. Že chtějí šetřit na prezentaci výrobku s pěti či šestimístnou cenou, sice osobně nepochopím, ale budiž; nicméně proč nepoužijí o pitomých pár stovek dražší karty s akcelerátory Cirrus Logic, které přece jen připraví zákazníkovi alespoň o něco lepší podívanou, nad tím už skutečně zůstává rozum stát.

Nakonec jsem tedy od Vipera upustil, čímž se mi otevřel nevábný pohled do neproniknutelné džungle karet Spea, Miro a EIZO, které patří k nejčastěji nabízeným lepším (a dražším) kartám na našem trhu. Posledně jmenované začínají postupně mizet z katalogů, neboť jejich ceny jsou opravdu značné; rozhodně asi značnější, než jejich užitná hodnota. Karty jiných výrobců se objevují už trochu vzácněji, ale přece; tak kupříkladu firma InWare nabízí dokonce i legendární TIGA karty v cenách překvapivě nízkých (a s parametry překvapivě nelákavými). Mezi extraordinérní sortiment se zcela nepochybně řadí i produkce kanadské firmy MATROX, distribuovaná pražskou filiálkou salzburgského Haywardu. A právě o kartách Matrox bude pojednávat zbytek článku.



Jestliže jsem vyzvedl firmu BCD jako výjimečný obchod, kde počítače prodávat umějí, je Hayward nepochybně další výjimkou potvrzující pravidlo. Kdybych se nedejbůh chtěl někdy vrhnout na podnikání v této branži, jednoznačně vím, koho lanařit – pan Charvát, který má u Haywardů na starosti tyhle věci, je doposud jediným obchodníkem čistě Popperovského typu, se kterým jsem se kolem počítačů setkal. Jakmile jsem se jednou dostal do jeho přívětivých spárů, bylo rozhodnuto; nejenže jsem si koupil kartu Matrox, ale ještě mi přes výše zmíněnou idiosynkrasii málem vnutil i monitor EIZO a nádavkem inkoustovou tiskárnu Epson. Tento způsob prodeje ovšem vyžaduje dostatečnou kvalitu prodávaného zboží – kdyby starý Popper nabízel místo Elektroluxů kráječe WS, patrně by to nebylo ono. U produktů EIZO ani Epson čtenář o kvalitě jistě nepochybuje, a Matrox na tom není o nic hůř.

Současná produkce Matroxu zahrnuje několik typů karet v relacích od dvaceti do šedesáti tisíc, lišících se v podstatě pouze kapacitou paměti a množstvím zobrazovaných barev. Nejdražší – Profesional 4 (52 000 Kč) se 4,5 MB VRAM zvládá TrueColor i v rozlišení 1280x1024; o deset tisíc dražší verze Professional 4Z má navíc čtyřmegový Z-buffer pro rendrování třírozměrných obrázků AutoCADu. Pro srovnání: TIGA Diamond (53 000 Kč) zvládne v témže rozlišení 256 barev (TrueColor v 800x600); Spea V7-Mercury Pro (49 000 Kč) 65 536 barev (TrueColor v 1024x768) podobně jako Miro Rainbow (64 000 Kč). Nejlevnější Matrox – Ultima 1 (19 500 Kč) – Hayward sice nabízí, ale nepreferuje; jejím horkým favoritem pokud jde o poměr cena/výkon je localbusová verze karty Ultima 2 s parametry srovnatelnými s Viperem za cca 27 000 Kč se 2 MB VRAM. Všechny karty je možné za nevysoký příplatek obdržet ve variantě rozšířené o rozlišení 1600x1200.

Uvedené ceny se jako všechny ostatní vztahují ke konci loňského roku. V současné době vyjdou výrobky Matroxu levněji (a stejně tak nejspíš i konkurenční produkty): Matrox Professional 4Z stojí v únoru 1984, kdy tyto řádky píši, 58 000 Kč; Ultima 2V 22 400 Kč; a největší cenový skok zaznamenala „středoproudá“ karta Impression 3Z se 3 MB VRAM a 2 MB Z-bufferu (TrueColor v rozlišení 1024x768) – z původních 50 000 spadla na 37 700 Kč. Navíc firma uvedla i verze pro PCI a levnější řadu II bez CADovských funkcí (Ultima II 2V stojí 19 980 Kč).

Nicméně základní vlastnosti všech karet Matrox jsou stejné. Jejich srdcem je 64-bitový procesor MGA, který více než úspěšně konkuruje donedávna nejrychlejšímu Weiteku. Prospekty Matroxu se honosí týmž údajem, jako Viper, tedy šedesáti milióny Winmarků. Detailní čísla uvádí přiložená tabulka, která bude zajisté těžkou ranou všem skeptikům, kteří tvrdí, že na mých recenzích není zbla objektivity. Dlužno ovšem přiznat, že osobně nemám o výsledcích benchmarků valné mínění; vlastnoručně jsem například po instalaci karty naměřil v rozlišení 1024x768 přes 62 milionů Winmarks, tedy dokonce víc, než firma sama připouští. Obecně vzato čím jsou výsledky vyšší, tím větší jsou to hausnumera, takže by bylo bláhové rvát si nad uvedenými daty vlasy a kopat do počítače, že vaše pekelně drahá karta má o celých osm set Winmarků méně; od určité fáze už nějakých deset milionů tam, deset milionů sem není zase tak podstatný rozdíl.

Záměrně jsem proto také nevytvářel žádné sterilní prostředí, v němž bych snad nahonil výsledky do extrémních hodnot, ale použil jsem k měření běžných pracovních Windows nad DOSem plným rezidentních ovladačů (CD, zvuková karta apod.). Samotný systém je standardní 486/66/16MB VLB. Měření ve Wintachu nebylo prováděno z největšího rozlišení emulací menších (v takovém případě mi vycházely výsledky o maličko lepší), ale v reálném rozlišení. Testovací software: Winbech 3.11, Wintach 1.0. Pro srovnání – Siemens Nixdorf uvádí u karty Tri Power souhrnnou hodnotu Wintach C16 (1024x768, 65 536 barev) 99.99 – ovšem naměřenou na počítači s Pentiem.



Pozornější čtenář se však nenechal oblbnout čísly a táže se už možná poněkud podrážděně, jaký že má smysl vyhazovat dvakrát tolik za Ultimu, když sám připouštím, že je stejně rychlá jako Viper.

Smysl to má velmi dobrý. Nejde ani tak o nějaké ty drobné rozdíly v parametrech (Ultima 2 zvládne 32 768 barev i v rozlišení 1152x882, má výrazně lepší obnovovací frekvenci obrazu – až do 120 Hz apod.), ale především o uživatelský komfort. V tom těžko najde na našem trhu konkurenta; některé funkce vypadají na první pohled až neuvěřitelně, a přitom nejde o nějaké nepraktické parádičky.

Tím nejefektnějším, co karty Matroxu nabízejí, je ModeSwitch – přepínání rozlišení a barevných režimů Windows v reálném čase, tedy nejen bez restartu, ale i bez opuštění právě rozdělané práce. Když jsem to viděl napoprvé, přišlo mi to jako naprostý nesmysl, protože Windows prostě nic takého neumějí a dle vší logiky ani umět nemohou. Přesto to jde – a neptejte se mě, jestli je to jen záležitost aplikačního softwaru, nebo jestli je na samotné kartě nějaké udělátko, bez kterého by to nešlo – nemám zdání.

V praxi to vypadá tak, že po spuštění se normálně natáhnou Windows, pak na chvíli bliknou a je to. Použitý Combo driver aplikacím sugeruje, že pracujete v režimu TrueColor, ať je aktuální nastavení jakékoli. Režimy se přepínají čtyřmi uživatelsky definovatelnými horkými klíči (implicitně Ctrl + F7-F10), přičemž dlužno podotknout, že jakmile máte ModeSwitch jednou zapnutý, jsou přístupná veškerá rozlišení a veškeré barevné režimy, které karta nabízí – stačí jen za chodu Windows předefinovat příslušný hotkey. Protože pochopitelně každá sranda něco stojí, je i používání této funkce zaplaceno určitým poklesem rychlosti karty (viz tabulku). Nebudete-li se ovšem znepokojovat výsledky diskutabilního benchmarku PC Labs a srovnáte-li hodnoty naměřené podstatně fyziologičtějším Wintachem, zjistíte, že pokles rychlosti ve skutečnosti není nijak drastický, a subjektivní dojmy z chodu programů vám to jen potvrdí.

Pokud by snad někdo nenašel upotřebení pro ModeSwitch, pak funkce hardwarového zoomu, nazývaná PixelTouch, zajisté nalezne místo v každé domácnosti, zejména pokud kuchtíte při větším rozlišení. Implicitní horký klíč Ctrl+F5 funguje jako přepínač – po prvním stisknutí se Windows zvětší dvojnásobně, po druhém čtyřnásobně (pouze od rozlišení 1024x761 výš) a po třetím se zase vrátí do původní podoby. Zoom samozřejmě nevytvoří jen zvětšeninu aktuální polohy, ale funguje jako virtuální obrazovka, takže při pohybu myší za okraj obrazu se posunujete po celém prostoru Windows.

Tento způsob zvětšení pracovní plochy důvěrně znají uživatelé programu More Windows; ovšem pokud si koupí Matrox, mohou More Windows klidně vyhodit, protože jeho funkce obstarává karta hardwarově po nastavení virtuální obrazovky (viz přepínání Virtual desktop na obrázku MGA Control Panel). Díky tomu se karta vysoce zúročí i majitelům malých monitorů; netřeba totiž zdůrazňovat, že More Windows nepracovaly vždy bezkonfliktně a navíc, pokud vím, nikdy se u nás neprodávala verze pro Windows 3.1. Virtuální desktop samozřejmě funguje nezávisle na zoomu, takže při nastavení virtuální obrazovky 1600x1200 a čtyřnásobného zvětšení získáte na dvacetipalcovém monitoru pracovní plochu o velikosti cca 110x140 cm.

Další vymožeností je nastavení QCDP (Quality Color Dithering Process), při němž se karta pokusí počítači namluvit, že použitých 256 barev je vlastně TrueColor. Obyčejně se jí to podaří – zásadní nepochopení jsem zaznamenal zatím pouze u programů HiJaak Pro a DoDot. Praktické výhody dokládá tabulka; rychlost, jakou se při zapnutém QCDP malují ve velkých rozlišeních obrázky, dává opět za pravdu výsledkům Wintachu.

Pro Windows jsou rovněž určeny utility WinSqueeze! a Consistent Color. WinSqueeze! slouží ke kompresi a dekompresi TrueColor bitmap ve formátu BMP, podle příručky zvláště pak fotografických obrázků. Vhodného obrázku zrovna po ruce nemaje, vyzkoušel jsem to s prostým Print Screenem zkonvertovaným do BMP; výsledky byly pokud jde o kompresní poměr vskutku impozantní, pokud jde o kvalitu dekomprimovaného obrázku strašlivé (a to i při nastavení nejnižšího kompresního faktoru). Při použití „real-world photographic image“ však program vskutku funguje přesně dle slibů výrobce a spresuje soubor o 1,4 MB do pouhých 150 kB, aniž by po dekompresi byl znát sebemenší rozdíl. Výrobcem nastaveného 50% kompresního poměru je vhodné se přidržet; snížení na 25 % už přináší zřetelné (i když stále ještě snesitelné) změny kvality při úspoře pouhých 50 kB navíc. Nastavení 1% poměru vygeneruje 20 kB dlouhý soubor, obsahující ovšem jen jakousi pointilistickou abstrakci.

Poslední zbývající wokenní utilita ConsistentColor je určena pouze pro ty, kdož potřebují opravdu vážně pracovat s barvami, neboť se nejedná o nic jiného, než o program ke kalibraci barev. Pracuje pochopitelně pouze v režimu TrueColor a umožňuje kalibraci jak manuální, tak automatickou (ve spojení s přídatným kalibrátorem Sequel Imaging).

Zbylý dodávaný software je určen pro AutoCAD, a je mu věnován zvláštní manuál. Co se mne týče, v životě jsem CAD na nic nepoužil, a má recenzentská poctivost rozhodně nejde tak daleko, abych si jej kvůli zvídavému čtenáři někde pracně sháněl, instaloval a zkoumal, co s ním utility Matroxu udělají (nemělo by to být nezajímavé, o čemž případné zájemce u Haywardů zajisté rádi přesvědčí). Rovněž tak jsem dosud nevyzkoušel drivery pro Windows NT; ty ovšem pouze proto, že jsem dosud neměl čas si toto monstrum nainstalovat.

Zbývá snad ještě dodat, že Ultima obsahuje integrovaný VGA čip, takže přídatná karta je nutná pouze v případě, že hodláte pracovat v dvouobrazovkovém režimu. Některé z dokumentovaných funkcí byly výrobcem vypuštěny, ať už jednou pro vždy (port pro připojení myši nebo laserové tiskárny přímo do karty), nebo dočasně, jako ClearType, který měl vyhlazovat na monitoru kontury TrueType fontů, či program pro diagnostiku hardwaru Mgatest. Oba by snad mohly být obsaženy v další verzi ovladačů, které Hayward svým zákazníkům na požádání bezplatně upgraduje.



Po třech měsících provozu jsem si na Ultimu 2V zatím ani jednou pořádně nezanadával, což je v oblasti počítačů čímsi naprosto ojedinělým. Ne snad, že by byla úplně bez chyby, ale nikdy nešlo o problémy opravdu závažné. Tak například v rozlišení 1024x768 se občas nepochopitelně rozvlnil obraz, což při zapnuté funkci ModeSwitch odstranilo prosté přepnutí do jiného režimu a návrat zpět; při normálním nastavení však bylo třeba restarovat Windows. Po updatu ovladačů, umožňujícím nastavit při tomto rozlišení obnovovací frekvenci na 90 Hz, už k poruše nedochází.

Zato však nové drivery pro Windows přinesly problém s obrazovkou, která se objevuje při kolapsu Woken. Místo ní mi display Philipse vždy suše oznámil, že horizontální frekvence je OUT OF RANGE. Monitor přitom zvládá až 82 kHz, což je rozhodně více, než by karta měla očekávat. Celý zádrhel spočívá v souboru VDDMGA.386 – stačí nahradit jej předchozí verzí a opičí hmat zase funguje. Co pak ovšem bohužel pro změnu nefunguje, jsou celoobrazovkově spuštěné DOSovské aplikace, respektive fungují, ale víckrát se z nich do Windows nevrátíte. Pokusíte-li se o to, zbyde vám jen blikající čárka v levém dolním rohu a následný reset systému. Takže si můžete vybrat – osobně dávám přednost DOSovským aplikacím; ke Ctrl+Alt+Del jsem naštěstí nucen sahat stále vzácněji (přišel jsem na to vlastně jen díky pokusu o vypnutí benchmarku PC Labs, spuštěného omylem na nesnesitelně dlouho trvající funkci Run All Tests, což – pokud vím – jinak ukončit nejde). Nicméně doufám, že do příští verze ovladačů se vývojářům Matroxu jejich evidentně dobře temperovaná Windows alespoň jednou sesypou, čímž na chybu konečně přijdou a opraví ji.

Občas se také rozpadá DOSovská obrazovka při kopírování z diskety na disketu (v tomto směru podezírám spíše vliv QEMM), avšak závada je natolik vzácná, že se mi nepodařilo nalézt žádnou pravidelnost, na níž by se dala vyzkoušet a odhalit příčina.

Uvedené lapsy je však třeba brát s rezervou, protože při jejich výskytu vždy současně běžela spousta rezidentních programů; nadto řada ostatních použitých hardwarových komponent byly rovněž „chytré“ součástky, které sice mají řadu výhod, ale současně také vytvářejí z počítače naprosto nevyzpytatelného živočicha – a těžko pak svádět vše pouze a jen na kartu a drivery. Jedinou softwarovou inkompatibilitou, kterou se mi podařilo objevit (kromě dvou výše uvedených při použití QCDP), je kupodivu WordPerfect 6.0 pro Windows, který v režimu 256 barev zobrazuje špatně ATM fonty. Zde se ovšem jednoznačně nejedná o chybu karty (ostatně předchozí verze WordPerfectu funguje správně); pozoruhodné ovšem je, že při přepnutí do QCDP je v tomto případě naopak vše v naprostém pořádku a písmenka se náhle kreslí bez slitků.

S nástupem řady II se Ultima 2V nepochybně stává velmi atraktivní investicí pro všechny, kdo používají Windows k profesionální práci; několikatisícový rozdíl v ceně oproti Viperu už tentokrát vysoký uživatelský komfort a dobrá stabilita i kompatibilita jednoznačně vyváží. Rovněž uživatelům AutoCADu budou nepochybně karty Matrox stát za to, aby je přinejmenším alespoň zařadili jako jednu z eventualit do svých rozvah při inovaci systému.



MATROX Ultima 2V
Jednou větou: Rychlá localbusová karta s vysokým uživatelským komfortem.
Prostředí: DOS, Windows, CAD
Výrobce: Matrox Electronic Systems Ltd, Quebec, Kanada
Prodal distributor: Hayward Computer-Peripherie, Praha
Cena: 22 400 Kč






Úvodní strana ARCHIVU MARTINA MANIŠE

Hlavní menu LEGE ARTIS NA WEBU