Logo

Nepřítel se vrátil


(Softwarové noviny 3/1994)



„Vraťte mi nepřítele, a děte do háje,“ zpívával Jan Burian – a kdo ví, možná to občas zpívá dodnes, protože staré vypalovačky publikum vždycky ocení. Když tuhle skladbičku zapěl před nejpočetnějším obecenstvem, jakého se mu kdy v životě dostalo a dostane, soudili tehdy mnozí, že svým sprosťáctvím ohrozil revoluci, protože píseň končí další detailní specifikací místa, kam jít. Teprve později se ukázalo, že revoluci neohrozil a nemohl ohrozit, protože žádná nebyla. Mocní, zváživše důkladně alternativu nechat tatíky z Lidových milicí absolvovat mimořádné branně-bezpečnostní cvičení ve střelbě ostrými náboji na pohyblivé cíle s určitým nikoli nevýznamným rizikem, že když se bojovka nepodaří, budou s vyplazeným jazykem zkoumat povrch pražských komunikací z výšky pouličních luceren, poslechli staleté tradice češství a usoudili, že je lepší těch pár let penze už doklepat bez moci, ale živí.

Nicméně s problémem chybějícího nepřítele trefil Jan Burian hřebíček přesně na hlavičku: právě faktická absence nepřítele byla patrně jednou z nejpodstatnějších příčin společenské schizoidie uplynulých čtyřiceti let. Podle současných výroků většiny těch, kteří měli to štěstí, že se jim řízením osudu podařilo nedostat se do partaje (a dokonce i mnohých, kteří to štěstí neměli), by se mohlo zdát, že všem bylo po celou dobu zcela jasno – nepřítel byl bolševik a oni všichni neustále doufali, že půjde konečně právě do oněch míst, o kterých se v písni zpívalo. Ve skutečnosti je samozřejmě pravý opak pravdou – zejména v první dvacetiletce budování socialismu bylo jasno málokomu, a jen ti nejpřesvědčenější antikomunisté se dokázali ubránit propagandistickému běsnění, založenému především na neoddiskutovatelném faktu, že nás Velký bratr bohužel musel osvobodit, když jsme to sami nezvládli.

Racionální (i když z macchiavellistického hlediska naprosto nepatřičný) pocit vděčnosti a dluhu v kombinaci se sice iracionální, ale o to častěji opakovanou marxleninskou mytologií vskutku během času vyvolal (a to zejména u mladších a tudíž lépe zpracovaných ročníků) jakýsi těžko definovatelný psychický stav – zvláštní směsici odevzdanosti, tichého zhnusení a pocitu, že je vlastně všechno v pořádku; zkrátka naprosto nic, co by bylo srovnatelné s jasným vědomím nepřítele za nacistické okupace. Ani internacionální pomoc věci úplně nevyjasnila. Jistě, Rusové se stali konečně z osvoboditelů okupanty – v pořádku, ale zůstal zde drobný problém, že ti hodní, za nimiž v tu chvíli skutečně stál celý národ, byli taky komunisti. Bylo tedy třeba začít komunisty dělit na ty, kteří to mysleli dobře, a na zlé kolaboranty, což je ovšem houby nepřítel. Tak se schizoidní stav populace po roce '68 nejenže nezlepšil, ale naopak ještě více prohloubil: nepřítel se dal tušit, ale všechno to bylo, paní, tak složité...

Po převratu zmizely i tyto nejasné kontury, a většina lidí zůstala úplně bez nepřítele. Každý zkoušel řešit toto trauma po svém; ti nejpostiženější se přiřadili do skupin zaštítěných buď nějakou ideologií, pro niž je prostě nepřítel každý, kdo v ni nevěří; řada jiných nalezla útěchu alespoň v polyvalentně paranoidním, nejčtenějším a nejsoukromějším fialovníku, pro který je (na střídačku) nepřítelem kdokoli, kdo si troufne veřejně naznačit evidentní skutečnost, že jeho redaktoři jsou bandou pologramotných deviantů, a přítelem (na střídačku) každý, kdo v momentálním pominutí smyslů neodmítne rozhovor. Nicméně většina lidé vskutku zůstala bezradná; bez nepřítele nelze existovat – ráj je prostě proti záměrům přírody, pročež by se každý příčetný člověk měl zdaleka vyhnout těm, kdo mu ho slibují.

S postupujícím budováním rozvinutého kapitalismu však už začíná být konečně jasno. Koho nepřesvědčila kvalita přijímané legislativy, projevy poslanců a politiků vůbec, ba ani (což se před převratem zdálo už nemožné) rychle postupující a bytnějící byrokratizace, toho zajisté definitivně zlomí dvaatřicet stránek letošního daňového přiznání, s nímž by většina čtenářů touto dobou měla svádět konečný souboj. Návrat do Evropy probíhá rychleji, než by se na první pohled zdálo – konečně začínáme objevovat nepřítele, s nímž marně bojuje celý civilizovaný svět; marně, neboť jeho existence je sice právě tak nesmyslná, jako demokracie, leč právě tak nevyhnutelná, protože prostě nikdo zatím nic použitelnějšího nevymyslel. Nepřítel je stát.






Úvodní strana ARCHIVU MARTINA MANIŠE

Hlavní menu LEGE ARTIS NA WEBU