Computer ludus I
(Softwarové noviny 1/1994)
Je příznačné, že jednomu z mála skutečně pozitivních aspektů českého ducha – jeho hravosti – byla v nekonečných tirádách na toto téma věnována pozornost jen zcela minimální, pokud vůbec jaká. Tradice v tomto směru dnes pro širší povědomí reprezentuje pouze Komenského metodologie výuky; pro zasvěcence snad ještě Klímův ludibrionismus. Přesto kořeny jdou mnohem hlouběji – jsou integrální součástí Čecha jako smějící se bestie; jako hádavého děcka i hloupého Honzy – – – a co jiného by také mohl být „národ“, který povstal jen díky intelektuálské hříčce několika německých slavistů.
I hravost počítačová u nás kvetla vždy pestrými květy; pokud jde o množství kradených her na jeden počítač, byli jsme už za bolševika zcela světoví. A jestli se něco změnilo, pak jen to, že už není na hraní tolik času. Zdroje softwaru zůstaly stejné – donedávna totiž (přes jinak dříve nepředstavitelný rozvoj programového businessu) ani vcelku nebylo kde si nějakou tu hru opatřit.
Z příjemného faktu, že se nyní situace začíná měnit, nelze ovšem dovozovat, že se blíží konec všeobecného pirátství v oblasti her. Ačkoli se nám všelijaké ty BSA budou snažit namluvit, že krást software je nemoderní, a že na západě to už dávno nikdo nedělá, těžko oddiskutují, že právě herní software je celosvětově nejkradenější vůbec a že naprostou většinu uživatelů pro to nikde svědomí moc netrápí. Důvod je prostý – ukrást program, který vám usnadní kšeft, či dokonce rovnou vydělá peníze, je i v očích uživatele samozřejmě těžší provinění, než stočit si u kamaráda pár střílejících pumprdlíků. I přesto je třeba pokládat za uspokojivé, že situace dozrála tak daleko, že si hru můžete někde také koupit legálně.
Jedna z firem, které tyhle věci nabízejí, je pražský Neokortex. Díky jeho laskavé spolupráci se nyní budete moci tu a tam setkávat na stránkách SWN s touto rubrikou, pojatou trochu netradičním způsobem. Nemělo by totiž smysl snažit se konkurovat „pařanským“ časopisům typu Excaliburu – a ani bych nechtěl, neboť jsou mi sympatické a nadto užitečné naší mateřštině, kterou systematicky obohacují o nejroztodivnější neologismy. Na druhé straně by se mi nelíbilo ani plodit rutinní reklamní bláboly „pro chvilky oddechu“, které by neobsahovaly nic, co se čtenář nedozví prostým ohlednáním škatulky s programem.
Rozhodl jsem se tedy použít kritérií, která asi nejvíce pomohou běžnému čitateli SWN. Soudím totiž, že tento nebude právě herním fanatikem, ochotným věnovat postřílení všech příšer v jediné, byť sebezajímavější hře půl roku života. Naprostá většina lidí, kteří zacházejí s počítači, si hraje jen tu a tam, když má zrovna čas a náladu. A dlužno přiznat, že právě tito uživatelé mají poměrně smůlu. Většina her je totiž psána pro „pařany“, zatímco nám, méně vytrvalým, zbývá skoro jen Tetris a Solitaire.
V honbě za dokonalou grafikou a třírozměrnou animací se běžný příležitostný hračička poněkud vytrácí ze zřetele výrobců. Pravda – Tetrisů existuje spousta variací, některé jsou po grafické stránce téměř veledíla, ale kostečky v nich nakonec vždycky padají stejně, maximálně obohaceny o třetí rozměr (Block-Out) či nějaké to sofistikované „vylepšení“. Zato však dříve obvyklé pitomoučké hry na úrovni kapesních mačkátek se snad už vůbec nedělají. Přitom právě ty svou nekomplikovaností pro příležitostné použití zcela vyhovovaly, ale pokud je dnes pro písíčko ještě vůbec seženete, budou obvykle v CGA grafice (což je přece jen poněkud disgustující) a navíc mnohdy na rychlejším počítači už neprovozovatelné. Někdo snad namítne, proč by se na počítači za padesát tisíc měly hrát dvoustovkové kapesní hry, ale na druhé straně – proč by člověk měl vyhazovat další dvě stovky, když už dal padesát tisíc za počítač.
Herní software pro příležitostné uživatele samozřejmě existuje – jsou to rozličné simulace karetních her, rulet či hracích automatů, logické hříčky a bludiště. Je jich však relativně málo. Naprostou většinu her (včetně těch, které nabízí Neokortex) představují časově velmi náročná monstra, vyžadující svatou trpělivost a až nepříčetné zapálení pro věc. Textové či textově akční obvykle ani s velmi dobrou znalostí angličtiny bez návodu nedohrajete, hry strategické jsou na dlouhé lokty už ze samotné své podstaty (navíc nevím jak vás, ale mě vesměs dost nudí) a v akčních bývá tolik potvor, že vás sežerou dřív, než se stačíte vůbec rozkoukat. Ještě relativně nejpřijatelnější bývají simulátory autíček či motorek – i když obvykle nevyhrajete, tak v některých alespoň dokážete dojet do cíle. Zato letecké simulátory se vesměs vyznačují neuvěřitelnou kompikovaností ovládání, takže pokud se vám vůbec podaří odlepit od země, obvykle zachvíli stejně spadnete, protože jste zapoměli zasunout podvozek či tak něco.
Patrně největší počet her jsou ty, které sublimují (alespoň doufejme – skeptici soudí, že podporují) vrozenou lidskou agresivitu. Jak již bylo řečeno, ani v těch nemá příležitostný hráč velkou šanci – obvykle je úspěchem, když se vám po pár hodinách podaří natrénovat, že vás nazabijou hned v první minutě. I zde však existují výjimky. O jedné z nich se už na stránkách SWN psalo přesně před rokem – je jí na první pohled běžná střílečka zvaná Wolfenstein. Tento shareware distribuovaný firmou Apogee se prý už dočkal řady nesharewarových pokračování (další díl, který poměrně hojně obíhá po vlastech českých, se jmenuje Spear of Destiny, a je to v podstatě to samé, jenomže ve více patrech a s komplikovanějšími bludišti). Zápletka je zcela triviální – jako americký agent musíte utéci z nacistické pevnosti nebo splnit nějaký úkol (kupříkladu zabít Hitlera) tamtéž a cestou postřílet co nejvíce nácků a ukrást jim co nejvíce pokladů. Ovládání je rovněž prostinké: jedním uchem myši střílíte, druhým si otvíráte dveře a nic jiného v podstatě nepotřebujete.
Účinky jsou neuvěřitelné – arci převážně pouze na mužskou část populace. Znal jsem nešťastníka, který si nad Wolfensteinem protáhl návštěvu u kamaráda z plánovaných deseti minut na dvacet tři hodin, a kdyby ho nevyhodili, patrně by skonal vyčerpáním, neboť po celou tu dobu odmítal kromě černé kávy a cigaret cokoli konzumovat. Netřeba přitom zdůrazňovat, že nešlo o žádného fanatického hráče. Ostatně i sám za sebe musím přiznat, že se jednalo o jedinou hru tohoto typu, kterou jsem kdy v životě bez návodu dohrál do konce.
Pochopitelně se naskýtá otázka, proč právě Wolfenstein funguje popsaným způsobem. Mezi příčiny může bezesporu patřit jeho jednoduchost, ale také velmi sugestivní grafika, relativní reálnost prostředí i pudové zaujetí zdařile emulovaným zabíjením (když nic jiného, tak aspoň stojíte na správné straně, což u jiných her nelze vždy tak jednoznačně určit). Soudím však, že hlavní důvod bude spíš ve skutečnosti, že Wolfensteina lze bez předchozího tréninku bez potíží hrát a dohrát. Pokud nelpíte na tom, abyste cestou postříleli všechno živé a našli veškeré tajné dveře, dá se jedna hra (nesharewarová verze sestává z šesti misí) absolvovat za dvě až tři hodiny. A přitom naopak „fajnšmekr“ může uvedenými činnostmi strávit pěkných pár týdnů.
Dovolím si tedy mezi kritéria hodnocení zařadit především to, zda si se svou hrou vůbec pohrajete, či zda jen budete do zblbnutí zkoušet, jak projít počátečními úseky živý. Je to také jediné, co vám můžeme dát navíc proti Excaliburu, arci kromě oné drobnosti, že příležitostní hráči si ho z pochopitelných důvodů většinou nekupují. Druhou (a poslední) výhodou je snad i to, že všechno, o čem si zde přečtete, si můžete snadno opatřit, a jste-li podnikateli, pak s trochou benevolence berního úřadu i započítat do nákladů.
Pro dnešek se budeme nadále věnovat už pouze nadpřirozenu – a jaké by to bylo nadpřirozeno bez Lovecrafta, i když inspirace je zde spíše jen ideová. Hra se jmenuje
tedy Samoten v temnotách (prozaičtější „ve tmě“ není zcela na místě, neboť v „dark room“ se ocitnete jen občas).
Zvídavější uživatele by možná mohlo zajímat, co za své peníze vlastně dostanou, tím spíše, že většina z nich asi rozbalenou distribuční krabici s jakoukoli hrou v ruce dosud nikdy nedržela. Není toho mnoho – rozhodně méně, než by člověk čekal. Kromě šestnáctistránkového „manuálu“, obsahujícího vskutku pouze ty nejzákladnější informace, najdete už jen výtisk „The Mistery Examineru“, fiktivního periodika, ve kterém si nejen počtete v biografických údajích o Lovecraftovi, ale mezi řádky máte navíc najít vodítka, která vám pomohou při hře. Pokud je váš ingliš absolutly perfekt – možná. Já je v tom nenašel.
Konečně poslední, ale nejdůležitější součástí balíčku je bibelotek velikosti 4,5 x 5 cm, zato ale čítající 256 stran. Pokud ho ztratíte, nebo vám ho sežere kočka, můžete všechno ostatní klidně vyhodit, protože hru víckrát nespustíte. Na začátku se totiž program dotáže, jakéže dva obrázky přináležejí k jedné z té spousty stránek, a když třikrát nevíte, jste zpátky v DOSu. Osobně se mi tento způsob ochrany hnusí. Je to podobné, jako v některých obchodních domech, kde kromě fízlů (kteří si teď hrdě říkají černí šerifové), hlídají také detektory u východu; pokud nemusím, tak tam nechodím – nemám rád ani velké ani malé bratry, když mě sledují. Ochrana heslem z manuálu je navíc zcela neúčinná – pro zkušené hackery je její zrušení patrně větší zábavou, než hra samotná, až na to, že prý zdaleka nezabere tolik času. Konečně díky této „ochraně“ paradoxně vzniká situace, kdy legální uživatel je na tom hůř, než ten, který zcrackovaný program ukradne, protože musí pokaždé jako idiot znovu a znovu listovat v knížečce a vybírat obrázky.
Vlastní hra se odehrává v tajuplném domě Derceto, stojícím – kde jinde než v Arkhamu. Nedávno v něm za podezřelých okolností natáhl bačkory jistý Jeremy Hartwood, což policie označila za sebevraždu, ale my víme svoje. A pamětlivi zásad horroru, vydáme se tam, kam by příčetný člověk nevkročil, nota bene za padajícího soumraku. „What is Derceto's terrible secret?“ táže se manuál. Pokud nemáte dostatek času a trpělivosti, nikdy se to nedozvíte. Můžeme totiž rovnou předeslat, že z hlediska příležitostného uživatele je hra prakticky k ničemu.
Především si musíte zvolit, hodláte-li být soukromým detektivem Carnbym, nebo zesnulého vnučkou Emily. Kromě naplnění vaší subjektivní záliby v daném pohlaví tím ale nejspíš mnoho na průběhu hry nezměníte – alespoň při letmém ohledání jsem nepozoroval podstatnější diference. V zdařile animovaném entrée se za doprovodu vzdáleného vytí přihrkáte ve starém automobilu po cestě, přes kterou skáče žába. Vejdete a dveře Derceta za vámi zapadnou – pravděpodně navždycky. Vyjdete na půdu a tam vás počítač zanechá vašemu osudu, jenž za chvíli přiletí oknem ve formě poněkud komicky vyhlížejícího strašidla, které vás přes neškodnou vizáž vcelku rychle zabije. Jakýsi ghúl vás pak odtáhne za nohy na katafalk do sklepa, nad ponurým Dercetem zavíří v blesku démoni a hra skončila. Chcete-li si užít víc, dá to dost práce.
Především musíte zvládnout ovládání, které patří k nejúděsnějším, jaká lze u „chodích“ her spatřit. Do jisté míry je to logické s ohledem na použitý způsob animace podobný záběrům kamery z různých rohů místnosti. Tím pochopitelně odpadá možnost použití kurzorových šipek běžným způsobem, protože každou chvíli na sebe civíte z jiného úhlu. A tak dopředu chodíte šipkou nahoru a couváte šipkou dolů, ať je aktuální směr, kterým chcete vyrazit, jakýkoli, zatímco šipky doprava a doleva s vámi točí na místě, přičemž se přiopile kymácíte. Současným zmáčknutím správných šipek se dá zahnout i za chůze, chce to ovšem trochu cviku. Za to však opravdu dost pracné je utíkat, čehož docílíte (ne vždy, jen pokud autoři uznali, že v této fázi hry běžet potřebujete) dvojitým rychlým stisknutím šipky nahoru.
Grafika Alone In The Dark bývá obvykle vysoce oceňována; osobně jsem trochu skeptičtější. Určitě to dalo dost práce, ale na druhé straně s menší námahou lze dosáhnout výrazně věruhodnější simulace reality jinými způsoby, lépe zastírajícími přece jen stále omezené možnosti dnešních počítačů. Naproti tomu zvuková stránka je poměrně sugestivní – vaše kroky po skřípějící podlaze se rozléhají prázdnými chodbami vskutku pochmurně a skřeky příšer jsou rozhodně morbidnější, než jejich zevnějšek. Apropo – strašidlo, které lze ukopat nebo ufackovat, není u mne žádným strašidlem. Ale zpátky ke hře.
Jediným způsobem, jak Alone In The Dark dohrát, aniž byste nad ním strávili mládí, je použít návodu, který vyšel v Excaliburu č. 16. Zručnější to zvládnou za noc, mně to zabralo dvě. Ani s návodem to totiž není žádná sranda; zejména finále hry dá opravdu fušku. Navíc ani po likvidaci centra zlé moci v podzemní jeskyni nejste uchráněni předchozích nástrah, jako jsou propasti či smrtící magická formule ve zlaté knize; zmizí pouze strašidla. V této souvislosti poslední, a snad nejzávažnější výhrada – ve hře lze uložit pouze jednu pozici, takže pokud se vám stane, že omylem zvolíte Save místo Load, můžete začít od začátku. Podaří-li se vám zvítězit, vyjdete před Derceto za ranního rozbřesku, kolem zpívají ptáčci a kvetou lučiny; i auto, které vás přivezlo, si vás opět vyzvedne – pravda s jedním zádrhelem – řídí ho chechtající se kostlivec. The End.
Alone in The Dark
Hra typu Adventure
Výrobce Infogrames, LTD., Londýn
Zapůjčil: Neokortex Praha
Cena: 1595
Úvodní strana ARCHIVU MARTINA MANIŠE
Hlavní menu LEGE ARTIS NA WEBU