Jakési podivné déja vu
(Softwarové noviny 9/1993)
Jakési podivné déja vu
mne objalo, když jsme usedali s Petrem Koubským do nízkého křesla ve výšinách DTP Studia, ve kterých sídlí pan Kratochvíl, a už nepustilo.
Pozvánka na pohovor následovala krátce po té, co si pan Kratochvíl přečetl rukopis mé recenze na Venturu 4.1. Atmosféra mi důvěrně připomínala chladné říjnové dopoledne roku 1989, kdy jsem se s jiným šéfredaktorem dostavil na jiný pohovor do jiné kanceláře. Pravda – jisté drobné diference zde byly: soudruh náměstek byl přísnější a rozlobenější než pan Kratochvíl; netlumočil názor jedné sručeně omezené firmičky, ale obávaného ministerstva; a taky bylo víc zima. Podstata však byla stejná – v obou případech šlo o to, že mám psát lépe a radostněji.
První půlhodinu jsme strávili v družném rozhovoru, zda můj článek je nebo není recenzí. To přivolalo zase jiné vzpomínky na jiný pohovor u soudruha ředitele jistého renomovaného, dnes již neexistujícího nakladatelství, který také tvrdil, že recenze, které píši na jejich knížky, nejsou recenzemi, alébrž mým subjektivním názorem. Nakonec se však přece jen vrátilo původní déja vu, neboť jsme se konečně dostali k tomu, co je vlastně na mém příspěvku špatně. Podobně jako tehdy soudruh náměstek nedokázal ani pan Kratochvíl vymyslet nic předsvědčivějšího, než že se mu prostě nelíbí, jak píšu; ten tón!
Možná jen to, kolikrát a od jakých lidí jsem už vyslechl, že se jim nelíbí tón, jakým píši, je důvodem že si ho stále zachovávám, ač mne již samotného začasté nudí. Protože mi bohužel nikdo nehází do okna mluvící mrtvé kočky, musím brát jako kladný důkaz ohlasu své práce aspoň tohle.
No, nakonec jsme se domluvili, že místo původně dojednaného odborného pendantu, který by doplnil mou recenzi o to, co by uživatele ještě mohlo na Ventuře zajímat, napíše pan Jenne výhrady k věcným nepřesnostem v mém textu. O tom, že svůj slib nesplnil, se mohl čtenář názorně přesvědčit na předchozích řádcích.
Skutečně věcnou výhradu obsahuje několikastránkový elaborát DTP Studia přesně jednu: k vyvolání menu opravdu stačí pravým uchem myši kliknout pouze jedinkrát. Ctěnému čtenáři se hluboce omlouvám, že mohl jsem jej takto uvésti v závažný omyl. Určitou váhu lze přiznat i tvrzení, že filtr označený ASCII skutečně dokáže načíst sedmibitové ASCII, ale pak měl jako takový být prezentován – pod termínem ASCII se v počítačové pojmové džungli obvykle míní ASCII osmibitové. Konečně stejně jako v textu recenze i nadále rád připouštím, že filtr WP 4.2 nemusel být jediný, který Ventura dokázala kdysi načíst česky, i když pokud si vzpomínám... – ale třeba to nebyla kompletní dodávka; bůhví, kde ti lidi vzali – protože kdo jiný by to měl vědět, když už ne pan Jenne.
Veškeré ostatní „argumenty“ jsou v lepším případě jen odlišným názorem nebo nepochopením; někdy dokonce poznámka jen opakuje jimými slovy totéž, co tvrdí recenze. V těch horších případech jde o komické chytání za slovíčka a osobní invektivy; místy dokonce bohužel také o naprosté nesmysly. Tak například tvrzení o tom, že „geniální“ Ventura měla již v roce 1987 OLE, je asi stejně pravdivé, jako kdyby se nadšený příznivec Borlandu vytahoval, že rezidentní SideKick byl vlastně multitasking (mimochodem nedokážu si vybavit jediný editor, natož DTP, který by pracoval s vloženými obrázky jinak, než uváděným „OLE“, ale třeba nějaký existuje).
Nicméně alespoň jednu zajímavou informaci se čtenář z článku dozví, a sice odpověď na otázku, jaké že jsou výhody přepsaného ATM. Osobně se ale stále nedomnívám, že pofidérní urychlení tisku vyváží nemožnost použití původní znakové sady (ostatně protože Softwarové noviny se lámou ve Ventuře 4.1 s použitím ATM podle Jenneho, je poměrně pravděpodobné, že v textu bude chybět accent circumflex – tedy obrácená čárka nad a – ve slově déja vu; pokud to, Marto, dokážeš nějak oblbnout, tak mi zavolej, jak's to udělala, jo?).
Poznámky pana Jenneho jsou ovšem přímo ztělesněnou věcností proti úvodu z pera pana Kratochvíla. Po prvním přečtení jsem jen nevěřícně konstatoval, že to už fakt trochu přehnal, a stále jsem nemohl uvěřit, že tento nepříčetně cholerický výlev spáchal týž pán, který se mnou odpoledne přátelsky konverzoval. Po druhém přečtení jsem dospěl k závěru, že bych možná měl s touto polemikou předat panu Koubskému i extenze Ventury, které mi dnes pan Kratochvíl konečně poskytl pro slíbené pokračování recenze. Pokud totiž zkušenosti, získané během devítiměsíční intenzívní práce s Venturou 4.0 a posléze 4.1 (6500 normostran mimořádně komplikované sazby obrázkové encyklopedie a další desítka knih a časopisů), stačí jen ke konstatování mé „totální neodbornosti“, bylo by zajisté vhodné, aby se recenze extenzí, s nimiž nemám zkušenosti vůbec žádné, ujal někdo kompetentnější. Vhodným „expertním recenzentem“ by zajisté byl pan Daniel Jenne – když se jeden nepochválí sám, kdo to za něj udělá? – ale pokud to DTP Studio myslelo s recenzí takto, mělo to říci předem a nemuseli jsme kvůli tomu všichni ztrácet tolik času. Jisté počítačové periodikum prý ostatně v nedávné době preferovalo právě takovéto recenze; místo vyplácení honářů za ně ještě kasírovalo třetinu ceny za plošnou inzerci.
Apropo – k termínu recenze. Pokud autor prohlásí o článku, který se zabývá nějakým recenzovatelným objektem, že je recenzí, je jí, i kdyby se v myšlení pane Kratochvíla odehrávaly jakékoli podivné věci. Taková recenze pak může být dobrá nebo špatná, čtivá nebo suchopárná, užvaněná nebo strohá, ale v žádném případě nemůže být objektivní. Může být jen konformní a naprosto nicneříkající, což lidé typu onoho soudruha ředitele za objektivitu pokládají. I pan Kratochvíl by zajisté byl potěšen literárním útvarem, v němž bych systematicky vypočetl jednotlivé funkce Ventury a opentlil to výkřiky, že druhého takového programu nenajdeš v světě širém. Podobná macha je samozřejmě místem nejmenšího odporu – nedá to práci, nikoho tím nenaštvete a pár drobných je zase doma. Dlužno připustit, že řada profesionálních recenzentů vkutku pracuje převážně tímto způsobem; ono to mnohdy jinak ani není ke stihnutí. Mě to nebaví, a protože recenzování pro mne rozhodně není hlavním zdrojem obživy, obvykle tak nepostupuji.
V počítačové branži se navíc nabízí jiný způsob pseudobjektivity – a sice protáhnout program baterií benchmarků, výsledky zapsat do tabulek a tvářit se, že právě zde je holá pravda. Problém je, že dnes už spíše než kvalitu programu často měříte jeho schopnost oblafnout ten který testovací software, neboť autoři už dobře vědí, co jejich produkt čeká. Subjektivní pocity recenzenta budou často mnohem blíže k realitě, než dlouhé sloupce čísel. Navíc má-li podobný postup mít vůbec nějaký smysl, musí být s čím porovnávat. A přestože pak Kratochvíl zatraceně dobře ví, že český Quark ani český PageMaker 5.0 nebyly v době psaní recenze ještě k dispozici, podobných srovnání se dožaduje. Proč asi a s čím?
Celkem vzato jediným skutečným omylem mé recenze, kvůli kterému jste se museli prokousat tolika zbytečnými slovy, patrně bylo, že jsem Venturu 4.1.1 neoznačil za nejlepší DTP všech dob. Jinak si totiž nelze vysvětlit, proč tolik povyku kvůli recenzi, kterou všichni, kdo ji dosud četli (kromě pánů Jenneho a Kratochvíla), pochopili jako v zásadě kladnou. Věřím, že i vám taková připadla, protože taková být měla.
Nevidím však nejmenší důvod k tomu, proč by celkově pozitivní hodnocení mělo zamlčovat podstatné nedostatky, nebo proč bych se měl více zabývat vychvalováním předností. Přimhouřit oči lze nad programem za dvě stovky, ale software, za který zaplatím šedesát tisíc, by správně neměl mít ani ten nejmenší nedostatek. A už vůbec nehodlám obelhávat čtenáře pohádkami o tom že „stovky uživatelů mají jiný názor“ – nemají. Znám poměrně dost lidí, kteří s Venturou pracují, včetně grafiků většiny redakcí uváděných panem Kratochvílem. Není mezi nimi jediný, kdo by na Venturu nenadával jako špaček. Nadávají na ni, ale používají ji. I já na ni nadávám, a používám ji. Není totiž moc na vybranou. Zatím.
Úvodní strana ARCHIVU MARTINA MANIŠE
Hlavní menu LEGE ARTIS NA WEBU