Logo

Spolčení hlupců


(Softwarové noviny 8/1993)


/rubrika Software pro váš mozek 4/



Číst proslulé autory jediné knihy rozhodně nebývá ztrátou času, neboť na rozdíl od proslulých autorů mnoha knih musí být ta jedna kniha zatraceně dobrá, aby se o ní vůbec někdo dozvěděl. Skutečných proslulých autorů jediné knihy je ovšem poměrně málo – mnohem častější je, že z rozsáhlého díla přežije jediný svazek či dokonce jediná postava. John Kennedy Toole se však nepochybně řadí mezi výjimečné jedince typu Emily Bronteové či Comte de Lautréamonta, jimž (arci až po smrti) přinesly slávu sebrané spisy v rozsahu jediného netučného svazku.

Toolovo Spolčení hlupců není titulem, který by byl českému čtenáři neznám – především díky téměř stopadesátitisícovému nákladu jeho dvou vydání. Po antikvariátech se přitom kupodivu příliš neobjevuje – na rozdíl od čtenářsky zdánlivě daleko přitažlivějších titulů vyšedších v nákladech mnohem menších. Kde se vzal takový úspěch u románu plného cizích slov, reminiscencí na literaturu a reálie u nás nepříliš zažité a nota bene přinášejícího až neuvěřitelně cynický pohled na mezilidské vztahy, což není právě tím pravým ořechovým, co by ctění měšťanostové oblibovali?

Těžko se odvolávat na příbuznost autorova způsobu humoru s českým; „národní“ humor, špecifiká i vyvolenost jsou argumenty hlupců, kteří se snaží povýšit náhodné vlivy místního historického vývoje, průměrnou úroveň vzdělanosti a procento degenerace genofondu v cosi výlučného, charakterizujícího a fatálního. Celý romanticky vágní pojem „národa“ byl ostatně v druhém plánu nadšeně oslavován a přijat pouze k vymezení stáda, jemuž lze lépe vládnout. A tak podobně, jako existují dovedné české ruce, česká hudebnost či česká blbost jen v určitém časově definovaném úseku jako více či méně převažující tendence (kdysi platné úsloví „co Čech, to muzikant“ ostatně udržují už jen školní čítanky), je stejný nesmysl hovořit o „českém humoru“. Okruh konzumentů Haška a Poláčka se liší stejně ostře a mnohdy nesmiřitelně, jako okruh fanoušků Vodňanského a Šimka. Pokud se vůbec někomu podařilo zalíbit lidem všem, byl to patrně Jirotka se svým Saturninem – tedy humorem čistě anglosaským, který ostatně svou inspiraci Wodehousem nijak nazastírá.

Fascinace Toolem má zcela jiné kořeny. Spolčení hlupců především v žádném případě není humoristický román. Jde o kumšt par excellence, který svou výpovědní hodnotou značně převyšuje četná velevážená díla amerických realistů ověnčených Nobelovými cenami. Jediným rozdílem je, že Tool nepřistoupil na jejich hru „vážné a velké“ literatury – kde Hemingway či Steinbeck s obratnou řemeslností brnkají na struny „humanismu“ a „sociálna“, kteréžto akordy jsou establishmentem žádány a po zásluze oceňovány, tam Tool dává přednost sarkastickému šklebu. Pozoruhodný je i jeho způsob vykreslení postav, jenž jinak bývá kritériem odlišení velké literatury od braku zejména pro estetiky tzv. realismu, kteří obsedantně zaměňují beletrii s psychologickým posudkem. Podle nich je pro umění příznačná nejednoznačnost a rozpolcenost charakterů, zatímco škvár charakterizuje pohádková vyhraněnost dobra a zla. Jak se k tomuto nesmyslu dospělo suď bůh; snad je to jakási nevědomá pocta genialitě Dostojevského, který v tomto oboru dosáhl nenapodobitelného mistrovství. Každopádně to asi bylo jedním z faktorů, který přispěl k současné neschopnosti světa rozlišit, co je dobro a co zlo. Kromě toho to navíc není pravda – nefunguje to tak ani v životě, ani v kumštu. Koneckonců i romány řazené k realismu tak zdaleka vždy s postavami nezacházejí. Například již zmíněná Emily Bronteová ve Větrné hůrce použila (těžko říci, zda vědomě) rafinovaného triku: všechny postavy jsou prakticky bez výjimky záporné. Tool šel ještě dál – naprosto všichni jeho protagonisté jsou absolutně bez výjimky krajně odporné kreatury.

Slůvko „krajně“ zvýrazňuji proto, že se jedná skutečně o krajnost. Díky dovršenému extrému pak postavy působí zcela panoptikálně, což zdánlivě paradoxně vyvolává místo odporu naopak čtenářovu sympatii. Odpornost Toolova nemá naprosto nic společeného s odporností Célinovou, stejně jako jeho sarkasmus není totožný s démonickou misantropií Swiftovou. Výsledný efekt se dokonce liší i od Švejka – Ignacius není sympatický proto, že je blbý, ale přesto, že je blbý. Humanistické vyznění je tak nakonec přes všechen cynismus a nemilosrdnost daleko intenzívnější, než u dílek slynucích svým lidským vcítěním do té míry, že se je člověk bojí postavit do knihovny, aby z nich všechna humanita nevytekla (například Čapkův Hordubal a Obyčejný život či Hemingwayův Stařec a moře). Toolovy sympatie totiž nerezultují z úcty k ordinérnosti všedního života, na níž věru není co k uctívání, ale ze shovívavého pobavení nad jeho bizarností.

Právě tato shovívavost může být klíčem k vysvětlení úspěchu knihy v zemi, jejíž obyvatelstvo bylo a je (jakkoli nerado si to připouští) frustrováno dvacetiletou kolaborací s okupantským režimem, v jehož legalitu a spravedlnost už nemohl věřit – kromě hrstky nejzmanipulovanějších fanatiků – naprosto nikdo. I přes celkem úspěšné vytlačení tohoto faktu zůstal v nevědomí každého z nás neurčitý pocit viny a vlastní zbabělosti, jehož zdárnou sublimací mohla být právě četba Toola. Nepochybně totiž každý, kdo Spolčení hlupců četl, nalezl v některé z postav svou vlastní karikaturu a jsa dobře zvyklý číst mezi řádky, našel zde zároveň i ujištění: „No co, co – vždyť se toho tak moc neděje – jen se koukni na ty ostatní!“

Dalším, tentokrát zcela nepochybným důvodem bestselleroidnosti Spolčení hlupců je kongeniální Kořánův překlad. Jestliže primátorská epizoda tohoto bez diskusí našeho nejlepšího žijícího překladatele z angličtiny znamenala pro českou překladovou literaturu nepochopitelné mrhání schopnostmi, představuje jeho současná expozitura v časopisu pro střední vrstvy úředníků se zálibou ve velkých kozách jen těžko pochopitelné mrhání časem. S ohledem na Kořánovu undergroundovou minulost je pak i značně tristním přehodnocením někdejších hodnot, ale to už vem čert. Každopádně však, pane Kořáne, pokud se Vám to náhodou dostane do ruky, vykašlete se na ty flundry a překládejte. Zejména vzhledem k pidžininglišským zvěrstvům, která nyní vycházejí, Vás potřebujeme jako sůl.



Laterální souvislostí Spolčení hlupců jsou pak četné aspekty současného vývoje v naší redukující se vlasti. Už sama skutečnost, že místo osvícené absolutistické monarchie budujeme s takovýmto materiálem demokracii, je dostatečně tristní perspektivou. Neboť s trochou paranoidní percepce, kterou v nás všech minulý režim vypěstoval, dospějeme k závěru, že to, co zde probíhá, nemůže být nic jiného, než cílevědomé spolčení hlupců za účelem znovunabytí moci. Největší nevýhodou demokracie je, že jim to principiálně umožňuje, ba – soudě dle přijímané legislativy a některých politických prezentací posledních měsíců – dokonce už umožnila.

Takovýmto výkladem bychom se však dostali právě na úroveň rozličných týdeníků a fialovníků, které tito hlupci čtou a píší (jen se jim to nesmí říkat, jinak vás hned zažalují, že nejsou žádní hlupci), v nichž se jejich paranoia zaměřuje na odhalování pravd o 17. listopadech a židobolševickoplutokratických spiknutích světového zednářstva, Mosadu, KGB, CIA, ilegální sítě StB, Klause a rodiny Havlů. Kromě toho nejspíš skutečně o žádné spolčení nejde, neboť i hlupci mohou jednat spontánně a neorganizovaně, a doufejme, že tak jednají i nyní. Zatím.






Úvodní strana ARCHIVU MARTINA MANIŠE

Hlavní menu LEGE ARTIS NA WEBU