Odkud začít s DTP

Odkud začít s DTP

(Softwarové noviny 6/1993)

Komentář: Titul doplnila redakce, původní název „Zcela nesystematický úvod do DTP s krátkou odbočkou“ byl v tištěné podobě použit jako nadtitul.

Následující řádky se nesnaží být ani metodickým návodem, ani shrnujícím referátem. Jde jen o pár letmo nahozených postřehů, které by přesto mohly být užitečné tomu, kdo se chce pustit do boje s hydrou zvanou desktop publishing.

Budu-li hovořit o DTP, mám na mysli použití některého ze tří cenově relativně dostupných DTP programů, které jsou u nás k dispozici – Ventury, PageMakeru a Quark XPressu; z nich pak především Ventury, protože s tou momentálně sám pracuji.

Odhlédnu od MS Publisheru, který je v dosavadní podobě zatím spíš na hraní a dokáže relativně jen málo užitečných věcí, které nezvládají kvalitní textové editory. Řeč nebude ani o vysoce profesionálních (a drahých) fotosázecích systémech, které výše uvedené produkty úspěšně vytlačují z většiny dřívějších aplikací, neboť jsou nesrovnatelně lacinější a jejich používání vyžaduje daleko menší zkušenosti. Konečně si dovolím vynechat i TEX, který jako freeware je sice absolutně nejlevnější a zároveň technicky dosti uspokojivou variantou, ale uživatelsky jde patrně o nejnepřátelštější program, ktery lze na dnešních monitorech ještě vůbec spatřit. Pokud však váš mozek pracuje dostatečně matematicky a máte dost času a energie na studium sáhodlouhé anglické dokumentace, může být pro vás ideálním řešením stát se členem někdejšího Československého sdružení uživatelů TEXu. Sídlívalo v Matematickém ústavu UK v Karlíně, a jestli ten ústav nezrušili, sídlí tam nejspíš dodnes.

K ČEMU JE DOBRÉ DTP

Pro naprostou většinu textů zpracovávaných na počítačích představuje DTP zcela zbytečný luxus, který spíš komplikuje, než usnadňuje život. Použití DTP má smysl v těchto případech:

– pokud potřebujete vytvářet velmi složitě strukturované texty se spoustou obrázků, popisků, tabulek a jiných nesmyslů

– pokud hodláte pracovat s výstupem na osvitovou jednotku, zejména pak při nutnosti vytvářet barevné výtažky.

Přitom je třeba důraznit, že i poměrně složitě zalomené stránky lze s trochou zkušenosti celkem úspěšně produkovat i v některých editorech pro DOS (MS Word, WordPerfect) a velmi úspěšně pak ve Windows (Word, Ami Pro, WordPerfect). Pokud si vystačíte s výstupem na laserovou tiskárnu, je vždy vhodné nasazení DTP systému důkladně uvážit. Vytváříte-li dokumenty pro osvit, bývá použití DTP obvykle zvykem. S nástupem Windows to už v některých případech může být jen daň profesionálnímu image; obecně se ale dá předpokládat, že při sazbě na osvit budete dříve či později některou z funkcí DTP ve svém editoru postrádat.

Na druhé straně pokud už jednou začnete s DTP pracovat, je celkem pravděpodobné, že ho budete používat i v aplikacích, na které vám dosud stačil běžný editor. Ačkoli je to v rozporu s mým někdejším pokusem o definici DTP jako programu, v němž se texty zpracovávají, ale nepíší, je třeba poznamenat, že existují někteří dekadenti, kteří používají Venturu jako textový editor. Je to sice krajně nepohodlné, ale proti gustu...

V čem tedy vlastně spočívá hlavní rozdíl DTP oproti kvalitnímu texteditoru? Na tuto jednoduchou otázku je poměrně složitá odpověď; tím složitější, čím dokonalejší jsou nové editory. Obecně lze říci, že DTP je flexibilnější, umožňuje daleko přesnější nastavení typografických parametrů, dovoluje spojit řadu dokumentů (dokonce v různých formátech) do jednoho celku a tomu ještě nadřadit celek další (publikaci) a s ním pak provádět různé globální operace. Nelze přitom nepřiznat, že současné editory mají některé funkce, kterých ten či onen konkrétní DTP systém není schopen, nebo je lze pomocí editoru provádět daleko jednodušeji. Stejně tak existují typografické problémy, na které žádné z uvedených DTP nestačí a které je třeba řešit dalšími doprovodnými programy (např. deformace textu, psaní not, vytváření nových znaků ve fontech apod.).

Mezi jednotlivými DTP jsou značné rozdíly pokud jde o možnosti a vhodnost použití pro konkrétní aplikace, ale o tom až v některém z dalších čísel. Obecně vzato největším triumfem, který je všem třem zmiňovaným DTP systémům společný, je možnost barevného výtažkování, kterou, pokud vím, dosud nedisponuje žádný textový editor.

Abychom tedy shrnuli: pokud nepotřebujete výstup na osvitovou jednotku, nepotřebujete s největší pravděpodobností ani DTP. Použití předloh vytištěných na papíru má své výhody – lepidlo a nůžky jsou pořád ještě nejrychlejším způsobem montáže. Přitom kvalita výsledného ofsetového tisku může být velmi uspojivá – záleží na pečlivosti fotografa a tiskárny. V některých případech může mít i odborník bez lupy potíže s rozeznáním původu sazby, zejména použijete-li dnes už cenově dostupnou HP LaserJet 4 s rozlišením 600 dpi. Naproti tomu sebekvalitněji „osvícenou“ sazbu dokážou zlaté ruce českých tiskařů neuvěřitelným způsobem zmršit, takže si někdy nevyberete. Diskutabilní je nasazení DTP kvůli možnosti zrcadlového tisku na fólii či pauzovací papír (čímž se ušetří za filmy); nejde totiž o výhodu samotného DTP, ale postscriptového tisku, takže téhož efektu lze ve Windows dosáhnout s použitím postcriptového driveru u jakéhokoli editoru. Výjimkou by podle prospektů mohl být PageMaker 5.0, který má umožňovat zrcadlové otočení textu přímo na stránce a tedy patrně i zrcadlový tisk na nepostcriptových tiskárnách; osobně jsem však s tímto programem dosud neměl to potěšení.

(Technická poznámka: zdálo by se, že při tisku na transparentní materiál může být jedno, zda jsou písmenka nahoře, nebo dole. Není tomu tak – při expozici matric pro ofsetový tisk přes blány potištěné normálním způsobem se kolem písmenek vytváří halo. Principiálně by to šlo obejít použitím velmi tenké fólie; tu však zase nespolkne laserová tiskárna, nehledě k tomu že tisk na příliš hladký materiál typu celofánu není dostatečně kvalitní – v písmu jsou drobné dírky.)

K ČEMU NENÍ DOBRÉ DTP

Masové zavedení fotosazby a posléze DTP vyvolalo ve staromilcích značné znechucení. Jest totiž pravdou, že kvalitu knihtisku ofset nikdy plně nehradí, zejména při použití ručního papíru a podobných vymyšleností. Na druhé straně počítačová sazba přinesla nesrovnatelně větší spektrum možností, takže se zdálo, že technickou kvalitu horké sazby (při stavu našich tiskáren stejně už hodně diskutabilní) nahradí typografická invence a pestrost. S masovým rozšířením DTP však postupně i tato výhoda mizí. Výroba sazby se totiž přesunuje do rukou lidí, kteří nemají o typografii ani ponětí. Pokud tedy plošné rozšíření DTP bude mít spolehlivě nějaký negativní výsledek, bude to naprostý úpadek již tak dost pokleslé typografické kultury. Není třeba nad tím nijak hořekovat, jen je vhodné si tento fakt uvědomit a občas vzít do ruky nějakou starou knihu jen tak na upomenutí dávno zašlých časů.

Jednoduchost a dostupnost programů pro DTP rovněž často vede k jeho používání i tam, kde je to naprosto zbytečné. Jako kuriositu mohu uvést jistou nejmenovanou státní instituci, kde tiskli interní oběžníky ve Ventuře – Courierem na jehličkové tiskárně. V éře kradwaru na tom nebylo nic zvláštního, ale pro toho, kdo se rozhodl legálně vlastnit alespoň ty programy, které nejčastěji používá, je dvojnásobný cenový rozdíl už dosti závažným důvodem k zamyšlení, zda DTP opravdu potřebuje.

Z vlastní zkušenosti mohu potvrdit, že pro běžné zpracování nekomplikovaně zalomených textů do profesionálně vyhlížející podoby lze uspokojivě vystačit se zmiňovanými editory pro DOS. K této variantě dnes však už patrně sáhnou pouze ti, kteří mají nejhlouběji do kapsy, a to jen na dobu nezbytně nutnou, než se zmohou na lepší. Při současných cenách átéček a předpokládaném zdroji softwaru pro ně bude nepochybně největší investicí laserová tiskárna. Na druhé straně je třeba zdůraznit, že žádný z výrobců profesionálních editorů pro DOS nedodává s programem české laserové fonty, takže zmíněný dobrodruh je bude muset někde ukrást zvlášť, což obvykle nebývá jednoduché. Legální cesta v uvedeném případě nepadá příliš do úvahy, neboť fonty jsou mnohdy dražší, než celý editor.

Jinou eventualitu představují Windows. Jejich výhody jsou v tomto ohledu naprosto jednoznačné – za nějaké tři tisícovky dostanete nyní celý program s ovladačem pro laserovou tiskárnu, základními patkovými a bezpatkovými fonty, které jsou vyvedeny dokonce i v azbuce a obsahují řadu znaků, o jakých se v Kamenickém nikomu ani nesnilo. To vše s kompletní českou dokumentací. S jakýmkoli z výše uvedených editorů (dle gusta) lze docílit velmi uspokojivých výsledků, a to navíc v češtině (Ami Pro 3.0 už česky pěkně šprechtí, WordPerfect 5.2 to má umět ve druhém kvartálu a MS Word for Windows taky tak nějak). Problém je ovšem v nárocích na hardware, které se pak už podstatně neliší od použití DTP. Ale o tom později.

Krátká odbočka

V poslední době začíná patřit k dobrému recenzentskému tónu zanadávat si na Gatesovy hochy. A jest pravdou, že ač nadšený příznivec MS Wordu 5.0, činíval jsem tak v souvislosti s Windows často rovněž. Pokud jsem od té doby poněkud změnil názor, pak jedině proto, že jsem byl přinucen začít s Wokny seriózně pracovat. Teprve pak se mi podařilo přijít na základní omyl, jehož se většina z nás pod vlivem Gatesovy propagandy dopouští, a sice ten, že považujeme Windows za software vytvořený pro laiky. Skutečnost je právě opačná – Windows mají smysl pouze ve zcela profesionálních aplikacích, jinak jsou dobrá nanejvýš na hraní Solitairu. Pokud by někdy měla opravdu sloužit laickému uživateli, musela by být vybavena přinejmenším nesrovnatelně dokonalejší diagnostikou, automatickým napravováním chyb i systémových inkompatibilit a možností odinstalovat změny provedené v iniciačních souborech jednotlivými aplikacemi. Zatím se Wokna chovají velmi biologicky (že by první krok k umělé inteligenci???); jsou zcela nevyzpytalelná, ale dají se při dobrém zacházení poněkud ochočit.

Výhody Windows pro profesionální práci jsou však natolik podstatné, že vyváží i tyto zádrhele. Především je zde nejen jednotné, ale konečně skutečně české prostředí, které ve většině cizích aplikací psaných pro Wokna 3.1 funguje bez potíží, včetně takových drobností, jako je převod verzálek na minusky apod. (jednou z výjimek je však například právě Ventura, která je bez dodatečného počeštění zcela nepoužitelná). Pravda – přetrvávají problémy s tříděním – ale to už je holt daň za to, že si vymýšlíme takové pitomosti, jako je CH.

Zejména pak česká verze Woken tak vysoce překonala má dosti skeptická očekávání, že jsem si je neprodleně běžel upgradnout. Pravda – pro české programátory nechal Microsoft i nadále celkem široký prostor (nepoužitelné klávesnice, chybějící ASCII-OEM konverze z Kamenických apod.) – ale že by nadutí Američané (či v tomto případě Irové) vzali už konečně laskavě na vědomí existenci kódové tabulky 895, v to zajisté nedoufal ani ten největší nadšenec (a nepochybně se jí nedočkáme ani v DOSu 6.0).

Jinak však přidání fontových sad s cyrilikou a ponechání původní znakové sady Windows velmi podstatně rozšířilo možnosti programu a ušetřilo potřebným dost peněz, případně času spojeného se sháněním jakékoli použitelné azbuky, která se přece jen může tu a tam hodit. Zvolené řešení sice není zrovna ideální (původním fontům zůstaly původní názvy, takže do všech aplikací, které s jejich přítomností počítají, se automaticky načtou nečeské znaky), ale to už jistě domácí výrobci rozličných „počeštění Windows CS“ nějak zvládnou.

Co však hlavně – Windows skutečně mluví česky v takovém rozsahu, s jakým jsem se dosud u žádné lokalizace nesetkal (počeštěny je dokonce všechny Read.me soubory i výukový program a hlavně dokumentace, která je naprosto identická s originálem, takže lze nakonec výrobci odpustit i to, že si zjednodušil práci a vyhodil všechny pomocné soubory z Games a Accesories, jakkoli se to při celkovém perfekcionalismu jeví nepochopitelné). Jazykově, pravda, žádný Vančura, ale při stylistické úrovni mnohých autorů manuálů k domácím programům zase nic, co by až tak dalece uráželo. Zkrátka a dobře: Windows CS jsou investicí, kterou nyní doporučuji každému, kdo má k tomu potřebný hardware.

Čímž lze ukončit tuto odbočku a plynule přejít k dalšímu bodu.

CO JE DOBRÉ PRO DTP

Pokud jste usoudili, že se bez DTP neobejdete, je nutné zvážit, jaký hardware si pořídit. Jestli na to máte, kupte si Macintosh Quadra – to je docela fajnové počitadélko. Navíc potřebujete-li dělat s barvou na hodně profesionální úrovni, nevyjde odpovídající kofigurace písíčka o mnoho levněji.

Další povídání bude pro ty plebejce, kteří se nenechají zlákat nepotištěnými stránkami v novinách („Tolik problémů budete mít...“ atd.) a zkusí to raději s problémy, ale levněji. Jedinou variantou DTP, při níž lze vystačit s 386 DX, je Ventura 3.0 pro GEM. Toto, zdá se, definitivně pohřbené grafické prostředí má proti Windows jednu zásadní výhodu – i na výše uvedené konfiguraci běhá skoro stejně rychle, jako textový režim na átéčku, čehož s Windows (a ostatně ani s Macem) nedocílíte na sebenadupanějším monstru. Jinak má ovšem gemovská verze Ventury oproti verzi 4.0 respektive 4.1 samé nevýhody (vedle nemožnosti využívat současně jiných woknových aplikací, fontů a kouzelného „linking & embedding“ je výrazně omezena především práce s barvami).

Takže Windows. A pokud Windows, pak co nejrychlejší 486 DX s nejméně 16 MB paměti a akcelerovanou video kartou. Pracovat lze samozřejmě i na horších konfiguracích, ale s nevelkým potěšením. Minimální konfigurace, na které ještě vůbec lze Windows 3.1 spustit (386 SX – pro Venturu alespoň se 4 MB RAM), je zcela nepoužitelná.

CO NENÍ DOBRÉ PRO DTP

Rozhodli jste se tedy dát vale textovým editorům, na stole máte novou mašinu, v ní nainstalovaná Windows a nějaký ten DTP program. Prostudovali jste úvodní pasáže v učebnici, shledali, že u padesáti procent funkcí a parametrů vůbec nevíte, k čemu jsou dobré (a u některých se to taky nikdy nedozvíte) a že práce bude vypadat poněkud jinak, než jste byli zvyklí ze svého editoru. Konečně – k čertu s ním. Písařskou nádeničinu přeci obstará sekretářka (jste-li začínající podnikatel, pak obvykle sestra, manželka či dospívající dcera), takže snad ten editor ani není třeba instalovat. Radostné opojení skončí v okamžiku, kdy Windows poprvé spadnou, a vy zjistíte, že jste nejen neuložili rozdělanou práci, ale ještě nějakým záhadným způsobem zmizely všechny zpracovávané soubory, které jste zapomněli zazálohovat. Teprve nyní se ocitáte v realitě světa DTP, neboť vězte, že to určitě nebyla poslední nepříjemnost, která vás s novým programem potká.

Jak již bylo řečeno, Windows jsou spíše biologickým, než fyzikálním systémem, což ještě umocňuje fakt, že verze 3.1 už patrně není dokonale kompatibilní s vůbec žádným hardwarem. Vzniklo tak originální neentropické prostředí, jehož zákonitosti sice většinou sledují Gaussovo rozdělení, ale občas se do nich přimíchá nějaký ten magický element. Pak dochází ke zcela nevysvětlitelným jevům, postrádajícím jakoukoli logiku a neopakovatelným v experimentu. Cesty k nápravě mohou být tak absurdní, že nevylučuji ani účinnost zaříkávání nebo láskyplného pohlazení monitoru.

Pokud do něčeho takového zabudujete program jako je Ventura, neštěstí je hotovo. Ventura se totiž Windows nikdy plně nepodřídila, což nadutá Wokna špatně snášejí (a možná na ni taky ještě pořád žárlí, že se předtím spustila s GEMem). Lze se obávat, že podobný přístup si Windows zachovají i k XPressu, pro který jsou jen takovou bokovkou, aby si oddechl od starého paroháče Maca (alespoň beta verze, kterou jsem měl k dispozici, tomu chvílemi nasvědčovala).

Zkrátka – připravte se na to, že soubojem s Windows strávíte nějaký ten pátek, než budete moci své DTP používat bez větších obav, že vaše práce přijde vniveč. Tím ovšem problémy zdaleka nekončí.

V první řadě určitě po pečlivém zalomení celé několikasetstránkové publikace zjistíte, že vaše písařka je úplně nemožná, protože všude napsala místo nul O a místo jedniček l, jak na to byla zvyklá ze svého psacího stroje. Tento překlep má oproti mnohým jiným jednu základní vadu – nelze ho odstranit pomocí funkce Vyhledej a nahraď, respektive lze, ale musíte mít trpělivost probrat se všemi O a l v celém dokumentu. Zde konečně přijde ke slovu původní editor, protože v něm se podobné operace provádějí přece jen jednodušeji. A to jste ještě před měsícem přemýšleli, zda tu vykopávku na nový počítač vůbec instalovat!

Po provedení oprav spokojeně načtete původní kapitolu a zjistíte že je najednou všechno úplně jinde, než bylo předtím. Bodejť ne, když 0 je užší než O a 1 širší než l. Pokud bylo v textu hodně číslíček, čeká vás další příjemná zábava. Teprve při korekturách pak náhle zjistíte, že se vám z poloviny textu ztratily všechny kurzívy a tučná písma, které písařka pečlivě naformátovala. Jak to program dokázal, na to už nikdy nepřijdete, ale můžete si být alespoň jisti, že to nezopakuje dřív, než ho přestanete ostražitě hlídat, zda to neudělá znovu.

Přes všechny překážky nakonec jednou přijde onen šťastný okamžik, kdy svou práci dokončíte, hotový opus štastně vytisknete do postcriptového souboru a odnesete někam, kde mají osvitovou jednotku. Zde nastanou další radostná překvapení. Znám člověka, který tvrdí, že než se naučili správně připravovat soubory pro osvit, stálo to jejich podnik 200 000 na zkaženém materiálu. Osobně mi tento údaj připadá značně přehnaný, ale nelze nepřiznat, že tuto zkušenost určitě zadarmo nepořídíte. Budete-li začínat s něčím menším, nemělo by to však přijít na částku více než čtyřmístnou.

Všechny výše uvedené hrůzy jsou zcela reálné; buď jde o mé vlastní smutné zkušenosti, nebo o průšvihy, jichž jsem byl očitým svědkem. Je více než pravděpodobné, že vás empirie obohatí o široké spektrum jiných zážitků, které mne nepotkaly, a naopak mnohých z výše uvedených vás milosrdně ušetří. Konečně vězte, že pokud se už něco podobného stane, nepomůže vám ani dokumentace (ve které vždycky chybí právě to, co potřebujete) ani hot line („No to jsme teda fakt ještě nikdy neslyšeli!“). Protože Windows jsou Windows jsou Windows.

CO JE DOBRÉ VĚDĚT PRO PRÁCI S DTP

Aby tento článek nabyl alespoň určité didaktické hodnoty, dovolím si zařadit do něj poněkud suchopárnou, leč možná nikoli neužitečnou pasáž. Jak jsme si pověděli v předešlém odstavci, je celkem pravděpodobné, že každý z uživatelů DTP se potká s jinými problémy. Několik obecně platných zásad by se však přece jen asi dalo najít. Každopádně však dlužno předeslat, že ačkoli četba manuálů, příruček, recenzí, dobrých rad a nápadníků je velmi užitečnou činností, ještě užitečnější je nezapomínat na vlastní rozum. Cest, jak dojít k témuž cíli, je totiž i v oblasti DTP mnoho, a jen na vás záleží, stane-li se z vás bezduchá sázecí opice nebo embryo budoucího tvůrčího typografa.

Především je vhodné naučit se korekturní znaménka (ČSN 88 0410). Nejde v žádném případě o zbytečnou buzeraci – zatímco mnohé jiné normy v této oblasti už s nástupem počítačové sazby pozbyly smyslu, tahle je a bude akutuální pořád. Bez ní se totiž nelze dohodnout, co je co, a zejména při početnějších zásazích do zlomeného textu budete naprosto ztraceni v pustinách smysl nedávajících čmáranic. Předpokladem samozřejmě je, že i korektor bude těchto znamének používat, což kupodivu zdaleka není samozřejmostí ani u lidí, kteří se písmenky živí.

Když už jsme u těch korektur – počítače změnily dřívější cyklus strojopis – korektury – imprimace (nebo cenzura) – (nový strojopis – pouze v případě, že bylo provedeno tolik oprav, že by z toho sazeč odmítl sázet – pak pochopitelně ještě korektury překlepů v novém strojopisu) – sazeč – korektury – sazeč – náhled správnosti provedení oprav na podstatně jednodušší vytvoření dokumentu – korektury – imprimace (nebo cenzura) – DTP – korektury – DTP – náhled správnosti provední oprav. Avšak některým i to připadá jako příliš mnoho práce, takže vypouštějí poslední fázi (vyznačeno tučnou kurzívou), což se v tiráži projeví větou: „Tištěno z imprimovaného textu dodaného autorem.“ Tím si výrobce sazby umyl ruce a mimoděk zainzeroval, že s jeho firmou je lepší nemít nic společného. Neboť představa, že je možné udělat dobře korektury hned napoprvé ještě v počítači nebo v předloze vytištěné jehličkovou tiskárnou, je naprosto absurdní.

Ono setkat se dnes dobře provednými korekturami je vůbec spíš výjimkou – není čas a nejsou korektoři. Nějaký ten překlep – budiž – ale všechno by mělo mít své meze. Když už i v publikacích vydávaných tak renomovanými nakladatelstvími, jako je Odeon, najdu víc pravopisných chyb, než v polosamizdatech scifistických fandomů...

Další velmi podstatnou záležitostí je, seznámit se co nejprodrobněji se způsobem, jakým DTP převádí texty z jednotlivých editorů, a vybudovat si podle toho v každém z používaných programů systém maker pro předzpracování souborů. Nelze se totiž spoléhat, že dodané dokumenty budou automaticky korektně převedeny se vším všudy.

Abychom zůstali u Ventury, ve které se mimochodem lámou i Softwarové noviny. Pozornější čtenář si možná povšiml v čísle 4/93, že recenze na MAT jaksi vůbec nedává smysl. Pro ty, kteří ji nečetli – šlo vlastně o původní recenzi na verzi 1.2, proloženou recenzí nové verze 2.0, přičemž nové části textu byly graficky odlišeny kurzívou. Totiž – měly být, respektive v rukopisu ještě byly. Jednou z neblahých vlastností Ventury při načítání dokumentu však je, že pokud najde několik odstavců za sebou zformátovaných v bloku, ponechá formát pouze u prvního odstavce a ve všech ostatních ho zruší. Následkem toho vznikl smysl nedávající guláš, v němž nebylo jasné, co se vztahuje ke které verzi (pro zvídavější čtenáře – z kurzívy měly být tyto odstavce: na str. 78 druhý a pátý; na str. 79 zbytek pátého odstavce z předchozí strany a další dva za ním, dále pak celý text od slov „Fonteditor MFD...“ po „...ale proč.“; na str. 80 odstavce 3. a 7.; na 81 zbytek z předešlé strany a odstavec následující, jakož i čtyři poslední odstavce začínající slovem „Čitelnost...“ a končící až na straně 82 před mezititulkem MAT?, a pak dále od Výhod MATu všechno až do konce).

Podobných nedostatků při konverzi má nepochybně každý DTP celou řadu. Problémy budou vznikat i při převodu znaků z horní části ASCII tabulky (nemluvě o jedenácti znakových sadách WordPerfectu 5.1). Písařku bude třeba upozornit, že v Textu602 a jemu podobných psacích strojích nemůže psát poznámky pod čarou (u normálních editorů je třeba převod podobných extravagancí vždy důkladně vyzkoušet). Problémy budou i s tabulkami a tabulátory (u T602 alespoň s nimi ne, protože ten se je dodnes nenaučil).

Je až neuvěřitelné, kolik práce dá vysvětlit pečlivé osobě ženského pohlaví (mužského nepochybně taky, ale ti líní chlapi se dnes už obvykle písařinou neživí), že v přepisu nesmí provádět jakoukoli grafickou úpravu, malovat čáry, vynechávat velké mezery apod. Někdy je jednodušší napsat si na odstraňování nejběžnějších chyb své sekretářky makro, než vysvětlovat jí to pořád dokola a zbytečně.

Makrům se ostatně při přípravě textu pro DTP stejně nevyhnete; minimální nezbytné úpravy zahrnují náhradu rozdělovníků pomlčkami (nahraď mezera-divis-mezera za mezera-pomlčka-mezera plus podobně konec odstavce-divis-mezera a mezera-divis-konec odstavce), převod uvozovek (nejjednodušší je zaměnit všechny uvozovky za mezerou a za koncem odstavce /a ještě za uvozující závorkou - pozn. 1997/ uvozovkami dole a zbylé uvozovkami nahoře. Konstrukce makra nahrazujícího uvozovky střídavě je technicky složitější, a navíc v případě, že někde párová uvozovka chybí, budou obráceně všechny další až do konce textu, což je podstatně nepříjemnější chybička, než když písařka někde zapomněla či naopak přidala mezeru – proto bývá vhodnější využít makra i tam, kde DTP nabízí automatickou konverzi párových uvozovek – např. právě u Ventury) a konečně zejména přidání pevných mezer za všechny jednopísmenné výrazy. Makro je nutné buď dosti komplikovaně napsat (editory obvykle neumějí nahrazovat „wildcards“), nebo nahrát pro jednotlivé předložky, spojky a číslice, které přicházejí do úvahy. Druhý postup je sice otravný a zdlouhavý, avšak umožňuje selektivní nahrazování s vypuštěním spojek „a“ a „i“, jejichž ponechání na konci řádku je u vícesloupcové sazby přípustné, i když ne právě nejpohlednější; bude jen otázkou vašeho vkusu, zda dáte přednost větším dírám mezi slovy, nebo spojkám na konci řádku. Pochopitelně spojka, kterou začíná věta, nesmí být na konci řádku nikdy.

Podobných pravidel pro lámání sazby existuje celá řada; obvykle se mírně liší podle autora či normy, a dneska je už beztak skoro nikdo nedodržuje. DTP navíc přináší nové nešvary, s nimiž původní normy nepočítaly – jedním z nejčastějších je povolení prokladu písma v příliš prázdné řádce (u Ventury implicitní nastavení). Tato nestvůrnost svého času hyzdila téměř všechny časopisy, jejichž redakce přešly na DTP. Jinou oblíbenou radovánkou zejména v knižní sazbě je výskyt tzv. „parchantů“ (plonkových prvních řádek na konci a posledních na začátku strany či sloupce) – v poslední době se místo tohoto nevábného výrazu začíná užívat doslovný překlad z angličtiny „vdovy a sirotci“. Přestože kontrolou výskytu „widows & orfans“ disponují dnes už pomalu i ty neprimitivnější editory, praktické vyřešení toho, co s nimi, může někdy představovat oříšek i pro DTP, a přes veškerá automatická vyrovnávání sloupců je mnohdy nutné sáhnout k manuální korekci.

Ještě snad jednu poznámku k tisku dlouhých dokumentů do postscriptových souborů. Velmi obvyklou začátečnickou chybou je ponechání implicitního nastavení postcriptového ovladače Windows. Nastavení „Clear Memory per page“ v „Advanced Options“ musí být zapnuto. Příslušný Help poskytuje informace spíše závádějící, takže podobný omyl je zcela logický a zákonitý. /Poznámka z roku 1997: předchozí věta není pravdivá – fungovalo to tak na osvitkách, na kterých jsem tehdy pracoval; u jiných toto nastavení naopak musí být vypnuté - je třeba kontzultovat to s provozovatelem./ Před neodvolatelným (protože dosti drahým) osvitem je proto užitečné nejprve poslat celý soubor na postcsriptovou tiskárnu (pokynem COPY, nikoli PRINT!); pokud ji nemáte, obstará to seriózní osvitový servis za vás (když to odmítnou, jděte raději rovnou jinam). Je přitom třeba mít na paměti, že to, co je vytištěno na papíře, stejně nemusí být zcela totožné s tím, co bude na filmu; zejména pokud jde o grafiku, rastry a linky. Každá laserová tiskárna má totiž určitý limit nejtenčí čáry a nejmenšího bodu, které je schopna vytisknout, a všechno, co je menší a tenčí, pak už tiskne stejně. Osvitová jednotka s rozlišením o řád větším má pochopitelně tento limit úplně jinde, takže se pak nestačíte divit, kamže to na filmu zmizely vaše pěkné vlasové linky a obrázky.

Dalším mezitulkem by podle vší logiky mělo být:

CO NENÍ DOBRÉ VĚDĚT PRO PRÁCI S DTP

Jak jsem ale již předeslal, je tento článek velmi nesystematický, takže zde znenadání končí.

Úvodní strana ARCHIVU MARTINA MANIŠE

Hlavní menu LEGE ARTIS NA WEBU