My glossary

My glossary

(Softwarové noviny 12/1992)

Imbecilní název tohoto článku (nicméně lepší mne nenapadl) má vyjadřovat zhruba tolik, že jde vlastně o slepenec tří krátkých připodotknutí, která by jen obtížně šlo publikovat samostatně, protože by vybočovaly z formátu přijatelného pro časopis. Nejedná se ovšem o žádnou konkurenční rubriku pro Střípky z mého pécéčka do nedávna ještě pseudonymního kolegy Prunela/Hermana; nejedná se vůbec o žádnou rubriku. Nicméně když může mít pan Kasal na plkání „Talk Show“, tak snad i já pro jednou...

Kupříkladu jsem onehdá usoudil, že mé staré dobré atéčko se starou dobrou konvenční pamětí a s neméně starou a neméně dobrou přepálenou Hercules kartou není již dostatečně na výši doby. Jednak bych za chvíli asi neměl co recenzovat, jednak na určité věci mají přece jen ta pitomá Windows řadu výhod už dnes, i když bych je mnohem raději začal používat ještě tak za nějaký ten rok dva, kdy se snad už konečně vybabrají z dětských chorob, či případně kdy někdo vymyslí něco podobného, ale líp.

Soudil jsem, že vzhledem ke kvantu nově otevřených obchodů s počítači nebude už nabytí nového přístroje tak složité, jak bylo v případě již zmíněného átéčka propašovaného kdysi z Mníšku pod Alpou, avšak mýlil jsem se. Bůh ví, že jsem nikdy neměl velké iluze o profesionalitě našich prodavačů softwaru a hardwaru, ale co je moc, to je příliš. Dalo by se očekávat, že přijdete-li do obchodu, v němž potenciálně hodláte utratit nějakých padesát až sto tisíc, budou vám prodavači věnovat alespoň onu minimální pozornost, jakou vám věnuje zelinář či řezník. Není tomu tak.

Pravda – nikde se mi nestalo, že by se hoši nejvýše po druhém požádání nakonec nezvedli od Block Outu a s nanejvýš zhnuseným výrazem mi nepodali ceník, nicméně jen málokde jsem se dočkal uvítání výrazně vřelejšího. Z přibližně třiceti firem, které jsem při své anabazi obrazil, pouze čtyři fungovaly způsobem odpovídajícím představám pana Kohna o obchodu. A ačkoli jsem pravděpodobně jinde mohl nakoupit lépe a levněji, vybral jsem si nakonec právě jednu z těch čtyř.

Zajímavým jevem je téměř totální uniformita prodavačů v těchto obchodech (arci kromě oněch zmíněných čtyř). Jedná se vesměs o mládence raně postmaturitního věku oblečené a tvářící se oním způsobem, který prezentovala hrůzostrašná reklama Minolta a její lidé. Zatímco vychytralí Žaponci už mezitím přišli na to, že skupina výhružně stojících pánů vyvolává v našinci po čtyřiceti letech celonárodního fízlování dočista jiné asociace, než v krajích pod Fudžijamou, a své nešťastné reklamy odstranili, domnívá se dodnes většina našich firem, že konfekčně vypadající mladý muž je dostatečně vhodným obchodním zástupcem, byť by byl hloupý jako vrata od stodoly. Jinou alternativou ovšem je, že prostě nikoho lepšího neseženou.

Téměř standardní replikou, která mne vždy vedla k okamžitému a definitivnímu odchodu z krámu, bylo opáčení „Co byste na tom viděl, dyť je to jenom taková krabice!“, v odpověď na přání vyzkoušet si požadovanou konfiguraci. I kdyby to byla stokrát pravda, jakože není, chtěl bych vidět, jak by si počínali tito pánové, kdyby se setkali s podobnou odezvou třeba v obuvnictví na přání vyzkoušet si boty. Míra arogance tzv. dealerů je mimochodem přímo úměrná vnější rádobyluxusnosti obchodu. Úhrnem lze doporučit co možná nejzapadlejší firmy, sídlící nejlépe někde v průjezdu či na pavlači. A ještě jedna drobnost – nikdy nevěřte cenám uváděným v inzerátech – vždycky nakonec zjistíte, že „ten lacinej board nám minulej tejden přestali dodávat, takže teď máme už jenom tendle o tři tisícovky dražší“ a podobně.

*

Dlouho jsem váhal, zda vůbec reagovat na další výlevy pana ing. Straky. Jediným důvodem, proč tak ještě naposledy učiním, je, že naprosté mlčení, které by jinak bylo na místě, by mohlo být vykládáno jako tichý souhlas či kapitulace.

Už v březnu tohoto roku jsem předal panu Koubskému kratičkou noticku s názvem Coda. Zněla: „Hluboce se omlouvám ing. Strakovi, že jsem mu ve svém článku Upřímnost za upřímnost v SWN 3/92 přidal pět let života, schopnost nadhledu a smysl pro humor. Všechny tyto lživé dezinformace okamžitě odvolávám. Zároveň tím končím celou `polemiku', neboť na konstatování `Ty seš blbej!', ve které lze shrnout hysteroidní odezvu páně Straky, matně pamatuji z dob raného dětství jedinou adekvátní odpověď: `A ty ještě blbější!'. Možná by několik pavlačověji orientovaných čtenářů podobně infantilní debata zajímala, rozhodně by však nezajímala mne.“

Poznámka nakonec nevyšla, neboť jsme usoudili, že je v podstatě zbytečná. Mezitím ovšem pan Straka dal v SWN 8/92 průchod svým afektům do té míry, že mne konečně označil za blbce rovnou a bez obalu. Zřejmě správně vytušil, že si to může dovolit a že se něj vykašlu. Kdybych něco podobného učinil já, následovala by patrně žaloba pro urážku na cti. V tom také shledávám základní rozdíl mezi naším přístupem k věci.

V poměrně značném množství slov, která na mou adresu pan inženýr v posledních osmnácti měsících vychrlil, byly celkem dva věcné a zcela patřičné argumenty. Oba dva obsahovala jeho první reakce na mé psaní, která vyšla v Computerworldu 32/91. Tehdy šlo o recenzi T602, v níž jsem se vskutku dopustil dvou omylů – toho podstatnějšího přehlédnutím možnosti vytvořit blok o jednom písmenu, toho méně podstatného opomenutím faktu, že T602 přes svůj grafický režim pracuje v češtině výhradně s ASCII tabulkou, takže těžko po něm chtít nějaké uvozovky dole. Zde jsem byl panem Strakou vskutku přistižen na hruškách, a kdyby se jeho polemika ubírala vždy tímto směrem, nikdy bych si vůči ní netroufnul ani ceknout. A to přesto, že již tehdy jsem měl značné výhrady k triviálnosti jeho neustálého převádění debaty do osobní roviny.

Od té doby jsem si z pera páně Straky o sobě přečetl mnohé, ale s argumentem k podstatě věci jsem se již víckrát nesetkal. Kupříkladu v případě posledního „sporu“ o autorská práva (odhlédneme-li už od toho, jaký glanc má odpovídat na fejeton rozhořčeným právnickým výkladem) nalezneme buďto mečiarovská axiomata o „špecifikách“ softwaru, nebo zcela nevěcné doklady mé tuposti zoufalým lapáním po slovíčkách (tak třeba DILIA se jistě neskloňuje, ale jednak jsem ji nepsal verzálkami a jednak si nedovedu představit ani pana Straku, jak praví ženě: „Mámo, zítra musím do Dilia!“; kromě toho nelze nepodotknout, že pravidla českého pravopisu dnes tvořím já i pan Straka i my všichni, co nás živí písmenka, a vůbec všichni, kdo touhle řečí hovoří; Ústav pro jazyk český je pouze od toho, aby to jednou náležitě podchytil a zanesl do slovníků).

Zpočátku roztomilé funésovské prskání pana Straky k mé hrůze velmi rychle přešlo do smrtelně dotčených pozic; každé slovíčko, které jsem napsal, bylo váženo jako osobní urážka, každý méně všední názor vyložen jako záměrná provokace. Tak paranoidní způsob vnímání by snad byl omluvitelný v politice jako příznak chmurné doby, nikoli však v iracionálních emocí relativně prostém světě bitů, a už vůbec ne u člověka, o němž přese všechno stále odmítám věřit, že by tak dokonale postrádal špetku humoru a velkorysosti. A protože jiné vysvětlení nenalézám, zůstává po tom všem ve mně jakýsi smutek či lítost, že jsem snad panu Strakovi skutečně čímsi nechtěně ublížil. To je poslední a možná hlavní důvod, proč v budoucnu nebudu reagovat na cokoliv, co o mně napíše.

*

Po málo poutavém intermezzu zas o něčem patřičnějším – tak například: Babičko, který software je dnes v Československu nejlevnější? Přece ArcShell!

Alespoň já jsem svůj exemplář koupil v poměrně neortodoxním prostředí knihkupectví Melantrich na Václavském náměstí za 49 korun ještě československých. ArcShellů tam měli složenou celou paletu, což bylo do té míry podivuhodné, že jsem neodolal a pohlédl na cenovku. Pak jsem nevěřícně vzal do ruky další exemplář, ale to číslíčko byla zase stejné, a u ostatních taky. Tak jsem si jeden koupil, rozbalil a začal počítat.

Nebudu unavovat podrobnostmi – zkrátka došel jsem k tomu, že k dosažení zisku, pro nějž je u nás ještě někdo ochoten riskovat podobnou investici, by náklad musel činit řádově okolo 100 000 výtisků, což je nesmysl. Buď tedy šlo o téměř dobročinnou akci, nebo o výprodej, nebo pánové od firmy NoBi znají neskutečně levné dodavatele. Distribuční sada totiž obsahuje stopadesátistránkový, velmi slušně vytištěný manuálek, jednu HD disketu (byť no-name a hodně mizernou – načíst se ji podařilo pouze na velmi brutálním drivu, protože se v pouzdru skoro netočila); to vše ve čtyřbarevném obalu zavařené do igelitu. Prostě dokonalé uskutečnění ideálu, aby software byl tak levný, že se ho neoplatí ukrást.

Arcshell jsem samozřejmě znal, a ač jsem nikdy nesdílel nadšení některých recenzentů, je třeba přiznat, že v konkurenci nesčetných domácích plagiátů Norton Commanderu si nestojí nejhůř. Především samozřejmě těžko vymyslet něco „jako“ Norton, co by bylo lepší než Norton; o naprosté genialitě tohoto programu hovoří už to, že po tři roky nebyl inovován, a přesto se stále dobře prodává. Hlavní předností Nortonu je jeho jednoduchost – přidání dalších funkcí, jak to činí většina domácích výrobců ve snaze jej „vylepšit“, vede pouze k znepřehlednění a zmatení uživatele – začátečníka. Pokročilý uživatel pak dá stejně přednost samostatným utilitám, které jsou obvykle v podstatně vyšší kvalitě k dispozici jako freeware či shareware. Tak je tomu i v případě ArcShellu, jehož „superformátovač disket“ se ani zdálky nemůže rovnat zařízením typu Fdform, či tolik vychvalovaný archivátor disket programu CatDisk.

Za 49 Kčs bych však byl ochoten odpustit téměř cokoliv – koneckonců i distributoři sharewaru chtějí víc. Jednu věc však firmě NoBi odpustit nelze, a sice tu, že dělá ze zákazníků blbce. Na přiložené disketě je totiž nahrané demo.

Zejména nezkušení uživatelé patrně zažijí značný šok – přiložená příručka k ArcShellu je totiž zcela identická s tou, kterou lze dodnes, jak jsem si ověřil, obdržet za patnáct stovek k ostré verzi programu. Spolu s disketou je v kapse obalu i registrační karta, takže není důvod nevěřit, že jste za své drobné skutečně obdrželi úplný a legální ArcShell, na nějž se vztahují podmínky uvedené v licenčním ujednání (jinak mimochodem velmi slušné, umožňující dokonce program prodat, či, abych zas nepopudil, „trvale převést vlastnická práva na jinou osobu“). Nikde v tištěné dokumentaci ani na obalu není jediná zmínka o tom, že by nešlo o plnohodnotnou verzi. Z iluzí vás probere teprve tabule, která se objeví při spuštění ArcShellu: „Janiga Laboratories (adresa). Toto demo bylo vytvořeno pro: NoBi (adresa). Toto demo není na prodej. Úplnou verzi obdržíte na výše uvedené adrese.“

Jinak se však podle letmého ohledání jedná o zcela funkční program, jehož chod ruší pouze uvedená tabule, která se objevuje při každém návratu do nortonovského panelu a kterou je třeba odpálit klávesou. Pokusil jsem se ArcShell asi padesátkrát zavolat a zase vypnout – nic se nedělo. O crippleware limitovaný počtem volání tedy nejspíš nejde, a ačkoli jsem neprováděl detailní testování, nezdálo se, že by některá z funkcí náležitě nepracovala. Uživatel se tedy buď může smířit s vlezlými tabulemi, nebo si někde ukrást ostrou verzi, aniž by si dělal nejmenší výčitky svědomí. Protože jak se do lesa volá...

Motivace, které vedly firmu NoBi k tomuto podvodu, jsou zcela nepochopitelné. Za 49 Kčs by balíček nepochybně prodala i s nenápadnou nálepkou, že sada obsahuje ukázku programu ArcShell, a vše by bylo zcela košer. Koneckonců i tak za své peníze obdržíte funkční ovladač češtiny pro klávesnici a obrazovku, řadu utilit a osm her, z nichž tři jsou poměrně zdařilé (nejlepší – mariáš Flek! z produkce pana Pivoňky – je však bohužel opět jen demo se záměrně přidanými chybami, limitované deseti odehranými partiemi).

Vpravdě na místě by jistě bývalo, kdyby balíček skutečně obsahoval plnou verzi programu. Pokud se totiž v Janiga Laboratories domnívali, že masovým rozšířením demoverze zvýší odbyt ArcShellu, pak se nejspíš zatraceně spletli. Nedovedu si alespoň představit uživatele tak poctivého, že by po přečtení informační tabule nelenil, a běžel zaplatit patnáct stovek za manuál a program, které už má (v takovém případě by poctivost skutečně musela být synonymem blbosti). Podstatně racionálnější obchodní úvahou by bylo obrátit tímto dumpingem co největší počet uživatelů na víru pravou ArcShellovou, nechat je řádně se zaregistrovat, a pak jim důkladně osolit upgrade. Předpokládalo by to ovšem, aby další verze byla výrazně atraktivnější, což nezní moc pravděpodobně.

Aby se záhada ještě více zkomplikovala, dodejme, že na disketě není jen kompletní ArcShell, ale také většina utilit, které je podle manuálu třeba k programu dokoupit zvlášť, přičemž návody k použití mají být ve formě textových souborů. Tyto soubory pochopitelně chybí, takže uživatel při empirickém zkoumání bude nucen několikrát vyresetovat počítač, než zjistí, že vůbec nechápe, k čemu má sloužit program fízl (piš feezle), kromě toho, že se z něj už nedá odejít (jde o nepříliš vydařenou kreaci na oblíbené téma: ochrana dat proti neoprávnému použití). Ještě kurioznější je ovšem Autobak, po jehož zavolání se pouze objeví avízo: „Vypršel již čas na používání tohoto dema! Pro zakoupení produktu kontaktujte...“ atd.

Úhrnem vzato lze tento pokus o software za lidovou cenu stále ještě hodnotit jako impozantní, ale zároveň budící značné rozpaky. Škoda – stačilo opravdu už jen maličko.

Úvodní strana ARCHIVU MARTINA MANIŠE

Hlavní menu LEGE ARTIS NA WEBU