Logo

Idioti mají přednost


(Softwarové noviny 10/1992)



MS Publisher je spolu s MS Works a MS Money představitelem nové řady pro Windows, kterou Microsoft inzeruje jako „software pro lidi, ne pro počítače“.



Nová Solution Series představuje momentální dovršení honby za vidinou user friendly softwaru, jejímž konečným cílem bezpochyby je, aby s počítačem dokázal zacházet každý alespoň minimálně vzdělatelný idiot. Tato koncepce je principiálně zcela patřičná, jakkoliv na ni zejména starší počítačoví orlové shlížejí s hlubokým despektem. Obávám se, že podobné postoje plynou především z nepřiznaného vzteku nad ztrátou převahy, kterou mohli dosud pociťovat nad počítačovými laiky.

Zcela jinou otázkou však je, zda se Microsoftu v případě Publisheru skutečně podařilo tento záměr naplnit. Kladná odpověď závisí v podstatě na tom, zda jste nebo nejste vyznavači Windows.

Velmi silně pochybuji, že by něco takového, jako „Wokna“, mohlo vzniknout kdekoli jinde, než ve Spojených státech. Neuvěřitelné množství absolutně zbytečných nesmyslů, které program obsahuje, plně konvenuje naivní hravosti Američanů. A kdo ještě nemá dost na možnosti výběru „vólpejprů“ či ikon, může si dokoupit třeba After Dark for Windows, roztomilý a naprosto neužitečný prográmek, obsahující několik desítek volitelných a regulovatelných animací pro „stmívání“ obrazovky. Racionální duchy bez smyslu pro nesmysl musí Windows popuzovat k nepříčetnosti; já osobně naopak pokládám tuto hravost za jedinou vydařenou vlastnost programu.

Od té doby, co jsem zhlédl Windows, kterak teprve na čtyřistaosmdesátšestce (50 MHz, 16 MB RAM) konečně běží v méně náročných aplikacích alespoň jakž takž přijatelnou rychlostí, definitivně jsem dospěl k závěru, že se bez tohoto programu ještě nějaký ten pátek s potěšením obejdu. A zde bude také našinec nejspíš hledat odpověď na otázku, zda jsou Windows k něčemu – nejste-li hodně bohatí, nejsou.

Tímto způsobem bychom však byli s recenzí hotovi poněkud předčasně. Připusťme tedy jako pracovní hypotézu, že Windows nemusí být zejména pro trpělivější uživatele zase tak špatná a že koneckonců počítač 386 není v dnešní době už tak velký luxus, a přistupme k slavnostnímu rozbalení distribuční krabice MS Publisheru. Nepůsobí nijak luxusně, dokonce ani žádné hologramy na ní nenajdeme. Podtitulek slibuje: „Professional-Quality Publications Made Easy“. Uvnitř se skrývají tři nezalepené diskety 1,2 MB, registrační karta spolu s dalšími licenčními papíry a manuál.

Deklarované nepřáteství programu k počítačům se projeví, pokusíte-li se instalovat Publisher na přístroji, nuzně vybaveném pouze konvenční pamětí 640 kB. V takovém případě vám škodobolibě oznámí, že s tou svou vykopávkou jste už mimo mísu, neboť „application requires standard or enhanced mode“. Dalšího překvapení se dožijete, když pamětlivi pouček antivirové civilní obrany zalepíte před instalací diskety. Počítač ohlásí „write protected disk“ a vy strávíte další půlhodinu hledáním toho zatraceného vira, který se vám dobývá do drivu. Posléze částečně uklidněni dospějete k závěru, že když Microsoft do disket ty díry vyřezal, což jinak nebývá u distribuční sady zvykem, nejspíš věděl, proč to dělá. A skutečně – bedlivým ohledáním zjistíte, že se při instalaci přepsal soubor SETUP.INI. Proč se tak stalo, není nikde vysvětleno; nejspíš se předpokládá, že to potenciálního uživatele Solution Series nemůže zajímat. Po dokončení instalace je disk bohatší o několik adresářů, zvících asi 4 MB.

Čítá-li kompletní dokumentace k DTP programu nějakých 270 stran plných obrázků a s dosti vzdušnou grafickou úpravou, je zřejmé, že půjde o přinejmenším poněkud atypický produkt. Minimalizovaný rozsah příručky plně odpovídá záměru vyjít vstříc běžnému zákazníkovi, který nemá chuť ani čas louskat objemné manuály. Hlavním důvodem vychrtlosti brožurky však je prostý fakt, že MS Publisher v žádném případě není profesionálním DTP systémem – jde pouze o program, umožňující vytvářet určité tiskové výstupy působící profesionálním dojmem.

Zatímco rutinovaný grafik přistupuje k DTP s ideou o tom, co chce vytvořit, a od softwaru žádá, aby jeho ideu naplnil co nejrychlejším, nejjednodušším a hlavně co nejpřesnějším způsobem, očekává se od uživatele MS Publisheru, že si prostě vybere z ideí, které mu program nabízí, a v lepším případě si je nějak dotvoří k obrazu svému. Tato charakteristika pochopitelně není absolutně přesná, protože Publisher umožňuje vytvářet i zcela vlastní kreace, ovšem s daleko omezenějšími možnostmi, než mají profesionální DTP systémy.

Výše řečené v žádném případě neznamená, že by toho Publisher uměl málo – naopak; za ty peníze je až překvapivě dovedný. Jádrem jeho filozofie je jednoduché napouštění typografických prefabrikátů textem a grafikou, k čemuž používá především soubor tzv. stránkových čarodějníků (PageWizards). Je jich celkem pět: k vytváření bulletinů, dvakrát přeložených úzkých letáků, obchodních formulářů v sedmi různých variantách, plánovacích kalendářů a pozvánek či blahopřání složených na pohlednicový formát. Vlastní proces probíhá tak, že čarodějník postupně nabízí sled oken s otázkami, po jejichž zodpovězení sám úslužně vytvoří kýženou publikaci, kterou pak už stačí jen naplnit textem a grafikou.

Kromě PageWizards disponuje Publisher také četnými Templates – vzory pozvánek, letáků, dopisních papírů, obálek, navštívenek apod., v nichž je třeba pouze nahradit původní vzorový text a grafiku vlastními. Dále program nabízí výběr ze stovky obrázků (ClipArt), z dvou desítek ozdobných okrajů (BorderArt) a zhruba stejného množství fontů (WordArt). Titulky vytvořené pomocí těchto fontů lze deformovat na výšku i na šířku, libovolně rotovat, stočit do kolečka, vystínovat či invertovat. Všechny operace jsou natolik názorné, že uživatel manuál v podstatě ani nepotřebuje.

Rychlost práce a zobrazování Publisheru odpovídá obecné rychlosti Windows – je líný jako hrošík liberijský. Na átečku je program prakticky nepoužitelný. Minimální konfigurace hardwaru, s níž má Publisher smysl provozovat, je rychlejší třistaosmdesátšestka se 4 MB paměti, VGA monitorem a laserovou tiskárnou. Program neumí mimo jiné například rotovat základní text, neumí obtéci sloupcem grafiku s nepravidelnými okraji, neumí...

Bylo by však zbytečné vypočítávat, co všechno mu chybí do profesionálního DTP systému, tím spíše, že jako takový ani nebyl koncipován. Pro našince je podstatná jedna věc: neumí česky. Budete-li mít to štěstí, že vaše čeština pro Windows se bude s Publisherem dobře snášet, pořád ještě nebudou fungovat v češtině titulkové WordArt fonty, které jsou ovšem na celé záležitosti jednou z nejpodstatnějších věcí. To byl také důvod, proč je celá recenze pojednána poněkud stručněji, než by si program jinak zasloužil.

Lze předpokládat, že k příští verzi Windows bude vydána také nová verze Publisheru, která by podle všeho už měla obsahovat znaky s nabodeníčky i ve WordArtu. Domácí distributoři se tudíž těžko budou obtěžovat se zbytečným počešťováním verze 1.0. Má-li být recenze informací, jež má pomoci při rozhodování, zda koupit či nekoupit, je tím pádem v daném případě závěr velmi jednoduchý: počkat.

Detailnější vylíčení vlastností programu se jistě stane předmětem recenzí příští, doufejme už i pro nás použitelné edice. Rozpitvávat nyní funkce, které mohou být mezitím změněny či rozšířeny, nepokládám za potřebné. Účelem těchto řádků byla spíše předběžná informace o koncepci tohoto „DTP pro idioty“. I přesto je možné už nyní konstatovat, že MS Publisher je svým způsobem takřka geniální. Vzhledem k nevelké ceně a dokonale primitivnímu ovládání umožňuje, aby si jej (alespoň na západ od Tachova) pořídil prakticky každý, kdo disponuje potřebným hardwarem. Lidé, jež by jinak v životě nenapadlo provozovat DTP, se teď budou moci vybavit zařízením, které jim bez potíží a velké časové ztráty umožní, aby si sami vyráběli mnohé z toho, co doposud zadávali specialistům.

O obchodním úspěchu tohoto záměru netřeba asi příliš pochybovat. Windows nejsou jen módním trendem, jak by si mnozí přáli, ale symptomem toho, kam se budou ubírat počítače do té doby, než budou schopny s námi konverzovat. A ať už se prosadí jiný podobný systém, nebo Windows (což je s ohledem na zájmy obchodu bohužel pravděpodobnější), je celkem nepochybné, že jako potenciální kupci softwaru budou mít v nejbližších letech přednost právě idioti. Jsou to vděční zákazníci a je jich hodně.

Vedlejším důsledkem se pak nepochybně stane další unifikace světa kolem nás. Už teď není pro zkušeného odborníka problém poznat, kdo pracuje s knihovnou obrázků DrawPerfectu, kdo s Corel Draw; kdo své knihy sází v TEXU a kdo ve Ventuře. Větší rozšíření produktů typu Publisheru povede k tomu, že bude existovat celkem asi dvacet druhů navštívenek, polovina pozvánek bude obsahovat stejné logo a stejný rámeček, interní věstníky a bulletiny se budou odlišovat jen hlavičkou. Může se nám to nelíbit, ale těžko tomu zabráníme. Tím spíše, že programy pro idioty budeme stejně nakonec používat všichni.






Úvodní strana ARCHIVU MARTINA MANIŠE

Hlavní menu LEGE ARTIS NA WEBU