Dovolte, abych odpověděl
(Softwarové noviny 7/1992)
Vážený pane kolego,
prsty mne opravdu přespříliš svrběly, než abych si odpustil odpověď, ale nemám nikterak v úmyslu urážet Vás, ani kohokoli jiného. Nejsem ovšem zodpovědný za vztahovačnost druhých. Rovněž si nejsem vědom žádných osobních účtů, které bych si s Vámi měl vyřizovat, a netuším, jak jste na to přišel. Takže pouze několik celkem věcných poznámek.
Pokud jde o můj pseudonym, nedomnívám se, že by běžnému čtenáři mohlo záležet na tom, jestli mne zná pod pseudonymem, nebo pravým jménem, které mu beztak nic neřekne. Pleno titulo publikuji pouze články z oboru, v němž jsem vzdělán, případně své občanské konfese rázu politického. Píši-li cokoli jiného, používám různých pseudonymů, podle toho o čem právě píši. Dělám to proto, že mne to baví, protože si prostě rád hraju. Pokud „neprůstřelností mého betonovém bunkru“ míníte, že mi za to, co napíšu, nemůže nikdo rozbít dršku, pak Vás mohu ubezpečit, že pokud si někdo něco podobného usmyslí, nebude pro něj jistě až takový problém zjistit, kdo se za pseudonymem skrývá.
Co se týče mého názoru na minulost časopisu Elektronika, je jistě nepochybně zcela subjektivní, jako ostatně jakýkoli názor. Nikde jsem však netvrdil, že časopis mohl být lepší, než byl, ale když už jste problém postavil takto, pak musím konstatovat, že určitě mohl, o čemž svědčí například vynikající úroveň tehdejšího Téčka, mimochodem jednoho z nejlepších časopisů, které za bolševika vycházely. Rovněž jsem nikdy neprohlásil, že by tehdejší Elektronika nebyla pořád lepší než nic. Pokud jde o současnou tvář časopisu, není mi o ní nic známo, protože jsem si jej už nejméně půldruhého roku nekoupil; nezaregistroval jsem dokonce ani změnu vydavatele. Nikdy jsem se tedy k dnešní Elektronice nevyjadřoval; tím spíše mne překvapila silně podrážděná reakce českého vedení IDG a nyní i Vaše. Překvapení nad skutečností, že časopis stále vychází, se vztahovalo pouze na renomé, jaké v minulosti měl, což, myslím, bylo z inkriminovaného odstavečku více než jasné.
A konečně – nikdy jsem v žádné recenzi neprohlásil nic, co by se jen vzdáleně podobalo výroku „autor je mamlas“. Podsouváte mi způsob hodnocení, který naopak já občas vytýkám jiným, tedy přesouvání kritiky z obecné roviny do osobní. Sebeblbější program mne prostě neopravňuje k tvrzení, že jeho autor je rovněž blb, ale pouze k závěru, že jde o blbý program. Rovněž si nepomatuji, že bych kdy k některému výrobku přistupoval „a priori negativně“. Naopak – má poslední recenze, která ve Vašem časopisu vyšla, dokonce vycházela z apriorní důvěry v tvrzení distributora, že Screen Editor je skutečně „universálně použitelný textový editor“. Kdyby jej výrobce inzeroval jako „editor pro programátory“, vypadala by celá recenze nepochybně úplně jinak.
Tvrdíte, že „mezi recenzentem a recenzovaným objektem musí vzniknout určitý vztah“. Já tvrdím, že vztah musí vzniknout naopak mezi recenzentem a čtenářem. Smysl jména (či pseudonymu) je pouze ten, aby si čtenář mohl říci: „To psal ten vůl Maniš, to číst nebudu!“ nebo „To psal Bahenskej, to je dobrej brach, to si musím přečíst!“ případně „To psal Maniš, to si musím přečíst, a jestli to sprdnul, tak si to hned zajdu koupit!“ anebo konečně „To psal Bahenskej, jestli to pochválil, tak to bude určitě výtečný!“. Kýženého efektu, jímž je orientace uživatele a úspora jeho času, se tak dosáhne v každém případě.
Přestaňme si konečně namlouvat, že čtenáře zajímají naše problémy, prožitky a vůbec naše osoby jako takové. Chce se pouze dozvědět, jaký hardware si má koupit a jaký software ukradnout, a co si má pak s těmi všemi věcmi počít. Důkazem může být už jen to, že článek Otazníky počítačové publicistiky nikomu nestál ani za sprostý dopis, natož aby „odstartoval“ najakou polemiku; obecenstvo prostě zůstalo chladné i přes razanci použitého kalibru, čehož jsem se od počátku obával. Nicméně kdybych svůj názor formuloval dle vašeho přání „poněkud usedlejším způsobem vyjadřování“, nebyla šance na odezvu už vůbec žádná.
S pozdravem a ve stálé úctě
Martin Maniš
PS: Pokud se domníváte, že jsem to s tím kradením softwaru trochu přehnal, máte naštěstí zcela pravdu – byl to prostě jen takový bonmot. Tragédie dnešní doby tkví právě v tom, že když se našinec pokusí udělat nejapný žert, musí to pak půl hodiny vysvětlovat, aby druhé „nevyprovokoval k nějakým neuváženým a expresívním reakcím“.
Úvodní strana ARCHIVU MARTINA MANIŠE
Hlavní menu LEGE ARTIS NA WEBU