Kacířská epištola o jazyku mateřském
(Softwarové noviny 5/1992)
TAK JSEM TUHLE MEDITOVAL V PARKU:
Z KOHO BY TAK BYLO VÍCE ŠKVARKŮ,
Z JANA HUSA ČI Z JOHANKY Z ARCU?
J. R. Pick
Kdybych věřil v pomstychtivého boha, byl bych dojista přesvědčen, že Kostnice byla Husovi božím trestem za nabodeníčka. Neboť vezmete-li to kolem a kolem – patřilo mu to, pacholkovi! Nikdo nespočítá, kolik člověkohodin už bylo od té doby vynaloženo na předělávání psacích a tiskařských strojů jen proto, abychom měli oháčkovaná, očárkovaná a okroužkovaná písmenka. A kolik času a přemýšlení stálo naučit psát česky počítač. A kolik nadávek vyřkl každý z nás, když se mu rezidentní ovladače čestiny praly s jinými programy.
Jak by pr'itom by'valo jednoduche' psa't mi'sto nabodeni'cek apostrofy, nebo prostee dvee piismenka miisto jednoho. Zkuste to sami: napsat dvakraat CC místo velkeeho Č je snazssí jak rukou, tak na stroji (pocciitacci). Pravda – co s Ě a É – ale to uzz by se neejak zkombinovalo; pořaad by to bylo me'nee pracneejssii, než staletii bojuu s nabodeniiccky.
A že takto psaná čeština vypadá hnusně? To je přece jen otázka zvyku. Dlouhá desetiletí nás ve škole učili, jaké že to máme geniální chemické názvosloví, které nám celý svět závidí – a ejhle, najednou se i my spokojíme s prostými oxidy místo s lepými kysličníky a na tolikrát drilovanou říkanku ný-natý-itý-ičitý-ečný-ičný-ový-istý-ičelý bude naše potomstvo valit bulvy, cože to plácáme za nesmysly.
Nicméně racionální jednání jaksi není lidstvu zhůry dáno. Pokud se jednotlivé státy dosud ani nedokázaly dohodnout na jednom jazyku k všeobecnému dorozumění, kterážto idea byla zcela samozřejmá už utopistům v 15. století, nelze očekávat, že se příslovečně nesvorní Češi ujednotí na jakékoli racionalizaci naší mateřštiny. Ústav pro jazyk český je po hříchu absolutně rigidním úřadem, jehož byrokraté se v posledních desetiletích převážně vyžívali ve fonetickém počešťování cizích slov (triumfem těchto snah se má prý nyní stát renezance a brzo jistě dojde i na tu demogracii). Jedinou užitečnou aktivitou, na niž si dokážu vzpomenout, bylo zrušení připitomělého rozlišování s hora dolů, s povrchu pryč.
K změně chemického názvosloví nás donutila potřeba „kompatibility“ se světovým odborným písemnictvím – bylo vskutku směšné, když se žáčci v obecné škole biflovali něco, co v případě, že to později vůbec k něčemu potřebovali, mohli zase klidně zapomenout a naučit se názvoslosloví jinému. Není však nic, co by nás tlačilo ke změně českého pravopisu. Lze tedy předpokládat, že se budeme dál spokojeně rochnit ve všech zbytečných nepravidelnostech, jimiž v průběhu staletí rozliční jazytvůrci obšťastnili naši mateřštinu; že dokonce budeme nadále používat i to dokonale samoúčelné kroužkované ů.
Poněkud netypický úvod je, doufejme, plně v souladu s obsahem následujících stránek, jakkoli v době, kdy tyto řádky píši, mám jen mlhavou představu o tom, co na nich přesně bude. Nicméně daná problematika je značně neobvyklá, takže slibuje i neobvyklé informace. Redakce Softwarových novin totiž požádala několik autorů o příspěvky na téma „Mé klání s mateřštinou“. Původní záměr věnovat se češtině pouze z hlediska ovladačů se neukázal na daný rozměr dosti nosný, takže jsme se zaměřili především na překladatele zahraničního softwaru. Nebývá o nich příliš slyšet. Neprávem. Osobně soudím, že dokonalý překlad kvalitního zahraničního programu je větším přínosem, než sto nepovedených domácích produktů. Proto, podobně jako v literatuře, si dobří překladatelé naši pozornost určitě zaslouží.
Martin Maniš
Na následujích stranách je použito citací z esejů Ladislava Klímy Vředy na českém jazyku a Česká literatura (Vteřina a věčnost, Praha 1927).
Vůbec je čeština charakterisována vyskytováním se v ní nejgrotesknějších extrémů. Ale ty špatné nejsou regulí, jen výjimkami, akcidentiemi. Její tělo bylo by v jádru zdravé, ale je stiženo ošklivými vyrážkami, dočasnými, vyléčitelnými, zbytečnými.
Jazyk náš trpí především zároveň křiklavou tvrdostí a křiklavou měkkotou. – První má původ nejvíce ve známém, častém, absurdním hromadění souhlásek, jemuž není snad ve světě rovno; tím strašnější u jazyka, v němž možno napsat Varyto a lyru: „zhltl, zhrdl, ztvrdl, smrskl, scvrkl, smršť, prsť“ atd. (ještě ohyzdnější ukázky možno podat), jsou jazykové nestvůry, jaké nenajdeme ani v poloopičích skřecích nějakých nářečí papuánských; na cizince působí dokonce ještě příšerněji, čte-li to než slyší, – myslí zpravidla, že tu může jít jen o žert.
Co brání nám např. psát lidové „sedum“ na místě děsného „sedm, osm“, co brání psát a mluvit „četla“ místo hrůzného čtla (nejhezčí žena se stane odpornou, vysloví-li to slovo; čekám určitě, že ujme se brzo „čtl jsem“).
Zajímavo, že nejušlechtilejší hláska G v češtině schází; její nepěkný zmetek: H, hraje v ní za to, – v opak jiných řečí, kde zůstává němé, – velkou, nečestnou (hvozd, hmyz) roli...
Je vůbec podivuhodno, jak virtuosně dovede Čech jediným často písmenem rázem zohyzdit, zesměšnit, ztrivialisovat pěkná cizí jména: Aeneas – Eneáš, Thomas – Tomáš, Maria – Máří, Moses – Mojžíš, Jesus – Ježíš (strašné! ze jména Boha udělat šišlání, schválně jej tak znechutit).
Skandalosity češtiny budou vesměs přirozeným pochodem dřív či později eliminovány; otázkou je: má se to stát bez naší vůle, proti ní – či s ní, či jí?
Není českého, dobrého spisovatele – a člověka vůbec, který by se nad každým desátým slovem, které píše, které mluví, nemusil rdít... (příklad: za slovo „rdíti“).
Chyby naší řeči, ještě více, než nás hanobí před cizinci, ochromují, otravují nás samy – že ani tušení o tom nemáme!
Četl jsem inteligentnímu, s Čechy sympatisujícímu, ale česky skoro neznajícímu, Němci dost opovrhujícímu Němci, božské verše Březinovy: „Most bledých paprsků má píseň zvedla v pýše, nad hlubin zrcadla, kam obraz hvězd jsi protkal,“ atd., přeje si naivně přelít do něho své zanícení pro krásu našeho básnického jazyka; „odpusť,“ řekl, „ale je to nejošklivější, co jsem z češtiny slyšel; řeči vašeho dělníka znějí pořád ještě libozvučněji“.
Brání vám snad „pieta k mateřštině“, abyste jí důkladně sáhli na kořen? Ta právě vyžaduje to nejvíce! Vyžaduje zabít červa a červíky, hlodající na jejím kořenu, umýt ji jednou důkladně! Myslit na budoucnost její, nedohlednou, ne na ubohou její minulost!
Mohly-li po válce naše žurnály rázem na komando začít psát „Alsasko“ místo odvěkého „Elsasko“ – k vůli pánům Frankům – k vůli sobě mohli bychom provést nejnutnější reformy stejně rychle – kdybychom chtěli! Jak? – Hlavní podmínka: odprofesorštění!
Co činit? Měkké, měkkýšové hlásky, jimiž je česká řeč vymazána, jako sádlem mrtvoly, prozatím dle možnosti vyhazovat, konečně absolutně vyhodit, ze šišlání a tíkání udělat kovové zvonění a gromy!
České písemnictví je příliš české; proto je nejen ne dosti cenné, ale i ne dosti české. Přísně vzato nemá Čech literatury – jen fůry agitačních brožur.
Všichni čeští vůdci, kulturníci, buditelé pracovali jakoby úmyslně k tomu, aby všechna obrovská námaha, k níž národ nabádali, zůstala zcela bez plodů. Všichni chtějí mít ustavičně, jako fušerští kantoři a fušerští rodiče, dítě – národ hned vousatým, rozšafným, usedlým, věhlasným, nevidouce, že měli by je tak jen mrzákem. Všichni traitovali český národ jako dospělý! Úžasná bezduchost! Žádné hračky a kremrole ubohé dítě nedostalo, místo toho jen kázání a šedivé, plesnivé praecepty.
Úvodní strana ARCHIVU MARTINA MANIŠE
Hlavní menu LEGE ARTIS NA WEBU