Kradete? ... ale zajisté!
(Computerworld 23/1991)
O softwarovém pirátství se u nás poslední dobou nepíše zrovna málo. Mnohokrát jsme byli strašeni, že bez jeho likvidace nelze počítat s porozuměním zahraničních investorů. Mnohokrát se opakovala velká slova o morálce a právu. Domácím distributorům se dokonce úspěšně zdařilo rozšířit temné legendy o softwarové policii, k nimž ústní podání pyramidovitě přidalo pestře morzakorovitou nadstavbu. K tomu, aby se v Československu přestaly používat kradené programy, by však za daných podmínek nestačila žádná policie; leda bychom zbudovali softwarový koncentrační tábor.
Samotný termín počítačového pirátství není právě nejšťastněji používán – zahrnuje se pod něj obvykle řada zcela nesouměřitelných skutků od těžkých kriminálních deliktů po drobné prohřešky proti etice. Budeme-li hledat analogie v jiných oblastech práva, především autorského, vyřadíme hned v prvním kole průnikáře a celou oblast „velké“ počítačové kriminality, která bývá též někdy pod pojem pirátství zahrnována. Zbytek tvoří vlastní porušování autorských práv.
Poměry v oblasti softwaru nejvíce připomínají situaci hudebního průmyslu, kde proti legálním distributorům stojí jednak výrobci pirátských desek, kazet a kompaktních disků, jednak masa konzumentů, kteří si pořizují ilegální kopie nahrávek na nesrovnatelně levnější kazety. Není pravdivé často tradované tvrzení, že při těchto akcích dochází, na rozdíl od softwaru, ke ztrátě kvality – při současné úrovni komerční elektroniky netřeba dokonce ani investovat do systému pro digitální záznam – už tříhlavý deck za nějakých 600 DM, vybavený dolby C a HX-PRO je schopen pořídit na kvalitní kazatě nahrávku, kterou běžný konzument prakticky nerozezná od originálu.
Přidržíme-li se této analogie, vyhradíme termín pirátství (na rozdíl od „home taping“) pouze pro sériovou produkci výrobků obcházejících autorská práva. Zde máme sice doma rovněž vydatně vystaráno jak v gramofonovém průmyslu, obhospodařovaném loděnickou výrobnou pirátských kompaktů, tak v oblasti softwaru, nicméně není záměrem tohoto příspěvku zabývat se činností podobného druhu. Masové porušování autorských práv jednotlivci se jeví jako zajímavější téma k úvahám.
Není důvodu nepoužívat obecně zavedeného termínu kradený program. Jde o naprosto pregnantní vyjádření, reflektující navíc obecné povědomí o nesprávnosti takového počínání. Podobný náhled mimochodem většinou zcela chybí lidem, kteří si pořizují kopie desek či videokazet, aniž by si připustili, že se to vlastně nemá. Přesto lze oprávněně pochybovat, že na světě existuje jediný člověk, který se zabývá počítači a nikdy v životě nepoužil kradený software.
Rozdíl mezi vyspělým světem a námi tkví pouze v tom, že český filuta se za svou zlodějnu nestydí. Kromě této upřímnosti jsou veškeré ostatní diference pouze kvantitativní.
Jistěže – není kradení jako kradení. Ani nejnekompromisnější softwarová firma na světě nemůže být valně pohoršena, když si kupříkladu pan X. zkopíruje od kamaráda program, vyzkouší si ho, a pak ho buďto smaže, nebo, shledá-li v něm zalíbení, zakoupí. Přestože v tomto případě de facto nesporně došlo k porušení zákona, neexistuje soud, který by se podobnou prkotinou byl ochoten zabývat. K takovýmto „nezákonnostem“ dochází zcela běžně i v západních státech – je to koneckonců podstatně pohodlnější a důkladnější způsob prověření vlastností softwaru, než obstarávání vykastrované demo verze.
Poněkud jiná situace nastane, dojde-li ke třetí eventualitě, a sice že pan X. používá ukradený program vesele dál, aniž by se obtěžoval jej legalizovat. To už by teoreticky mohlo zajímat i soudy, prakticky jde ovšem o záležitost nepostižitelnou právě tak, jako domácí kopírování desek či videokazet. Z čistě pragmatického hlediska pak může záležet i na tom, o jaký software a jakého uživatele se jedná. Bude-li pan X. metařem, který si ve volných chvílích s okouzlením hraje s kradeným AutoCadem za 7000 marek, může to být výrobci vcelku jedno, protože dotyčný není potenciálním zákazníkem a program by si stejně nekoupil ani za setinu skutečné ceny. V případě pana X. je daleko větší ztrátou zisku, když bude krást lacinou herní konfekci, určenou právě uživatelům jeho typu.
Už podle použité měnové jednotky bylo snad jasné, že je řeč o situaci na západ od Aše. V našich podmínkách vypadá celý proces úplně jinak – první dvě eventuality prakticky nepadají v potaz. Kupuje-li si pan Č. trochu slušnější počítač typu PC, musí být buďto svého druhu šílenec, nebo jej opravdu zatraceně potřebuje, když je ochoten investovat do hromady elektronického šrotu, která za pár let bude prakticky bezcenná, zhruba jeden průměrný celoroční plat. Je-li spořivý, a pan Č. je vždycky spořivý, koupí si nějaký východoasijský klon a ani ho nenapadne, aby investoval další dva měsíční platy do operačního systému, když si ho může v klidu natočit u nich v práci. Tím je od začátku zpečetěno, že celé další používání počítače bude vlastně ilegální, a i když pan Č. je šílencem, přece jen ne zas takovým, aby s tímto vědomím vyhazoval peníze za jakýkoli program, pokud jej může ukrást.
Počínání pana Č. je sice amorální, ale naprosto logické, a v dané situaci z ekonomického hlediska dokonce jediné možné. Kdyby totiž obyčejné átečko stálo 60 000 DM, operační systém 6000 DM, trochu slušnější editor 10 000 DM a dBase III plus dokonce 25 000 DM, nemluvě o astronomických sumách za jiné programy, choval by se pan X. naprosto stejně jako pan Č., i přes všechny žvásty o tom, že na západě by si nikdo nedovolil tak rozsáhlé porušování autorských práv, jako u nás.
To je také důvod, proč se Češi za své zlodějství nestydí – nemají za co, kromě holého zadku. A pokud se snad v průběhu uplynulého roku snížilo procento používaných kradených programů z 99 na 98 %, není to rozhodně vzrůstem mravního uvědomění národa, ale dílem panikou, která vznikla v různých institucích po vlně chimér o softwarové policii, dílem poznáním, že bez původního manuálu se přece jen vždycky obejít nedá. Abychom se však více přiblížili oněm 50 % nelegálně užívaného softwaru, která se odhadují v zemích Evropského společenství, musí se buď radikálně snížit ceny, nebo stejně radikálně zvýšit platy. Ani jedno ani druhé v nejbližších několika letech nejspíš nenastane, takže krást se bude vesele dál.
Necháme se překvapit, zda zahraniční firmy pochopí dříve než české, že nemají mnoho na vybranou a že je stále výhodnější prodat tisíc programů lacino, než jeden draho. Domácí výrobci jsou totiž zatím handicapováni temným vzorem Slušovic, které se v socialistické neekonomice dokázaly chovat velmi ekonomicky, což jim při tehdejším monopolu umožňovalo dosahovat čtyřmístných procent zisku. Probuzení ze snů, že půjde pořád prodávat stopadesátistránkové české manuály za 300 Kčs, jako to dělávali braši z TNS, ještě zdaleka nepřišlo.
Neserióznost, špatná práce a vysoké ceny jsou společnými rysy značné části computerových firem, které nyní vznikají tempem srovnatelným pouze s epidemií nápisů Boutique v pražských ulicích. Stejně jako většina těchto „butiků“ zkrachuje i nemalá část nových i starých dealerů, neboť nepřežijí šok ze smutného zjištění, že miliónové zisky se konat nebudou.
Mezitím ovšem stačí ještě nadělat tolik ostudy slušným prodejcům, že jim na několik dalších let přinejmenším notně zkomplikují život. Po zkušenostech s nefungujícími českými implementacemi, nekompatibilními doplňky, zavirovanými „distribučními“ disketami, nesplněnými sliby, cenami náhle zvýšenými až při dodání programu, minimálním servisem a mizerným, respektive nulovým upgradem řada uživatelů právem usoudí, že než takovou legalitu, raději klidně krást dál.
O další zpestření se starají někteří domácí programátoři. Dalo by se čekat, že jejich výrobky budou alespoň české, když ne hezké; alespoň laciné, když ne kvalitní. Opak je pravdou – čestné výjimky potvrzují pravidlo. Zejména určití autoři a distributoři českých mutací dováženého softwaru se přímo překonávají; je vskutku kuriózní, stojí-li nevalná implemetace češtiny s několika laserovými fonty dvakrát tolik co původní program. Tento jev je o to pozoruhodnější, že většina našich programátorů stále chodí o žebrácké holi.
Programátoři ostatně také bývají hlavními nepřáteli nelegálního užívání softwaru. Je to logické, protože nejlíp vědí, kolik práce dá napsat úspěšný program. Asi tolik, jako napsat úspěšnou knihu. Kdyby se jedna z nejúspěšnějších knih loňského roku – Švandrlíkovi Černí baroni – neprodávala za padesát, ale za tisíc korun, jistě by se většina lidí, včetně programátorů, raději spokojila s xerokopií a vůbec by se neohlížela na to, že jde o porušování autorských práv.
A v tom je celý vtip. Až bude, vztaženo k dnešním platům, třeba WordPerfect stát nikoli patnáct tisíc, ale patnáct set; až vám distributor ochotně nabídne novou verzi, hned jak ji bude mít k dispozici; až bude kvalifikovaně odpovídat na všechny vaše dotazy, aniž by vám každým slovem připomínal vaši technickou debilitu, prostě až zde budou vládnout civilizované poměry, pak se vám jistě vyplatí alespoň své oblíbené programy kupovat. Do té doby je vesměs pokradete.
Úvodní strana ARCHIVU MARTINA MANIŠE
Hlavní menu LEGE ARTIS NA WEBU