Logo

ČÍSLO 4




Poznámka z června 2015:
K sedmdesátému výročí výměny okupantů, po dlouhá léta komunisty, kolaboranty a zmanipulovaným národem výsměšně nazývané "osvobození", mi zase pozastavili "internety", tentokrát na teplý bonz nějakých Rusáků, kteří si říkají Federal Service for Supervision in the Sphere of Telecom, Information Technologies and Mass Communications (ROSKOMNADZOR) - nejpíš samozvaná partička nudících se vyžilých fízlů z někdejšího KGB. Některý byl zjevně zhrzen, že u mě našel jen jednu ze série fotografií Laiky, takže si nemohl dohonit, jak zamýšlel, i sepsal tento blábol:
"It is notice of making an entry into the Unified register of domain names, Internet web-site page links and network addresses enabling to identify the Internet web-sites containing the information prohibited for public distribution in the Russian Federation the Internet web-site page(s) link(s): http://lege.cz/archiv/img5.htm.
In case the hosting provider and (or) the Internet web-site owner fail to take these measures, the network address enabling to identify Internet web-sites containing the information prohibited for distribution in the Russian Federation will be decided to be entered into the Register and access will be limited." (Na inkriminovaném odkazu je citováno v původním jazyce Mordoru.)
Tento skvost pak jakýsi "abuse@master.cz" Lukáš Moravec z Master Internet s.r.o. přeposlal Českému Webhostingu, na němž lege.cz momentálně visí. Co s tím má soukromá firma Master společného, nemám tušení; laicky by to mohlo svádět k úvahám, zda nejde spíše o organizaci řízenou než soukromou, ale prakticky vzato je to úplně fuk - web jsem měl díky tomu pár hodin mimo provoz, což je to jediné, co mě na tom celém zajímá.
Níže uvedený článek je starý skoro dvacet let; od té doby jsem se touto problematikou nezabýval, jen mohu konstatovat, že NIKDY a NIKDE jsem za ta dvě desetiletí na webu nenarazil na NIC, co by se aspoň z dálky blížilo dětské pornografii (a že jsem to samozřejmě z profesního zájmu s ohledem na svá někdejší vlastní tvrzení koutkem oka stále monitoroval - a měl jsem samozřejmě pravdu). Jediní, kdo blábolí o zamořenosti webu dětskou pornografií, jsou právě všelijací abusemasteři, cenzoři, aktivisté různých "dětských" nadací a podobná verbež, která je k tomu motivována nutností vykazovat činnost, za niž je placena.
Není přitom třeba velké představivosti, abychom si domysleli, že všude na světě už všichni jen trochu inteligentnější obsedantní konzumenti dětské pornografie jsou dávno zaměstnáni právě v nějaké je dozorující organizaci, stejně jako pedofilové tradičně bývají skautskými či pionýrskými vedoucími, trenéry apod. - kde jinde je předmět zájmu tak po ruce - a navíc (pokud příliš neujedou) zcela legálně k tomu? K velkému zátahu by v principu stačilo vytípat z nich ty správné, ale protože mezi vyšetřovateli těchto záležitostí tomu nepochybně není jinak a kapři kaprům rybník nevypustí, stačí sem tam s velkým humbukem pochytat pár propagandou vyhecovaných, zvědavých a naivních troubů z nějakého diskuzáku, vyrobit kolem nich "organizaci" s medializovaně zahájeným monstr procesem (nakonec obvykle tiše vyšumělým do ztracena) a úžasný význam a důležitost jejich činnosti (a hlavně prachy na ni) byly zachráněny.
Jsou-li ovšem na tom současní nácci už tak špatně, že opruzují i kvůli naprosto neerotickému ilustračnímu obrázku dnes 45leté paní, který zde 17 let nikoho nepohoršil, je zjevné, že už opravdu všude vycenzurovali, co mohli a melou z posledního, takže by jim nepochybně příště z bídy začal vadit už úplně každičký prd, který by tu našli. Navíc dojem, že za těch 17 let velmi nebezpečně stouplo množství debilů na internetu, je pochopitelně naprosto správný, protože v té době se většina z nich k němu nedokázala ani připojit, natož se po něm pohybovat a udávat.
Rozhodl jsem se tedy vyřešit to jednou provždy a odstranil jsem ze serveru naprosto všechny obrazové citace, z textu veškeré externí linky (stejně bez výjimky dávno nefunkční) a vůbec všechno, co by těmto fízlům ještě mohlo potenciálně vadit; samotný text je pro ně naštěstí příliš složitý (jako veškeré shluky písmenek tvořící rozvinutější souvětí), takže ten jim nevadil nikdy (respektive v principu určitě ano, ale nedokázali by ani sami pro sebe formulovat proč); pro Rusáky, Američany a ostatní cizojazyčné dozorující blbečky odkázané na skoro nefungující Google Translate je navíc naštěstí moc dlouhý.
Naopak nedementním čtenářům v případě hlubší zvídavosti poslouží Wayback Machine, kde jsou dokonce ještě původní verze ze Spinetu (adresa u 1.00), či případně v rootu zazipovaný souborek identického názvu s pseudonymním heslem (dohromady, z minusek a bez nabodeníček) s úplnou původní podobou stránky a všech odkazů. Jakékoli mailové otázky a žádosti o srozumitelné upřesnění vnímám jako projev tuposti a neodpovídám na ně - moudrým bylo napovězeno až až, a aktivisté nechť jsou potrkáni tamtéž, co blahé paměti Dokecal, jen ještě hlouběji a nejlépe rovnou s intestinální perforací.
Navíc to, co je z mého hlediska jediné podstatné, tedy původní text, zůstává stále zachováno bez jediné změny. Až i ten mě jednou donutí vycenzurovat, nastane pro nás starce konečně vhodná chvíle se podřezat, zatímco mladší a sportovnější se ozbrojí a zahájí čtvrtý odboj jako guerillovou válku omnium contra omnes (ostatně ne že by takový Babiš nestál za důkladné odbojářské zbrejvíkování už dnes).


Poznámka z června 2010:
Poté, co jsem právě absolvoval na někdejší stanici VB pro Prahu 5 "podání vysvětlení" ve věci "podněcování trestného činu nakládání s dětskou pornografií", jehož se údajně dopustily anglické webové stránky kanadského pedofila "Ronalda McDonalda", které sloužily jako průvodní dokumentační příloha tohoto Kabaretu, dospěl jsem nakonec ke zbabělému, leč pragmatickému závěru, že se na to také mohu vysrat, a odstranil je. Jestliže poté, co třináct let spokojeně visely na webu a nikomu nepřekážely, stačilo jediné udání z nadace Naše dítě (potřebující jistě stále vykazovat nějakou činnost, aby mohla hrabat další granty na svůj dárečkový mailing - chápu), abych byl v Česku otravován policií, čert ví, co by mi příště mohla způsobit nějaká agilnější fanatická aktivistka z Eurofašistické Unie nebo Americké kristuspánovy Džamáhíríje. Jelikož můj web se pro mě nakonec překvapivě stal i jistým zdrojem obživy, opravdu se mi nehodí do krámu, aby kupříkladu úslužní pohůnci z ódvě na základě doplněného cenzorského seznamu zablokovali celou mou doménu pro všechny zákazníky Pipi Kyslíkaté. Nastal prostě čas udělat Ronaldovi pápá. V globální totalitarizaci, kdy už má i president relativně ještě pořád trochu nezávislého státu problémy s tím, že vyslovuje nějaký odlišný názor, je to už vlastně prkotina...


Poznámka z ledna 2000: Nikdy neříkej naposledy.


Poznámka ze září 1998:
Níže uvedený článek nakonec vyšel konem srpna 1998 v aktualizované verzi zaměřené výhradně na pedofilní aspekt věci v 10. čísle časopisu Živel pod názvem Lolity u informační dálnice. Jelikož jsem nabyl dojmu, že některé drobnosti v původních textech asi opravdu nebyly vysvětleny dost jasně, pokládal jsem za nutné doplnit je komentářem Naposledy k pedofilii. Při té příležitosti jsem rovněž poprvé a naposledy aktualizoval linky na této stránce; je až neuvěřitelné, že i všechny "závadnější" odkazy se nakonec podařilo dohledat, byť často na úplně jiných adresách, z nichž u mnohých se lze obávat, že budou mít také značně jepičí životnost. Jedinou výjimkou byl obrázek citovaný u australského zoofila, který mezitím z původních stránek zmizel, takže musel být doplněn z archívu (z prostorových důvodů v podobě poněkud modifikované ztrátovou kompresí, ale pro dokumentační účel stále dobře čitelný).


Poznámka z listopadu 1997:
Níže uvedená divergence se nakonec ukázala ještě výraznější, než jsme původně očekávali, takže článek o pornografii na Internetu nakonec v Softwarových novinách nevyšel vůbec, a naopak zde se zatím neobjeví listopadové pokračování tištěného Kabaretu. Mezitím však po téměř tříleté agónii Martin Maniš konečně odešel na věčnost či kam, takže v příští edici Lege na artis na Webu bude Kabaret ukončen posledním společným – Internetovým i tištěným vystoupením.


      V tomto prvním Kabaretu, psaném současně pro Internet i SWN (9/1997), se konečně potvrdil předpoklad, že tištěná a softwarová podoba se budou výrazně lišit. Tentokrát je tomu tak především proto, že k úplnější expozici nakousnutého problému by bylo zapotřebí tlusté monografie, nikoli krátkého novinového článku, nicméně i ten se natolik rozrostl, že bylo třeba jej pro tisk podstatně zredukovat, aby se vešel na danou plochu. Zde tedy najdete bezmála dvakrát obsáhlejší text než v SWN s poněkud jinou strukturou (jde o dva relativně samostatné příspěvky, z nichž první se v SWN nakonec vůbec neobjevil, respektive bylo tam z něj použito jen pár řádek, druhý se v tištěné podobě omezuje výhradně na problematiku dětské pornografie), ale hlavně mnoho podstatných odkazů a zásadních dokumentů (bohužel jen v anglické verzi) a samozřejmě také více ilustračních obrázků.
      Odkazy na ilustrace jsou většinou vloženy do textu jako link na *.HTM dokument (nikoli přímo na *.JPG) kvůli nutné průvodní poznámce o autorských právech. Nikde zde ovšem nenajdete žádnou pornografii (a už vůbec ne dětskou!); obávám se, že tento článek už tak vzbudí u určitých lidí natolik negativní odezvu, že nemám ani trochu zapotřebí si k tomu ještě komplikovat život vláčením se po soudech.
      Linky a odkazy na relevatní dokumenty najdete na konci textu; byly znovu aktualizovány k 30. 9. 1998 a dále už udržovány nebudou.

      Ještě jednu nezbytnou poznámku. Názory v tomto článku obsažené jsou dost extrémní na to, aby některé emociálně laděné čtenáře rozběsnily k nepříčetnosti. Pokud se vám to stane, snažte se mít na paměti, že je to jenom Kabaret, a odložte svůj sprostý E-mail alespoň do druhého dne. Nebráním se samozřejmě polemice, avšak zdůrazňuji, že vzkazy typu, že jsem dobytek a abych se nechal léčit, nejsou polemikou, ale pouze dokladem toho, že se neumím vyjadřovat tak, aby to bylo obecně srozumitelné, neboť se opět našli lidé, kteří nepochopili, co jsem měl na mysli. Seriózně míněné polemiky zasílejte prosím jako přílohu mailu v zapakovaném souboru jakéhokoli běžnějšího editoru, ale s interpunkčními (správně diakritickými - viz Srdečný pozdrav z žumpy) znaménky; na „cestinu“ si v roce 1997 už snad hrát nebudeme.



FUCK YOUR BROWSER!
(několik poznámek k erotice na Internetu)


      Po volně přístupných návodech na konstrukci atomové bomby se stala nejnovějším argumentem proti Internetu – pornografie. Články snažící se o seriosní analýzu problému (jako byl například příspěvek Václava Matyáše ml. v SWN 5/97) zcela zapadnou v dunění mediálních tamtamů bijících na poplach: INTERNET ZAPLAVEN OBSCENITOU – bum – NEJMLADŠÍ GENERACE V OHROŽENÍ – bum – VOLNĚ PŘÍSTUPNÁ DĚTSKÁ PORNOGRAFIE – prásk!
      Nelze zajisté popřít, že v mnoha případech investigativní žurnalistika odhalila velmi závažné zločiny. Jediným problémem je, že k takovým objevům dochází jen občas, zatímco noviny vycházejí furt. Běžné „senzace“ je tedy nutné alespoň zveličit, pokud ne rovnou vymyslet. Přidáme-li k tomu cílevědomou povrchnost bulváru a technicky danou plytkost televize, nelze se divit, že v očích běžné populace je Internet tím, čím je; tedy v nejnovější době navíc ještě semeništěm pornografie.
      Tím spíše, je-li to do určité míry pravda.



PRACHY

      Nikde se mi nepodařilo najít údaje či alespoň odhady, kolik vydělávají pornografické webové stanice svým provozovatelům, nicméně jsem přesvědčen, že je to jediný opravdu dobrý a vzkvétající kšeft na Internetu – arci kromě samotného poskytování přístupu a dalších služeb s tím spojených. Americké pornografické stránky používají rozličných laciných Adult verification systémů (AVS) typu Validate, Adult Check, Adult Pass, Adult Sights, 18 Plus, Club link, Porno Pass apod., které se tváří, že jejich účelem je znepřístupnit pornografické stránky dětem. Nicméně si za tuto službičku účtují nevelké částky circa od jednoho do dvaceti dolarů měsíčně, tedy zdánlivě nic moc, dokud si nepovšimnete, že countery některých déle zavedených porno stanic udávají počet přístupů v desítkách milionů.
      Některé AVS otevírají více než tisíc XXX-sites (kterak se pornografické stanice také občas označují), a z nich mnohé naopak využívají služeb nejméně dvou různých verifikačních systémů. Sekce zpřístupněná pomocí AVS ovšem většinou nabízí pouze nepodstatný preview; skutečnou záplavu obrázků a videa vám zajistí teprve členský poplatek (na americké poměry většinou také relativně mírný – obvykle kolem 20 $ měsíčně).
      Naproti tomu existují exklusivní stanice, které si počítají přes 50 $ za hodinu přístupu – většinou patrně k silně deviantním materiálům. Právě tak ovšem může jít o běžný podvod (používaný spoustou hochštaplerů i v jiných oblastech obchodu, hlavně zásilkového), vycházející z přirozené lidské víry, že něco tak drahého musí být prostě něco extra. Nechá-li se na to nachytat pár tisíc lidí, jsou z toho slušné peníze a po vyčerpání potenciálu naivních důvěřivců stačí otevřít jinou stránku pod ještě lákavějším názvem, protože někteří jedinci jsou v zásadě nepoučitelní.
      Těžko říci, zda tomu tak skutečně je, protože na tyto stanice se nelze prokutat jiným způsobem, než si je opravdu zaplatit, což je asi to jediné, v čem se shodují s adresami chráněnými Adult Verification systémy. Jinak samozřejmě existují rozličné hackerské zdroje poskytující přístupová hesla. Zrovna onehdy se tuším ve Světě Namodro kdosi rozhořčoval nad rozkvětem porno pirátství – jedné firmě, chudince, prý záplava zájemců po zveřejnění hesla dokonce položila server. Musím přiznat, že zrovna tohle porušování autorských práv mne dojímá stejně pramálo jako zastřelený vekslák.
      Navíc nemalou část dostupných hesel zjevně pouští do oběhu právě provozovatelé zaheslovaných stanic – konkrétně jsou to ta hesla, která fungují. Ostatní firmy se zabezpečily celkem prostě – vzroste-li výrazně frekvence stejných návštěv či připojí-li se dva uživatelé s jediným heslem, je přístup okamžitě zablokován. Takže zveřejníte-li svůj password, nestane se nic jiného, než to, že o něj přijdete. Provozovatel nepřijde o nic. Pokud se vám už podaří někam nabourat, je to téměř jistě s plným vědomím majitele, který vás tak chce nalákat, abyste si v budoucnu, až přístup zase zruší, jeho pikantérie předplatili.
      V některých případech je záměrné zveřejnění hesla zcela zjevné – tak např. u stanice EUROPERV.COM se po zadání hesla a ID „hypothec“ sice dostanete do sekce pro členy, ale po celkem nedlouhé době se přístup do některých pikantnějších oddílů zablokuje. Uvedený password fungoval po celý měsíc, během kterého jsem tento článek připravoval, zatímco ani jediné z občas rovněž publikovaných hesel na Adult Verification systémy mne k chráněným stránkám nepustilo, a to ani tehdy, když jsem se v jednou případě náhodou dostal k heslům údajně zcela čerstvě zveřejněným. Jedinou výjimkou byl jistý rafinovaný crack systému Porno Pass; ani ten sice nefungoval dlouho, ale umožnil mi alespoň získat určitou představu o tom, co za peníze investované do AVS uživatel dostane – je toho zatraceně málo. Některé z těchto systémů se po nepodařeném pokusu o přístup dokonce ještě komicky pokoušejí strašit uživatele, že na něj přijde FBI – sex a blbost jsou holt věčné.
      Je tedy Internet opravdu plný pornografie? Těžko říci. Pokud jde o percentuální podíl z celkového počtu webových stanic a diskusních skupin, pak určitě ne. Kdyby se to ale mělo měřit na procento objemu dat, nebyl bych si už tak jist – nezapomínejme totiž, že každá pornografická stránka obsahuje stovky, ne-li tisíce obrázků a videosekvencí zabírajících ne právě malý prostor. Ani zde se mi nepodařilo najít relevantní údaje, ale troufal bych si hádat, že po archivech softwaru (sharewaru, freewaru, demoverzí, updatů apod.) by v soutěži o podíl na globální ploše Inetu právě erotická grafika docela dobře mohla obsadit druhé místo.
      I v případě, že tomu tak není, zůstává rozsah erotiky na Webu gigantický, což alespoň na první pohled může působit značně překvapivým dojmem. Vzhledem k ceně telekomunikačních a providerských poplatků (které ovšem mnohdy nevědomky zaplatí zaměstnavatel) a k cenám požadovaným za členský přístup, je browsení zdaleka nejméně efektivní metodou, jak se k pornografii v demokratických státech dostat (ostatně jen na poplatcích SpiNetu a Telecomu mne příprava materiálů k tomuto článku vyšla asi na 6000 Kč, což je víc, než kolik činí normální autorský honorář). V jakémkoli sexshopu máte k dispozici totéž v daleko lepší kvalitě a za méně peněz, a pokud je už někdo tak zvrhlý, že k ukojení nezbytně potřebuje počítač, nabízí se mu doslova záplava erotických CD-ROMů.
      Browsení po erotických stránkách je neobyčejně bezútěšnou zábavou, takže se naskýtá otázka, proč to vlastně lidé dělají. Hlavní důvod popularity Internetového porna tkví bezpochyby v pocitu naprosté anonymity. Tato „anonymita“ je samozřejmě velmi iluzorní, takže by třeba nebylo příliš šťastné, kdyby se pověsti dbalí politici celé noci věnovali browsení po XXX-sites – hovořím samozřejmě o těch šťastnějším zemích, kde v politice nezůstávají privatizátoři Knižních velkoobchodů, lžidoktorky práv či ledva z kriminálu vyšedší velitelé kropících čet na Václavském náměstí. Nicméně ať už může být náš „anonymní“ přístup jakkoli registrován, bude vždy alespoň neosobní – pro řadu lidí stále zůstává návštěva sexshopu něčím zcela nepředstavitelným. Pro ty, kteří si nedokáží obstarávat prezervativy jinak, než kradmo ve tři hodiny ráno z automatu, musí Internet znamenat úplné zjevení.
      A dokud ho nezcenzurují, bude jím stále.




CHRAŇTE ZVÍŘATA A DĚTI

      Mám nyní na mysli samozřejmě problematiku reálného dětského sexu a pornografie, nikoli toho, zda si dítka prohlédnou nějaké obrázky či filmy. V tomto směru je situace naprosto jasná – pokud je podobné věci zajímají, tak si je najdou, i kdyby byly zamčeny v nejbytelnějším trezoru (a dokonce možná tím spíše). Internet je přitom ještě relativně neškodný – zde alespoň nehrozí jako v trafice, že si přijdou pro Ábíčko a vybafne na ně dáma s údem v ústech na obálce Extáze. Vyhledání erotických stanic si přece jen žádá aktivní přístup, avšak pokud už jej dítko projeví, jsou všechny „ochrany“ absolutně na nic – leda snad na stimulování jeho hackerských schopností už od časného věku. Pokud se to někomu nelíbí, nezbyde mu, než použít ochranářských metod starostlivé matičky Klementýny z Vianova Srdcerváče – klece ale budou muset být hodně malé.
      I v totálně prohibiční komunistické éře jsem se s prvními pornografiemi setkal v tak raném věku, že si už ani přesně nevybavuji kdy, a nijak mne to nepoznamenalo; rozhodně daleko méně, než rozličné infantilně sexuální epizody, začínající někdy kolem desátého roku. Domnívám se přitom, že šlo o vcelku normální průběh dětství, respektive že díky mé nechuti ke kolektivu a určité psychosociální neohrabanosti jsem byl naopak ještě o mnohé zážitky ochuzen. Už následující generace na tom vzhledem k rozvoji videa byla mnohem lépe – já jsem svůj první porno film viděl až ve čtrnácti; dnes to nepochybně mnohé děti zvládnou už před desátým rokem.
      Způsob, jak tomu zabránit, neexistuje. Jedinou účelnou debatu v tomto směru lze snad vést na téma, kterak ochránit ty děti, které nic podobného vidět nechtějí – a jsou nepochybně i takové (se seriozním výzkumem na téma jejich statistického výskytu jsem se bohužel rovněž dosud nesetkal). Tato část dětské populace představuje ony skutečně ohrožené jedince, jimž kontakt s pornografií může způsobit újmu. Status quo lze ovšem hodnotit jako vcelku uspokojivý; že by dětem někdo proti jejich vůli pornografii vnucoval, je na nekriminální úrovni prakticky vyloučené. Z tohoto hlediska jsou všechny debaty o „šíření pornografie na Internetu“ holou ztrátou času.

      Z naprosto jiného soudku je ovšem problematika dětské pornografie, toho nejúčinnějšího a nejsilnějšího úderu, který senzaci přinášející žurnalista tamtamu dříve či později ve správnou chvíli udělí. Než se k ní dostaneme, bude třeba ještě objasnit pár pojmů, používaných a vnímaných v těchto souvislostech obvykle buď zcela chybně, nebo alespoň zmateně, k čemuž přispívají patrně cílevědomé dezinformace – stačí například nahlédnout do neuvěřitelné definice pedofilie vycházející údajně z diagnostické příručky Americké psychiatrické asociace z roku 1994; potěš pámbů jestli je to skutečně pravda – nepřekvapilo by mne, kdyby týž zdroj varoval před vyschnutím míchy v důsledku nadměrné onanie jako blahé paměti slavná příručka páně Batisty.



Pornografie

      Z řeckého porné = nevěstka a grafó = píši. Tato etymologie dává odpověď na často nevyjasněnou otázku, je-li akt pornografií. Umělecký nebo civilní (obvykle naturistický) akt nikoli; akt, na kterém se zobrazený subjekt tváří či chová jako děvka, ano. Místo o „pornografickém aktu“ se ovšem běžně hovoří o „erotickém snímku“ – jinak by to Playboy americkým středním vrstvám neprodal.
      Pod pojmem civilní akt mám na mysli kupříkladu fotky z dovolené na nuda pláži, přičemž nemusí jít zdaleka o dílka amatérská – tyhle věci bavily zejména německé fotografy; z našich je publikoval například Leoš Nebor. Termín umělecký akt snad vysvětlovat netřeba; leda zdůraznit, že umění pochopitelně v žádném případě nevylučuje erotiku – spíše naopak; alespoň mně na těch penthausovských, pečlivě vyčištěných štětkách s plastikovými kozami, přehrabujících se s nacvičeně stydlivým výrazem ve stydkých pyscích nikdy nic erotického nepřipadalo, ale to jistě může být otázka vkusu. Naproti tomu samozřejmě existuje umělecká pornografie – ani tyto pojmy se nikterak nevylučují – ale to už bychom opravdu zabíhali příliš, navíc z hlediska cenzurního posuzování jde pořád o pornografii.
      Vyčleníme-li tedy „akty“ a „erotické fotografie“, zbyde nám pornografie jako taková, tj. obrázky, na kterých je vyobrazen jakýkoli počet lidí libovolného pohlaví, provádějících sami nebo navzájem něco se svými erotogenními zónami. Takto definovaná pornografie se pak dělí na soft či hard porno podle toho, jak dobře je vidět na genitálie. Měkké pornografie jsou to, co pouští Nova pod názvem erotické filmy, tvrdé ty, které by ráda pouštěla, ale nemůže. Existuje přesný manuál, co v soft pornu smí a co nesmí být vidět; bohužel se mi ho doposud nepodařilo získat (nijak zvlášť aktivně jsem se o to, pravda, taky nesnažil, nicméně pokud jej snad někdo z laskavých čtenářů vlastní, udělá mi nesmírnou radost, když mi ho pošle). Nepochybuji o tom, že se nad tímto skvostným dokumentem licoměrnosti a falešné morálky údajně civilizovaného lidstva na prahu třetího tisíciletí musí každý soudný člověk umlátit smíchy.
      Tvrdá pornografie je čistě filosoficky vzato daleko poctivější: alespoň nepředstírá hodnoty, které nemá. Pominu-li vysloveně sadistickou a koprofilní pornografii, pak jsem dosud kupříkladu neviděl nic odpornějšího, než softpornografickou Emmanuellu, jejíž etika a estetika sui generis nebude už, doufejme, nikdy překonána. Podobné subhumanoidní světonázory vám hardcore porno téměř nikdy nevnucuje; výjimky se vyskytují snad pouze v jeho literární podobě a i zde jen zřídka kdy.
      Každopádně bych zde rád uvedl na pravou míru terminologický omyl, který se vyskytl v článku Václava Matyáše ml. (SWN 6/97) ústy pplk. Budiny; bez ohledu na to, jaký newspeak momentálně používá naše policie, je naprostým nesmyslem hovořit o „tvrdé“ pornografii jako o pornografii dětské, zoofilní a sadistické; náležitým termínem by zde byla řekněme pornografie ilegální. Už proto, že se pohybuje, jak si dále na příkladu dětské pornografie ukážeme, v širokém spektru od neškodných aktů, přes softcore až po nejbrutálnější hardcorové detaily koitálních aktivit.



Pedofilie

      Pedofilové jsou v obecném povědomí ti pánové, kteří čekají před školou s pytlíkem bonbónů, aby nalákali dítka do temného průjezdu a tam je v lepším případě osahali.
      Ano – několik těch nejpitomějších a nejprimitivnějších tak opravdu funguje. Jinak jsou pedofilové těmi nejnešťastnějšími a nejosamělejšími devianty, jejichž úchylka nemá žádné řešení, žádnou naději. Homosexuál si najde partnera relativně snadno, i sadista má šanci najít svoji masochistku a bude-li se jen trochu krotit, tak mu může vydržet na celý život, ale pedofil...? I kdyby se zcela vykašlal na zákony, nalezl dítě svých snů, které by jeho vztah opětovalo (což vše dohromady je krajně nepravděpodobné) – stejně by to nebylo nic platné – za pár let by mu totiž vyrostlo.
      Jako deviace je pravá pedofilie dost podobná homosexualitě, tedy se vší pravděpodobností vrozená. Sexuologických dat je zde však k dispozici daleko méně – emancipovaný pedofil, který se ke své úchylce alespoň v ordinaci přihlásí, je výjimkou; naprostá většina pedofilů patrně zůstává skryta, mnohdy i sama sobě, protože totální vytěsnění je pro mnohé jediným řešením vlastní sociální nepřijatelnosti i výše zmíněné bezperspektivnosti jejich sexuální orientace. Odhady výskytu pedofilů v populaci se výrazně liší podle autora a doby vzniku práce (cca 0,1-1,0 %); nedivil bych se však, kdyby skutečnost nakonec překonala i ta nejodvážnější čísla.
      Důležitým rysem pro diagnózu pedofilie je preferenční sexuální orientace na děti, u nichž ještě nedošlo k rozvoji sekundárních pohlavních znaků (tj. cca mezi 6 až 12 lety). Pedofil může být muž i žena, heterosexuál i homosexuál.
      Z toho plyne, že zdaleka ne každý, kdo měl nebo by byl ochoten mít pohlavní styk s dítětem, je pedofil. Ke zneužívání prepubescentních dětí docházelo zvláště často v dekadentních časech, jako byla pozdní antika nebo libertinská éra ve Francii, zjevně v důsledku absolutní přesycenosti sexem a snahy najít něco nového. Podobné perverzity přicházejí samozřejmě do úvahy i dnes; stejně jako tehdy se ovšem vyskytují pouze ve vyšších společenských vrstvách, které na to mají dostatek peněz a vlivu. V nižších a středních vrstvách je sex s dětmi nejčastěji záležitostí úzkého kruhu rodinného – spíše jako náhražka nebo jako projev ztráty zábran vlivem alkoholu. V naprosté většině těchto případů však nejde o jedince, kteří by sex s dětmi vysloveně preferovali; nejedná se tedy o skutečné pedofily.
      Podobně nelze s pedofilií v žádném případě směšovat sex s pubescenty (u nás velmi zhruba mezi 12 až 15 rokem; věk začátku puberty je dosti variabilní a má trend ke snižování s teplotním pásmem, kvalitou výživy a patrně s dalšími zatím ne zcela objasněnými, zřejmě civilizačními vlivy). Tato záliba (je-li skutečně zálibou, nikoli náhodným vzplanutím) není deviací, ale buď opět dekadencí, nebo čistě estetickou záležitostí, neboť pubescenti (zvláště někteří) jsou obecně vnímáni jako sliční. A oni takoví opravdu jsou. Vezměme si kupříkladu dívenku na původně přiložené Hamiltonově fotografii z Usenetu; jsem si jist, že kdyby došlo na lámání chleba, tak by tahle malá slečna snadno svedla i toho nejmilitantnějšího bojovníka proti pedofilii.
      Mimochodem o skutečnosti, že sex s dětmi není v principu nic nepřirozeného, nejlépe vypovídá právě jeho extrémně tvrdá sociální tabuizace – kdyby šlo skutečně o výjimečný, ojedinělý jev, nebylo by třeba jej tak halasně zakazovat. Povšimněme si, že podobná tvrdá tabu historicky provázela věci naprosto běžné (např. masturbaci) či alespoň relativně časté (homosexualitu); podstatně méně akcentovaná, braná spíše jako samozřejmost byla u úchylek objevujících se jen občas převážně jako náhražkový sex (zoofilie, nekrofilie); ale naproti tomu prakticky nikde nenajdete nějakou ohnivou apologetiku proti koprofilii a koprofagii prostě proto, že tyto deviace se v reálném životě skoro nevyskytují, a pokud dnes snad někdy ano, jde převážně o mechanickou inspiraci pornografií, do níž je kdysi uvedl markýz de Sade.
      Konečně posledním často tradovaným omylem je představa o pedofilech jako o násilnících. Ve skutečnosti bude spíše pravdou pravý opak, o čemž by mohly vyprávět desetitisíce dětí týraných „řádnými“ občany – a to nejen v oněch extrémních, naštěstí už alespoň medializovaných případech, ale i v rámci „normální přísné výchovy“. Je jisto, že i mezi pedofily se vyskytují sadisté, ale rozhodně jich není percentuálně víc, než v běžné populaci. Naprostá většina pedofilů má děti opravdu ráda a výtečně si s nimi rozumí. Koneckonců i ti přísloveční strýčci s bonbóny musejí předvádět neuvěřitelné výkony dětské empatie – před normálním chlapem by každé dítě po první větě uteklo. Při poučení dítek je tedy třeba hlavně zdůraznit, že tito strýčkové budou hrozně fajn, ba dokonce možná ti úplně nejlepší strýčkové, jaké kdy potkali, ale že především s takými strýčky je třeba rozhodně nikam nechodit.
      Velmi častým způsobem sociální kompenzace pedofilů je práce s dětmi – jsou z nich skvělí vychovatelé, učitelé, vedoucí různých oddílů a spisovatelé knížek pro děti. K proslulým pedofilům se řadí nejen Lewis Carroll, o němž je to notoricky známo, ale údajně také James Barrie (autor Petra Pana), John Ruskin, skladatel Benjamin Britten či zakladatel skautingu Baden-Powell. Právě vynikající porozumění dětské psychice je dalším charakteristickým (byť jistě ne jednoznačně určujícím) rysem pedofilie a zároveň jedním z největších rizik, která i dokonale adaptovanému pedofilovi hrozí.
      Děti totiž toto výtečné kamarádství pochopitelně opětují – v některých případech až zcela milostnou příchylností – čemuž ani člověk, který svou pedofilii vytlačil do nejhlubších koutů nevědomí, nakonec neodolá. Lze jen doufat, že většina podobných vztahů proběhne neodhalena. Vždy je zde však riziko zkratového jednání ze strany pedofila, jemuž hrozí nejen roky vězení, ale i celkem reálná záhuba, protože – jak je obecně známo – vězni se s pedofily ani trochu trochu nemazlí. Vina za smrt všech dětí zabitých pedofily z hrůzy před prozrazením padá jednoznačně na hlavu společnosti, její jalové pseudomorálky a stupidních zákonů, které téměř nerozlišují, zda k „pohlavnímu zneužití“ došlo brutálním násilím nebo s plným souhlasem „nesvéprávného“ dítěte.



Dětská sexualita

      Ačkoli od Freudových konstatování, že i děti jsou schopny vnímat sexuální podněty, uplynulo nějakých sto let, společnost se neustále chová, jakoby šlo o zcela bezpohlavní andělíčky. Osobně se domnívám, že okolnosti brzy povedou k ráznému přehodnocení současných postojů k dětské populaci, vyznačujících se na jedné straně přehnaným ochranářstvím, ba až kultem a fetišizací dítěte, které je však naproti tomu zároveň zbaveno nejen veškerých povinností a zodpovědnosti, ale také všech práv být vnímáno jako individuum, jako svébytný jedinec. Současně s tím dochází k jeho stále časnějšímu dozrávání, a to především tělesnému, ale zčásti, velmi disproporčně a zdeformovaně, též k psychickému. Zatímco na konci minulého století bylo dvanáctileté dítě nezřídka s plnou zodpovědností schopno starat se o obživu pěti mladších sourozenců za cenu úplného ochuzení se o nějaké skutečné dětství, je dnešním ratolestem naopak „šťastné dětství“ obvykle garantováno velmi důkladně; jeho případné narušení či ohrožení pak některá dítka pociťují natolik úkorně, že jsou ochotna bránit se i vraždou rodičů nebo učitele.
      Obávám se, že právě drastický nárůst dětské kriminality, který lze v nejbližších letech očekávat, konečně povede ke změně dnešních výchovných i legislativních postupů – v první řadě nepochybně ke snížení věku pro trestní zodpovědnost, jak jsme to nedávno viděli v Británii. A pokud přiznáme, že desetileté dítě je dostatečně vyspělé na to, aby mohlo vraždit, je nepochybně schopné i souložit.
      Praktické prosazení této konkluse samozřejmě nebude tak jednoduché a v plném rozsahu by nebylo ani účelné. Jde jen o to, aby zákonodárství laskavě zaregistrovalo, že vývoj individua nelze nařídit zákonem; že prostě existují lidé dostatečně vyspělí už ve dvanácti, zatímco jiní by měli zůstat „pod zákonem“ až do smrti. Současný stav, kdy dva dny před vašimi patnáctými narozeninami riskuje váš partner za pohlavní styk s vámi několik let vězení zatímco o tři dny později je vše v nejlepším pořádku, už není ani směšný – je prostě absurdní a groteskní, v čemž bohužel v tzv. „právu“ nezůstává zdaleka osamocen.
      V roce 1985 maličko zvedla hladinu veřejného mínění v jednom malém středočeském městečku, kde jsem tehdy pracoval, kuriosní aférka: na místním sídlišti si to mezi popelnicemi natvrdo rozdal třináctiletý chlapec se svou spolužačkou, zatímco ostatní jejich vrstevníci stáli v kruhu okolo a fandili. Nic z toho nebylo, jelikož nezletilí byli oba, takže se vlastně „zneužili“ navzájem; dospělí si tu historku vykládali většinou s pobavením; pohoršení předstírali jen ti, od nichž se to vzhledem k věku, naturelu a společenskému postavení všeobecně očekávalo. Už tehdy jsem si říkal, jak by se asi titíž lidé tvářili, kdyby si tatáž dívenka podobně užívala s padesátiletým pánem; pravděpodobně by měli trend ho lynčovat. Lze ale předpokládat, že by za takových okolností její duševno utrpělo více? Asi těžko. Naskýtá se tudíž otázka, zda sociální tabu a přísná legislativa skutečně slouží k ochraně dětí, nebo zda jde jen o závistiveckou pomstu. Alespoň případ jisté české sexuoložky, zjevné sadistické psychopatky, která je v současné době forensní expertkou na devianty, by podobné úvaze vcelku nasvědčoval...
      Rozhořčení rodičové se v této chvíli jistě táží – má ten Maniš vůbec vlastní děti, že může takhle mluvit?! Tedy – nemám. Ale mluvit tak můžu; naopak právě tento zdánlivý handicap mi dovoluje udržet si od tématu dostatečný odstup. Mám ovšem také poměrně dobrou představivost a upřímně doznám, že nevím, co by mne ťalo více – zda kdybych se od své jedenáctileté dcery dozvěděl o jejím nadšeném milostném poměru k třicetiletému pedofilu, nebo kdyby mi má dvacetiletá dcera sdělila, že ji právě znásilnil spolužák. Racionálně doufám, že ta druhá varianta, ale tyhle věci v praxi prostě racionálně nefungují.



Dětská pornografie

      Konečně se tedy dostáváme k největšímu mediálnímu strašáku dnešního Internetu. Hned úvodem si řekněme, že v současné době dětská pornografie v grafické formě na Webu neexistuje ani náhodou. Čirému zázraku se totiž rovná pravděpodobnost, že byste natrefili na stanici, kterou si právě zřídil nějaký zoufalý šílenec, zrovna během těch pár hodin či dní, než se na to přijde, šílence zavřou a stanici zruší. Nejenže nikde nenajdete skutečné dětské hardcore porno, ale jen naprosto výjimečně se setkáte i se zcela nevinnými civilními dětskými akty, jakých přivezete z každé dovolené u moře pytel. Amerika prostě vyhlásila boj dětské pornografii a když tady začnou s něčím bojovat, je to vždycky rovnou hon na čarodějnice.
      Těžko na světě najít zemi s většími dispozicemi lidí k totalitě, než jsou právě Spojené státy; nikde jinde není dav tak lačný po tom, aby jím někdo manipuloval. Je skoro neuvěřitelné, že to dvě stě let vydrželo bez větších excesů, ale co není, může být. Bylo by to symptomatické už vzhledem k našemu chystanému vstupu do NATO – zase bychom byli na té „správné“ straně – jako vždycky! Musela by to být pochopitelně nějaká úplně nová, nezprofanovaná ideologie a trvalo by to nejspíš jen krátce, ale s o to více zničujícími důsledky. Zanechme nicméně této chmurné, skeptické futurologie a nastolme jiný paranoický problém blíže k věci: nebyla dětská pornografie pouze testem pro FBI jak si v praxi vyzkoušet cenzuru Internetu, aniž by si – vzhledem k choulostivosti tématu – kdokoli troufl něco namítat? Pokud ano, dopadly testy skvěle a máme se nač těšit!

      Byly časy, kdy demokratické státy dětskou pornografii vcelku lhostejně trpěly. Nebyla nikdy úplně legální (snad s výjimkou Dánska), ale vyskytovala se v pornoshopech jako běžná podpultovka. Ani v této době – šlo plus mínus hlavně o sedmdesátá léta – dětská pornografie nijak zvlášť nevzkvétala. Normální lidi to nezajímalo a těch pár pedofilů nebylo zas tak lukrativním trhem, aby stálo za to si komplikovat život. Je pravděpodobné, že většinu tehdejších „Lolita magazínů“ vyráběli pedofilové pro pedofily spíše jako vedlejší zájmovou činnost; relevantní data se mi však získat nepodařilo. Mimochodem – jméno „Lolita“ pochází z Nabokovova románu, jehož hlavní hrdince bylo, narozdíl od holywoodsky učesané Kubrickovy filmové verze, pouhých třináct.
      Jako daleko lepší kšeft se ukázala dětská prostituce, zaměřená na skupinu nejbohatších zákazníků, z nichž mnozí nemuseli být ani pedofilové, ale prostě jen normálním sexem přesycení playboyové. Rozvoj tohoto druhu podnikání s sebou přinášel zvýšený zájem kriminalistů s následnou publicitou, která postupně vedla k naprosté likvidaci pololegální, profesionálně vyrobené dětské pornografie. Jako každá prohibice měla i tato nakonec za následek rozkvět celých sadů nesoucích zakázané ovoce; dětská pornografie začala být natolik nedostupná a tudíž drahá (kdysi relativně levné Lolita magaziny se prý v posledních letech prodávají za neuvěřitelné sumy) a tudíž výnosná, že už stálo za to kvůli ní něco risknout. Tím spíše, že se obvykle jednalo o vedlejší produkt beztak již kriminální dětské prostituce. Fotografie i videa z této epochy se údajně vyznačují zcela amatérskou technickou kvalitou a častým sadistickým zaměřením, které se v Lolitách prakticky nevyskytovalo.
      Četné aféry, z nichž u nás asi nejznámější je případ belgického elektrikáře Marca Dutrouxe z roku 1995, vedly postupně k rozpoutání protipedofilní masové hysterie. Sám Dutroux ovšem pravým pedofilem, ba ani pravým sadistou patrně nebyl; za dost peněz by byl nepochybně ochoten natočil porno i s vačicí opossum a jeho zrůdné zločiny vypovídají spíše o naprostém anetismu než o pohlavní deviaci. V obecném povědomí je nicméně nyní pedofilie identická s pedosadismem, čemuž plně odpovídají i některé vysloveně fašistické výlevy na adresu pedofilů, s nimiž se lze na Internetu setkat.



Web

      Téměř všechny americké pornostanice jsou dnes vyšperkovány úvodním ujištěním, že žádný z modelů není mladší 18 let a většina z nich to také striktně dodržuje; na stránkách slibujících „teen sex“ najdete obvykle postarší slečny s malým poprsím předstírající teenagerovský věk hlavně tím, že při souloži mají na sobě kecky a podkolenky, či případně pro zdůraznění ještě některou část školního stejnokroje. Jednou z ojedinělých výjimek, kde si troufli alespoň na civilní dětský akt, je již zmíněná stanice Europerv, kde lze ovšem kromě dvou zcela neškodných snímků obnažených dítek nalézt i sadu tvrdých zoofilních pornografií a dokonce – což je jinak zcela ojedinělé – i gerontofilní sex.
      Vrcholem licoměrnosti a falešné morálky však z toho, co jsem viděl, zůstává stránka Bizarre & Ultimate Perversion v archives.sexzilla.com/bizarre/welcome3, obsahující skutečný koncert odporností od nejtvrdšího naturalistického sadismu (včetně rozsáhlého archivu snímků mrtvol a četných fotografií zjevně převzatých z publikací o soudním lékařství), přes videa, na kterých jsou týrána zvířata všeho druhu, či detailní snímky zvracejících krasavic nebo konzumentů fekálií rovnou ze zdroje, až po amputované, těhotné, rodící a menstruující slečny. Umím si ještě jakžtakž představit duševní svět pedofila, ale lidi, které vzrušuje tohle, si snad raději představovat ani nechci. Ovšem jediné dítě, které zde najdete, je snímek rozřezané mrtvolky kojence z nějaké učebnice patologie, a v rubrice Beastiality je jen pár kresbiček s konstatováním: „Because the legalities in regards to beasteality are unclear, we can not provide you with any pictures that may show sexual acts with animals.“ Ať žijí řádní občané dodržující zákony!



Usenet

      Ani v našem ještě stále relativně liberálním prostředí prakticky neexistuje schůdná cesta, jak se bez počítače k dětské pornografii dostat; podle důvěrného sdělení majitele jednoho z největších pražských sexshopů se tady podobné zboží nikdo nepokoušel nabízet ani v letech těsně po převratu, kdy se tu smělo prakticky úplně cokoliv. Jestliže i u nás snad existuje nějaká ilegální distribuční síť, musí prý vést zcela mimo běžná centra sex-businessu.
      Pokud jde o Web, nelze vyloučit, že zejména na japonských serverech byste nějakou tu dětskou pornografii našli i dnes, ale rozhodně nebude zadarmo. Jediným momentálně existujícím dostupným zdrojem je Usenet, a to v diskusní skupině spravované tzv. Pedo universitou, vzácněji ještě asi v 5–10 dalších. Jejich adresy jsou běžně dostupné, nikoli však jejich obsah – většina news serverů (pokud tyto skupiny vůbec obsahují) vám nabídne buď úplně prázdnou stránku, nebo pouze tzv. „spam“ a všechny ostatní příspěvky budou tvrdě vycenzurovány. „Spam“ jsou zprávy zasílané napříč všemi skupinami o sexu (a často nepochybně i jinými), obsahující většinou reklamní upoutávky na komerční porno stanice, řidčeji autoportréty rozličných exhibicionistek (pakliže ovšem nejde o nabídky agilnějších a technicky zdatných prostitutek); u pedofilních diskusních skupin se navíc často objevují příspěvky autorů, pociťujících nutkavou potřebu pedofilům sdělit, že jsou perverzní prasata a určitě brzy chcípnou.
      Podstatná část obrázků zasílaných v rámci diskusní skupiny jsou neškodné dětské portréty; zdaleka ne vždy akty, jak by se snad dalo očekávat. Některým pedofilům zjevně stačí ke stimulaci málo; v pozoruhodném dokumentu původně přiloženém k tomuto článku, bylo možno nalézt konfesi muže, který v tomto ohledu vřele doporučuje například filmy s Pipi Punčochatou. Posílají se dokonce i scany starých reklam na dětské spodní prádlo; to zvláště doporučuji pozornosti našich reklamních cenzorů, aby konečně zakázali používání odporných reklam na dětské plenky, v nichž různí mluvící kojenci vyhrožují defekací, pokud nebude jasno; čeští pedofilové se tak nebudou moci ukájet nad těmito oplzlostmi a já nebudu muset pokaždé se sprostými nadávkami hledat, kam jsem, proboha, zrovna strčil dálkové ovládání, abych tomu hnusu alespoň co nejrychleji vypnul zvuk.
      I přes záplavu portrétů, aktů a softpornografických snímků v této skupině se mi během několika nocí zdařilo nashromáždit kolekci asi 500 skutečných hardcore dětských pornografií, což snad lze už pokládat za vcelku reprezentativní vzorek.
      Upřímně doznávám, že má zvídavost byla od počátku zaměřena právě tímto směrem – nikoli sexuálně, ale čistě z trucu; nikdy předtím jsem totiž žádnou skutečnou dětskou pornografii neviděl. Už od časů Charty 77 mám přitom silně zafixovaný odpor k tomu, když mi někdo zakazuje něco, co neznám a ani nesmím vidět, takže jsem cítil potřebu dát věci do pořádku. Žádné nečekané zážitky mi to nepřineslo, ale obecně vzato nemohu než konstatovat, že na člověka bez předsudků většina těch obrázků působí daleko méně nechutně, než by se dalo čekat – jde prostě o převážně spokojeně se tvářící, souložící děti. Lze dítě násilím přinutit, aby se při tom smálo? Nevím – děti nejsou zrovna moje parketa – ale řekl bych, že ne.
      A jsme opět u podstaty problému – jaká je míra poškození dítěte, které pózuje pro dětskou pornografii a baví ho to? Je skutečně výrazně větší, než třeba deformace způsobené školou? Mimochodem – děsivý školský systém byl jedním z řady důvodů, proč jsem se nehnal do pořizování vlastních dítek – vždy jsem si říkal, že to jim přece nemůžu udělat. Možná že dnes už je situace alespoň někde o něco lepší, ale pochybuji. Celé své dětství jsem tento institucionalizovaný proplachovač mozků intenzivně nenáviděl a dodnes jsou pro mne snové návraty do třídy tou nejhorší noční můrou; dítka, které ráda chodila do školy, jsem vždy pokládal za zcela blbá, nebo masochistně perverzní.
      Většina usenetových snímků pochází zjevně ze sedmdesátých let z již zmíněných magazínů Lolita (soubory ll-xx-xx.jpg; celá kolekce patrně čítá mnoho set obrázků); novějšího data budou pravděpodobně hlavně soubory s asijskými modely. Převládají zde heterosexuální aktivity s holčičkami ve věku kolem deseti let s ojedinělými extrémy v rozsahu 4 – 15 let. Jediný z těch cca 500 obrázků obsahoval násilnou akci – jde o neobyčejně odporné zobrazení řvoucího kojence třímajícího v ústech obrovský černý pyj; po podrobnějším ohledání se však ukázalo, že jde o tzv. pseudofotografii, tj. počítačovou fotomontáž, zaslanou kýmsi mimo okruh běžných přispěvatelů. To by potvrzovalo výše uvedené premisy, podle nichž naprostou většinu pedofilů násilí na dětech odpuzuje přinejmenším stejně, jako normosexuála sadomasochistické rituály.
      Pozoruhodné na této skupině jsou zejména motivy členů Pedo university, jimž jaksi nemůže jít o výměnu obrázků zasílaných pořád dokola, jelikož už nepochybně dávno všechny mají. Osobně soudím, že se spíše jedná o antisociální protest a uspokojení z dobrodružství při páchání zločinu, kterým tato vcelku neškodná aktivita skutečně je (a pár lidí si ji prý už také odsedělo). Chcete-li paranoidnější výklad, připadá do úvahy, že skupina je trpěna, ne-li rovnou organizována Interpolem a slouží ke zjišťování nových pedofilů. Tato hypotéza ovšem nepůsobí zvlášť věruhodně, tím spíše že ani policajti nemohou pokládat za pedofila každého, kdo skupinu navštíví – většinou totiž musí jít o pouhé zvědavce jako jsem byl já – a ba ani každého, kdo se do ní aktivně zapojí – v mnohých případech půjde spíše opět o dobrodružné vzrušení při trhání zakázaného ovoce, někdy snad i o obsedantní sběratelství prohibit.
      Skupina je zcela nekomerční, což je určitou zárukou její neškodnosti – chybí zde totiž hlavní motiv kriminální exploatace dětí. Je jistě možné, že i komerční aktivity včetně mezinárodní organizace dětské prostituce probíhají po Internetu, ale určitě ne ve volně přístupných skupinách; v nejlepším případě půjde o pečlivě kódované E-maily.
      Nevidím jediný důvod, proč by se mělo pedofilům odpírat toto poslední útočiště, které jim na světě zbylo, nicméně snahy společnosti v tomto směru jsou jednoznačné. Nejde vůbec o ty jedince, kteří se připojí do skupiny, s vyvalenými bulvami zhltají obrázky, a pak, když si uvědomí, že je to vzrušilo, kompenzují vlastní pocity hanby psaním příspěvků, vyhrožujících pedofilům plameny pekelnými. Skutečným problémem je, že za chvíli už nebude možné najít dobráka, který by vás do této skupiny vůbec pustil. Skutečně spolehlivá řešení, např. komerční švédský server Liberty Bahnhof, garantující absolutní necenzurovanost, nejsou určena české kapse, neboť třeba v tomto konkrétním případě obnáší měsíční poplatek 20 $; ostatní podobné služby na tom nejsou o mnoho lépe.
      Vůči výše deklarované neškodnosti nekomerčního zasílání dětské pornografie lze ovšem vznést jeden zásadní argument, který i největší liberály může uvést do rozpaků. Co když vizuální stimulace vyprovokuje pedofila k násilnému trestnému činu?! Vzdělanci to pak doplní řadou přesvědčivých, ale jinak jako obvykle zcela bezcenných statistik. Podstatně přesvědčivější než všechna numera je zde použití běžné analogie – copak normosexuál po shlédnutí pornografického filmu poběží do parku a začne znásilňovat kolemjdoucí?!
      Daleko diskutabilnější by už bylo pedosadistické porno; ani zde se ovšem odborníci nedokáží shodnout, zda sadistické výjevy umožňují sadistům sublimovat jejich agresi, nebo zda ji v nich naopak znásobí – pravděpodobně je to záležitost značně individuální. Rovněž je velmi diskutabilní, zda sadistická pornografie dokáže probudit latentní deviaci do té míry, aby se projevila reálnou násilnou aktivitou – v žádné z těchto otázek si netroufám ani se jen přiklonit k nějakému názoru, natožpak činit nějaké závěry.
      V diskusní skupině Pedo university se ovšem, jak již bylo řečeno, podobné obrázky téměř neposílají, zatímco na Webu jsou v dospělé verzi relativně běžné. Převládají sice zobrazení vcelku nepříliš nebezpečných kožených a ocvočkovaných rituálů, avšak na již zmíněné stránce Bizarre & Ultimate Perversion lze najít mimo jiné neuvěřitelně odporný, brutálně naturalistický výjev znásilňování zmlácené, krvácející ženy; ani vědomí, že jde se vší pravděpodobností o kečup a modřiny namalované fixem, konzumaci podobného hnusu neusnadní. Opět se zde tedy dostáváme k onomu rozporu farizejské „morálky“ společnosti, která na jedné straně toleruje i takovéto šílenosti, představující dosti pravděpodobně reálné potenciální nebezpečí, a na straně druhé vymýtila i dětské akty, aby si náhodou nějaký zvrhlý pedofil neměl nad čím zaonanovat.

      Na konec se naskýtá ještě jedna zřejmá otázka, kterou si čtenář jistě již delší dobu klade, a sice zda já sám jsem pedofil. Odpověď zní nikoli – s dětmi si příliš nerozumím; pamětliv jakési učebnicové poučky se s nimi snažím jednat jako s dospělými, ale nemohu říci, že by se jim to nějak zvlášť zamlouvalo. Nehodlám ovšem tvrdit, že bych si nedovedl představit sex s nějakou konkrétní pubescentkou, ale není to preferenční záležitost a nejspíš by mi to nestálo za to riziko. Ostatně každého, kdo by rezolutně hlásal, že on tedy nikdy a za nic na světě, bych podezíral z toho, že si to doma rozdává s vlastní desetiletou dcerou, což, jak ostatně již bylo řečeno, je zdaleka nejfrekventovanější druh dětského sexu vůbec (některé statistiky uvažovaly až o 15 % populace, ale údaje se zde z pochopitelných důvodů velmi různí, neboť dostupná data nebudou nikdy objektivní).
      Je zde ovšem ještě jeden problém – zda, jsa pedofilem, bych se k tomu přiznal. Upřímně řečeno: rozhodně ne, a lidé, kteří si to za dané situace troufnou veřejně publikovat, mají můj nefalšovaný obdiv. Ale uznejte, kdybych jím opravdu byl, byl bych tak blbý a zbytečně na sebe upozorňoval takto kacířským článkem?



Zvířata

      Ačkoli zoofilní pornografie je rovněž ve většině států ilegální, lze se k ní dostat i bez Usenetu, a to dokonce v podobě volně přístupných preview obrázků kupříkladu na stránkách Animal Farm nebo Animal Farmers Girl. Většinou se jedná o styk s koni, poníky a psy, řidčeji kravami, osly a kozami; našel jsem dokonce i masturbaci pomocí hadů a úhořů a jako perličku dámu v erotickém obětí se šimpanzem. Existují však komerční stanice slibující (samozřejmě za fůru peněz) záběry prznění bezmála poloviny zoologické zahrady – u některých živočichů to přesahuje veškerou představivost.
      Nejradikálněji to ovšem vyřešil jeden Australan, na jehož stránce najdete skutečně pravý animal sex (zde byl původně odkaz na fotku kopulujích koní), aniž by tím porušoval jakékoli zákony.
      Každopádně takovýto druh prasáren řádné občany zjevně tolik nepohoršuje, respektive doposud proti němu nikdo nerozpoutal masovou hysterii, ač ochránci zvířat by k tomu nepochybně měli plné právo. Zoofilie byla a patrně stále je relativně běžná jako náhražkový sex zejména na vesnicích; pornografická literatura často prezentuje psy jako přítele opuštěných dam, ale skutečná incidence podobných případů bude patrně minimální. Pravá zoofilie, tedy preference styku se zvířaty před stykem s lidmi, patří k deviacím poměrně vzácným; většina konzumentů zoofilních pornografií patrně opět rekrutuje z řad sexem přesycených hedoniků, i když některé obrázky vykazují takovou míru zaujetí pro věc, že o diagnóze jejich autorů nemůže být pochyb.



ZÁVĚR

      Je mi naprosto jasné, že základní a plně oprávněná námitka proti výše uvedeným řádkům bude znít: kolik je těch dětí, které to, podle vás, baví?! Nemám zdání, ale připouštím, že asi ne mnoho. Nechtěl jsem v žádném případě polemizovat s tím, že většina dětského sexu probíhá ne-li rovnou s použitím násilí, pak alespoň se zneužitím okolností – závislosti na starší osobě, nebo prostě bídy. Zrovna tento posledně jmenovaný postup, který se v současné době uplatňuje nejvíce v oblasti dětské prostituce v chudých státech, ovšem vyvolává rozpaky – je lepší hladovět, nebo prostituovat, nebo krást?
      Dovolte mi citovat z emotivního textu jednoho z autorů sdružených v Pedophile Liberation Front: „...průměrnému občanu ve skutečnosti na dětech hovno záleží. Nestará se o děti bez domova umírající hlady na ulicích. Nebo o dětské otroky vyrábějící koberce, po kterých chodí každý den a jen se diví, proč jsou pořád levnější a levnější. Průměrný občan bude klidně střílet po dětech, které ho obtěžují nebo kradou, a při volbách bude hlasovat za odebrání sociální podpory nezletilým matkám.“

      V žádném případě nejde o to, aby se snad přestalo bojovat proti skutečnému zneužívání a týrání dětí – sami pedofilové jaksi od podstaty naopak právě tohle musí nejvíc nenávidět. Osobně ovšem nejsem nijak nakloněn ani některým extrémům emancipačních snah pedofilů (viz níže uvedené přílohy); tyhle deviantní menšiny mají vždycky sklon k přehánění – podejte jim prst a urvou vám paži v rameni. S ohledem na to, že jsem ještě za bolševika publikoval pár článků o diskriminaci homosexuálů, mne samotného překvapilo, jak silně jsem byl zhnusen, když mi nějaký buk přiteplalým hlasem poprvé z obrazovky nabídl, abych mu zavolal do klubu; zatraceně nerad bych se dožil časů, kdy by pedofilové podobným způsobem lákali v reklamách před pohádkami děti do své „perníkové chaloupky“.






ODKAZY

(všechny dávno nefunkční externí linky jakož i odkazy na zde původně citované ukázky byly smazány v červnu 2015 - viz úvod)


The Pedophilia/Pedophile Education Web Site
Výuková stanice "Ronalda McDonalda", obratem zrušená cenzurním zásahem, umístěný se svolením autora po třináct let výhradně zde. Velmi rozsáhlý text obsahoval kromě cenných informací také řadu subjektivních pasáží, poskytujících celistvý obraz pramálo záviděníhodného osudu člověka, který měl tu smůlu, že se narodil jako pedofil.



Pedophile Liberation Front
Zatím patrně jediná delší dobu fungující stránka zabývající se emancipací pedofilů. Zvláště doporučujeme FAQ Pedo University, a to i těm, které pedofilie vůbec nezajímá, ale zajímá je Usenet - jde o 70 kB dlouhý instruktivní návod k použití, jehož neobyčejná didaktičnost (ostatně podobně jako výše uvedené edukační stránky) jen potvrzuje teze o pedofilech jako rodilých učitelích.


Danish Pedophile Association
Stručné základní informace o problematice pedofilie.


Famous British Paedophiles
Slavní britští pedofilové s obrázky a výkladem. Vhodným doplňkem jest též Lewis Carroll Home Page, kde lze najít další potřebné linky.


An Official Page of Laika
Stránka fan klubu bohyně pedofilů Laiky. V roce 1981, kdy jí bylo jedenáct, s ní pořídil sérii snímků švédský fotograf Hans S. Deitrich; mnohé z nich se objevují i na Usenetu, a to nejen v rámci pedoskupiny. Tarase Kuščynského však Usenet zatím asi neobjevil - čeští zájemci o zapojení do skupiny tedy mají skvělou šanci, jak přijít s něčím novým.
Poznámka: Dříve než jsem nainstaloval nový Kabaret, stačil tzv. veřejný server Geocities Laiku beze slova vycenzurovat - American way of freedom! Nu což - nebyl jsem členem SČSP, nebudu ani členem SČAP. Sami však vidíte, jak jepičí život má na Internetu cokoliv, co jen vzdáleně připomíná dětskou erotiku, takže mne, prosím, nekamenujte, jestliže v době, kdy čtete tyto řádky, nebude z výše uvedených adres fungovat už ani jedna (níže uvedených se to samozřejmě netýká, ty budou aktivní určitě!). Aby čtenář nepřišel zkrátka, tu je (už není) ta nejperverznější, nejvulgárnější, nejpornografičtější a taky největší (139 kB) Laika z těch, které se na cenzurované stránce nacházely. I za totáče by nejspíš klidně prošla jako žánrový obrázek do rodinného časopisu. Mimochodem - převážná většina ostatních nebyly ani akty, ale zcela běžné portréty.


Objektivní, či o objektivitu se alespoň snažící informace o pedofilii na Internetu sice rozhodně nepřevládají, ale existují; zkuste například článek The Pedophilia of Everyday Life Richarda D. Mohra, profesora filosofie na universitě v Illinois-Urbana, nebo studii Boba Chatella The Limits to Free Expression and the Problem of Child Pornography či úvahu Pedophilia versus Abuse.


Naprostá většina dostupných dat je však vysoce tendenční. Nepodařilo se mi sice už bohužel znovu najít výlev jakéhosi amerického flanďáka, který požadoval důslednou depistáž, kastraci a následnou internaci všech pedofilů ve speciálních převýchovných táborech, na který jsem narazil ještě před začátkem příprav materiálů k tomuto článku, takže jsem si nejen nepoznamenal link, ale dokonce jsem tuto perlu ani nestáhl do souboru. Nicméně i některé další anitipedofilní stanice jsou velmi výživné. Jednou z těch ještě vcelku příčetných je World Congress Against Commercial Sexual Exploitation of Children. Podstatně silnější kávu přináší Stop it now! - partička agilních fanatiků z Vermontu, ale pokud si chcete opravdu užít, navštivte Nudist/Naturist Hall of Shame a konečně pochopíte, proč se teď kdekdo bojí dát na Web i ty nejneškodnější civilní dětské akty. Melodii důvěrně známou všem obyvatelům bývalých totalit ryčně vyhrává MAPI (Movement Against Pedophilia on the Internet) mezinárodní organizace dobrovolných udavačů; bohužel se najde asi jen málo lidí, kteří se odváží tyhle fízly odkázat do patřičných mezí, jako to udělal na své stránce Philippe Duchenne.
Pokud by vám uvedené ukázky nestačily, najdete fůru dalších antipedofilních linků na stanici Child Sexual Abuse.
Rovněž doporučujeme nepřeberný zdroj adres všeho druhu: The Complete Internet Sex Resource Guide.






Úvodní strana ARCHIVU MARTINA MANIŠE

Hlavní menu LEGE ARTIS NA WEBU