ČÍSLO 2
Vítejte ve druhém pokračování kabaretní přílohy SWN. Hlavní článek vznikl jako vedlejší produkt ne zcela naplněných nadějí, které jsem vkládal v HP LaserJet 5Si a je bohužel opět trochu delší, takže větší počet kabaretních čísel dnes zase nepředvedeme. K lepšímu pochopení článku je navíc nutné nejprve přeběhnout text HOME PUBLISHING – SAMIZDAT BUDOUCNOSTI? v doprovodných sloupcích, takže na nic jiného už jednoduše nezbylo místo.
Není HP jako HP
(ale obecně vzato: HP je HP je HP)
Srovnání dvou „átrojkových“ laserových tiskáren
Nové okolnosti si vždy nakonec vynutí nový hardware. Není to tak dávno, co jsem kdesi „věštil“ brzký příchod specializovaných tiskáren na cédéčka, bez kterých vypalování CD-R jaksi nikdy nebude úplné, a ejhle – první vlaštovka se objevila i na našem trhu. Pravda – je zatím poněkud drahá (cca 40.000 Kč) a učiní vás zcela závislými na jediném dodavateli disků (a ne zrovna levném – 266 Kč bez DPH za kus). Navíc i www.fargo.com, což je domovská stránka americké firmičky Fargo sídlící v Rajské prérii (fakt se to tam jmenuje Eden Prairie!), cudně mlčí o tom, na kolik potisků vydrží cartridge s inkoustem (CMYK za 2800 Kč). Ze všech těchto důvodů pokládám za lepší počkat, až s tím přijde nějaký výrobce, u něhož bude větší pravděpodobnost, že bude za rok ještě existovat. Nicméně pokud bez toho nemůžete být, tiskárna se jmenuje Signature a u nás ji distribuuje firma Sovte (02/472 58 84). Na kolik cédéček vydrží cartridge, tam ovšem nevěděli taky.
Věřím tedy, že podobně se jednoho dne objeví i levná, nepříliš monstrosní laserová tiskárna na formát A3, která by vyhovovala potřebám budoucího home publishing – celá záležitost totiž není aktuální pouze u nás. Tyto potřeby samozřejmě nesouvisejí pouze s tiskem – renesance se zřejmě dočká i domácí knihařství – pokud by někdo uvedl na trh jednoduchý, malý, levný a pokud možno nesmrdící strojek tohoto druhu, určitě by uspěl. Co se týče vlastní tiskárny, soudím, že by měla především umožňovat práci s libovolným typem papíru do gramáže cca 300 g/m2, neměla by na něm zanechávat žádné vlysy po mechanice podavače, měla by sama o sobě umožňovat přesné vyřazení stránek do archů libovolného rozsahu a měla by „držet rejstřík“, což v netypografičtině znamená, že se bloky písmenek na obou stranách papíru proti světlu přesně kryjí.
Loňská novinka firmy Hewlett Packard HP LaserJet 5Si (respektive 5Si MX s PostScriptem) slibovala alespoň některé z těchto možností splnit – konkrétně oboustranný tisk, stránkovou montáž a schopnost konzumace všemožných typů papíru od 60 do 200 g/m2. A tak ještě dříve, než ji Éda Kučera v SWN 9/96 po právu vyhlásil za produkt měsíce, zapůjčil jsem si díky nezměrné laskavosti firmy Hewlett Packard i já jeden exemplář. Mimochodem – nejde o nějakou výsadu počítačových publicistů, ale o silně nadstandardní servis, který u Packardů vážným zájemcům o drahý hardware poskytují. Když se mne někdo ptá, proč mám tuhle firmu rád, pak je to nejen proto, že všechny periferie, které jsem od ní měl, vždy nakonec uspokojivě fungovaly, ale zejména právě pro promyšlený zákaznický servis a ochotu v našich podmínkách jen zřídka vídanou.
Těžko doplňovat něco zásadního k Édově recenzi, kterou zvídavější čtenář může dodnes najít ve webovém vydání SWN; mé poznámky se tedy budou týkat výhradně použití pro home publishing. Zde nutno zdůraznit, že HP LJ 5Si je primárně koncipována jako síťová tiskárna pro velké kanceláře; o nějakých malotirážních, bibliofilsky se tvářících publikacích návrháři zaručeně neuvažovali.
Slibovanou nevybíravost v papíru nemohu z vlastní zkušenosti potvrdit. Je vcelku pravděpodobné, že pokud bude papír dostatečně měkký, spolkne 5Si klidně i arch 300 g/m2, ale obyčejná 180gramová kladívková čtvrtka stroj zcela vyvedla z míry i bez použití duplexní jednotky*). Dokonce i na některé běžné kancelářské papíry se 5Si občas tváří všelijak (jak ostatně konstatuje i Kučerova recenze), natož pak na nějaké extrabuřty. Po řadě experimentů mohu konstatovat, že 5Si se jen zřídka podaří nakrmit papírem, který by odmítly zhltnout srovnávané HP LJ 4 a 4V; toliko v některých případech, kdy jsou výstupy z obou těchto tiskáren pro přílišnou tloušťku papíru už rozmazané, je výstup z 5Si ještě bez chyby.
--------------------- poznámka pod čarou----------->
*) Duplexní jednotka neznamená nějaký druhý přídatný válec, díky kterému by se papír jednoprůchodově oboustranně potiskl, jak by se snad někdo mohl z ne zrovna šťastně formulovaných propagačních materiálů domnívat. Jde o čistě mechanické šuple, které papír v tiskárně či kopírce jednoduše obrátí a pošle zpátky. Zavádějící je rovněž označení „duplexní tisk“, které se už v typografické terminologii zažilo pro použití přídavné barvy ke zvýraznění jednobarevných obrázků, zejména u černobílých fotografií.
<--------------------konec poznámky
Možnosti stránkové montáže (odborně tzv. vyřazování stránek) jsou zcela nedostatečné, jak se rovněž v Édově recenzi konstatuje; obslužný software ostatně nikdy nebyl nejsilnější stránkou HP. Není možné provést ani tak základní věc, jako vytisknout na arch A3 osm stránek A5 ve správném pořadí a poloze, natož pak takové vymyšlenosti, jako třeba odeslat na dva listy A3 data pro arch šestnáctistránkový. Jediný způsob, jak toho docílit, je připravit si tak soubor rovnou v DTP – arci pokud to použitý program umožňuje; pak už ovšem zase nepotřebujete vymoženosti tiskového driveru.
Přesnost stranového soutisku není s duplexní jednotkou o nic lepší ani horší než bez ní – je stejná jako u všech ostatních levných laserovek, tj. nedostatečná. Nějaký milimetr sem či tam přístroj příliš nezajímá, zejména při braní z ručního podavače. Mechanika pořád zanechává na některých druzích papíru dosti výrazné otisky, zato však alespoň dochází k menšímu zvlnění materiálu než u starších přístrojů, což je znamenité zejména při tisku na pauzáky.
Celkem vzato tedy v ohledech důležitých pro home publishing 5Si nad ostatní tiskárny podstatněji nevyniká. Významnou předností samozřejmě zůstává její rychlost, velmi levný provoz a kvalita tisku, což samo o sobě může znamenat zatraceně pádný důvod ke koupi, pokud se vám ovšem podaří obejít základní nedostatek domácího použití přístroje, a sice jeho monstróznost.
Éda Kučera tvrdí, že tiskárna „na kancelářském stole působí skutečně monumentálním dojmem“. Nikoli – tiskárna na psacím stole působí prostě úděsně a jediná možnost, jak se vypořádat s umístěním základního modulu, je položit jej na nějaký nízký, ale všemi směry dostatečně (tj. hodně) široký stolek, s nímž nebude zapotřebí hýbat. Normální psací stůl stačí z větší části zcela zaplnit, přičemž dosáhne takové výšky, že osoby nižšího vzrůstu nedohlédnou na display. Po pravdě řečeno je celá ta nestvůrnost od počátku navržena s předpokladem, že s k ní pořídíte alespoň spodní podavač a nejlépe i snášečku na osm kopií, čímž z ní učiníte zařízení formátu střední kopírky. V této podobě je přístroj také nejpohlednější. K tomu si přičtěte, že vyžaduje volný přístup ze tří stran a bude jasno. A tak ačkoli bych se s podobnou mašinkou normálně nerad loučil, připadal jsem si nakonec jako onen anekdotický Žid, který si na příkaz moudrého rabína nastěhoval domů celý zvěřinec, aby pak s vděčností seznal, kolik má v těsném bytě vlastně místa.
To byl tedy skutečně rozhodující důvod, proč jsem si 5Si nakonec nekoupil a dal jsem přednost staršímu typu 4V. Ten je naopak takřka vzorem prostorové úspornosti. Nemám bohužel po ruce staré katalogy, ale jsem přesvědčen, že přístroj je menší, než byly původní obyčejné „áčtyřkové“ tiskárny první a dost možná i druhé řady LaserJetů. Koncepce HP LJ 4V je pravým opakem 5Si už v designu – například s doplňujícím podavačem vypadá 4V velmi nevzhledně. Přes dodávaný alternativní podavač na formát A4 se od vás totiž jaksi očekává, že budete stroj krmit áčtyřkou z ručního podavače a v dolním ponecháte átrojku.
Sám výrobce zjevně pokládá tento model za natolik zdařilý, že dosud nepocítil potřebu jej inovovat (5Si je přece jen o něčem jiném), takže jde toho času o nejstarší typ tiskárny v nabídce HP. Přes inzerovanou čtyřku se ve skutečnosti jedná o posledního pohrobka trojkové řady se všemi výhodami a částí nevýhod, které z toho vyplývají. K hlavním přednostem patří jednoduchá, robustní konstrukce se zaoblenými hranami, budící už od pohledu jakousi domáckou důvěru. V trojkovém futrálu se přitom skrývá elektronika čtyřkové řady, a to ještě v té pokročilejší podobě (přístroj je například vybaven funkcí Power Save, kterou první „čtyřky“ ještě neměly). Rovněž tisk už plně využívá výhod rozlišení 600 dpi se 122 úrovněmi šedi, o čemž se „trojkám“ ani nesnilo.
Na druhé straně některá residua řady 3 přece jen zůstala. Tiskárna je celkově o maličko hloupější, než většina jejích typových sourozenců (nemluvě o pětkách a šestkách). Někdy jde jen o nešťastné tovární nastavení (například implicitně vypnutá funkce vytištění opravy po Paper Jamu v PostScriptu). Jindy však přece jen provádíte věci u výrobků HP dnes již neobvyklé – například nastavení intenzity tisku kolečkem na kazetě s tonerem. I drsnější jedinec pak znejistí, když po otevření tiskárny spatří zcela obnažený tiskový válec, který se jen váhavě schová při úplném odklopení dvířek.
Díky jednoduché konstrukci sice není třeba dlouze pátrat po „džemnutém“ papíru, protože celý proces tisku se odehrává za čelním panelem tiskárny, avšak v důsledku téhož je dráha procházejícího papíru z ručního podavače ostře esovitá, což vadí zejména u lámavějších materiálů. Zároveň dochází i ke značnému přehřívání přední části s displayem. To vše vede k výraznějšímu zvlnění archů zejména při delším tisku. Proces podávání z ručního podavače je velmi nepřesný; mechanika zanechává zřetelné stopy prakticky na všech druzích papíru.
Iniciace a zahřívání tiskárny trvá půldruhé minuty, což je dost na to, abyste Power Save nastavili na nejdelší možný interval nebo rovnou vypnuli. Rovněž zpracování dat při tiskových úlohách přes přítomnost riscového procesoru neprobíhá nijak oslnivou rychlostí. Naopak vlastní tisk je poměrně svižný – možná až příliš. Právě neúměrnou rychlost tisku vzhledem k použité mechanické konstrukci totiž podezřívám z pachatelství toho, k čemu mám asi nejzávažnější výhradu – a sice horší kvality kontur tisku na straně proti směru pohybu papíru. Za normálních okolností je sice viditelná pouze pod lupou, ale na některých druzích papíru, zejména překročíte-li výrobcem doporučenou gramáž (pouhých 105g/m2), se může značně zvýraznit. Kromě trochu hranatějšího vykreslení protisměrného obrysu lze pozorovat také více či méně zřetelné halo, jako by okraj byl maličko rozmáznut (viz obrázek). To může činit značné problémy zejména při tisku na pauzáky, používaném jako laciná náhražka osvitu, přičemž tento postup už sám o sobě znamená výrazné zhoršení finální kvality i při použití sebelepší laserovky.
Přes tyto výhrady je 4V momentálně ve své cenové a velikostní kategorii stále vcelku rozumnou volbou, potřebujete-li formát A3. Pokud však máte dost místa, není nutné dlouho váhat nad HP LJ 5Si. Kvalita tisku a úspora času za těch čtyřicet tisíc navíc určitě stojí, byť – jak jsme již konstatovali – uspokojivé řešení pro náročnější home publishing pořád nepředstavuje. Jiné alternativy jsou však většinou stejně neuspokojivé a navíc obvykle ještě daleko dražší a neskladnější. Tak např. Xerox nabízí nejlevnější model 4220 za 370.000 Kč – 190 kg těžkou nestvůru se spoustou podavačů, ale s tiskem v pouhých 300 dpi; zato však alespoň přesně a šetrně zacházející s papírem.
Zkrátka – čas pro domácí bibliofilie z hlediska hardwaru ještě nenastal, ale věřím, že se v nejbližších letech určitě dočkáme.
HOME PUBLISHING – SAMIZDAT BUDOUCNOSTI?
Současná situace na knižním trhu značně zaskočila jak optimisty, tak skeptiky. Optimisté byli zděšeni, že knihy, na které se před převratem stály nekonečné fronty a během jediného dne se hladce rozprodal stotisícový náklad, náhle vycházejí v 5000 výtiscích a neprodají se. Ti, kteří si naivně mysleli, že tím to skončilo, jsou zděšeni stále, protože nyní, o nějakých pět let později, už byste téhož titulu možná udali sotva tisíc. A nepochybně bude hůř – knihy jsou u nás zatím relativně velmi levné a lidé si přes stále halasnější nespokojenost pořád neutáhli opasky ani o jedinou dírku z těch nejméně deseti, jež by stávající produktivita práce zasluhovala.
Skeptici, mezi něž se samozřejmě počítám, se však rovněž dosud nedočkali naplnění svých chmurných předpovědí. Dalo se totiž docela dobře očekávat, že se bude opakovat situace z počátku dvacátých let, kdy po obrovském nakladatelském boomu v poválečném nadšení z domnělé svobody následoval neméně obrovský krach, který si odnesli všichni nakladatelé bez výjimky, včetně těch několika přeživších šťastlivců. Leč dnes – nastojte – stále vychází knížek, že by se daly nabírat vidlemi; nejméně polovina z toho jsou buď reprinty už dříve vcelku běžných titulů, nebo naprosté nicotnosti – a lidé to kupodivu pořád kupují.
Zdá se pravděpodobné, že tato setrvačnost (týkající se mimochodem i trhu s periodiky) vydrží až do konce současné éry socialistického kapitalismu, tj. patrně už ne moc dlouho. Jakmile nezaměstnanost vyletí na nějakých těch kýžených 15 % a lidé začnou mít skutečně hluboko do žlabu, bude kultura všeho druhu nepochybně tím, co se bez lítosti pohřbí jako první. Po řadě let, během nichž se, doufejme, situaci podaří stabilizovat, by zde pak teoreticky mohl vzniknout konečně normální knižní trh maličkého státečku s vlastním jazykem, tj. trh velmi chudý na cokoli mimo bestsellerového mainstreamu, trh nevlídný k autorům a překladatelům i k čtenářově kapse. Ten dnešní se vyznačuje pouze druhým atributem – a autorská i překladatelská stránka věci vypadají přesně podle toho, co za to ti lidé berou. Čtenářova kapsa je zatím vcelku ušetřena za cenu relativně nízkých zisků tiskáren, nakladatelů i knihkupců; bohatost zajišťují stovky maličkých nakladatelství žijících z ruky do huby. Ta samozřejmě zkrachují jako první, ale samozřejmě také jako první znovu povstanou, neboť pro tyhle lidi většinou knížky nejsou kšeftem, ale posedlostí.
Ne všechna a zdaleka ne s dnešním rozsahem produkce, ale povstanou. Tedy povstala by, nebýt neoddiskutovatelného faktu, že kniha je mrtvé medium. To samozřejmě neznamená, že by v budoucnu přestaly knihy vycházet – totéž se totiž dalo říci o divadlu s nástupem filmu, i o filmu s nástupem videa. Je pravděpodobné, že knih bude pouze méně – stejně jako je dnes méně divadel a biografů. Záleží samozřejmě na budoucích technologiích – pokud multimedia dokáží nabídnout více a pohodlněji než knihy, přežijí v extrémním případě pouze bibliofilie jako čisté artefakty. Stejně tak kdyby dnes existovaly bradburyovské telestěny s obrazem v kvalitě filmového plátna, nepromítalo by už jediné kino.
Příkladem technologie, které se zdařilo nabídnout více a zcela tak zlikvidovat své předchůdce, byla v oblasti zvukového záznamu vinylová deska a později CD. Dnešní „věčná“ cédéčka by podobně hravě pohřbilo cokoli stejně drahého, co by se netočilo. Pokud si neumíte představit nic, co by mohlo zlikvidovat knihy, navrhnu vám třeba dvacetidekový „notebook“ s bleskově se přepisujícím displayem (nebo lépe s dvěma), obsahující nějaký ten terrabajt dat kompletních informací národní knihovny s milisekundovým přístupem ke kterémukoli souboru či heslu. Pokládáte-li to za přílišné sci-fi, pak si vzpomeňte, co byste před deseti lety řekli člověku, který by vám líčil počítač trůnící dnes před vámi na stole.
I v případě, že podobná technologie bude opravdu hudbou velmi vzdálené budoucnosti, však už dnes můžeme snadno předpovědět osud marginálních, tj. skutečně podstatných publikací. Právě mezi nimi se totiž skrývají literární skvosty, které budou objeveny třeba až po řadě desetiletí. Vezměme si třeba takového Maryska, básníka z Hrabalova okruhu, kterého osobně pokládám za podstatně inspirovanějšího než Hrabala i s Bondym dohromady. Po dlouhém váhání se Pražská imaginace nakonec nedávno odhodlala vydat jeho kompletní Sebrané spisy nákladem 200 (slovy: dvou set) výtisků. Dodnes je neprodala. A to jde o autora nikoli neznámého přinejmenším pro poměrně široký okruh skalních hrabalovců. Lze přitom předpokládat, že víckrát už tyto Spisy v dohledných letech nevyjdou, takže se navíc co nevidět stanou vzácným a drahým artiklem. Leč uvažovat o knihách jako o investici si český čtenář bohužel nikdy nezvykl (bibliofily nelze pokládat za čtenáře, ježto své poklady čtou jen zřídka kdy).
Není tedy těžké odhadnout, že budoucí náklady podobných marginálních publikací se budou počítat možná už ani ne na stovky, ale na pouhé desítky výtisků. Tomu bude třeba přizpůsobit výrobní technologii – umožnit skutečný „home publishing“ s možností levného, rychlého a přitom technicky dokonalého dotisku doslova několika kusů. Současné laserové tiskárny jsou zajisté neuvěřitelným krokem vpřed oproti ormigovým, cyklostylovaným či xerografickým samizdatům (neřkuli pak strojopisným průklepům), avšak do skutečného tisku jim – pomineme-li zatím ne zcela jasnou životnost výstupů – stále leccos chybí.
Produkty takto pojatého home publishingu samozřejmě budou pěkně mastné, a za ty peníze budou muset čtenářům nabídnout i něco jiného, než jen písmenka – tj. nějakou estetickou hodnotu. Udržet alespoň zdání bibliofilie si nepochybně vyžádá například použití nestandardních, poloručních či jiných ušlechtilými papírů, což je právě to, co současný lacinější hardware naprosto nezvládá. Lze jistě ustoupit od řady dřívějších postupů (nebo se naopak k některým zapomenutým zase vrátit), lze rovněž tak udělat z nouze ctnost, jako to dokázali vydavatelé samizdatů – vzpomeňme třeba jen Revolver Revue, jejíž původní strojopisná či cyklostylovaná podoba grafickou invencí daleko přesahovala dnešní tištěnou verzi. Nicméně hardware je tu od toho, aby se podřídil uživateli – opačný postup by měl být vždy jen dočasný a nouzový. Tím spíše, že podobný problém nebudou mít jen naši nakladatelé – rozličné minoritní skupiny na nebo za hranicí undergroundu je i v anglofonních zemích mají už dnes.
Výrobci laserových (či třeba časem ještě nějakých dokonalejších) tiskáren zkrátka budou muset jednoho dne vzít na vědomí skutečnost, že existuje a bude existovat pár lidí, kteří si místo senilně moudrých memoárů svého oblíbeného herce raději přečtou nesrozumitelnou filosofickou studii, výlučnou prózu či – fujtajbl! – snad dokonce i poesii. Lze si zajisté (i bez klonovaných ovcí) představit šťastný svět, kde takoví lidé už nebudou, ale tak rychle to snad přece jen nepůjde. Do té doby bude zapotřebí, aby pro ně podobně úchylní nakladatelé žádané čtivo vydávali – levně, pohotově a precizně, což zatím tak docela nemohou.
PODOTKNUTÍ
V tomto článku je použito slůvka xerografický v intencích Slovníku spisovné češtiny (Academia, 1978). Takto se toto slovo používalo, používá a bude používat, i kdyby se Rank Xerox postavil třeba na uši. Kdyby existovalo nějaké vhodnější, s gustem bych jej přijal za své a Xeroxem si hubu už v životě nešpinil – firma, jejíž marketingové oddělení denně neděkuje Bohu, že jí zobecnění firemního názvu jako pojmu pro celou technologii dělá zadarmo stokrát lepší reklamu, než na jakou se kdy sama zmohla, nezaslouží, aby se o ní vůbec ještě kdy mluvilo. Podobně jako třeba koncern Sony, který u nás se stejně brilantní rafinovaností „zakázal“ používat pojem „walkman“, čehož zejména ti, kteří Sonymu z rozličných důvodů nemohli přijít na jméno, neobyčejně rádi uposlechli.
Úvodní strana ARCHIVU MARTINA MANIŠE
Hlavní menu LEGE ARTIS NA WEBU