ČÍSLO 1
Na těchto stránkách se budete v průběhu letošního roku souhrnně setkávat s mými příspěvky, které byly v předchozích číslech porůznu roztroušeny v příslušných rubrikách. Někteří čtenáři tak budou mít konečně možnost jediným rázným pohybem přeskočit mé nechutné primitivní invektivy, které na ně doposud úskočně vybafávaly, i odkud se to dalo nejméně čekat. Jiní teď naopak najdou vše od svého oblíbeného autora pěkně pohromadě a nebudou se muset zdržovat hledáním, a konečně další perverzníci si budou moci před četbou víceméně seriozního zbytku čísla důkladně zvednout adrenalin letmým prolistováním těchto stránek (jako to dělá třeba kolega I.S. s články kolegy F.X.D. v časopisu R.); masochismus tohoto druhu lze ostatně v některých případech snad i doporučit – když už ne z fyziologického, tak alespoň z psychologického hlediska. Mně osobně nové uspořádání rovněž vyhovuje, protože tak konečně mohu dát plný průchod svému zabíhavému myšlení a podle nálady případně vyházet odbočky z textu do doprovodných sloupků, přičemž nepůjde o žádnou pravidelnou rubriku s předem daným, svazujícím (či zavazujícím) rozsahem. Navíc se mohu oprostit od posledních zbytků snah po žánrovém purismu – už žádné další dohadování, jestli to, co píši, jsou nebo nejsou recenze; teď už to všechno bude prostě jen kabaret. A konečně má šaškovská čepička usnadní život i redakci. Neboť ta přes svou nespornou, v branži už téměř neviděnou odvahu měla přece jen určité problémy, když jsem si příliš pustil hubu na špacír. Rozumějte – těžko zavolat příslušnému pracovníkovi vážené, třebas i redakci jinak přívětivě nakloněné firmy: „Tak ten váš zázrak si vzal na paškál Maniš a zjebal ho, že na ňom nezvostala niť suchá! Nechcete si dát vedle toho za dvacet tisíc nějakej menší plošák!?“ Marná snaha – inzerce, řečená plošná, je hlavním zdrojem příjmů každého normálního časopisu; bez ní by číslo SWN stálo hrubým odhadem něco přes stovku, což si po čtenářích netroufne žádat ani česká mutace měsíčníku pro hravé hochy (a to je potenciálních zájemců o praktické výsledky plastické chirurgie v populaci jaksi od přírody nesrovnatelně víc než počítačovců). Takhle vznikne vlastně jakýsi „časopis v časopisu“, jehož obsah bude možno snadno odzívnout – „Vždyť je to jenom taková legrace, to přeci nikdo nebere vážně!“ Rolničky, kterými jsem se už dříve snažil tu a tam preventivně cinkat, tak konečně dostanou institucionalizovanou formu; a být prvním oficiálně uznaným clownem české počítačové publicistiky bude pro mne neobyčejnou poctou a potěšením. Tak tedy poprvé otevíráme Manišův virtuální kabaret (dále MVK jako MDH) – původně opatřený ještě přídomkem „liter“ (což by umožňovalo zkracovat MVK(l) jako VKS(b); šťastní, kdo už stačili zapomenout, co ta písmena znamenala!), kteroužto verzi jsem nakonec s těžkým srdcem jak z onomatopoetických, tak z věcných důvodů opustil. Každopádně teď však: Rrrrračte vstoupit!
Martin Maniš
Věrná láska zvítězila
aneb
Ventuřina dcera
Oživlá mrtvola Corel Ventury 5 kanadským vývojářům názorně předvedla, že tudy cesta nevede. Vzali to tedy zgruntu, vynechali verzi 6 a jako vánoční dárek skalním venturistům loni věnovali Venturu 7. Ve skutečnosti je to Ventura II, Ventura jr. – zkrátka a dobře jakási Alrauna, umělá dcera vzešlá ze semene odebraného té předchozí mrtvole. Čert ví, jakou temnou evokaci použili; každopádně však vznikl program, který podle všeho pěkně zamotá šišku konkurenci, neboť zcela novým způsobem definuje budoucí cesty DTP.
Obecně se teď v détépáckých kruzích proslýchá, že jde o první povedenou Venturu od verze 3.0 pro GEM. Osobně soudím, že by spíše mohlo jít o první povedenou Venturu vůbec, protože verze 3.0 mne nikdy moc neuchvátila – jediné, čím se odlišovala od těch pozdějších bylo, že alespoň fungovala. Už ve své době však měla velmi značné rezervy, které se Xerox nikdy vážněji nepokusil doplnit, jako by dospěl k určitému narcistnímu přesvědčení, že takhle je to vlastně už skoro dobře. Obdobnou stagnací mimochodem v posledních několika letech prochází i QuarkXPress a pokud se nezopakuje zázrak, který se poštěstil Ventuře, bude se nejspíš další souboj v oblasti DTP odehrávat mezi ní a PageMakerem.
Přiznejme totiž, že uvedením Ventury 7 se v oblasti elektronické sazby rozdaly úplně nové karty, což bylo přesně to, co tato v pravdě poněkud zasmrádající softwarová bažina už pěkný čas potřebovala. Quark i PageMaker poslední dobou hýčkali své zákazníky jen minimálními upgrady, které sice přinášely vždy pár nových příjemností, ale vcelku neměnily ovládání ani způsob práce, takže jak výrobce, tak uživatel se nemuseli příliš namáhat. V chybějící konkurenci se zdálo, že tato idyla potrvá snad věčně. Investice Corelu do zapomenuté legendy musela zprvu působit spíše úsměvně, kterýžto pocit pak jen podtrhla nevydařená verze 5.
Ve skutečnosti právě ta měla být důrazným varováním pro konkurenci, že blahé časy končí. U Ventury totiž nebylo třeba brát ohled na konzervatismus uživatelů, jelikož tou dobou už skoro žádní neexistovali. A tak mohla verze 5 co do uživatelského prostředí daleko předběhnout Quark i PageMaker. Nebylo jí to ovšem nic platné – její hlavní problém spočíval v tom, že prostě nefungovala. Stejně jako rozličné problémy vedlejší – nedostatečná typografická přesnost, nesmyslně komplikovaný způsob práce se soubory apod. – rezultoval i tento z jediného zdroje: z dědictví po původním programu. Corel totiž prý hned po koupi Ventury vykopal všechny její vývojáře, což se sice jeví jako vcelku místný akt, nicméně vedlejším důsledkem této racionální kádrové politiky bylo, že se v původním kódu nakonec u firmy údajně nevyznal už vůbec nikdo, přičemž Pětka byla postavena právě na jeho troskách. Její naprosto nevyzpytatelné chování to sice v očích uživatelů těžko omluví, nicméně stává se tak alespoň pochopitelnějším.
Z této situace existovala – kromě definitivního funusu – jediná cesta, a Corel se po ní také vydal. Během dvou let napsalo 140 jeho lidí úplně nový program, od počátku koncipovaný jako 32bitová aplikace. Z původní Ventury v něm prý nezbyl jediný bajt; vypadá to a funguje podle toho. Designéři upustili dokonce i od některých koncepčních přínosů Corelu do verze 5 (možná ne vždy úplně uváženě, ale k tomu se ještě dostaneme) a vytvořili stokrát dobrý dort. Teď podle všeho jen čekají, až jim ho konkurence ukradne, sežere, a jak jí po něm bude tuze špatně.
Do svého dortu těch 140 pejsků a kočiček naházelo opravdu snad úplně všechno, co softwarový dům kdy dal. Jestliže verze 5 obsahovala v DTP dříve zcela nevídané prvky převzaté z textových editorů, Ventura 7 nejenže v této koncepci pokračuje, ale navíc k nim přimíchala i slušný kus vektorového editoru, pár základních funkcí editoru bitmap, něco spreadsheetu, vlastní Basic na psaní maker, celé to opatlala multimediálním krémem, nazdobila kopečky nezbytného Internetu a navrch naskládala třešničky WordPerfectu 7, Photo-Paintu 6 a CD-Creatoru 2, posypané na drobno nasekanými kousky rozličných ostatních utilit, clipartů a fontů (včetně bonusového cédéčka se stovkou písem v kódování Eastern Europe). Výsledné třípatrové monstrum už od pohledu nepřipomíná jakékoli konkurenční DTP o mnoho více, než Boeing 747 Blériotův jednoplošník.
Prvním ohlasem na Venturu 7 bylo spěšné uvedení PageMakeru 6.5 (blahodárné působení Corelu na softwarový trh se ostatně patrně projevilo i v jiné novince Adobe – Photoshopu 4.0, k němuž jsou nyní přibaleny všechny efektové balíky, dodávané dříve za horentní sumy zvlášť). Další reakce nepochybně budou následovat v rychlém tempu, nicméně Corel si může mnout ruce, protože nakonec vlastně získal před ostatními náskok v podobě zbrusu nového programu, který si může dál hbitě vyvíjet k obrazu svému, zatímco pro ostatní se jejich minulost může stát stejnou zátěží, jakou znamenala trnitá cesta z GEMu do Chicaga pro Venturu.
Jak tedy ten zázrak vlastně vypadá? Ukázky uživatelského rozhraní přiložené k tomuto článku ani zdaleka neposkytnou přesvědčivý obraz dynamického prostředí, které vývojáři vykouzlili. Hrál jsem si s tím krámem prakticky pět dlouhých nocí, aniž by mne to přestalo bavit a aniž bych přestal objevovat stále nové a nové funkce. Kromě ruského editoru fontů FontLab (k němuž se na těchto stránkách v budoucnu snad ještě dostaneme) neznám program, který by mne za poslední tři roky (tj. od uvedení WinWordu 6.0) tak nadchnul.
Pro zajímavost jsem vytahal rozličné připomínky z mých předchozích recenzí starších verzí Ventury, jejichž místy lehce kritický tón vyvolával obvykle dosti dramatické odezvy (s menší částí z nich se mohl věrný čtenář tohoto listu seznámit v SWN 9/1993 – a to se to ještě zdaleka nejmenovalo Kabaret!). Ventura 7 nesplnila pouze jediný z mých dříve vyřčených požadavků – nezavedla nedělitelné rozdělovníky, spojovníky a pomlčky (viz Mimochodem I), což ovšem bohatě vykompenzovala spoustou jiných věcí, na které jsem si tehdy jaksi netroufal upozornit, či dokonce ani jen pomyslet.
Už verze 5 některé z těchto pohledávek doplnila – automatické obtékání nepravidelných obrázků; plynulou rotaci oken a tedy i textu; definici parametrů odstavce mimo styl; základní montáž stránek; automatickou nabídku rejstříkových vstupů; obracení stránek při vpisování textu; atributy čáry; přesnější nastavení pozice a velikosti grafických elementů; přesun dlouhých bloků textu (via Copy editor); uživatelskou definici výstupního formátu strany; import spreadsheetů; podřízení se kódování a klávesové konvenci Windows (zejména odstranění původní šílené funkce kláves End a Home); jakož i zrušení povinného adresáře pro instalaci a podobně.
Ne všechny z těchto a dalších doplněných funkcí však pracovaly podle očekávání; spoustu jiných naplnila teprve Ventura 7. V té jsou teď konečně možné věci, které se ve všech oblastech softwaru kromě DTP staly už dávno samozřejmostí: otevření více dokumentů a rozdělení pohledu na aktuální soubor; automatické ukládání; uživatelské nastavení globálních funkcí, horkých klíčů, lišt s ikonami a položek v menu; tvorba maker; vícestupňové undo/redo vztahující se na všechny provedené akce (nyní 99stupňové s volitelným nastavením pro úsporu paměti) atd. Konečně padla absurdní omezení, provázející Venturu z časů GEMu: limit 128 stylů (nyní bez omezení) a maximální délka odstavce 8000 znaků (nyní 64.000 znaků). Hrabalovy Taneční hodiny sice pořád v jednom kusu nenačtete (jsou tvořeny jedinou větou o 104 kB), nicméně nastavením relativního odsazení a začátku odstavce v předchozím řádku lze tento zádrhel obejít. To ostatně vskutku šlo i v předchozích verzích, nyní však při pokusu o načtení příliš dlouhého odstavce Ventura alespoň nehlásí nic o tom, že „je záhodno utéct co nejrychleji“, ale prostě načte, co zmůže, a tváří se jakoby nic. Nenačtený zbytek textu se ovšem neobjeví ani po doplnění odstavců – tuto proceduru je prostě nutné udělat předem v textovém editoru – takže alespoň nějaké méně dramatické upozornění, že uživatel právě přišel o kus textu, by nebylo od věci (byť při této délce odstavce už půjde o problém přicházející do úvahy jen zcela výjimečně).
Zmizel i souborový guláš; kromě rozměrnější grafiky (volitelně) je teď celá publikace tvořena jedním jediným souborem o maximální délce 32 MB. Lze definovat 64 tabulátorů, které konečně fungují i v oboustranně zarovnaném textu, a 255 sloupců tabulky. V jedné řádce může být maximálně 768 znaků. Rejstříky jsou čtrnáctistupňové; v limitacích programu trochu zarazí údaj o maximální délce indexu a obsahu 64 kB (což by zejména u rejstříku bylo zcela nedostatečné), dokud si heslo nepřečtete pořádně a nezjistíte že jde o maximální délku vstupu, nikoli výsledného souboru. Většina ostatních parametrů je limitována kapacitou systému, ale když už jsme tak u těch čísel, přidejme ještě jedno velmi podstatné: velikost písma (maximálně 2000 bodů = v Arialu cca 50 cm) lze definovat s přesností na jednu tisícinu bodu! Pro srovnání – u předchozích verzí to bylo půl bodu (do velikosti nejvýše 254 pt = v Arialu cca 7 cm). A ještě pro zajímavost – maximální formát strany lze definovat jako čtverec 45,7 x 45,7 metru.
Ve srovnání s těmito impozantními hodnotami se mohou mnohé konečně doplněné či opravené drobnosti zdát jako úplné prkotiny. Pokud se však zrovna neživíte výrobou billboardů, bude pro běžnou praxi nepochybně daleko důležitější, že třeba začátek pravítka je konečně možné nastavit buď staticky (na okraj stránky či zvoleného bodu), nebo dynamicky (vždy podle aktuálního okna), nebo že v Copy Editoru i v režimu Page Layout je konečně možné označit nesouvisející odstavce (třeba titulky) v celém dokumentu a jediným kliknutím jim přiřadit požadovaný formát. Mimoto Corel neodolal, aby nedoplnil WinWordovskou listárnu, takže v rozlišení 1280x1024 je například možno zobrazit (a současně editovat!) 225 stran. Připomeňme jen, že předchozí verze neuměla editovat ani v režimu dvou protilehlých stránek, což byl přitom vrchol jejích zobrazovacích schopností.
Nejvýraznější změny – přesně takové, jakou by člověk právě od Corelu od počátku očekával – se dočkala práce s okny a grafikou. Nejenže je konečně typograficky přesná, že umožňuje definovat pořadí kteréhokoli elementu, grupovat a zarovnávat objekty, ale každý vytvořený objekt lze navíc vektorově editovat způsobem důvěrně známým uživatelům CorelDraw, včetně možnosti přidávat a definovat uzly. Toto vše se týká jak grafických elementů, tak textových/obrázkových oken. Jinak řečeno z toho vyplývá, že to, co v předchozí verzi sloužilo pouze k ohraničení grafiky pro obtékání (a pořádně to nefungovalo), teď slouží i k ohraničení textu. Není tedy problém vytvořit nepravidelné prázdné okno a není problém pak do tohoto okna, sloužícího pouze jako šablona pro obtékání okolního textu, nacpat další nepravidelná okna vyplněná textem, přesně sledujícím vnitřní okraje těchto oken. Kdybych tak býval měl Venturu 7 na sazbu Posvátné geometrie (viz SWN 11/1996), mohl jsem si ušetřit desítky hodin práce a výsledek přitom mohl přesně odpovídat autorovým grafickým záměrům bez jakéhokoli kompromisu, kterých si Pětka tehdy vynutila pěknou řádku. Obtékání teď navíc pracuje bez viditelných problémů i při větším počtu nepravidelných objektů na stránce a rovněž oblom obrázku o šířce zrcadla nepředstavuje žádnou komplikaci (srovnej přiložené obrázky s recenzí Ventury 5 v SWN 11/96).
Jednou z mých dávných výhrad, označenou v již zmíněné polemice v SWN 9/93 za zvláště dojemný doklad mé nekompetentnosti vyjadřovat se k čemukoli détépáckému, byl fakt, že Ventura neuměla namalovat klikatou čáru. Kdo někdy sázel obrázky s popisky či složitější diagram, zajisté dobře chápe, proč mi tato drobnost tak chyběla (tím spíše že ve starších verzích Ventury znamenalo přesné spojení dvou čar pěknou piplačku). Schválně, bude-li teď autorský team Corelu týmiž pány obviňován z „neodbornosti“ a „systémové blamáže“ – ve verzi 7 je totiž možné snadno vytvořit nejen souvislou klikatou čáru, ale i čáry oblé a dokonce i úplné čmáranice (Freehand Tool). A aby toho nebylo málo, je k dispozici i geniálně jednoduchý systém kót s oknem pro popisky zavedený WinWordem 6.0.
Patrně nejvíce adrenalinu však kdysi vyvolalo mé konstatování, že způsob, jakým Ventura pracuje s texty, není zrovna dvakrát vhodný pro práci s dlouhými dokumenty, což byl pravý opak toho, co o ní tvrdila reklama. Jak se ukázalo, šlo především o to, že ti pánové jaksi nikdy nepoužívali MS Word pro DOS (WinWord tehdy ještě nefrčel), takže nevěděli, o čem mluvím. Ventura 7 to předvádí názorně, protože ta konečně opravdu je vhodná i pro práci s velmi dlouhými textovými soubory. Vtip je v tom – řeknu-li to hodně zvulgarizovaně a ne zrovna přesně – že nový formát si prostě pamatuje, kde se co v dokumentu nachází, takže jakmile se soubor jednou načte, je přeskok ze strany 1 na stranu 2005 otázkou stejného okamžiku, jako na stranu 15. Předchozí verze naproti tomu musely vždy poctivě zformátovat jednu stránku za druhou, než se laskavě dobabraly na konec.
S novým formátem se vytratila i někdejší imaginární publikace – jakýsi abstraktní soubor sloužící v podstatě toliko k vygenerování obsahu, rejstříku a k přenášení dat (které jinak bylo naopak téměř zhola nemožné). Dnešní publikace je naproti tomu zcela konkrétní záležitost – jmenuje se tak prostě onen jediný soubor, se kterým Ventura pracuje. Naopak někdejší kapitoly degradovaly z kdysi základního stavebního prvku, z něhož sestávala imaginární publikace, pouze v jakési pomocné škatulky, do nichž si uživatel může – chce-li – publikaci rozdělit. Každá stránka publikace teď může mít úplně vlastní formát, a to nejen pokud jde třeba o počet sloupců či záhlaví, ale i co do velikosti strany – Ventura 7 totiž mimo jiné nově zavedla definici libovolného počtu Master Pages, známou z jiných DTP programů, a všechny úpravy stránky mimo Master režim se týkají pouze oné jedné konkrétní strany. Někdejší kapitoly tak zůstaly zachovány vlastně spíše jen z piety, což názorně dokládá i skutečnost, že už ani nemají vlastní stylesheet (který je teď rovněž součástí základního souboru) – styly jsou společné pro celou publikaci a nově k nim byl konečně doplněn i styl bloku textu.
Nová struktura dat ukládaných do jediného souboru má samozřejmě i jisté nevýhody – pokud se soubor poškodí, či pokud v něm vytvoříte nějaký tak závažný nesmysl, že jej Ventura odmítne načíst (což zatím předpokládám čistě hypoteticky na základě smutné empirie, že u většiny programů je něco takového možné), a je-li podobně postižena i záložní kopie, přijdete jednou provždy o všechno, co jste vytvořili přímo při lámání. Corel nabízí určité řešení – jmenuje se to Versions. Jde o samostatný program sloužící k vytváření, komparování a správě volitelného množství záložních kopií. Na detailnější popis zde není místo, nicméně úhrnem jsem způsobem práce této utility nebyl dvakrát nadšen; soudím, že v příští verzi by bylo na místě implementovat ji spíše rovnou do Ventury jako volitelné nastavení při ukládání.
Konečně někdejší „grafické textové okno“ – nesmysl suplující pár chyb v práci s normálními okny – bylo nyní nahrazeno funkcí uživatelům CorelDraw rovněž důvěrně známou, zvanou Artistic Text. Tím Corel elegantně uchoval při životě kozu typografického purismu (program nadále není schopen elektronicky generovat kurzívu ani zužovat a rozšiřovat písmo základního textu) a přitom zbytky od večeře alespoň trochu nasytil nespokojené vlky, tradičně kritizující Venturu právě pro tuto neschopnost. Artistic text lze zdeformovat co hrdlo ráčí včetně obvyklého namotání na křivku, ovšem dobré je to výhradně na titulky – přes inzerovanou kapacitu 32.000 znaků není příliš doporučitelné pokoušet se tímto způsobem editovat jakýkoli trochu delší text. Upřímně řečeno není mi úplně jasné, proč vlastně autoři elektronické deformace základního textu nezavedli; vzhledem k tomu, co jinak předvedli, by zrovna tohle už nemohl být ten největší problém. Konkurenční DTP přitom takovou slabinu jistě náležitě reklamně využijí. Puristická motivace jen těžko přichází do úvahy (to je koneckonců problém uživatele a jeho eventuálního špatného vkusu) – spíše snad nějaké zamýšlené budoucí využití typograficky čisté varianty Multiple Master fontů (viz SWN 3/96 s. 80-81) nastavitelných přímo v definici odstavce. Každopádně právě v této oblasti má program nyní asi největší rezervy, i když z praktického hlediska se o závažnější nedostatek rozhodně nejedná.
Jak již bylo řečeno, vynechali tvůrci Ventury 7 některá vylepšení, s nimiž přišla předchozí verze 5. U některých si to samo sebou vynutila změna formátu (likvidace „chytrého“ Správce publikací), další byly tak radikálně pozměněny, že je v nové verzi na první pohled nepoznáte – např. odkládací plocha napravo od stránky, kterou lze nyní v parametrech programu nastavit v libovolné velikosti z libovolné strany; při spuštění je ovšem definována jako pravidelný několikacentimetrový rámeček okolo základního okna, takže na první pohled opravdu nepochopíte, oč vlastně jde. Praktické zkušenosti si pak vynutily změnu chybných implicitních nastavení: verze 5 například bůhví proč – snad po vzoru WinWordu – náhle toužila vždy tisknout celou kapitolu, zatímco v oblasti DTP nejčastěji tisknete náhled právě dokončené stránky; podobně nově zavedená definice následujícího stylu odstavce (rozuměj toho, který se vytvoří, když v daném odstavci stisknete Enter) byla nastavená tak, že následovat měl odstavec, ze kterého byl nový styl odvozen, což je pochopitelně v 99 % případů naprostý nesmysl. Zejména důležité pak bylo odstranění implicitní volby formátovat styl okna a zejména odstavce pouze pro aktuální (levou či pravou) stranu. Mne osobně však zejména potěšilo, že pro zavření nabídky výběru barvy už není zapotřebí nějakou barvu skutečně zvolit (z čehož mne vždy bral čert i u všech předchozích verzí Corelu), ale že konečně stačí normálně kliknout kamkoli okolo a roleta se zavře. Přece jen však jednu vymoženost Pětky v nové verzi postrádám, a sice režim Draft, který vypínal nejen zobrazování grafiky, ale i výplní a obrysů, jejichž vykreslování (zejména vzhledem k dále vylíčeným možnostem Sedmičky) může někdy dost zdržovat.
Tím jsme konečně probrali, kterak se Ventura 7 vypořádala s minulostí, a můžeme přistoupit k některým naprostým novinkám (na popis všech by tento článek musel být zhruba třikrát delší). Tou, která se v budoucnu asi nejmarkantněji odrazí na designu barevných publikací lámaných ve Ventuře, je jediná elektronická úprava základního fontu, kterou si autoři dopřáli – a sice outline, tedy obrysové písmo. Nebyl by to ovšem Corel, aby skončil jen u toho. Samozřejmě, že obrys může být libovolného tvaru (rozuměj čárkovaný, tečkovaný apod.), tloušťky i barvy. Nebo taky žádný – protože když už obrys, tak u Corelu se pochopitelně rozumí i výplň. A vskutku – základní text je nyní možné vyplnit všemi standardními výplněmi známými z Draw, tedy přechodovým rastrem (i mezi třemi a více barvami) a bitmapovými či vektorovými texturami. Protože tytéž nástroje lze použít i k podbarvení textu a pochopitelně také všech oken, je spektrum barevných zrůdností, které lze nyní snadno a lehce generovat, takřka nepřeberné (viz obrázek). Nevkusu mnohých „grafiků“ se tak otevírají možnosti dříve netušené, což ovšem v žádném případě není chyba Ventury. Každopádně je však dobré (vzhledem k výše zmíněné absenci režimu Draft) přistoupit k tomuto barevnému obžerství až úplně nakonec, protože když to obzvlášť přeženete, trvá překreslování stránek neúnosně dlouho.
Hned v druhé řadě zaslouží pochvalu Print Preview, který je nyní celostránkový a neobyčejně názorně vyvedený. Zobrazit lze dokonce i jednotlivé pláty barevných separací, včetně současného hitu zvaného High fidelity color. Jde o o hexachromatický tisk, při kterém se k obvyklým barvám CMYK (Cyan, Magenta, Yellow, blacK – azurové, purpurové, žluté a černé) přidává ještě oranžová a zelená, což, když se to umí a ví se, na co to použít, skutečně může výrazně zlepšit kvalitu barevné reprodukce (a v ostatních případech to alespoň poslouží k tahání peněz z kapes movitějších zákazníků).
Ač už tak notoricky hlavní přednost Ventury, dočkaly se i tabulky v nové verzi mnohých nečekaných vylepšení. Lze je rovněž samozřejmě opět divoce podtiskovat, ovšem hlavní novinkou je možnost „plasticky“ vyhnout levý sloupec či horní řádek a přizpůsobit tomu směr textu (a pokud se Ventura někdy dočká elektronických deformací základního fontu, lze předpokládat, že nebude chybět ani prostorové zkreslení, bez něhož je teď výsledný efekt přece jen maličko oslabený). Mimoto lze do tabulek vkládat vzorce – na vybranou je z více než dvou set funkcí, nicméně našinec rozmazlený Excelem shledá i úslužného Functions Wizarda poněkud neohrabaným – ideální by byla možnost přepnout tabulku do jakéhosi spreadsheetového režimu, poskytujícího přinejmenším orientaci o souřadnicích buňky (jako kdysi AmiPro) a možnost výběru buňky do vzorce kliknutím. Nicméně alespoň funkce Autofil funguje zcela uspokojivě a to ostatní není o nic složitější, než třeba podobné funkce ve WinWordu.
Hlavní inzerované novinky – Internet a multimedia – se na programu naštěstí podepsaly daleko méně, než se dalo čekat. Podle strohých tiskových zpráv, které Corel o vývoji nové Ventury vydával, byl pádný důvod k obavám, že se autoři budou příliš rýpat v tomto písečku na úkor skutečných typografických funkcí. Není tomu tak – inovace se týkají prakticky pouze exportu a jsou spíše jen jakýmsi decentním naznačením toho, co nás v budoucnu čeká a nemine. Co Corel přidal v HTML a Javě, o to zase oholil zbylé exporty – k dispozici je teď pouze ANSI, ASCII a RTF. V Helpu je tento fakt komentován tím, že jim nepřipadalo užitečné přidávat spoustu filtrů pro kdejaký editorek jako v minulé verzi, což by opravdu asi nemělo valný smysl, nicméně alespoň obě „šestky“ (dnes už osmička a sedmička) – tj. Word a WordPerfect tam opravdu být mohly.
Možnosti importu jsou zato velmi pestré (trochu překvapivě však nezahrnují HTML). Úplnou novinkou je možnost otevřít místo publikace rovnou dokument Wordu, WordPerfectu, AmiPro, WordStaru, RTF, Pagemakeru, Framemakeru, jakož samozřejmě i kapitoly a publikace pořízené ve starších verzích Ventury (i když domácí uživatelé nejspíše budou muset oželet data z Ventury 3.0 – 4.2, pokud si někdo nedá tu práci a nenapíše za tím účelem speciální makro obsahující i všechny konverzní tabulky).
Mimochodem exportní a zejména importní funkce obsahují snad ty úplně poslední GEMovské prvky, které za sebou Ventura 7 vleče: formátovací příkazy v lomených závorkách. Interně s nimi – lze-li soudit podle nahlédnutí do struktury dokumentu – už patrně nepracuje, ale používá je Copy editor (bohužel v něm stále není možné je do textu přímo vepsat, což pokládám za drobnou chybičku – za určitých okolností by se to mohlo hodit, podobně jako rovněž chybějící možnost editovat v tomto režimu tabulky). Zkušení uživatelé nicméně stále mohou vkládat alespoň do textu určeného k dalšímu zpracování ve Ventuře kódy pro vytvoření poznámek pod čarou, tabulek apod. Pokud se však v načítaném dokumentu skutečně mají vyskytovat lomené závorky (případně použité i jako symbol menší či větší než), je třeba text předem prohnat makrem, který je všechny zdvojí (<< a >>). V opačném případě se z textu vytratí a občas s sebou vezmou sebou i pár liter okolo. Podobně zavináč na začátku řádku znamenal původně upozornění na změnu stylu; nyní je buď správně zkonvertován na požadovaný styl, nebo vyhozen, ale v jednom zkušebním dokumentu ze záhadných důvodů pravidelně působil kolaps celého programu. Těmto drobnostem je zajisté snadné se vyhnout, avšak je třeba o nich vědět.
Tím se dostáváme k asi největší slabině distribuční verze programu, a sice k dokumentaci. Bylo by snadné říci, že horší uživatelskou příručku jsem ještě nikdy neviděl, kdyby to ovšem byla uživatelská příručka. Ačkoli se brožura z neznámých důvodů jmenuje User manual, byl by daleko spíše na místě termín Guide – tedy průvodce. Dozvíte se zde zhruba, co program umí, ale nikoli JAK se to dělá. Tak například nově (zaplaťpámbů konečně) zařazená funkce „gajdlajn“ je zmíněna ve zvláštním odstavečku, ba dokonce i vyobrazena; dozvíte se, co to takové pomocné čáry jsou a k čemu mají být dobré, že se dají nastavit v příslušných položkách menu, ale nedozvíte se tu nejpodstatnější věc, a sice že „gajdlajnu“ vyrobíte kliknutím na pravítko při stisknutém tlačítku Shift, a že když nad ní dvakrát kliknete levým uchem myši, objeví se menu, umožňující čáru zamknout či smazat. Je sice pochopitelně možné definovat ji i výběrem z menu, ale to přichází do úvahy pouze tehdy, potřebujme-li číselně zadat její přesnou polohu. Podobným způsobem je v příručce pojednáno prakticky všechno – k programu, který je nesrovnatelně složitější než všechny předchozí verze dohromady, navíc obsahujícímu četné uživatelsky přístupné INI soubory, vlastní Basic a já nevím co ještě, dostanete 370stránkovou knížečku, z níž je například 11 stran věnováno výběru vhodného pracoviště pro osvit!
Tyto řádky nejsou míněny jako kritika, ale spíše jen jako konstatování směru, jakým se současný software ubírá. Corel prostě časem vydá nějaký ten Resource Kit, který si koupí pár profesionálních uživatelů a nadšenců, a ostatní docela dobře vystačí s helpem – ovládání je totiž opravdu intuitivní. Skoro bych spíše řekl, proč rovnou nešetřit kanadské lesy – místo Manuálu (který je stejně ve formátu Adobe Acrobat kompletně obsažen na druhém cédéčku) by stačil sešitek Getting started. Na současné příručce lze ocenit pouze dvě věci. Tou první je, že značný kus Manuálu je obsažen ve vzorových souborech jako publikace Ventury. Sice nevím, proč už ne rovnou celý, nicméně i tak jde, pokud si vzpomínám, o bezprecedentní záležitost. Těžko najít pro výrobce DTP a textových editorů nějaký lepší, jednodušší a levnější reklamní tah: helejďte, tady máte důkaz, že my sami v tom sázíme taky, a jak nám to jde! Nechápu, proč to ještě nikoho jiného nenapadlo.
Druhý sympatický jev, který se dnes už u programů tohoto druhu prakticky nevidí, je, že na poslední straně příručky je vyjmenován kompletní tým vývojářů Ventury. Alespoň někde v tom stále nudnějším, komerčnějším a bezohlednějším softwarovém bussinesu firma nepojímá své zaměstnance jako bezvýznamnou anonymní masu, a naopak alespoň někteří týmoví pracovníci se pod výsledky své práce nestydí podepsat. V tomto případě ovšem také nemají ani trochu proč.
I když už zde nemáme místo k vylíčení dalších nových funkcí, domnívám se, že z již řečeného je dostatečně jasné, oč běží. Protože z pozice kabaretu těžko udělovat výrobek měsíce, dovolím si jásavě zacinkat rolničkami a vyhlásit Corel Venturu 7 ve své osobní anketě za nejlepší program uplynulých dvou let.
To se pochopitelně týká pouze koncepce a celkového řešení – vlastní spolehlivost se opět ukáže až v praxi. Nicméně softwaru, který umí TOHLE VŠECHNO, se už dá leccos odpustit (arci bude-li to skutečně umět). Po smutných zkušenostech s Pětkou zde nehodlám předem halekat bůhvíjaké ódy, nicméně po čtrnáctidenním HRANÍ SI s programem mohu konstatovat, že zejména s ohledem na to, jak nekorektně mám zainstalované Chicago, se Ventura 7 chovala poměrně mravně. Prakticky z toho pro mne bohužel rezultuje udělat si konečně pořádek na disku, smazat starou verzi Windows 95, instalovanou z nějakého cédéčka, které kdysi rozdával Microsoft novinářům, vytáhnout svou již před rokem koupenou českou verzi a nějak se s tím nesmyslem konečně poprat – nepopírám totiž, že se mi Pětadevadesátky ani v nejmenším nezamlouvají a že jsem je zatím v počítači měl toliko k tomu, abych neztratil kontakt s tím, co se v softwaru děje, ale jinak jsem je (ani žádný program, který běží výhradně na nich) doposud ještě na nic praktického nepoužil. Ventura 7 je konečně dostatečně pádným důvodem tuto idiosynkrazii alespoň trochu přehodnotit. Jo – a ještě jednu drobnost si to vyžádá – rozšířit paměť na 128 MB. Corel jako doporučenou konfiguraci uvádí 32 MB (minimální 16 MB), ale už z chování programu vidíte, že to jaksi není ono; že základní poučka Windows – pokud to má opravdu dobře fungovat, použij nejméně dvojnásobek toho, co ti výrobce radí – plně platí i v případě Ventury.
I objektivně vzato je v současné době Ventura 7 po stránce rozsahu a bohatosti funkcí nepochybně nejlepším DTP programem na trhu. Corel si to určitě myslí také – alespoň pokud můžeme soudit z toho, že jde momentálně o absolutně nejdražší položku v jeho nabídce: za bezmála 25.000 Kč skoro o deset tisíc dražší, než nejnovější verze Draw (upgrade – trochu paradoxně – stojí v obou případech stejně – cca 8000 Kč). Novou dimenzi ostatně charakterizuje už podtitul programu – žádné DTP, ale Power publishing software.
Nejlepší ovšem ještě neznamená nejprodávanější a nejpoužívanější. K tomu, aby se včerejší otloukánek stal ze dne na den králem, bude bezpochyby potřebovat víc, než jen královské ctnosti. Kromě určité pochopitelné nedůvěry bude asi největší překážkou pro triumfální korunovaci neoddiskutovatelný fakt, že pro profesionální sazbu se skoro všude na světě stále ještě hodně používají Macintoshe – těžko už asi v tom procentu, v jakém by u Applu rádi, a asi ani ne v tom, jaké běžně uvádějí, nicméně pořád ještě v značném. Přebírání žezla Venturou bude tedy rozhodně daleko pozvolnější, než by odpovídalo jejím triumfálním výsledkům v posledním turnaji.
Zcela jinou otázkou pak bude osud Ventury 7 v našich luzích a hájích. Zatímco PageMaker 6.5 měl být uveden na trh v české verzi téměř současně s anglickou, u Ventury není v době, kdy tento článek píši, ještě ani rozhodnuto, kdo ji vlastně bude lokalizovat. Jak jsem již konstatoval v článku o WordPerfectu 7 (SWN 12/96), bylo by opravdu dobré, kdyby si Corel konečně ujasnil, jak se chce vlastně na našem trhu vůbec chovat. Jeho akce byly zatím zcela chaotické – nejprve český Corel 3, pak dlouho nic, pak náhle Corel 6 s dlouhým zpožděním proti alternativní lokalizaci DTP studia a ještě k tomu omylem distribuovaný v podobě časově limitovaného dema; WordPerfect 6.1, jehož lokalizaci dokončil Novel pěkných pár měsíců předtím, než byla na náš trh pod hlavičkou Corelu uvedena – to vše přispívá toliko k totálnímu zmatení uživatelů, ale i distributorů a publicistů. Pokud snad u firmy někomu záleží na tom dokázat, že věnovat se českému trhu nemá smysl, pak nezbývá než předem konstatovat, že budou-li lokalizované verze i nadále k dispozici nejdříve půl roku po původních (a nejlépe až tehdy, když už vyšla verze následující), pak to opravdu žádný smysl nemá.
DTP Studio s vlastní lokalizací – o niž nutně musí mít zájem jaksi už jen pro zachování tradice – váhá, dokud se Corel definitivně nevyjádří, aby se nezopakovala situace s Draw 6. Pokud nakonec lokalizaci udělá, bude samozřejmě bez dokumentace (což by z výše uvedených důvodů opravdu nebyla velká škoda), ale bohužel nejspíš i bez přeloženého Helpu, do kteréžto investice nemá firma valné chuti (i když při odhadnutelné výši překladatelského honoráře cca 500.000 Kč a dosavadní cenové politice by se jí vrátila na nějakých 70 prodaných upgradech). Pokud bude lokalizaci dělat Corel, bylo by více než žádoucí, aby upustil od podobných kastrací, jako v případě Draw 6 (že by česká verze neobsahovala třeba WordPerfect nebo CD Creator) a dodal konečně ZÁROVEŇ s původními i kompletní EE sadu fontů, která se mu ostatně zúročí i u všech dalších lokalizovaných produktů. Těžko ale čekat zázraky od firmy, které ta naše řiť ještě nestála ani za to, aby si tu otevřela vlastní zastoupení. Pro uživatele z toho (kromě spousty dalších potenciálních zmatků) vyplývá, že nejméně půl roku si k lokalizované Ventuře ani nečuchne, protože na ní prostě zatím ještě nikdo nehnul ani prstem.
Možná zdaleka nejjednodušším, nejrychlejším a nejlukrativnějším řešením by bylo, kdyby někdo k programu, který si jinak s windowsovskou češtinou vcelku rozumí, dodělal rozdělovací modul a sekal ho po pár stovkách zvlášť. A s pomocí nějakého toho preprocesoru se dá koneckonců obejít i bez něj. Tím chci říci, že by každopádně nebylo dobré program zavrhnout jen kvůli neschopnosti či neochotě výrobce věnovat se našemu trhu tím způsobem, na jaký jsme už zvyklí od konkurence – na to je Ventura 7 opravdu příliš zajímavý a v řadě ohledů zcela unikátní software.
MIMOCHODEM I
Jak jsem již předeslal, umožňuje mi forma „novin v novinách“ vyházet různé odbočky (jakož i část zabíhavých myšlenek) z textu hlavních článků do krátkých sloupků, což snad hlavní kabaretní čísla alespoň trochu zpřehlední.
Proč vlastně po Ventuře pořád chci takové nesmysly, jako jsou nedělitelné rozdělovníky a pomlčky? Že nejde o úplnou zbytečnost, o tom svědčí fakt, že jimi byl vybaven nejen QuarkXPress, ale už třeba i takový MS Word 5.0 pro DOS z roku 1989 (tehdy samozřejmě šlo jen o rozdělovníky). Podle ortodoxní typografie by de facto všechna tato znaménka, pokud jsou použita bez mezer okolo, měla být automaticky nerozdělitelná. Jinak řečeno Česko-Slovensko v matičním provedení z éry „pomlčkové války“ (mluvnicky šlo ovšem o spojovník, reálně zaplať pámbů o rozdělovník) lze na konci řádku rozdělit Čes\ko-Slo\ven\sko, ale nikoli Česko-\Slovensko. Pokud si to však z nějakých důvodů sazba vyžaduje, je v krajních případech přípustné (zejména ve sloupcové sazbě) použít i druhou variantu – v takovém případě je ovšem třeba spojovník zopakovat na začátku další řádky (tedy Česko-\-Slovensko). Obdobně je tomu i u méně častých, v typografické literatuře obvykle nezmiňovaných případech lomítka (například zákon 32123/1989 lze v krajních případech na konci řádku rozdělit jako 32123/\/1989). Je to sice ohyzdné, ale zejména u dlouhých čísel někdy přece jen méně drastické, než velikánské mezery mezi slovy, které by jinak vznikly.
Mnoho lidí naopak často chybuje opakováním pomlčky na novém řádku; klasická pomlčka opatřená mezerami z obou či alespoň z jedné strany (pokud jí začíná či končí odstavec), musí být dle ortodoxní typografie vždy na konci řádku a nikdy nesmí přetéci na začátek druhého a už vůbec ne opakovat se na něm znovu.
Ventura 7 sice doplnila diskutabilní volbu použití automatického rozdělování současně se skrytým (jejímž vedlejším efektem je nemožnost manuálně přikázat, kde má být slovo rozděleno), avšak výše uvedený problém nijak nevyřešila, přičemž předpokládám, že i v anglosaských krajích kdysi vládly podobné estetické zvyklosti. Alternativ je přitom několik – nejjednodušší by bylo přidat pár příslušných nastavení do konfigurace programu nebo pozměnit funkci skrytého rozdělovníku (který i v nové verzi před slovem znamená zákaz dělení), aby zakazoval dělení i před divis či pomlčkou. Za stávajících okolností totiž zejména uvedená alternativa Česko-\-Slovensko někdy může představovat značně tuhý oříšek, zejména je-li první řádek natolik řídký, že na něj přetečou oba spojovníky, a to i tehdy, jsou-li odděleny mezerou. I v nové Ventuře zbývá jediný způsob, jak tento případ ošetřit, a sice manuálně zvětšit v prvním řádku proklady mezi slovy či písmeny.
MIMOCHODEM II
Křivdil jsem onehdy (SWN 96/12) Corelu pokud jde o WordPerfect pro DOS, Novelem tak neuctivě zavržený. V podrobných katalozích totiž najdete pro DOS nejen Corel WordPerfect 6.1 (sic! – pokud se mi jej podaří získat a pokud skutečně obsahuje nějaké inovace proti verzi 6.0, ještě se k němu vrátíme), ale i starší verze včetně Corel WordPerfectu 5.1. Ani ty nejpodrobnější katalogy však neobsahovaly CWP DOS 5.1 CZ – jediný dosovský editor vyšší třídy, jaký kdy mluvil česky. Ježto i ten Corel nepochybně vlastní, dovoluji si p.t. kanadské obchodníky na místo omluvy upozorniti, že mají na skladě zboží zcela bezkonkurenční, což se jim asi jinak nestává dvakrát často. Možná že by s minimální reklamou byli sami překvapeni úspěchem oprášené Pět-jedničky, protože opravdu ne každý ještě propadl návyku (co jiného by to tak mohlo být?!) na Windows 95. Pokud se snad mýlím... – i na to mám jako šašek stanné právo.
MIMOCHODEM III (post scriptum)
Začátkem dubna, kdy tento článek konečně definitivně připravujeme do tisku, pořád ještě nebylo jasné, kdo, jak a zda vůbec Venturu 7 počeští. Když už však neprší, alespoň jedna příznivá kapka: v DTP Studiu je nyní k dispozici modul dělení slov.
Upozorňujeme čtenáře na užitečný soubor obsahující synonyma všech fontů Corelu 5 až 7 (a Ventury 5 a 7), který měl být původně přílohou k článku o Ventuře 5, ale do čísla se už nevešel. Autor jej tedy dává v plen alespoň v této formě, protože soudí, že se může tu a tam někomu hodit.
Úvodní strana ARCHIVU MARTINA MANIŠE
Hlavní menu LEGE ARTIS NA WEBU