Computer ludus 13
Komentář: Tento příspěvek nevyšel z prostého důvodu – rubrika byla zrušena, respektive nahrazena příspěvky převzatými ze Score pro ty, co by se jinak styděli koupit si Score celé, což mi ovšem zapomněli říct včas. Mimochodem má níže uvedná očekávání vůči herním časopisům se nenaplnila – naopak; během let se z nich postupně stává komerční, mastňácký shit.
Dopsáno 2. 12. 1994
K prvním narozeninám Počítače hrou by byl namístě maličký entertaiment, jakási výroční uzávěrka. Tak kupříkladu je zajímavé, jak moc se za tu dobu změnil trh s hrami. Jestliže předloni byl herní software k mání v několika více či méně specializovaných prodejnách, dnes ho potkáte už div ne jako doplňkový sortiment na stáncích s ovocem a zeleninou. A co je ještě pozoruhodnější – lidi to kupují. Přitom většina her je stále ještě hnusně předražená – v poměru ke kapse běžného občana by žádná neměla stát víc než pětistovku (a ostatně postupný pokles cen k tomu spěje).
Pozoruhodný je rovněž rozvoj herních periodik, která se od roku 1993 rozrostla z jediného měsíčníku (navíc vycházejícího notně nepravidelně) na jeden čtrnáctideník a jeden měsíčník. (Nejnověji pak má dokonce vzniknout další měsíčník Level – kde na to chudáci rodiče hravých dítek mají pořád brát?!) Došlo k tomu tak, že se původní redakce Excaliburu sebrala a založila konkureční Score. Zanechalo to sice na obou stranách určitou animositu, jíž obě redakce občas popouštějí uzdu v úvodnících a komentářích, nicméně celé věci to kromobyčejně prospělo. Vládní agitky o konkurenčním prostředí se alespoň v téhle branži dočkaly kýženého úspěchu.
Excalibur zůstal ortodoxně pařanským časopisem, ale konečně vychází alespoň jakž takž pravidelně. V článcích občas kulhá gramatika, skoro vždycky stylistika; nejhorší je ovšem jejich křečovitá, místy až svazácky nucená humornost. Naproti tomu Score se postupně vypracovává v určitého tribuna hráčského životního stylu – kromě recenzí a návodů si dovoluje tisknout i takové věci, jako jsou povídky nebo anotace knih, muziky či videa.
Dost možná, že právě z tohoto prostředí se časem vylíhnou důstojní nástupci předválečného Trnu a Trampa, což by odpovídalo i posunu zájmů teenagerů od potlachů k monitorům. Je to určitě méně zdravé a chybí tomu kolektivní duch (pokládaný bůhví proč většinou společenských systémů za cosi pozitivního), ale je tomu tak a nářky vychovatelů na tom změní právě tak málo, jako změnily na vulgárním, primitivním a pohoršujícím trampingu (posléze dokonce i zvláštním zákonem zakázaném).
Ale abychom také chvíli zametali před vlastním prahem.
Nikdy jsem nebyl přítelem pravidelných rubrik, protože každá pravidelná rubrika začne být dříve či později svázána právě svou neúprosnou pravidelností. Přinejlepším menší část příspěvků bývá časem vypocována čistě ad hoc, což zatěžuje čtenářskou obec ještě vyšší hladinou informačního šumu, než je obvyklé.
Když jsem říkal šéfredaktoru tohoto listu své ano na rubriku Computer ludus, vyhradil jsem si dvojí: jednak že seriálu budu moci zanechat kdykoli, jakmile pocítím, že už mi leze krkem, a za druhé že jej budeme dělat jinak, než to dělají u konkurence. Z našich počítačových periodik se hravé epidemii dosud ubránil snad jen Bajt; ve všech ostatních se paří o sto šest. Problémem ovšem je, že tyto články píší v lepších případech herní nadšenci; v horších nějaký externí redaktor, který si prohlédl krabici a spustil úvodní demo. Pro herní nadšence jsou zde ovšem výše zmíněné časopisy, takže tento způsob psaní o hrách (o tom druhém nemluvě) v plátcích určených běžnému uživateli PC nepokládám za šťastný. Proto jsem se pokusil zavést hodnocení her „z hlediska příležitostného hráče“.
Nápad to byl sice dobře míněný, ale jinak totálně pitomý – většina her totiž není určena příležitostným hráčům prostě proto, že ti za ně své peníze nevyhodí. Hodnocení také dopadlo podle toho: z dvanácti pokračování, probírajících celkem dvacet her (včetně silvestrovských pornografií), prošly bez větších výhrad pouze Pinball Fantasies a Doom. A to jsem se snažil vybírat, jak nejlépe jsem mohl. Pravda – nevěnovali jsme se zatím hrám pro Windows (což napravíme hned v příštím čísle), ale i tak je jasné, že zvolené kriterium bylo nesmyslné. Navíc také zbytečné, protože jsa toliko příležitostným hráčem, nemohu vyplodit hodnocení z jiného, než z deklarovaného úhlu pohledu. V dalších pokračováních už tedy nebude „příležitostné hráčství“ nijak akcentováno – výběr „vhodnosti či nevhodnosti“ necháme na prostě zvážení čtenáře, což jsme ostatně měli udělat od začátku.
Abychom se dnes ale dostali také k hraní – jak jinak než:
Do nového roku s novým Doomem
Zatímco slibovaná CD-ROM verze Doomu s vyšším rozlišením je stále kdesi u ledu, oblažil Id Software (v nové kooperaci s firmou Virgin) šílené hráče pokračovaním nazvaným DOOM II s podtitulem Peklo na zemi. Naprosto přesně při tom zopakoval postup použitý u Spear of Destiny (pokračování Wolfensteina): neexistuje žádná sharewarová verze, patra nejsou separována do epizod a hra neobsahuje nic principiálně nového.
Libreto je prosté – sotvaže se konečně vrátíte na rodnou Zemi z nehostinného Foibosu, kde jste šťasně zdecimovali potvory z prvního dílu, hned máte o práci postaráno. Jsou tu taky! A vám nezbývá než zase mordovat a mordovat. Přibylo pár nových zviřátek, místo obyčejné pušky máte dvouhlavňovou brokovnici a bludiště jsou podstatně složitější. Čtyři z nich se mi ani nepodařilo dokončit, i když připouštím, že už jsem s hrou neměl valnou trpělivost. Nicméně pro případ, že by i vás některá úroveň zastavila, přidám k již dříve na tomto místě publikovaným cheatům ještě jeden: IDCLEVxx, kde místo xx vyťukejte na originální anglické (nikoli numerické!) klávesnici požadované číslo patra. Ostatní cheaty z prvního dílu fungují i ve druhém, kromě procházení zdí (IDSPISPOPD).
Úrovní je celkem třicet; mezi 15. a 16. jsou navíc vmezeřeny dva vzpomínkové secret levely – první patro z první epizody Wolfensteina a nějaké další, nejspíš ze Spear of Destiny. Replika je poměrně pietní, pouze místo vlčáků zde najdeme chrochtající růžové démony z Doomu. Doom II akcentoval akční stránku věci, takže se ve hře značně naskáčete a naběháte (Shift + kurzorová šipka). Osobně mi hlavolamovitý charakter wolfensteinovských bludišť připadal zajímavější, ale budiž. Impozantní kreací je třicáté patro (které se mi rovněž nepodařilo dokončit, ale nejspíš proto, že jsem nepochopil, co se ode mě chce). Sestává z obrovské kozlí hlavy, která do prostorného amfiteátru v pravidelných intervalech vyplivuje kompletní spektrum všech druhů doomovských potvor, takže se za chvíli doslova brodíte v mrtvolách – pochopitelně máte-li přepnuto na nesmrtelnost; bez cheatu v tomto stupni nepřežijete minutu. Kravál, který to inferno doprovází, je tak sugestivně děsivý, že z něj chvílemi naskakuje husí kůže. Alespoň v závěru tak hra opravdu dělá čest svému názvu.
Jinak však celkem vzato nic, co by člověk musel vidět, a už vůbec ne za ty peníze. Lukrativnější investicí by za patnáct stovek mohl být sharewarový CD-ROM s novými pětisty úrovněmi, místy prý ovšem dosti amatérskými. Nemohu posoudit – neviděl jsem. Uvidím-li – poreferuji. Na cédéčku má být ale také editor vlastních bludišť, který by paradoxně mohl proměnit tuto brutální a destruktivní nestvůrnost v kreativní zábavu. Cédéček existuje několik variant (sám jsem viděl tři různé – nejlevnější za pětistovku) a bude tedy vhodné řádně si prohlédnout, co vlastně kupujete. Pokud ale vím, žádným z nich vlastnictví Doomu nezlegalizujete, takže pokud jste uvěřili v pojetí estetiky, propagované Brigádou Softwarové Abstinence, nijak si nepomůžete – i nadále budete nemoderní.
DOOM II – Hell On Earth
Jednou větou: pokračování legendární třírozměrné střílečky
Prostředí a požadavky: DOS 5.0, 386 a vyšší, min. 4MB RAM, VGA; dopor. zvuková karta, myš, joystick
Výrobce: ID Software/Virgin
Zapůjčil distributor: Neokortex, tel. (02) 25 53 73
Cena: 2089 Kč (včetně DPH a ceny nosiče)
Úvodní strana ARCHIVU MARTINA MANIŠE
Hlavní menu LEGE ARTIS NA WEBU