Posttotalitní chandra
(rubrika Software pro váš mozek 6)
Komentář: Poslední pokračování zavrženého mozkového softwaru. Článek nakonec vyšel až po roce, v přepracované a lehce aktualizované podobě už bez reflexe Chadimových memoirů, tahle verze mi nicméně připadá skoro lepší.
Dopsáno 3. 9. 1993
Stěžoval si onehdy v rádiu kýs politik, tuším z OH, že už mezi lidma néjni ta bujarost, co po revoluci bejvala. To nadšení, ten esprit!
Tedy – ne že by našince převrat nerajcoval – jeden si skoro připadal, že na tom náměstí dělá dějiny – ale očekávat, že to vydrží na věčné časy a nikdy jinak, nemohli snad ani nejskalnější občanští fóristé. Uragán takořka absolutní svobody pochopitelně nemohl vát dlouho, už jen proto, že absolutní svoboda je něčím, co společnost velmi těžko snáší. Nastalá mírná nesvoboda v mezích zákona pak pochopitelně přináší kocovinu, která – narozdíl od té ethylické – může někdy trvat pěkně dlouho. V tomto stavu se tedy nachází nyní naše občanstvo; někteří se už probírají, jiným to ještě pár let potrvá. Ti, kteří střízlivi s rozpaky či hrůzou přihlíželi včerejšímu opileckému řádění, volají – jak jinak – po obnovení prohibice. Podstatně horší je, že v té kocovině s žaludkem na vodě začínají už i opilci vzpomínat s láskou na minulé časy, kdy si směli přihnout jen doma potají, aby je nikdo neviděl.
Fenomén ten a způsob jeho praktického použití vylíčil do detailů jistý Jiřík Orwellů v novelách Farma zvířat a 1984, což bylo jedním z největším přínosů těchto proslulých dílek, jinak více či méně vědomých plagiátů diskutabilní literární hodnoty. V žádné z předloh (Pierre Mac Orlan – Vítězné zvíře, česky 1924; Jevgenij Zamjatin – My, česky 1927 a 1989) se „Orwellův fenomén“ neobjevuje. V zájmu spravedlnosti budiž řečeno, že Orlanova nepodařená humoreska ani o nic podobného neusilovala; Zamjatin byl zase příliš plný vlastních dojmů z teroru, aby dokázal analyzovat prostředky k udržení totalitní moci. Jejich kompletní spektrum podané s anatomickou přesností předvádí Orwell v 1984 (není ostatně náhodné, že první exaktní politologická studie totality vyšla ve formě utopické beletrie), avšak průzračný klíč k fyziologii fungování „všelidové“ moci přináší už Farma zvířat.
Jde pouze o ten prostý vtip se zvířecí ústavou, která je zvířátkům postupně přepisována před očima až po okřídlené „Všechna zvířata jsou si rovna, ale některá jsou si rovnější!“, a to vše aniž by si probíhajících změn kdokoli hlouběji povšiml, a hlavně aniž by si kdokoli zapamatoval, co v ústavě vlastně na začátku stálo. Tento fenomén, institucionalizovaný v 1984 do podoby Oddělení záznamů Ministerstva pravdy, zajisté také principiálně nebyl ničím novým, ale Orwellova nehynoucí zásluha spočívá v tom, že ho poprvé pojmenoval a uvedl do náležitých souvislostí. Neboť kde by byla jakákoli vláda, kdyby si občané pamatovali její předvolební sliby; a kde by byla vláda totalitní, kdyby poddaným takovou paměť dovolila.
Představa úředníka, který zpětně falšuje noviny, aby změnil i přídatné paměťové banky, je zajisté jen literární hyperbolou; v praxi stačí dát staré závadné publikace na index a nové nevydávat – zbytek obstará krátká paměť lidstva sama. Způsob, jakým tato paměť pracuje, hraje vždy ve prospěch totality; lze přímo konstatovat, že svět vždy spěl, spěje a bude spět k nějaké formě ideologické diktatury, protože jedině ta dokáže důkladně zužitkovat sentimenty a resentimenty davu pro uchopení moci, po kterém opět jedině ona zvládne potlačení vzpomínek na lepší včerejšek.
Ostatně všechny včerejšky jsou vždy lepší dnešků – v pravém opaku k obligátně hlásaným lepším zítřkům. „Za císaře pána byla husa za zlatku!“ – tato věta dokonale vystihuje způsob, jakým lidská paměť zachází s minulostí. Kdyby stesky dědů obsahovaly jen zlomek pravdy, byla by přítomnost už mnoho set let absolutně nesnesitelná. Fakticky však přítomnost prostě odjakživa nestojí za moc a excesy nesnesitelnosti jsou pouze občasné; krásná se stává až tehdy, když přestala být přítomností.
Jen tak je možné, aby například pánové v restaurantech s láskou vzpomínali na dobu tak odpornou, jakou byly dva roky strávené zbytečnou, tupou a dokonale nesmyslnou vojnou, z níž odcházeli s vygumovanými mozky a plně oprávněnou instinktivní nenávistí k určitému odstínu zelené barvy. A přesto již za měsíc nad půllitrem se smíchem vzpomínají na své zážitky, sedíce v družné zábavě u jednoho stolu s týmž lampasákem, jemuž během vojny stokrát přísahali rozbít držku.
Během této pozoruhodné manipulace s fakty – jejíž simulace bude mimochodem nepochybně největším problémem vytvoření „lidské“ umělé inteligence – dochází právě k oněm ztrátám dat, na nichž je založen Orwellův fenomén. Samotné vytváření „hezkých vzpomínek“ je sice v pravém protikladu k potřebám totalitního systému, avšak pozitivita celkového vytěsnění dat převažuje nad negativy, jež lze ostatně snadno zvládnout s pomocí propagandy a policejního aparátu.
Současná situace v posttotalitních zemičkách, mezi něž – Evropa neevropa – patříme, v sobě potenciálně skrývá nové, Orwellem nepopsané nebezpečí selhání paměti. Nová kvalita je dána zcela novou dějinnou situací: bolševismus nebyl poražen, ale prostě vyhnil – sobě ku posměchu právě tak, jak to jeho věrozvěsti předpovídali kapitalismu. Chybí mrtvý nepřítel, na jehož hrobě by se dalo tančit; chybí obecně platný imperativ – takový, jaký dodnes zakazuje německým dědům hlasitě a veřejně vzpomínat, jaká to byla pohoda, když si s klukama ze Sturmabteilungu vyrazili na pogrom.
Přijímané zákony o fujtablovém komunismu jsou jen směšným pimprlovým divadlem – ostatně v souladu s většinou parlamentních prezentací; žádná legislativa nestačí nahradit absenci vyhrané války. „Husa za zlatku“ se tak ve vztahu k nedávné minulosti stává vážnou hrozbou; kdo z rozhořčených dopisovatelů Špíglu a Rudého práva si dnes vzpomene, že v posledních letech byl i bolševik přinucen každou chvíli „upravovat ceny“ a že jeho útěk od moci byl pouze úlevným únikem od bezmocnosti? Zato si všichni moc dobře pamatují, že lístek na tramvaj stál korunu a ne čtyři, že za nalévání nezletilců pravou ideologií nebylo třeba platit školné a ještě pro ně od odborů dostali na vánoce zadarmo kolekci.
A tak i proklamace politiků o „nezvratnosti demokratického vývoje“ zůstávají stále jen zbožným přáním. Dokud bude existovat „paměť“ nás, kteří jsme v tom žili, dotud nebude nic nezvratného. Ostatně v jistém dalekém městě státu rovněž údajně demokratického dodnes stojí budova, skrývající pietně vycpaného a udržovaného paralytika, který byl mimo jiné jedním z nejmasovějších vrahů dějin.
Růžovějící vzpomínky lidu na temné časy však nejsou tím, co titul označuje za „posttotalitní chandru“. Ta se totiž onehdy zmocnila i mne. A mohly za to zcela překvapivě zdánlivě nevinné memoáry Mikoláše Chadimy, které pod názvem Alternativa vydal brněnský Host.
Tedy – ono s tou nevinností je trochu diskutabilní. Kdyby vzpomínky podobného kalibru uveřejnili kupříkladu pánové Šíp a Uhlíř, šlo by o skandál srovnatelný leda s memoáry sira Galahada Treepwooda z Wodehousových románů. Zase bych ale nad nimi rozhodně netrpěl posttotalitní chandrou.
Naproti tomu líčí-li Chadima, kde se kdo z jeho známých ožral a poblil, pak to rozhodně není na knize podstatné; věci znalý čtenář nebude ani překvapen, ani pohoršen – naopak – vydávat máničky za masovou odnož Rychlých šípů bylo by nadobyčej trapné. I tak Alternativa samozřejmě obsahuje podklady k řadě možných žalob pro urážku na cti, nicméně s řídkými výjimkami (Kocáb, Koubková apod.) se jedná vesměs o lidi širšímu publiku neznámé, takže skandální sensace se nekoná. Zato se každému, koho to může zajímat, dostává do ruky mimořádně strhující četba, srovnatelná jedině s Pelcovým A bude hůř. Na rozdíl od Pelce je ovšem Chadima skutečně autentický a postrádá (zaplaťpánbů) Pelcovu obsedantní přešoustanost. Naopak společným rysem obou je, že konečného efektu dosahují nevědomky mimoliterárními postupy (jakkoli jim rozhodně nelze upřít až převapivou vypravěčskou zručnost); především mimořádnou – někdy brutální, jindy až něžně naivní – otevřeností, bez ohledu na to, zda je opravdová, či jen zdařile hraná.
Připraven úryvky, vyšedšími dříve v exilovém Paternosteru, domníval jsem se, že vím, co mě při četbě čeká. Mýlil jsem se. Paternoster jsem četl ještě za bolševika, takže jsem netušil, že během těch pár let text nabyl nových dimenzí. Když se mne nad Alternativou postupně začal zmocňovat sentimentální stesk po oněch pochmurných časech, vykládal jsem si to zprvu páprdovským nytím po uniklé době jaré mladosti. Nebylo to v tom – ty časy opravdu měly něco do sebe. Protože když moc Temného pána byla zlomena, mnoho věcí ve Středozemi ztratilo barvu...
A konečně jsem pochopil, odkud vychází pocit zšedlosti a prázdnoty, který jsem nepozoroval v poslední době pouze u sebe, ale prakticky u všech svých generačních druhů, kteří kdysi aspoň z části žili tím, o čem mluví Chadima. Z přežranosti. Vždyť tehdy skutečně každý koncert byl malým svátkem a kryptické „Jazzové“ – ve skutečnosti stále více bigbítové – dny svátkem obrovským. Podobně to bylo i s knihami, potažmo s veškerým kumštem vůbec, ale koneckonců i s filosofií, mystikou – a dokonce i s počítači. Zcela jiný způsob percepce, k němuž tato vynucená askese vedla, byl pochopitelně hlubší, intensivnější a – neopakovatelný. Ostatně kdo z laskavých čtenářů občas nevzpomene časů svých milostných hrátek s prvním ikstéčkem, na jaké by dnes žák základní školy ani neplivl; časů spikleneckého shromažďování kradených programů a radosti z každého nového bitu; časů solidarity, kdy počítač nebyl všedním pracovním nástrojem a předmětem kšeftu, ale religií a fetišem zasvěcenců tajného kultu.
Určitě lze s nostalgií vzpomínat i na to, jak chutnal chléb za časů hladomoru. Zatímco však tento vjem lze celkem snadno zopakovat po pár dnech postu, nucenou duchovní hladovku uměle reprodukovat nelze. A tak mají obyvatelé bývalého východního bloku přece jen určitou, byť nesdělitelnou zkušenost, jaké nemohli a nemohou nabýt občané krajin, na nimiž nebdělo ostříží oko Velkého bratra. Otázka je, má-li taková zkušenost nějaký jiný smysl než čistě metafysický. Nevím, nevím – ale doufejme, že ne.
Úvodní strana ARCHIVU MARTINA MANIŠE
Hlavní menu LEGE ARTIS NA WEBU